Lago di Garda
Na závěr letošní letní sezóny jsme si naplánovali ještě jeden výlet do Itálie k světoznámému jezeru Garda. Využili jsme zářijového svátku a protáhli si tak volno na 5 dní. Z Brna jsme vyjížděli v úterý po práci. Čekala nás dlouhá a nekonečná cesta s dojezdem v brzkých ranních hodinách a hledáním klíče od ubytování. Další dny ale stály za to. Počasí bylo perfektní, teploty letní a výhledy parádní.
Po úmorné cestě jen na lehkou a krátkou ferratu
Z Brna jsme vyjížděli až okolo páté hodiny. Počítali jsme s tím, že nás čeká nějakých 10 hodin na cestě. Gardské jezero je z Brna skoro 900 kilometrů daleko. Cesta jakž takž ubíhala ani jsme netrčeli nikde v žádných extra dlouhých kolonách. Ale přes velkou část Rakouska jsme museli jet maximálně 100 km/h, protože tu mají omezení kvůli ochráncům přírody a tresty za porušení jsou daleko přísnější než u klasického omezení rychlosti. Němci měli sice silnice bez rychlostních omezení, ale zase se tu často sjíždělo jen do jednoho pruhu a čekala nás i fronta na německé hranici. Cesta se nám začala protahovat. K jezeru jsme přijížděli až před půl třetí ráno a to značně vyčerpaní. Ubytování jsme měli domluvené přes Airbnb s tím, že klíč od bytu bude v boxu před dveřmi. Dveře jsme našli poměrně rychle, ale box nikde. Po půl hodině hledání jsem musela paní domácí zavolat. Klíč byl sice v boxu, ale až za dalšími dveřmi, které byly zavřené. Musela tedy přijet a dveře nám otevřít. Do postele jsme se svalili a hned usnuli. Nicméně spánku jsme si moc neužili. Zhruba v 9 ráno už jsme byli vzhůru a vydali jsme se do obchodu pro snídani.
Vzhledem k našemu fyzickému i psychickému stavu jsme nechtěli spěchat. V klidu jsme posnídali a užili si krásných výhledů z velkolepé terasy. Abychom ale neseděli doma, naplánovali jsme jednu kratší a jednodušší ferratu Sentiero del Colodri na rozehřátí. Autem jsme přejeli na bezplatné parkoviště u místního aquaparku. Skála i s ferratou byla přímo před námi. K ferratě bylo nejprve potřeba dojít pěšinkou s prudším stoupáním. Asi za půl hodiny jsme byli na startu. Nahodili jsme výstroj a dali se do lezení. Na stěně naštěstí nikdo nebyl, takže jsme nemuseli čekat ani spěchat. Kochali jsme se krásnými výhledy na protější vinice a užívali si letní počasí. Těsně pod vrcholem na nás čekal delší žebřík, ale nic těžkého. Nahoře nás přivítalo stádo koz. Zbytek cesty už jsme šli bez vybavení po klasické cestě. Minuli jsme oficiální vrchol a začali klesat alejí olivovníků. Na jejím konci nás čekalo ještě jedno krátké stoupání k zřícenině nad městečkem Arco. Na prohlídku se nám nechtělo, ale posezení tu bylo příjemné. Občerstvili jsme se vlastní svačinou a užívali si výhled na Arco i vzdálenější jezero. Po cestě zpátky k autu jsme nevynechali krátkou zastávku v městečku. Dali jsme si výbornou zmrzlinu a chvíli poslouchali místního umělce. Poměrně dost unavení jsme vyrazili spletitými uličkami k autu. Čekal nás ještě nákup potravin v jednom z hypermarketů. Na večeři jsme si uvařili klasické tortellini a odměnili se skleničkou vína.
Ferraty na bojové linii s výhledem na jezero
Další den byl pro nás o poznání lepší. Dobře jsme se vyspali a nasnídali, proto jsme měli více sil na náročnější výlet. Čekalo nás několik ferrat v západní oblasti nad jezerem. Přejeli jsme několik kilometrů autem k vesničce Biacesa di Ledro a našli poslední volné místo na parkování. Popošli jsme kousek po rušné silnici a zabočili na nepoužívanou silnici, odkud už vedla odbočka do lesa. Opět nás čekal nástup do ferratu, tentokrát o něco delší než předchozí den. Místy bylo stoupání velmi příkré a slunce do nás pralo, tak jsme doufali, že ferrata už nebude daleko. Nakonec jsme si ještě před nástupem odpočinuli a snědli svačinku. Ferrata Fausto Susatti byla značená s obtížností B, nečekalo nás tedy nic těžkého. Na druhou stranu to byla cesta, která byla hravá se spoustou různých stupů a chytů a výhledy z ní taky stály za to. Další zajímavostí byla skutečnost, že se ferrata táhla v místech bývalé bojové linie. Přelézali jsme spoustu zákopů a nakouknuli jsme do různě velkých bunkrů. První ferrata končila těsně pod vrcholem Cima Capi. Dopřáli jsme si pár minut odpočinku a vydali se dolů druhou stranou. Šlo se opět zákopy, nicméně se nejednalo o zajištěnou cestu. Ta začínala zase až dole, kde jsme potřebovali traverzovat přes kus skály. Opět to byl zajímavý lezecký úsek.
Na jeho konci stál pro turisty bivak, respektive spíš chalupa, kde bylo veškeré vybavení na vaření a dalo se tu i zatopit. Využili jsme jen venkovní posezení na rychlé občerstvení a pokračovali jsme dál zpátky k autu. Po cestě nás čekalo ještě několik jeskyní, ve kterých byly dobové fotky z války. Také nás čekala ještě jedna ferrata, která byla ohodnocena stupněm obtížnosti A. Jednalo se spíš o náročnější chodník, úvazek nebyl úplně nutný, stačilo se přidržovat lana. Začínali jsme toho mít dost a cesta dolů se táhla. Nezbývalo nám ale nic jiného než to zvládnout :). Ve vesničce, u které jsme parkovali, nebyl žádný obchod ani nic jiného, proto jsme se nezdržovali, nasedli do auta a nakoupili opět v “našem” hypermarketu. I dnes jsme si uvařili večeři na ubytku a dopřáli si sklenku dobrého italského vína. Na terase bylo příjemně, vykoukl na nás měsíc i hvězdy a my jsme začali plánovat další den. Tomovi se ferraty zalíbily, takže se nabízela otázka, zda nezkusit těžší “déčkovou” ferratu Monte Albano?
Hurá na Monte Albano (D) a Rio Salagoni (C)
Od večera jsem byla celá natěšená na dnešní “déčkovou” ferratu Monte Albano. Už jsem ji před třemi lety šla a pamatovala jsem si, že stála za to. Tentokrát jsme museli autem popojet kousek dál do vesničky Mori. Bez větších problémů jsme zaparkovali a vydali se po turistické značce směrem ke zřícenině pevnosti Castel Albano. Kousek odtud začínala zmiňovaná ferrata. U nástupu jsme se bohužel potkali se skupinou dětí, kteří postupovali dost pomalu a museli jsme docela dlouho čekat. Hned na začátek cesty je potřeba přelézt bez jištění velký kus balvanu. Tím si zároveň člověk ověří, že na tuto ferratu má :). Následovaly žebříky, skoby a také velmi vzdušné části v lehkém převisu, kde se místo pro nohy hledalo s nemalým úsilím. Postupně se nám otevíral pohled na vesničku pod námi i širší malebné okolí. Těsně pod vrcholem nás čekalo několik na sebe navazujících žebříků, které byly ve větším převisu, ale i to se dalo zvládnout. Po zdolání cesty jsme měli radost z dobře odvedené práce, odměnili jsme se svačinou a pokračovali dolů. Měli jsme totiž v plánu ještě jednu kratší ferratu.
Na Rio Sallagoni jsme se museli vrátit autem stejnou cestou a popojet autem na sever od jezera. Zaparkovali jsme na veřejném parkovišti jen kousek od nástupu. Vzhledem k pokročilé hodině už tu nikdo jiný nelezl, což byla velká výhoda. Ferrata začínala v kaňonu, kterým protékala stejnojmenná řeka. Prvních několik kramlí bylo trochu dál od sebe a lano bylo v mírném náklonu. Dalo se to ale v pohodě zvládnout. Zážitek byl umocněný tím, že se lezlo polo jeskyní a pod námi tekla voda. Tohle byl nejkrásnější úsek cesty. Následně nás čekaly ještě dva lanové mosty, které bylo nutné přejít jen po jednom laně. Užívali jsme si i trochu chladnější počasí, protože slunko sem tolik nepražilo a bujela tu pěkná vegetace. Poslední úsek cesty k hradu Drena jsme šli už po klasické cestě bez jištění. Těšili jsme se na kávičku, takže jsme byli vděční, že právě pod hradem byla ještě otevřená příjemná zahrádka. K autu nám zbývaly asi tři kilometry, tak jsme se dál nezdržovali a spěchali dolů. V plánu byla ještě návštěva nějaké restaurace, kde bychom ochutnali italskou kuchyni. Zároveň jsme ale potřebovali nakoupit, takže jsme navštívili restauraci I Sapori naproti “našeho” hypermarketu. Všichni jsme si dali pizzu a nějaké to pití, dali jsme omylem dvojité dýško a těšili se domů na zasloužený odpočinek.
360° lanovkou na Monte Baldo
Čekal nás poslední celý den a rozhodovali jsme se, jak s ním naložit. Ferrat jsme zdolali dost, takže jsme se rozhodli pro odpočinkovější variantu. Popojeli jsme autem do městečka Malcesine, odkud vede velice zajímavá lanovka. Bohužel stejný nápad mělo hodně lidí, takže čekáme dobrou půl hodinu, než se dostaneme dovnitř. První kabinka je obyčejná, tak jsme trochu zklamaní. Nicméně v polovině cesty se přestupuje do druhé a ta už je onou slibovanou panoramatickou, která se otáčí 360 stupňů dokola. Lidí je tu dost, ale nějaký ten výhled přece jen máme. Nahoře obdivujeme chovné stádo lam, ze kterých získávají vlnu a prodávají tu docela drahé ponožky a další textil. Zatím jsme to měli až sem “zadarmo”, takže se chystáme také vystoupat nějaké ty výškové metry po svých. Až na vrchol Monte Balda je to ale hodně daleko, takže takové ambice nemáme. Rozhodneme se dojít alespoň do sedla Cima delle Pozzette.
Nohy se nám motaly a šlo se nám ztěžka. Dohnala nás únava posledních dní. Na zmiňované místo jsme ale dojít chtěli, protože tu měl být krásný výhled na jezero a celou oblast Riva del Garda. Terén byl docela dobrý, místy se na cestě objevilo dost kamenů, ale zvládli jsme to :). Výhled předčil naše očekávání. Celé jezero jsme měli jako na dlani včetně míst, kde jsme lezli předchozí dny. Byl to dechberoucí pohled. Udělali jsme si tu společnou fotku, dojedli svačinu a pomalu se vydali zase dolů. Tom chtěl ještě lítat s dronem, ale zvedl se vítr a nebylo to úplně bezpečné. Vítr ale nahrál do karet paraglidistům, kterých se tu objevila spousta. Bylo zajímavé pozorovat jejich manévry a různé vzdušné triky. Před cestou dolů jsme se ještě odměnili cappuccinem u lanovky a jeli zpátky dolů. Lidí už bylo mnohem méně, takže jsme měli i lepší výhledy. Po cestě zpátky jsme se ještě zastavili v Riva del Garda, abychom se prošli po pobřeží a nakoupili nějaké suvenýry. Nejodvážnější z nás (taťka) se dokonce stihnul i vykoupat!
Úžasné vodopády Cascata del Varone
V neděli už nebylo moc času, museli jsme se sbalit a nachystat na dlouhou cestu zpátky. Abychom se ale přece jen někam podívali, došli jsme si pěšky k jeskynním vodopádům, které byly jen pár metrů od našeho ubytování. Kromě vodopádů se tu nachází i menší botanická zahrada. Bohužel i tady bylo dost lidí, ale dalo se to zvládnout. Uvnitř jeskyně to strašně hučelo a zároveň tu padal déšť. Padající voda byla navíc osvětlená, takže pocity z tohoto místa byly neuvěřitelné. Nic podobného jsme ještě neviděli. Po projití botanické zahrady jsme si dali ještě jedno kafe na cestu a vyrazili jsme zpět do Brna. Cesta to byla opět zdlouhavá. Kromě častých omezení rychlosti a menšího počtu pruhů, jsme u mýtných bran načekali desítky minut. Co se dalo dělat, dojet domů jsme museli. Do Brna jsme přijížděli okolo půlnoci a už jsme se nemohli dočkat, jak budeme za pár hodin vstávat do práce :D.
