Po vždy několika dnech strávených nejprve v okolí Koutů nad Desnou a později v Ostravě nás čeká zakončení naší červencové dovolené v obci Štědrákova Lhota.
Cesta z Ostravy
Cestou máme naplánováno hned několik zastávek, abychom se náhodou příliš nenudili. Nejprve je to kousek za Opavou ležící pěchotní srub “U trigonometru”. Sice je otevřeno jen jeden den v týdnu, a to v neděli, ale prohlížíme si tuto pěkně opravenou součást československého předválečného opevnění alespoň z venku. Než stihnu připravit dron k letu, začíná se pomalu zvedat vítr a tak stíhám jen několik záběrů. Bouřka je blízko, ale zatím neprší, a tak přejíždíme kousek dál k rozhledně nazvané “Šibenice”. Tato stavba se tyčí na místě nedostavěné dělostřelecké tvrze stejného jména a rozhodně stojí za návštěvu. Jen doufáme, že se dostaneme suchou nohou opět k autu, protože při pohledu z rozhledny je jasné, že všude okolo prší. Jakékoliv další zastávky už ignorujeme a míříme rovnou do Štědrákovy Lhoty, kde strávíme několik následujících dní.
Na Králický Sněžník v pláštěnkách
Na dnešek je předpověď počasí vůbec nejhorší, ale nechceme jen sedět na chatě. Říkáme si, že pěšky to zvládneme i v dešti a ještě ráno v podstatě neprší, a tak sedáme do auta a jedeme na Dolní Moravu na poslední možné parkoviště, kam se dá dojet autem. A světe, div se, je zdarma. Trasa po žluté turistické značce vede údolím zde ještě jen říčky Moravy. Nejprve mírně po asfaltu, později se mění v lesní kamenitou cestu s prudším sklonem. Stejně se nám cestou mění i počasí, zatímco dole občas vykoukne i sluníčko, s nastoupanými metry přibývá také oblačnost a výrazně klesá teplota. Do toho se přidává ještě docela silný vítr, a tak se skoro ani nezastavujeme u sochy slůněte nebo pramene Moravy a zkoumáme z mlhy se vynořující siluetu polské rozhledny na vrcholu Králického Sněžníku. Zdá se nám, že vypadá nějak jinak, než na fotkách a jakmile přijdeme blíž, tak je nám vše jasné. Stavba stále ještě nebyla dokončena, ocelové opláštění bylo zřejmě jen provizorní a letos stavba pokračuje kamenným obkladem.
Původní plán, že se schováme v útrobách této v českých médiích nechvalně proslulé stavby, bere za své. Téměř okamžitě míříme stejnou cestou dolů. Nejprve tedy na rozcestí u Františkovy chaty. Původně jsme dolů chtěli jít jinou cestou, ale vzhledem k tomu, že se počasí nelepší, tak jdeme tou nejkratší možnou trasou, tedy opět po žluté. Dole u parkoviště se chceme zahřát alespoň horkou kávou, ale paní již svůj stánek zavírá a zrovna dle jejích slov “to vyčistila”, takže máme smůlu. Sedáme tedy do auta a večer se zahřejeme alespoň ve vířivce na chatě.
Dělostřelecká tvrz Bouda
Vzhledem k tomu, že počasí je stále hodně proměnlivé, volíme opět pěší variantu. Autem se přesunujeme do obce Lichkov. Jakmile zaparkujeme, tak přichází déšť, chvilku tedy čekáme, až se přeháňka přežene. Pak konečně můžeme vyrazit, ale je jasné, že pláštěnky si dnes užijí své. Cílem dnešního dne je dělostřelecká tvrz Bouda, kolem které už jsme mimochodem šli před koncem roku 2020. Tehdy však bylo kvůli epidemii koronaviru a také rekonstrukci zavřeno. Dnes však věříme tomu, že se dovnitř podíváme.
Nejprve však musíme ujít asi 5 kilometrů lesem, cestou míjíme několik vojenských objektů a později se dozvídáme, že některé z nich již byly součástí dělostřelecké tvrzi. Bohužel nás trápí poměrně vytrvalý déšť, není se kam schovat a ani není čas se schovat. Chceme stihnout prohlídku začínající ve 2 hodiny odpoledne. To se nám nakonec podaří, kupujeme lístky na základní okruh a máme ještě pár minut na drobnou svačinku. Nevýhodou bezesporu je, že se nedá platit kartou. Nejedná se o úplně levnou záležitost, takže je třeba s tím počítat a vzít si dostatek hotovosti. Naproti vstupu do bunkru je dřevěný přístřešek, ve kterém se dá dokonce rozdělat i oheň, a tak zde čekáme a sušíme pláštěnky.
Přesně na čas přichází náš průvodce oblečený stylově do vojenského oblečení. Naše skupinka je poměrně různorodá a chvilku ještě čekáme na další účastníky, ti se nicméně během následujících minut nedostaví, a tak prohlídka začíná. Nejprve nám náš průvodce vysvětluje obecně, proč zrovna zde se postavilo tolik bunkrů a postupně přecházíme k informacím o tomto konkrétním objektu, respektive objektech, které jsou propojeny dlouhou podzemní chodbou, kterou si zanedlouho projdeme.
V krytu je docela zima a vlhko (dnes je možná venku větší vlhko, ale uvnitř chladněji), čekají nás řádově stovky metrů a také schodů. Samotný bunkr je plný zajímavostí. Kousek od zadního vchodu, kterým jsme přišli, se chodba dala “odstřelit” a tím by se tento jediný vchod stal pro protivníka nepřístupný. To je ale samozřejmě až poslední možnost, kromě toho byla k dispozici různá ocelová vrata, některé součásti byly ale postavené až během 2. světové války německými vojáky a sloužily k různým testům. Víceméně neúspěšné pokusy o stavební úpravy probíhaly i po válce. Dále se v krytu nacházejí různá skladiště munice, telekomunikační místnost, filtrovna, kasárna pro řádově stovky vojáků a na konci tunelu pak dělová věž, která bohužel nebyla dokončena. Celkově mělo ve tvrzi sloužit zhruba 400 vojáků. Jak je ale známo, svému původnímu účelu tvrz nikdy nesloužila. Za války ji obsadili Němci a po válce neměla využití, bez větších stavebních úprav a tedy téměř v původním stavu se tedy dochovala až do dnešní doby. Samozřejmě pro účely muzea bylo nutné jisté stavební úpravy / opravy provést.
Prohlídka nakonec trvá déle, než měla. To nám ale vůbec nevadí. Náš průvodce je hodně benevolentní, dovolí nám si na cokoliv sáhnout a dokonce se jít napít vody z místního pramene. Zpátky na povrchu nás přivítají dokonce i sluneční paprsky, i když možná jen na chvíli. V občerstvení u pokladny si dáváme kávu, i když tedy se jedná jen o rozpustné “nesco” se smetánkou. Vyrážíme zpět k autu nejprve po červené, pak po žluté a nakonec po modré turistické značce. Za dnešek tedy vystřídáme všechny barvy. Zároveň jdeme po naučné stezce zvané “Betonová hranice”, která je lemována řadou bunkrů. Mimo jiné se tady nachází i tzv. převrácený řopík, tedy bunkr, na kterém si Němci za války zkoušeli účinnost svých trhavin. Ani cestou k autu pláštěnky nezůstávají suché…
Konečně na kole skoro bez deště
Následující den už opravdu chceme jet na kole. Sice to opět vypadá na přeháňky, ale už snad ne tak časté. Nejprve jedeme do kopce, snad 300 výškových metrů, takže postupně sundáváme vrstvy oblečení, abychom si je pak při následném sjezdu mohli zase obléct. Do toho nás překvapí pár kapek deště, ale naštěstí to není nic mimořádného. Původně jsme ze Štědrákovy Lhoty chtěli jet rovnou na Malou Moravu, ale při pohledu do mapy se nám zdá, že do Králíků to není až tak daleko. Tam bychom se mohli zastavit na dobrou kávu…
Až dolů do obce ale ze strategických důvodů nejedeme, nicméně restaurace u kostela je dnes jen pro uzavřenou společnost. Cestou je však další podnik – restaurace Kačenka. Takže si děláme pár fotek okolí a jedeme tam. Na ceduli je sice napsáno “pondělí zavřeno”, ale dnes je úterý. Restaurace však vypadá dost opuštěně. Nakonec zjišťujeme, že z druhé strany cedule je nápis: “úterý zavřeno, přijďte ve středu”. Sjíždíme tedy do Červeného Potoka a dále pokračujeme po silnici postupně až do Hanušovic. Cestou je skoro vše zavřeno, zřejmě úterý je zde zavírací den. Aby toho nebylo málo, těsně před Hanušovicemi si dáváme lehkou, nevyžádanou sprchu.
V Hanušovicích je sice kavárna, ale otevírá až večer. Poslední možností je tak zdejší pivovar Holba, který je kupodivu otevřený. Škoda, že zrovna máme s sebou svačinky, protože tady kromě dobré kávy mají i zajímavě vypadající menu s příznivou cenou. Rovněž obsluha je příjemná, takže tohle nám určitě vylepšuje dojem z celého dne. Cestou zpět přemýšlíme nad tím, jak co nejvíce ušetřit nastoupané metry a nakonec tedy jedeme sice delší cestou přes Rudu nad Moravou, ale vyhýbáme se tak překonávání hřebene. Nakonec to byl povedený výlet, na závěr plný slunečních paprsků.
Exkurze na Dlouhých Stráních a “únikovka”
Na poslední den našeho dlouhého výletu máme naplánovaný takový malý návrat na začátek. Hned ráno jedeme nejprve do Velkých Losin, kam vezeme bráchu s Luckou, abychom se zde později potkali. Ale naše kroky vedou opět do Koutů nad Desnou. Máme zde totiž zakoupenou exkurzi do elektrárny Dlouhé Stráně. Parkujeme u nádraží, abychom nemuseli platit za oficiální parkoviště. Na exkurzi se totiž odjíždí autobusem z centrálního náměstíčka v Koutech. Ačkoliv všude píšou, že vstupenka musí být vytištěna a dalo nám to dost zabrat, nakonec není potřeba.
Ihned po nástupu do autobusu začíná “prohlídka”. No, z počátku spíš reklama na pořádající agenturu a skupinu ČEZ. Dozvídáme se mimo jiné, že v Koutech se dá v zimě lyžovat, a že lanovkou, potažmo autobusem se dá dostat až na horní nádrž. Po zhruba 10 minutách zastavujeme u elektrárny a přesunujeme se do místnosti s projekčním plátnem. Následuje krátký výklad od našeho průvodce následovaný o něco delším videem poněkud staršího data od ČEZu. Poté se přesunujeme do podzemí, kde jsou umístěny turbíny a veškeré zázemí elektrárny. Bohužel, momentálně elektrárna nepracuje ani v jednom z možných režimů. Na druhou stranu, alespoň bez problémů slyšíme výklad, při činnosti elektrárny by tady bylo asi dost hlučno.
Tím v podstatě prohlídka končí, čekali jsme asi trochu víc, zejména výuková videa působila dost retro dojmem. Návštěvy ale samozřejmě nelitujeme, dozvěděli jsme se spoustu informací nejen o místní elektrárně, ale i o fungování přenosové soustavy obecně a důležitosti vyrovnávání přebytku / nedostatku energie, o které se stará právě soustava přečerpávacích vodních elektráren po celé Evropě.
Vracíme se zpět do Velkých Losin, kde si nejprve dáváme oběd v restauraci Pizzeria Istrie, kde nás překvapuje rychlá obsluha a nakonec i chuťově výborné těstoviny. Na 14:00 máme zamluvenou únikovou hru přímo v prostorách Losinské papírny. Ačkoliv nám začátek dal hodně zabrat a bez nápovědy bychom se asi neposunuli, zbytek hry už nám jde jako po másle a končíme ve výborném čase 41:16. Jedeme zpět do Štědrákovy Lhoty, zabalíme si zbytek věcí a míříme zpět do Brna. Tím naše červencová dovolená s aprílovým počasím na dobro končí.
1 komentář: „Deštivá Štědrákova Lhota“