Poslední červnový víkend jsme se rozhodli strávit v alpské oblasti Rax nedaleko Vídně. Cílem byla pěší turistika okořeněná zajištěnými cestami tzv. ferratami. Cesta z Brna sem není dlouhá, proto jsme se rozhodli pro kratší výlet na pět dní. Co všechno jsme stihli za těch pár dní navštívit?
Sobotní náročný přejezd do Rakouska
Ráno vstáváme přiměřeně, přece jen máme dovolenou, tak se nebudeme stresovat. Vyjíždíme okolo desáté z Lískovce a GPS nám ukazuje dojezd zhruba 2 a půl hodiny. Bohužel před Mikulovem stojí poměrně dlouhá kolona, kterou sice objíždíme, ale v Mikulově se jí stejně nedá vyhnout. Zastavujeme ještě pro energeťáky a rakouskou dálniční známku. Na místní benzince ji ale přeprodávají jen za hotové a s přirážkou sto korun, takže jedeme dál. Prokousáváme se kolonou a hned za hranicemi zastavujeme a kupujeme sice fyzickou dálniční známku, ale už bez přirážky. Cesta pokračuje bez problémů až k Vídni, kde se opravují dálniční pruhy a tvoří se velké kolony. Popojíždíme přes půl hodiny, než se z kolony dostáváme ven. Cesta je tedy únavná a těšíme se na cílové místo Waldschlössl Schneedörfl, kam dojíždíme okolo půl druhé. Na místě nikdo není, proto volám panu správci Christianovi, který hned ochotně přichází, všechno nám vysvětluje a je velice příjemný. Pokoj máme malinkatý, jen postel, skříň, ale vlastní koupelnu.
Vzhledem k pokročilé hodině rovnou plánujeme trasu dnešní procházky. Nechceme nic velkého a zároveň se chceme podívat do okolí. Vybíráme tedy cestu po Sonnenpromenade od ubytování směrem k vrcholu Grillenberg. Trasa to není nijak zvlášť náročná, ale je šílené vedro. Vystoupáme nějakých 300 výškových metrů a dostáváme se na rozcestí s kapličkou. Po krátké pauze se začínáme vracet po zelené, míjíme statek Gasthof Schweighofer a zastavujeme se u štoly Herlindestollen, kterou lze i navštívit. Nyní je ale zavřená, takže po pár fotkách pokračujeme dál. Po cestě nacházíme první letošní hříbky a obdivujeme místní flóru. Do Payerbachu už je to jen kousek. Vesnička je to ale docela malá a my doufáme, že tu najdeme nějaký bankomat. Nakonec vybíráme zatím 60 € s poplatkem 2 € za výběr. Při focení železničního mostu zjišťujeme, že máme docela hlad, takže navštěvujeme asijské bistro Schnitzelfan. Poměrně útulné a čisté místo, které nabízí obří porce jídla. Podtrženo sečteno, za dvě slušné porce řízků s přílohami jsme zaplatili 13,90 €. Zpátky na ubytování už to nemáme daleko, ale narážíme na dvě soukromé cesty, kde jsou zákazy vjezdu s ostnatými dráty. Nemáme moc na výběr, takže zkoušíme druhou cestou projít a doufáme, že nás nikdo nezastřelí.
Ferratou Alpenverreinsteig na Ottohaus
Ráno vstáváme už v 7:45, moc se nám nechce, ale musíme. Po snídani odjezd směrem na Wachtelhaus, kde doufáme, že zaparkujeme. Mineme parking u chalupy, ale je tu další ještě o něco blíž k nástupu na trasu. Vzhledem k tomu, že je tu víc nástupů, tak se nám podaří jednou špatně odbočit, pak už ale pokračujeme po žluté Schönbrunnerweg, kde nás čeká jeden žebřík a jinak pohodová cesta až k nástupu na ferratu. Ze začátku je trasa mírná, pak začíná být strmější a my funíme. Nakonec jdeme poměrně dlouho, než se dostaneme k nástupu na ferratu Alpenvereinsteig. Tady ještě dojídáme řízky ze včerejší večeře, oblíkáme ferratové sety a pomalu vyrážíme. Na začátek nás čeká několik delších žebříků přímo ve stěně. Následně už nás čekají spíš chodníčky, které nejsou zajištěné, ale v podstatě to není potřeba. Občas je u skály nějaký úsek s lanem, většinu času je tu však pěšina. V některých místech je to ale poměrně prudké a kluzké. Pamatuju si, že jsme to šli dolů a nebylo to nic extra. Nahoru se to dá líp zvládnout.
Cesta se táhne a my začínáme být unavení a mít hlad. Takže svačíme housku na půl a chvíli odpočíváme. To ještě netušíme, že jsme jen cca 15 min pod vrcholem na vyhlídce Höllental Aussicht. Tady sundáváme ferraťáky, dojídáme rýži a hranolky, uděláme pár fotek a lehkou chůzí jdeme poslední kilometr a půl k Ottohausu, kde si dáváme pivo a vychutnáváme si výhled do údolí. Ještě se jdeme podívat na oficiální vyhlídku Vilma-Haid-Aussicht a pak už míříme zpátky po modročervené cestě a vyhlížíme alpskou protěž. Nakonec ji přece jen objevíme, ale teprve začíná kvést. O kousek dál ještě zahlédneme i pár květů hořce bezlodyžného. Cesta klesá poměrně pozvolna, jde se dobře, ale to značí, že pak budeme muset na krátkém úseku ztratit spoustu výškových metrů. To se nám taky potvrzuje. Cesta začíná být strmější a klouže. Následně se napojujeme na Wachthüttelkamm Steig, což je cesta s žebříky, lany a kramlemi. Je to sice zajímavější, ale místy nebezpečnější. I když už vidíme silnici, docela se to táhne a my pořád ještě klesáme. Nakonec se před námi přece jen objevuje silnice a my jsme po pár metrech u auta. Čeká nás ještě malý sestup k řece. Voda je krásně čistá a ledová, ale nemáme plavky. Obchody mají v Rakousku v neděli zavřeno, takže se vracíme přímo na ubytování a po sprše dojídáme poslední zbytky rohlíků, které máme namazané. Večeře šampionů 😀
Soutěskou Weichtelklamm na ferratový vrchol Turmstein
Ráno budíček opět před osmou, snídaně a kafe. Před cestou ještě návštěva Reichenau kvůli dokoupení zásob. V místním Sparu kupujeme pečivo, hummus a ovoce, abychom měli během dneška, co jíst. Následně míříme opět k Wachtelhausu a tentokrát parkujeme přímo u budovy. Čeká nás výstup na Turmstein, kde je krátká C ferrata, proto i dnes bereme vybavení. Nástup na trasu začíná přímo u chaty, kde je první řetěz. Na dlouho je to ale poslední jištění. Jdeme soutěskou Weichtelklamm, která je hodně zarostlá, létá tu spousta hmyzu a je tu dusno. Postupně se dostáváme do koryta soutěsky, kde ubylo vegetace, ale hmyzu je pořád dost. Přelézáme kameny a popadané kmeny stromů, občas se vyhoupneme nahoru pomocí žebříků, lan nebo kramlí. Cesta je to opravdu moc pěkná. Občas mineme nějakou jeskyni nebo zajímavý skalní útvar. Vegetace začíná zase přibývat a my už se těšíme až se naše cesta napojí na klasickou trasu a my se dostaneme z dosahu hmyzu. Na rozcestí přemýšlíme nad občerstvením, ale zjišťujeme, že by to mělo být už jen asi 20 minut nahoru. Pokračujeme tedy dál a čeká nás ještě opravdu strmé stoupání lesem. Ve chvíli, kdy vidíme chatu, nám padá kámen ze srdce a jsme rádi, že jsme už tu. Chata je sice zavřená, ale my máme jídla i pití dost. Po „obědě“ se oblíkáme do úvazků a připravujeme se na zhruba 35 metrů dlouhou ferratu obtížnosti C. Leze se na skálu přímo za chatou.
Ferrata není tak složitá, je dobře odjištěná i se schůdky. Po chvilce jsme nahoře a vychutnáváme si výhled do okolí. Ještě pár záběrů na kameru a lezeme stejnou cestou dolů. Všechno v pohodě zvládáme a pomalu začínáme sestupovat dolů do údolí. Povrch cesty je pěkný, jde se dobře, jen už máme v nohách spoustu výškových metrů, tak se těšíme na jedno čepovaný dole na chatě. Po cestě dáváme ještě krátkou přestávku s výhledem u Pfeifferkreuz a pak už bez přestávky pokračujeme až na zmíněnou chatu. Vzhledem k tomu, že je všední den, tak je tu jen pár hostů. Pivo je vychlazené, takže si užíváme malou odměnu za celodenní dřinu. Při odchodu ještě kontrolujeme ferratovou „zahradu“, jak se tady říká cvičné stěně a říkáme si, jestli na ni zbyde v rámci našeho výletu čas. Po cestě zpátky se znovu zastavujeme ve Sparu a dokupujeme nějaké jídlo. Původně byla v plánu procházka po Reichenau s večeří, ale máme toho dost. Na hotelu si vaříme špagetku s kuskusem a večer trávíme na vrchní terase s výhledem na hory. Skládací vinná sklenička z loňska moc dlouho nevydržela, tak se dělíme o jednu zbývající a popíjíme růžové víno z Velehradu.
Na nejvyšší vrchol Heukuppe
Dneska vyrážíme trochu jiným směrem a to do sedla Preiner Gscheid, kde by mělo být velké parkoviště a výchozí bod na nejvyšší vrchol Raxalpe . Dnes nás čeká opět přes 900 výškových metrů. Po cestě máme sice dvě chaty s občerstvením, ale první Waxriegelhaus je moc blízko od výchozího bodu, takže se tu jen napijeme, odpočineme a pokračujeme dál. Cesta vede víceméně jen na slunci, je nám tedy vedro, ale zároveň se trochu obáváme bouřky, která by dle některých předpovědí měla přijít. Postupně ubývá stromů, které přechází v kleče a spousty lučních květin. Do toho nám do chůze cinkají zvonky, které mají u krku pasoucí se krávy. No paráda. Červená značka se najednou rozděluje do dvou směrů. Původně jsme měli v plánu lehkou ferratu Karl-Kantner Steig, ale časově to vychází o více než 40 min dál, než sice delší, ale časově kratší hadí cesta Schlangenweg. Volíme tedy jednodušší cestu a klikatíme se sem a tam až do dalšího bodu, kde nám rozcestník opět nabízí kratší, ale prudší cestu, anebo delší, ale méně náročnou. Hádejte, kterou jsme si vybrali :). U chaty Karl-Ludwig-Haus poměrně hodně fouká a v okolí je i dost tmavých mraků. Volíme tedy rychlou svačinu ve formě pečiva, hummusu a zeleniny. Ještě se zajdeme podívat na nedaleký kostelík, který je věnován obětem hor a pokračujeme dál na vrchol.
Chvílemi strašně fouká, pak je zase hrozné dusno. Těsně pod vrcholem už však oblíkáme bundu a fotíme si zbytky sněhového pole. Na vrcholu Heukuppe stojí kamenný bod s pamětní deskou. Po pár fotkách se vracíme k rozcestníku a vybíráme si tentokrát náročnější trasu Reißtalersteig. Čeká nás doslova stezka pro kamzíky, kterých tu vidíme hned několik i s mláďaty. Nejprve před námi uskakují, ale po chvíli pokračují ve své činnosti spásání trávy a jen očkem nás kontrolují. Cesta je zajímavá, dle hodnocení je to A ferrata. Nicméně většina cesty je spíše po kamenité cestě, která jen v několika místech vede po skále. Překonáváme tedy žebřík a několik úseků s lany. Teď už nás čeká jen cesta lesem dolů. Na cestě je však dost kamení, takže nám často podklouzne noha a my polykáme nadávky. S přibývajícím lesem se zlepšuje i cesta. Zhruba půl hodinky před cílem se nakrátko zastavujeme dobít hodinky, ale slyšíme hřmění, proto rychle pokračujeme dál. Bouřka se nám nakonec vyhýbá a přicházíme zasucha k autu. Těšili jsme se ještě na cappuccino v restauraci u parkoviště, ale zrovna tu mají Ruhetag. Vracíme se tedy k autu a zajedeme si do městečka Reichenau do kavárny Konditorei Nöbauer. Po krátkém odpočinku u kávy už nás čeká jen večeře a pivko opět na lavičce na terase.
Na skok do Semmeringu a 20 Schilling Blick
Dnes jsme si mohli konečně přispat, protože nás čekala už jen cesta domů. Nicméně jsme se museli do 10 hodin odubytovat, takže jsme měli přece jen budík. Zaplatili jsme a vydali se směrem na Semmering. Po cestě se nachází známé železniční mosty, které oblast proslavili. Jedním z nich je dvoupatrový viadukt Kalte Rinne, který se nachází poblíž vesničky Adlitzgraben. Zastavujeme přímo u mostu a stačí pár kroků, abychom si vychutnali nádhernou architekturu. Po mostě zrovna projíždí vlak, takže atmosféra je dokonalá. Most si vyfotíme i natočíme a vracíme se k autu. Přejíždíme přímo do Semmeringu, což je vyhlášené lyžařské středisko. Nejprve se zastavujeme na vrchu u silnice a kocháme se výhledy na protější svahy. Koukáme v mapách po okolí a zjišťujeme, že známý výhled na železniční mosty s názvem 20 Schilling Blick není daleko. Přejíždíme tedy asi kilometr na další parkoviště a odtud to máme pár minut na zmiňovaný výhled. Netušíme, co ono “20 Schilling” znamená, ale doufáme, že se za výhled nebude platit. Nechali jsme totiž peněženky v autě. Na místě zjišťujeme, že výhled dostal své jméno díky tomu, že byl vyobrazený na staré dvaceti šilinkové bankovce 🙂 Pohled na dva dvoupatrové mosty a tunel ve skále stojí opravdu za to, navíc se opět dočkáme i projíždějícího vláčku. Paráda. Na závěr výletu nás čeká už jen oběd v restauraci Seewirthaus přímo u sjezdovek. Objednáváme si typický Wiener Schnitzel, méně typické fettucine s kuřecím a rajčaty a nealko pivo. Jídlo je výtečné. Platíme nějakých 32 €, což je rakouská cena s vysokohorskou přirážkou. Na druhou stranu to v Česku už o moc levnější není. Cesta domů probíhá bez nějakých větších komplikací, Vídní projíždíme téměř bez zdržení a v Mikulově čekáme jen pár minut.
1 komentář: „Za zajištěnými cestami do rakouského Raxu“