Na skok v Bukurešti

Rumunská metropole je se svými zhruba 2 miliony obyvatel šestým největším městem Evropské unie. Rozhodně se ale netěší takové popularitě mezi turisty, jako ostatní hlavní města, zejména západně od ní. Skoro bych si troufl tvrdit, že spousta lidí má dokonce strach do Rumunska vůbec jezdit. Dává tedy návštěva Bukurešti smysl?

Předně bych chtěl poznamenat, že do Bukurešti jsem nejel jako turista, a tak byla moje návštěva docela krátká a nebyla primárně zaměřena na „procházení památek“, ale i tak si myslím, že jsem nakonec viděl docela dost…

Palác Parlamentu

Bydlel jsem kousek od největší místní „památky“, dá-li se to vůbec tak nazvat. Mám na mysli Palác Parlamentu, někde též nazývaný Ceaușescovým palácem. Až když tuto stavbu vidíte na vlastní oči tak si uvědomíte, jak je obrovská. Vysoká sice „jen“ 86 metrů, ale tím, že je na kopci, tak je viditelná z velké části města. Výška v tomto případě není tím hlavním parametrem. Tím je plocha, kterou palác zabírá (270 x 240 metrů) a také to, co není na první pohled vidět, tedy obrovské podzemní prostory sahající až do hloubky 92 metrů. Jedná se o nejtěžší stavbu světa, i když to je samozřejmě jen odhad.

Myslím, že je potřeba zlehka vysvětlit, kdo to vlastně byl Nicolae Ceaușescu. Od mladého věku byl aktivní v různých komunistických hnutích a pokračoval v tom i po válce, až se nakonec roku 1965 stal lídrem celé země. Jeho vládnutí se označuje jako diktatura. Ne vždy souhlasil se Sovětským svazem, například nepodporoval vojska Varšavské smlouvy v roce 1968, a tak se později „kamarádil“ i s politiky ze západních mocností, kteří mu nakonec „pomohli“ financovat mimo jiné stavbu parlamentu a tím celou zemi zadlužil. Vláda tohoto diktátora skončila v roce 1989, stejně jako jeho život. Byl popraven okamžitě po pronesení rozsudku. Obviněn byl mimo jiné z genocidy.

Stavba parlamentu začala v roce 1984 a sám Ceaușescu se dokončení nedočkal. Uvnitř je tolik místností, že úplně hotovo nebude nikdy, nicméně dnes budova funguje normálně jako sídlo parlamentu. Nejsem expert na architekturu, ale rozhodně to není žádný skvost. Uvnitř jsou však použity drahé materiály (mramor, zlato, …) a překvapením také nebude, že samotný provoz budovy je neskutečně nákladný. Uvnitř jsem však nebyl, prohlídka se musí předem objednat, případně existuje možnost nějaké skupinové prohlídky. Během týdne je v noci stavba neosvětlená (asi vysoké náklady na elektřinu), mnohem lépe to pak vypadalo v pátek, kdy dokonce byla uvnitř nějaká party, alespoň soudím podle hlasité hudby. Poslední zajímavostí je videomapping, tedy promítání videa na zdi paláce. Osobně jsem nezažil, ale dovedu si představit, jak to musí být úžasná podívaná.

Bulvár Unirii

Od parlamentu vede dlouhý a široký bulvár Unirii, v jehož středu se nachází náměstí s fontánou. A právě tato fontána, respektive „představení“ v 8 večer je asi to nejlepší, co Bukurešť nabízí. Zrovna jsem šel okolo, když jsem viděl davy lidí, a tak jsem se naštěstí zastavil a nenechal si tuto show ujít. Ostatně, posuďte sami z fotografií nebo videa (https://youtu.be/_NE7e6YEU5s). Měl jsem jen telefon, takže kvalita není až tak dobrá.

Historické centrum

Dlouho jsem hledal něco jako historické centrum a skutečně existuje několik uliček, které se tak tváří. Nicméně je to opravdu malé v porovnání s ostatními městy podobné velikosti. Turistů v Bukurešti moc není a pokud tam nějací jsou, tak jsou to důchodci vysedávají na zahrádkách hospůdek v ulicích severně od náměstí Unirii. Jakmile jsem šel trochu dál, po turistech ani památky. Zajímavé bylo, že občas byla k vidění i nějaká zajímavá stavba, třeba kostel, ale v těsném sousedství se nacházel třeba obytný komplex v tradičním socialistickém stylu.

Občas je tedy potřeba trochu více hledat. Příkladem takové ukryté památky je třeba kostel Mănăstirea Radu Vodă kousek od náměstí Unirii, dokonale schovaný za obytné budovy. Mezi nejhezčí budovy patří například koncertní hala Romanian Athenaeum, škoda jen, že se nedalo nahlédnout dovnitř. Procházka po Bukurešti je na druhou stranu zajímavá právě tím, že člověk neví, na co narazí.

Doprava

Ačkoliv se silniční infrastruktura zdá být docela dobře dimenzovaná, je v Bukurešti tolik aut, že zejména ve špičce se tvoří zácpy. To jsem poznal hned po svém příletu, kdy mezi sedmou a osmou hodinou večerní bylo centrum téměř neprůjezdné. Co se týká MHD, jel jsem autobusem jen z letiště a pak zpět. Zjistil jsem totiž, že síť zastávek není tak hustá, a tak například pro kilometrový přesun bych musel na zastávku 300 metrů, autobus by mě odvezl 1000 metrů, ale trochu jiným směrem, tak bych se musel 400 metrů vracet (to neberte doslova, jen ilustrační příklad, jak to dopadlo, když jsem hledal určitou trasu). Existuje i metro (dokonce 4 linky), ale to je opět vhodné spíš na delší přesuny.

Vrátím se tedy k tomu, co jsem vyzkoušel, a tedy autobus 783, který jezdí z letiště do centra. Lístek se dá koupit v automatu, kde se dá platit kartou (není tedy nutné si hned na letišti vybírat nebo měnit peníze). Prodává se lístek zároveň i na cestu zpět, je potřeba koupit i kartičku, protože celý systém funguje na elektronickém principu, po nástupu do autobusu je potřeba přiložit kartičku ke čtečce. Ozve se pípnutí, něco se napíše na displeji a kdo ví, třeba to znamená „neplatná jízdenka“, ale vše je jen rumunsky. Vychází to velmi levně, jen 8,6 lei, což je kolem 40 českých korun. Cesta může trvat 40 minut, ale také více než hodinu v závislosti na dopravě.

Samotné letiště Bucharest Henri Coandă International Airport je co se týče intenzity dopravy podobné tomu, co známe z Prahy. Jen bych řekl, že je uvnitř podstatně méně místa. Bukurešť má ještě jedno letiště blíže centru, ale většinou přiletíte právě na výše zmíněné letiště, protože to druhé slouží pouze pro business lety.

Jídlo

Musím se přiznat, že místní kuchyni jsem moc nevyzkoušel, protože po většinu času jsem měl jídlo zajištěné. A když jsem jídlo potřeboval, tak to většinou byl problém. Hned první večer, po té, co jsem se docela pozdě ubytoval, jsem v okolí hledal něco k snědku. Tím, že to nebylo centrum, bylo dost těžké něco najít. A tak jsem skončil v místním „bistru“ otevřeném 24/7, kde dost výrazně smrděl přepálený olej, ale místním očividně chutnalo.

V Rumunsku by podle moudrých internetových zdrojů měla být hodně populárním jídlem polévka. Jednu takovou dost dobře vypadající „polévkovnu“ jsem viděl, ale bohužel jsem zrovna neměl hlad. Později už jsem ji nenašel a skončil jsem tedy v KFC. Připadalo mi to lepší, než s místní mládeží v McDonalds nebo s rakouskými důchodci v historickém centru. Tolik tedy mé zkušenosti s rumunskou kuchyní.

Lidé

Docela mě překvapilo, že Rumuni se chovali docela normálně z pohledu středoevropana. Čekal jsem, že to bude taková kombinace Balkánu a Itálie, že budou na sebe hlasitě pořvávat, ale nic takového se nedělo. Většinou panoval klid. A to třeba i pozdě večer v centru města (i když teď nemyslím těch pár ulic, kterým se říká historické centrum). Ještě příjemnější zjištění bylo, že uměli anglicky a byli docela milí.

Ulice byly docela čisté, v centru většinou udržované. Mimo centrum tu a tam chyběla část chodníku, a tak je potřeba se neustále dívat pod nohy, aby člověk nezakopl. Jak už tomu tak v dnešní době je, i v Bukurešti si můžete půjčit elektro-koloběžky. Jak už jsem zmínil, je ale potřeba dávat pozor na díry v zemi. Ještě zmíním, že fasády většiny domů byly posprejované, ale to je dnes asi standard, zejména ve východní Evropě.

Shrnutí

Nevím, jestli bych zrovna do Bukurešti jel na dovolenou, ale rozhodně to není tak špatné, jak si většina lidí myslí. Cenová hladina je, řekl bych, mírně pod úrovní naší republiky. Z Vídně lítá Laudamotion od nějakých 20 EUR za jeden směr. Byl jsem v Bukurešti na konci září a bylo ještě hodně teplo, takže asi bych se vyhnul létu. Takže pokud chcete vidět na vlastní oči jednu z největších budov světa, tak si pospěšte. Díky své váze se propadá do země, naštěstí jen o pár milimetrů za rok 🙂

Napsat komentář