První červencový týden jsme se rozhodli využít volné dny a projet si Jeseníky na kole. Konkrétně jsme zvolili Kouty nad Desnou, které jsou výborným výchozím místem pro výšlapy na Praděd a Dlouhé Stráně a nachází se tu i nějaké ty bikeparky.
Vzhledem k tomu, že jsme se teprve před pár dny vrátili z náročné turistiky v Raxu, rozhodli jsme se odjet do Jeseníků až v sobotu, abychom si stihli vyprat a aspoň trochu psychicky (i fyzicky) odpočinout. Ubytování jsme chtěli přímo v Koutech nebo blízkém okolí za rozumnou cenu. Využili jsme tedy Booking a narazili na Penzion Kouty, který se nachází přímo ve sportovním areálu a za cenu 570 Kč/noc nabízí i snídani. Pokoj byl sice poměrně malý, ale jinak nás ubytování nezklamalo, vše bylo pěkně opravené, čisté a snídaně byly výborné.
Za samovýčepem do Velkých Losin
V sobotu jsme dorazili až před třetí hodinou, takže to už na žádný velký výlet nebylo. Nechtěli jsme ale sedět na pokoji, proto jsme se rozhodli pro krátkou projížďku do nedalekých Losin. Našli jsme si dokonce cyklotrasu, abychom nemuseli jet po poměrně frekventované silnici. Trasa nás sice vedla poklidným lesem, ale po nedávných deštích tu bylo mokro a navíc byla cesta zarostlá, tak jsme byli rádi, když jsme se ještě před Losinami napojili na normální silnici. Navigace nás v obci vedla různými bočními uličkami, asi abychom se s Losinami pořádně seznámili. Naše první kroky vedly do potravin pro zásoby a až potom jsme se uvelebili na zahrádce samovýčepu. K pivu jsme přidali každý jednu klobásku a užívali si pěkného letního počasí. Zpátky jsme zavrhli lesní cestu a vzali jsme to po menších silnicích, kde byl provoz téměř nulový.
Přes 1000 výškových metrů na Praděd
Nedělní program vypadal o dost zajímavěji. Předpověď počasí byla vynikající, takže jsme začali plánovat výšlap na nejvyšší vrchol Jeseníků. Možností bylo víc, ale chtěli jsme se podívat i na Červenohorské sedlo, takže jsme to nakonec vzali po silnici a užili jsme si hned několik highlightů dnešního dne. Na vlastní nohy jsme měli možnost vyzkoušet si, jak se jezdí nahoru do serpentin à la Alpe d’Huez, i když o něco jednodušší 🙂 Otestovali jsme kvalitu místního piva Holba v hospůdce na Červenohorském sedle a také jsme si vyzkoušeli dlouhé stoupání s úsekem po „krásné“ kamenité cestě. Odměnou nám byla svačinka u legendární chaty Švýcárna s výhledem na stádo pasoucích se krav. Do cíle nám chyběly necelé čtyři kilometry s převýšením 185 metrů, ale zadarmo to ještě tak úplně nebylo. Poslední kilometr už vedl po asfaltce, která byla přeplněná davy turistů, kteří nevědí, po které straně cesty se chodí a zavazí tak po celé šířce. Na vrcholu Praděd jsme si konečně užívali nejen výhledy do okolí, ale hlavně pocity vítězství sami nad sebou.
Po odpočinku a kávičce jsme se vydali částečně stejnou cestou dolů. Minuli jsme Švýcárnu a sjeli jsme až na rozcestí Petrovka, kde jsme chvíli pokračovali po zelené cykloznačce, ale v první zatáčce jsme se odpojili na tzv. Hladovou cestu. Čekal nás dlouhý sjezd až k dolní nádrži elektrárny Dlouhé Stráně. Sjezd to byl víceméně příjemný až na několik kamenitých úseků. Ocitli jsme se u spodní přehrady přečerpávací elektrárny a chvíli jsme pozorovali, jestli se bude měnit hladina vody. Nic se ale nedělo. Elektrárna totiž běží v různorodém režimu, takže je štěstí natrefit na moment, kdy zrovna přečerpává. Nám scházelo posledních 6 km a naštěstí už jen z kopce. Nohy měly pro dnešek dost.
Bikepark Kopřivná s projížďkou po okolí
Vzhledem k cenám místního bikeparku v Koutech (jedna jízda lanovkou + kolo vyjde na 430 Kč) jsme si na dnešek naplánovali přejezd autem do vzdálenějšího bikeparku Kopřivná. Na místě nás překvapila možnost parkování přímo v areálu zdarma. Výrazně levněji tu vyjde i jedna jízda. My jsme se však po zralé úvaze a zhodnocení trailů rozhodli pro permanentku na 5 jízd za 400 Kč. Před startem nás tu ještě trochu pozlobila jedna důchodkyně, která se nejprve zeptala na cenu jízdného a následně nás zpražila stížností, že za mlada to tu bylo hezké, než to stihli cyklisti všechno zničit. Nás to spíš pobavilo než naštvalo a pokračovali jsme na lanovku, kde se používá pro nás nový typ přepravy kola. Kolo je potřeba postavit na zadní a za přední ho zaháknout do vrchní části lanovky. Není to tak úplně jednoduché, proto si někteří z nás raději nechali kolo na lanovku zavěsit od obsluhy.
Systém uchycení kol
Od kolegy v práci jsem později zjistil, že ještě před vstupem na lanovku je možné si mechanismus vyzkoušet. Nicméně pro děti a lidi menšího vzrůstu to není nic jednoduchého.
Trailů je tu poměrně dost, většina je však určená opravdu zkušeným bikerům. Naopak trasa Family 1 je zase jen sjezd po asfaltce. Na většinu našich sjezdů jsme zvolili zlatou střední cestu s názvem Funtrail. Na tomto flow trailu s délkou 3,2 km se nachází spousta klopenek a boulí a jízda dolů je opravdu zábava. Po několika sjezdech už se dá trať načíst a sjet mnohem plynuleji a rychleji. Kromě sjezdů jsme se chtěli podívat i do okolí, proto jsme poslední jízdu nahoru využili k tomu, abychom překonali výškové metry a měli lepší výchozí bod. Vydali jsme se směrem na Karlov a Novou Ves, kde jsme se pokochali pohledem na novou rozhlednu se stejným názvem. Bohužel v pondělí zavřenou. Únava ze včerejšího stoupání i dnešních sjezdů se začala víc a víc ozývat. Chybělo nám ještě pár kilometrů do cíle. V Malé Morávce jsme dokoupili zásoby v retro prodejně Tomi. Výběr malý, dlouhá fronta u pokladny a platba pouze hotově, ale ten retro zážitek tam byl 🙂 Po chvilce šlapání už jsme byli zase zpátky v bikeparku, kde jsme si stihli umýt kolo, vrátit permanentky a dokonce se i slušně najíst za poměrně rozumné ceny.
Propršený den ve Velkých Losinách
Po třech dnech na kolech jsme si chtěli mírně odpočinout a vyměnit kolo za turistické boty. Počasí nás ale přesvědčilo, že to není dobrý nápad. Od rána se na nás valily proudy deště, ve kterém se nedalo nikam jít. Předpověď byla pesimistická na celý den, proto jsme vymýšleli plán B. Našli jsme si wellness park ve Velkých Losinách a rozhodli se strávit 4 hodiny v bazénech a sauně. Stejný nápad však mělo více než 700 dalších lidí, což byla maximální kapacita parku. Náš plán jsme tedy znovu přehodnotili a vypravili jsme se na prohlídku papírny. I zde byly davy lidí. Nejbližší volná prohlídka byla za hodinu a půl, ale vzhledem k tomu, že další možnosti se nenabízely, lístky (opět jen platba v hotovosti) jsme koupili a šli jsme vedle do samovýčepu přečkat onu hodinu a půl. Samotná prohlídka trvala zhruba hodinu včetně zajímavé ukázky výroby papíru. Následovala možnost si papír vlastnoručně vyrobit za poplatek 70 Kč.
Déšť nepolevoval, obsazenost termal parku se neměnila, ale otevřel se bazén v Šumperku. I zde byla kapacita na hraně, ale byla tu větší pravděpodobnost, že se dovnitř dostaneme. U pokladny jsme čekali jen pár minut. Nutno podotknout, že kvůli svátkům byla všude spousta lidí a především dětí, což zážitky z jakékoliv atrakce lehce ztrpčuje. Nicméně jsme si zaplavali, nahřály „staré“ kosti, vyzkoušeli tobogán a po zákusku za odměnu jsme se vraceli zpátky do Koutů. Jako mávnutím kouzelného proutku se navečer obloha vyjasnila a na chvíli dokonce vykouklo sluníčko. Doufali jsme tedy v lepší zítřky a u sklenky červeného vína relaxovali.
Výšvih na Dlouhé straně
Večerní optimismus z jasné oblohy vystřídal ranní pesimismus v podobě hustého deště. Těch několik metrů na snídani stačilo, abychom byli promáčení. Morálka nebyla nejlepší, navíc nás čekalo balení a vyklizení pokoje. Lehkou vzpruhu nabízel radar, který předpovídal konec deště okolo 9:50. Po včerejšku jsme tomu ale nevěřili. Napakovali jsme auto a šli se odhlásit. V ten moment se nebe projasnilo a na radaru to vypadalo, že už se dnes nejspíš bez dešťů obejdeme. Naše cyklistická duše zajásala. Přece jen jsme pomýšleli ještě na výjezd až k horní nádrži Dlouhé Stráně a k tomu bylo zapotřebí pěkné počasí. Parkování jsme tu naštěstí měli ještě dnes zdarma v rámci pobytu, jinak bychom museli platit 40 Kč/hod. Namazali jsme řetězy a vyrazili vzhůru. Cesta vedla po asfaltce v poměrně příjemném sklonu. Zopakovali jsme si stejnou cestu, kterou jsme sjížděli od dolní nádrže v neděli. Nahoru to jelo znatelně pomaleji, navíc jsme zastavovali kvůli záchraně sebevražedných šneků. Hladina dolní nádrže se opět neměnila, takže jsme nasedli a pokračovali dál. Čekalo nás převýšení 526 metrů.
Po cestě jsme se zastavili u vyznačeného photo pointu, kde se na naskytl výhled na dolní nádrž, jinak byla cesta zarostlá. Při stoupání se nám postupně ukázala i Švýcárna na protějším kopci a v celé své kráse jsme měli možnost obdivovat i Praděd. Po cestě nás minul autobus plně naložený zájemci o sjezd na koloběžkách. Na rozcestí Pod horní nádrží jsme doplnili zásoby cukru ve formě jablka a protáhli se před závěrečnými třemi kilometry. Naším cílem bylo vyhlídkové místo u občerstvení na severní straně nádrže. To je ale momentálně rozkopané, takže nám nezbývalo, než si cestu ještě prodloužit a dojet až na uměle obnovený vrchol. Následovalo kochání úžasnými výhledy nejen na vodní hladinu, ale i na celé Jeseníky. Jízda na kole podél hráze je naznačenými symboly sice zakázána, ale zakazující čára vybledla, proto nám nikdo nenadával a mohli jsme si nádrž v klidu objet.
Zpátky jsme se vraceli opět přes rozcestí pod nádrží, ale tentokrát směrem k lanovce. Jednak jsme se těšili na kafe a druhak jsme měli v plánu využít situace a sjet si alespoň jeden trail i v kouteckém bikeparku. Obojí se nám podařilo zvládnout, i když modrý Uhlířský trail byl zvlášť ze začátku hodně rozbitý a my jsme museli z kola slézat. Až později jsme zjistili, že jsme netrefili nájezd. Každopádně druhá část trailu, která následovala po prudkém sešupu po sjezdovce, už byla mnohem lepší. Pěkné klopenky a občas boule místy narušovala jen plná kaluž vody. Sjezd končil v místě nástupu na šestisedačku v Koutech. Vzhledem k pokročilé hodině jsme se rozhodli ještě pro oběd v místní restauraci. Rozloučili jsme se s taťkou, který se vracel do Brna a my zamířili do Ostravy, kde nás čekaly další 3 dny naší dovolené.
2 komentáře: „Cyklistické sbírání výškových metrů v Koutech nad Desnou“