Jordánsko 2021

Čtení na: 28 min.

Jordánsko.

Pouště, moře a světové kulturní dědictví.

Proč Jordánsko?

Tato blízkovýchodní země byla na mém osobním seznamu již několik let. Hlavním důvodem byly zejména pozitivní zkušenosti přátel, kteří už měli to štěstí a Jordánsko navštívili. Těsně před tím, než jsme se konečně odhodlali k cestě, přišel COVID-19. V ten moment nezbývalo, než tento výlet odložit na neurčito. Na podzim roku 2021 přišlo “neurčito”. Jinak řešeno, objevily se opravdu levné letenky a také poměrně přívětivá situace co se probíhající pandemie týče. A tak bylo rozhodnuto: poletíme do Jordánska.

Nákup letenek

Levné letenky byly v nabídce poměrně dlouhou dobu a když už se zdálo, že to levnější být nemůže, tak opak byl pravdou. Bylo prakticky jedno, jestli chceme letět z Prahy nebo Vídně, a tak jsme zvolili pro nás bližší Vídeň za cenu 9,99 EUR za jeden směr. Protože jsme chtěli o trochu větší příruční zavazadlo než velikosti větší kabelky, připlatili jsme si nakonec tak, že celkové náklady na letenky se vyšplhaly na nějakých 44 EUR na osobu za zpáteční let. Pro některé pozdější lety šly ceny ještě dolů až na 5,99 EUR, ale šlo o pozdější termín a úspora už přeci jen nebyla tak značná.

Ještě se krátce zmíním obecně o možnostech, jak lze letět do Jordánska. Pro nás, co máme relativně blízko jak do Prahy, tak do Vídně, se otevírá hned několik možností, jak lze nakombinovat lety Praha / Vídeň Ammán / Aqaba. Při pohledu na mapu Jordánska a při nedostatku času je totiž hodně výhodné ušetřit si jednu cestu autem a zvolit tedy jedno letiště pro přílet a druhé pro odlet. Navíc, pokud vám nevadí dopravit se na “domácí” letiště autobusem či vlakem, lze výhodně kombinovat i Prahu s Vídní. My jsme ale zvolili jednoduchý zpáteční let Vídeň – Ammán.

Příprava na cestu

Jak se naše cesta blíží, chystáme si postupně itinerář, rezervujeme ubytování a řešíme například také půjčení auta. Po zkušenostech z Madeiry to rozhodně nechceme nechávat na poslední chvíli, ale zároveň volíme takovou variantu, abychom ji v případě komplikací mohli stornovat. Relativně vstřícné podmínky v tomto ohledu nabízí společnost Discover Cars, kterou využíváme k rezervaci auta z půjčovny Auto Nation. Týdenní sazba za půjčení vozu včetně nejvyššího pojištění vychází zhruba na 5800 Kč. Podobně by to vyšlo i při rezervaci napřímo u půjčovny, která také nabízí dobré podmínky ohledně změny či storna rezervace. Auto tedy máme zajištěné.

Zároveň sledujeme, jak se vyvíjí situace okolo koronaviru. Pro vstup do Jordánska potřebujeme negativní test z Česka, který si děláme tři dny před odletem. Jsme trochu nervózní, protože v okolí se to doslova hemží nakaženými, ale naštěstí máme negativní testy, a tak nemusíme nic rušit a naopak kupujeme Jordan Pass, který slouží jako vstupenka do celé řady pamětihodností a zároveň také jako vízum. Pro jednodenní návštěvu Petry stojí 99 USD a prodává se online. Pozor na různé agentury, které nabízí nákup za vyšší ceny a navíc si účtují peníze za “včasné vyřízení”.

Trochu nás děsí situace v Rakousku, kde panuje nouzový stav a přísný lock-down, nicméně už víme, že lety se neruší a na letiště se stále dá dojet i z Česka bez jakýchkoliv zábran. Poslední věcí, co musíme udělat před odletem, je vyplnění příjezdového formuláře do Jordánska. Pro něj je potřeba mít mimo jiné výsledek PCR testu, případně také doklad o očkování. (V době naší návštěvy totiž očkovaní nemuseli na další test v Jordánsku, dnes už je situace jiná.) Jordánsko také vyžaduje mít potvrzení o pojištění, které kryje náklady spojené s COVID-19. Nakonec se nám daří i tento dokument z pojišťovny získat, ale rozhodně to nebylo snadné. Zde je nutné podotknout, že tohle skutečně nikdo nekontroluje, což potvrzují desítky cestovatelů, ale co kdyby…

Jedeme

Do Vídně se dopravíme minibusem společnosti Gepard Express. Ačkoliv měl být spoj vyprodaný, odjíždíme z Brna obsazení jen z poloviny, což nám tolik nevadí. Možná nepříznivé počasí, které zrovna panuje, odradilo některé cestovatele. Na letiště přijíždíme včas, check-in máme hotový, a tak jen proletíme bezpečnostní kontrolou a můžeme si užívat poloprázdného letiště. Lidí není až tak málo, problémem jsou spíš takřka nefungující služby. Jdu vyzkoušet salonek SKY Lounge. Po předložení potvrzení o očkování dostávám povolení ke vstupu, uvnitř se však nesmí nic konzumovat. Dostávám tak balíček s kouskem bagety, džusem a kávu. Pro konzumaci ale musím ven. Před salonkem se hromadí lidi pojídající bagety… Nemít vstup zdarma a za tohle platit 33 EUR, to by byla asi nejdražší bageta v historii. Naštěstí nám to zanedlouho letí, před nástupem do letadla se ještě prokážeme všemi možnými dokumenty a nasedáme. Spoje sice prodává Ryanair, ale provozuje společnost Lauda. Místo tradičních modro-žlutých barev nás tak uvítá červeno-bílá kombinace. Vzhledem k nižší obsazenosti spoje si alespoň můžeme přesednout a tedy sedět spolu i bez nutnosti placení za rezervaci sedaček.

Samotný let do Jordánska trvá zhruba tři hodiny. Sedíme ve třetí řadě, takže ani není slyšet moc hluk z motorů a celkově se mi zdá, že let s Ladou je jaksi příjemnější, než s Ryanairem jako takovým. Před soumrakem přelétáme nad hustě osídleným Izraelem, poté se objevuje v krajině obrovská propast, na jejímž dně se nacházejí “zbytky” Mrtvého moře a zanedlouho přistáváme na letišti v Ammánu. Jsme tady o něco dřív, ale ještě nás čekají v tuto chvíli nezbytné procedury. Takže nejprve kontrola, zda jsme očkovaní. Stačí načíst QR kód vstupního formuláře a ozve se “vaccinated”, nemusíme tedy na další PCR test (pravidla se mění často, dnes už neplatí). Následuje “proměna” Jordan Passu na vízum a pak už samotná pasová kontrola, která je poměrně nepříjemná. Řada nesmyslných otázek, focení, otisky prstů a nakonec konečně razítko do pasu. Jsme v Jordánsku.

Na letišti by nás měl čekat někdo z půjčovny, ale protože jsme přistáli dřív, než bylo plánované, musíme chvilku počkat naopak my. Mezitím si aktivujeme SIM kartu, kterou sice máme už z druhé ruky přivezenou z Česka, ale původní platnost již skončila a stejně bylo potřeba opětovné aktivace. Platíme za to v přepočtu zhruba 200 Kč a přiznám se, že ani netuším, co vše je v ceně, ale nejspíš tolik dat, že je nemáme šanci za týden využít. Nestíháme ale vyměnit peníze, protože si nejsme jistí, jestli na letišti bude dobrý kurz, v tom už se musíme přesunout někam na parkoviště, kde nás a partu Slovinců vyzvedává dodávka a jedeme do půjčovny pro auto.

V samotné půjčovně se nám snaží ještě vnutit další pojištění. To je samo o sobě dobrá věc, ale v podstatě to stejné už máme od Discover Cars. Připisujeme tedy jen druhého řidiče (bez poplatku) a platíme kartou, protože jsme nestihli vyměnit hotovost. Venku už je nachystaný náš nový společník na následující týden: miniaturní Mitsubishi Space Star s automatickou převodovkou, který od nás dostává jméno Miška. Automat už jsem nějakou dobu neřídil, takže se nejprve rozjíždím dozadu, než mi dojde, že tak to asi nepůjde. Naštěstí nás čeká jen pár kilometrů cesty do města Madaba.

První noc: Madaba

Ubytování na první noc bylo vybráno záměrně právě v tomto městě, protože se nachází blízko letiště a není tak velké, jako hlavní město Ammán. Jedeme podle navigace, kde máme zadanou přesnou polohu hotelu Pilgrim’s Guest House. Ve městě samotném nás však navigace není schopná provést sítí jednosměrek a zákazů vjezdu. Musíme navigaci úplně vypnout a jet jen podle map a sledovat pečlivě značky, protože realita se dost liší od toho, jak jsou ulice zakreslené do map. Nakonec opět není možné odbočit až k hotelu, a tak parkujeme opodál a jdeme pěšky se aspoň ubytovat. Nemáme stále vyměněné peníze, a tak si necháváme poradit, kde nejlépe provést směnu. Na nedalekém kruhovém objezdu je hned několik bank a směnáren, hned ta první je otevřena, kurz má dobrý a je bez dalších poplatků, konečně tedy máme jordánské dináry.

Vracíme se k hotelu a nanečisto, tedy bez auta, zkoušíme projít trasu, kterou pak auto dostáváme až na parkoviště ve dvoře u našeho ubytování. Konečně také můžeme zaplatit a jdeme sehnat něco k snědku. Madaba je poměrně malé město, a protože chceme jíst, tak zrovna v okolí se prodává hlavně oblečení a všechno možné zboží, hlavně ne jídlo. Po chvilce hledání zkoušíme jakési bistro مطعم الساعة, ve kterém nám sice nikdo nerozumí, ale objednáváme si jednu šavarmu a druhé jídlo, u kterého ani nevíme, jak se jmenuje. Musíme však uznat, že obojí je dobré a je toho opravdu víc než dost. Při placení máme obavy, kolik to bude stát, ale platíme jen 7 dinárů (210 Kč) za oba včetně spropitného. A to máme zbytek zabalený s sebou na zítra.

Ve městě samotném nemáme žádné plány, a protože jsme po náročném dni unavení, jdeme prakticky hned spát. Naše ubytování se nachází hned vedle kostela, jedná se vlastně o jakýsi poutnický dům, a tak je potřeba počítat se skromným vybavením. Ačkoliv je Madaba křesťanské město, budí nás nad ránem hned třikrát zvuky z mešity. Jakmile znovu usneme, ozvou se ještě hlasitěji zvony z kostela. Nedá se nic dělat, musíme vstávat. Snídaně je poměrně chudá, ale tak nějak to odpovídá poměrně nízké ceně…

Jerash

První den míříme na sever do starověkého města Jerash (Džaraš). Nevýhodou je, že jedeme kolem hlavního města, kde doprava houstne a není úplně příjemné sdílet silnici s místními řidiči. Cesta nám trvá asi hodinu a půl, navigace nás přivádí na místo, kde bohužel není ani vchod, ani východ z antického města. A tak musíme kousek pěšky kolem plotu, až konečně vchod nacházíme. Díky Jordan Passu máme vstup zdarma, stačí tedy jen projít bludištěm místních obchodníků a už si můžeme procházet ruiny staveb z dob řeckořímských. Zdejší archeologické muzeum patří mezi nejnavštěvovanější památky Jordánska a na jeho návštěvu se doporučuje si vyhradit celý den. My zde trávíme jen asi dvě hodiny, což nám vlastně stačí.

Mrtvé moře

Na oběd si dáváme zbytky včerejší večeře a vyrážíme zpátky na jih k Mrtvému moři. Volíme pro změnu trošku odlišnou trasu, takže někde u hlavního města si zkoušíme vedlejší uličky plné prudkých kopců a opět špatně značených jednosměrek. K našemu hotelu Ramada Resort u Mrtvého moře přijíždíme po třetí hodině (do té doby nebylo možné udělat check-in). Příjezd provází přísná bezpečnostní opatření, včetně prohlídky vozu, naštěstí se alespoň vyhýbáme prohlídce zavazadel. Hotel jako takový je pěkný, leží ale “uprostřed ničeho” a všude okolo lítají mouchy.

Po ubytování chceme jít k vodě, ale tam už nás nechtějí pustit. Údajně kvůli bezpečnosti… Mrtvé moře totiž leží na hranici Jordánska a Izraele, ale spíš si myslím, že se personálu hotelu nechce o turisty starat příliš dlouho. Takže i západ slunce musím fotit pouze z balkonu, který navíc máme otočený trochu špatným směrem. Ani večerní koupání v bazéně není možné, a tak bereme auto a jedeme se projet po okolí. Původně jsem mysleli, že nějaký přístup k vodě by mohl být u hotelu Hilton. Po příjezdu na místo ale zjišťujeme, že přístup tady taky není a jen to zde výrazněji smrdí. Takže jdeme na večeři, máme vyhlédnutý podnik u hlavní silnice. Ve skutečnosti se jedná o jakýsi vybydlený hotel, v jehož přízemí kdysi bývala restaurace, která dnes žije už jen v recenzích na Google mapách. Náhradním řešením je pro nás podnik zvaný “Chili Ways”, který rozhodně nenabízí žádné pikantní speciality, jak by se mohlo zdát podle názvu. Při návratu do hotelu nás opět čeká “bezpečnostní” kontrola, nyní musíme ukázat i obsah batohu. Naštěstí voda nevadí a jogurt je dobře ukrytý. Jinak má hotel ale přísná pravidla pro potraviny zakoupené venku…

Ráno vstáváme poměrně brzy, protože si potřebujeme užít co nejvíc času u Mrtvého moře. Byla by ale škoda vynechat tak dobrou snídani. Oproti včerejšku samozřejmě mnohem větší výběr i kvalita. Hned po snídani jdeme k vodě. Existuje i možnost nechat se tam zavést (zdarma), ale jedná se asi jen o 15 minutovou procházku. Kdysi bývalo Mrtvé moře mnohem blíž hotelu, ale rok co rok se jeho hladina snižuje. A to je skutečně smutný pohled. Míjíme budovy, sprchy a další zařízení, které byly kdysi nejspíš u břehu, dnes někde v půli cesty. Konečně jsme u vody a můžeme si tedy vyzkoušet na vlastní kůži koupání v extrémně slané vodě. Zvláštní pocit. Plavat se moc nedá, stačí se jen natáhnout na hladině a můžeme si číst knížku. Škoda, že máme jen jakýsi časopis ve francouzštině. Pocitově se zdá, jakoby voda byla mastná, ale za to může samozřejmě sůl. Hned na pláži je naštěstí sprcha a kousek vedle “bazének” s místním bahnem. Neodoláme a tímto bahnem si potřeme celé tělo v naději, že po tom třeba o pár let omládneme. Po chvilce působení to jdeme smýt do vody, přeci jen nechceme to přehnat, ještě by nás doma nepoznali.

Cesta na jih

Po návratu k hotelu ještě vyzkoušíme místní bazén. Bohužel jen ten malý je vyhřívaný, na druhou stranu má aspoň skluzavku. Check-out je ve 12, takže jsme nuceni hotel opustit a čeká nás dlouhý přesun na jih. Cestu si rozdělujeme do několika kratších bloků, nejprve děláme zastávku na místě zvaném “Dead Sea free hot springs”, čili místo, kde bychom se mohli vykoupat zdarma ve sladké horké vodě. Zastavujeme u silnice a místní policie nám radí, kudy se vydat. Cesta k pramenům je lemována odpadky, a tak tušíme, že to nebude žádný ráj na zemi a skutečně je tomu tak. Koupe se zde několik místních pánů, kterým zřejmě špína nevadí. Tohle místo každopádně doporučujeme vynechat.

Pokračujeme po krátké a zbytečné zastávce dál a zastavujeme opět trochu zbytečně, ale zkrátka chceme vidět přes zimu uzavřenou soutěsku Wadi Mujib alespoň od silnice. V letním období je možné si tento úzký kaňon projít, i když asi úplně snadná procházka to nebude. V zimě je toto místo uzavřeno kvůli hrozícím bleskovým povodním.

Usedáme do auta a pokračujeme opět pár desítek minut kolem Mrtvého moře až dorazíme na místo, které je v Google mapách pojmenované jako “Wild Salt Shore”, čili něco jako divoké slané pobřeží. Zatímco na severu se slaná voda hodně mísí se sladkou vodou z řeky Jordán, na jihu už přítoky nejsou, a tak se sůl ve větší míře usazuje a vytváří tak trochu pohádkovou krajinu plnou bílých krystalů soli doplněnou o červené laguny. I na tomto místě je samozřejmě možné se vykoupat, ale je dobré si s sebou vzít sladkou vodu na opláchnutí. Je také potřeba počítat s tím, že pobřeží je dnes už docela daleko od hlavní silnice a nevede k němu žádná oficiální cesta.

Vracíme se do auta a pokračujeme v naší cestě na jih. Zastavujeme na zdánlivě nudném místě, kde začíná neznačená stezka do Wadi Assal. Do západu Slunce zbývá asi hodina a půl, a tak jdeme jen 45 minut do soutěsky. Cestou potkáváme jen 2 turistky a jinak jen místní farmáře a spoustu hrůzu nahánějících psů hlídajících zdejší usedlosti. Procházka údolím by mohla být zajímavá, ale nechceme zde být až do setmění, jako ochutnávka nám to stačí.

Nyní už nás čeká jen pár set kilometrů do Aqaby. Silnice je docela děravá a v kombinaci s množstvím kamionů se nejede moc dobře. Naštěstí se situace postupně zlepšuje a po sedmé večer přijíždíme k přístavnímu městu na pobřeží Rudého moře. Poměrně snadno nacházíme náš hotel Levarda, marně však hledáme slibované hotelové parkoviště. Hotel jinak vypadá moc pěkně a také moderně. Jak by také ne, jedná se o naše nejdražší ubytování v Jordánsku s cenou 2000 Kč za pokoj za noc. Recepční nám slibuje, že se místo před hotelem určitě brzy uvolní, a tak si ještě před večeří můžeme přeparkovat. Večeříme nedaleko hotelu za překvapivě přívětivou cenu. Člověk by tady u moře možná čekal vyšší ceny.

Šnorchlování v Aqabě

Při snídani máme krásný výhled jak na Aqabu, tak na izraelský Eilat. Obě města se tak nějak rovnoměrně dělí o místní záliv. Po snídani si balíme věci a jedeme ještě kousek na jih okolo pobřeží až k pláži “South Beach”, u které by se pod vodou měl skrývat mimo jiné i potopený tank. Při prvním pokusu však pod vodou nacházíme “jen” korálový útes, kontrolujeme tedy mapu a jsme asi 200 metrů vedle. Následuje druhý pokus, tentokrát je okolo více potápěčů, což značí, že by tu asi něco mohlo být. Tank však nevidím. Střídáme se v hledání a raději se ptáme, kde hledat a vida, tank “M42 Duster” nalezen. Někde poblíž by měl být i vrak letadla, ale pátrání po něm už je neúspěšné. I tak je šnorchlování v Aqabě určitě dobrým zážitkem. Voda má zhruba 24 °C, což je víc než Mrtvé moře, ale pocitově se nám zdejší voda zdá chladnější. K dispozici jsou i veřejné sprchy zdarma, čehož využíváme. Doporučuji si předem zjistit přesné polohy jednotlivých potopených artefaktů k jejich snazšímu nalezení, například zde:

Odpoledne odjíždíme na sever do Wadi Rum. Cesta by neměla být příliš dlouhá, zpočátku jedeme po dálnici, na poslední kilometry však sjíždíme na okresku. Je potřeba si dávat pozor hlavně na neoznačené retardéry a množství policejních hlídek. Občas nás někdo zastaví, zeptá se, jestli mluvíme arabsky a když zjistí, že ne, tak se spokojí s tím, že odrecitujeme náš itinerář. Následuje jen Welcome to Jordan a můžeme jet dál.

Wadi Rum

Kolem třetí odpoledne přijíždíme do Rum Village, zastavujeme v návštěvnickém centru, protože si myslíme, že je potřeba získat nějaké povolení ke vstupu. Říkáme jen, přes kterou agenturu máme domluvený pobyt, zaměstnanec si píše něco na papírek a aniž bychom museli cokoliv dokazovat, třeba, že máme platný Jordan Pass, můžeme pokračovat dál až k sídlu “společnosti” Bedouin LifeStyle. Přijíždíme přesně ve smluvený čas, přesto na nás nikdo nečeká. Nesměle nahlížíme do domu, až si nás někdo všimne a začne v telefonu hledat, kdo vlastně jsme, ačkoliv s námi před 5 minutami komunikoval a nikdo jiný zde není, takže mu to musí být jasné.

Dostáváme přiděleného beduína, který se o nás bude starat následujících 24 hodin. Odvážím auto schovat na bezpečné parkoviště, nasedáme do jeepu, který už má svá nejlepší léta za sebou, a vyrážíme do pouště. Náš kemp se nenachází příliš hluboko v poušti, ale zároveň je dostatečně daleko od vesnice, takový zlatý kompromis. Dáváme si věci do stanu a máme dostatek času před večeří, vychutnáváme si západ Slunce nad pouští, u kterého popíjíme beduínský čaj.

Rychle se stmívá, při čekání na večeři si připravuji foťák na noční focení. Naši hostitelé mezitím připravují večeři tradičním způsobem, čili v “díře” v zemi se peče maso se zeleninou (Zarb). Jakmile je to hotové, efektně nám předvádí proces vytažení ze země. Přesunujeme se do hlavního stanu, kde probíhá společná večeře. Asi nejlepší z mého pohledu je polévka, zbytek spíš tak průměrný, ale rozhodně zajímavý zážitek. Po večeři jdeme ven k ohni. Celá naše skupina je poměrně malá a čítá skupinu hlučných Italů a pár Holanďanů. U ohně dostáváme další dávku čaje a beduíni pro nás hrají a zpívají místní písničky, později se nás dokonce snaží zapojit, a tak “tančíme” okolo ohně. Tohle je něco, co bych si klidně nechal ujít. Ještě chvíli sedíme u ohně, ale zanedlouho se skupina postupně rozpouští, a tak se přesouváme k focení noční oblohy.

Vzhledem k tomu, že jsme v poušti, neměl by tady být viditelný světelný smog, ale to není až tak pravda. Na horizontu směrem k Rum Village jde vidět bílé světlo, zároveň oblohu křižují letadla a na druhé straně “údolí” se rozléhá těžce osvětlený kemp, takže noční fotky nejsou až tak dokonalé, jak bych si představoval. Mezitím do kempu přijíždí další skupina, pro kterou je nachystaný podobný program, jako byl pro nás. Jen pozorujeme, že tančit už je nenutí. Později zjišťujeme, že se jedná o českou početnější skupinu, interně jí dáváme název “instagramové modelky”. Jdeme spát poměrně brzy, ono vlastně kromě koukání na hvězdy není vlastně co dělat. Ve stanu se zabalíme do teplé deky a usínáme.

Ráno ihned po snídani vyrážíme na celodenní jeep-tour po poušti. Jsme jen my dva a náš průvodce, čili takový soukromý výlet. Cestou zastavujeme na spoustě míst, mimo jiné malý a střední skalní most, ten velký naopak vidíme jen z dálky z místa, kde se náš průvodce musí před obědem pomodlit. Na oběd zastavujeme pod skalním masivem, kde pro nás beduín vaří na ohni jídlo. V podstatě se jedná o směs zeleniny a fazolí a k tomu tuňák v plechovce. Zajímavostí pro nás jsou zejména limetky nakrájené na velké kusy včetně kůry uvařené přímo ve směsi se zeleninou. Musím uznat, že to nechutná až tak špatně. Cestou zastavujeme také u písečné duny, kde si Katka zkouší tzv. sandboarding, to znamená jízdu na písku na snowboardu. Po nespočtu zastávek zakončujeme nás výlet na skále zvané Lawrence House. Zde si při pěkném výhledu na okolní krajinu z průvodce zjišťujeme, kdo to vlastně byl Lawrence z Arábie

Celodenní tour končí už někdy ve 3 odpoledne, takže jde vlastně o nějakých 7 hodin, ale zcela upřímně, stačí nám to. Nejspíš by stačily třeba jen 4 hodiny, co si budeme povídat, poušť je víceméně pořád stejná. V “kanceláři” po nás ještě požadují vyplnění recenze na TripAdvisor, což je problém vzhledem k tomu, že zmíněnou službu nepoužíváme. Není divu, že společnost má tak dobré hodnocení, když k tomu své zákazníky vždy dotlačí, ale asi jiný kraj, jiný mrav.

Jdu vyzvednout auto, mezitím co Kačka dává dohromady recenzi plnou superlativů. Poté zaplatíme předem domluvenou částku 120 dinárů za ubytování, jídlo a výlet (domluveno předem přes WhatsApp) a opouštíme Rum Village. Přitom nám místní mládež hází něco po autě a jeden odvážnější se pokouší nám urvat zrcátko. Pomalu se začínáme jordánských dětí bát…

Do cílového města dnešního dne, Wadi Musa, jedeme nejprve po dálnici, pak však musíme sjet na silnici č. 35 King’s Highway, která se klikatí skrz poměrně vysoké hory (kolem 1600 metrů nad mořem). Fouká silný vítr a venku je opravdu zima, takže omezujeme pohyb venku na minimum. Bez problémů nacházíme náš hotel s názvem Petra Sky, ve kterém strávíme následující 2 noci.

Petra

Vyrážíme na prohlídku okolí. Nečekaně se necháváme nalákat hned do první restaurace s názvem Rainbow, kde nám slibují pití zdarma. Ceny jsou poměrně přijatelné, ale největší pochvalu si zaslouží pozorný personál, na závěr dostáváme dokonce malý dezert – baklavu jako pozornost podniku. Po večeři už nám nezbývá moc energie, a tak jdeme zpět na hotel, trochu si dokonce musíme zatopit klimatizací, protože je opravdu zima.

Ráno nevstáváme nijak extrémně brzy, ačkoliv se Petra otevírá snad už v 6 ráno, stejně se chceme nejprve dobře nasnídat. Zdá se, že hostů v hotelu moc není, alespoň tak soudíme podle prázdné jídelny při snídani. K hlavnímu vstupu do Petry to máme asi 15 minut pěšky, cestou na nás stále troubí taxíky a nabízejí nám jízdu, my však máme jiný plán. Nejprve si u hlavního vchodu musíme koupit lístek, čili ukázat Jordan Pass a tentokrát výjimečně za to získat vstupenku. Teď konečně nastává chvíle při místní taxikáře. Chceme se totiž nechat zavést k zadnímu vchodu, který je odsud vzdálený asi 6 kilometrů. Taxikář za to chce 15 dinárů, nabízíme mu 8, protože víme, že běžná cena je 10. Kývne nakonec i na těch 8, nicméně protože to byl docela pohodový pán, necháváme mu 10.

A proč to vlastně děláme? Jednak si chceme ušetřit nějaké ty kilometry a také nechceme jít jednu trasu hned dvakrát. Začínáme tedy na opačném konci a večer bychom měli dorazit zpět až k návštěvnickému centru. Nejprve procházíme takřka sami skalnatou krajinou, tu a tam je i nějaký ten beduínský stánek, ale jinak je tady až podezřelý klid a krásné výhledy. Po hodině chůze sestupujeme k první stavbě vytesané do skály, které se říká Ad-Dér (klášter), ačkoliv původně měla sloužit jako hrobka. Pohled na tento 45 metrů vysoký monument si zpříjemňujeme kardamomovým kafíčkem.

Pokračujeme dál, tentokrát už cestu lemují stánky se vším možným a pohybově méně nadaní turisté se nechávají vozit na oslech. Ke zvířatům se tady obecně nechovají moc dobře, a to se prý situace oproti minulosti zlepšila. Později se přidávají i velbloudi nebo koně. Procházíme kolem celé řady staveb, které zde vznikaly v různých historických obdobích, a tak se nejedná jen o ty známé chrámy vytesané do skal, ale místy to připomíná třeba antickou architekturu. Osobně jsem nečekal, že je Petra tak obrovská a různorodá. Asi proto se vstupné prodává i dvou či tří denní.

Protože jdeme jen jedním směrem, máme docela dost času, a tak jdeme na vyhlídku, ze které bychom měli vidět nejznámější chrám přezdívaný “Pokladnice” hezky z nadhledu. Zadarmo to ale není, musíme si vyšlápnout hodně schodů a pokračujeme mírně z kopce až přicházíme na místo, odkud by měla jít budova vidět, ale vše je pečlivě ukryto, a tak je potřeba zaplatit 3 dináry za kávu, čaj či džus. Odměnou je pěkná vyhlídka a ostatně i ten džus sám o sobě není špatný. Navíc provozovatel této “turistické pasti” zná dobré finty na to, jak vás správně vyfotit. Bohužel ho ale asi už 15 minut zaměstnává další rádoby instagramová modelka, jejíž fotky stále nejsou, bůh ví proč, dokonalé. Poté je pan majitel zaměstnán přípravou nápojů pro další skupinu turistů, a tak improvizujeme a požádáme místního Brada Marchanda (jeden Francouz nám silně připomíná tohoto kanadského hokejistu), aby nás vyfotil. Nejspíš i tento pán ale bude lepší hokejista, než fotograf, ale protože nejsme hvězdy Instagramu, spokojíme se i s horší fotkou.

Cestou dolů zjišťujeme, že světelné podmínky jsou čím dál horší a například už i divadlo zahalil stín. U “Pokladnice” nás stín nepřekvapuje, protože víme, že sem díky poloze svítí slunce jen dopoledne. Takže sice bez sluníčka, ale také takřka bez lidí, se ocitáme na náměstíčku před ikonou celé Petry. A proč zrovna tohle je to nejslavnější místo? Díky své poloze je “Pokladnice” chráněna před povětrnostními vlivy, a tak se jedná o jednu z nejzachovanějších staveb v Petře. Ne nadarmo se objevila i v několika filmech. Teď už nám zbývá jen kousek zpátky ke vstupu, respektive pro nás východu, ačkoliv místní se nás snaží přesvědčit o opaku, abychom využili jejich služeb a ty nekonečné dva kilometry se nechali odvést.

To by byla ale škoda, ještě nám totiž zbývá projít úzkou soutěskou zvanou “Siq”. Po pár metrech se ještě otáčíme, abychom si prohlédli Pokladnici z jiné, a možná nejznámější perspektivy. Právě pohled ze soutěsky je ten, který se často objevuje na fotografiích. Cestou míjíme ještě celou řadu menších staveb a čím blíž jsme k bráně, tím víc chtějí místní za svezení na koni. Funguje to vlastně úplně naopak, než by člověk čekal.

Petra je poměrně velký areál, a tak máme na konci dne v nohách necelých 20 kilometrů a do toho 800 výškových metrů. Jít to celé tam i zpět by bylo opravdu zbytečně dlouhé a nemohli bychom si vše v klidu vychutnat. Míříme zpět do hotelu, ale zastavujeme se na večeři v naší už oblíbené restauraci Rainbow. I dnes dostáváme zákusek zdarma, dokonce ve vetším množství, než včera. Dochází nám, že vlastně už se náš výlet pomalu chýlí ke konci, a tak chceme koupit pár suvenýrů. Jdeme do nejbližšího obchůdku, ceny samozřejmě nikde, na vše se musíme ptát. Prodavač vždy nějakou cenu nastřelí a pak má nachystanou pohádku o tom, jak on má kvalitní “Made in Jordan” výrobky, zatímco ostatní ne. Nějak se mi to celé nezdá, a tak těsně před zaplacením si to celé rozmyslím a nic nekoupím.

Následující den ráno je snídaně ještě chudší než předchozí den, asi opravdu nejsou hosté, a tak se nevyplatí tam mít bohatý výběr. Zároveň je pátek, což je zde nepracovní den a jde to poznat i na ulicích. Potřebujeme ještě vyměnit nějaké peníze, ale banky jsou zavřené. Z hotelu tedy jedeme autem ještě jednou ke vstupu do Petry. Zde se jen potvrzuje, že nám prodavač včera v obchodě kecal, tady totiž mají naprosto stejné výrobky za poloviční cenu. Ale je potřeba dávat neustále pozor, protože i zde nám prodavač ukazuje výrobek za nějakou cenu, a když pak na konci počítá, tak je to najednou dražší, asi inflace v přímém přenosu… Ještě měníme peníze, překvapivě i tomto turistickém místě bez poplatku a kurzem jen o něco málo horším, což na 50 dolarech nevadí.

Download file: Petra.gpx

Objevení Petry

Až 22. srpna 1812 byla Petra znovuobjevena švýcarským cestovatelem a objevitelem Johannem Ludwigem Burckhardtem, převlečeným za Araba. Kvůli nedůvěřivosti beduínů nemohl však město prozkoumat.
Zdroj: Wikipedie

Dana

Dnes nás čeká přesun do Keraku, tedy někam doprostřed Jordánska, lépe řečeno přiblížíme se k letišti. Cestou se ale chceme zastavit v přírodní rezervaci Dana. Z Wadi Musa jedeme pořád po silnici č. 35, ačkoliv navigace a práce na silnici nás nutí občas projíždět přes jiné silnice, někdy je lepší v těchto krajích navigaci neposlouchat. Projíždíme hornatou krajinou s nadmořskou výškou skoro 1600 metrů a sjíždíme o pár set metrů níž do vesnice Dana. Zde je úplně mrtvo, nikde nikdo a nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo jednat o nějakou turistickou oblast. Volíme trasu White Dome Trail a hlavně ze začátku je kolem cesty slušně řečeno velký nepořádek, takže nějak nerozumíme tomu, proč se tomu říká přírodní rezervace. Jakmile se dostáváme trochu dál od vesnice, tak se situace lepší. Výhledy jsou tady hezké, potkáváme jen pár lidí a asi po hodině chůze se otáčíme, protože se zdá, že zde nic lepšího už nebude. Údajně je tato oblast nejhezčí na jaře, kdy zde kvete řada rostlin, také by mohl být zajímavý sestup dolů do kaňonu, ale na to nemáme po včerejšku síly.

Download file: Dana.gpx

Vracíme se k autu, máme chuť na kávu, ale ve vesnici nic nenacházíme. Pokračujeme tedy dále směrem na Kerak, když nás upoutá cedule “Coffee Tea Wi-Fi W-C”, a tak na chvilku zastavíme. Káva s mlékem stojí 2 dináry a jako dezert zase dostáváme baklavu. Před námi je ještě pár desítek kilometrů, ale vzhledem k terénu se jede docela pomalu, zajímavý je průjezd údolím Wadi al Hasa, kde si během chvilky sjedeme a vyjedeme 600 výškových metrů a pomalu se tedy blížíme k městu Kerak, kde strávíme poslední noc v Jordánsku.

Kerak

Bydlíme tentokrát ve skromném hotýlku Cairwan asi za 500 Kč za noc. Na pokoji je zima a k dispozici jen malý přímotop. Někde v recenzích se dokonce psalo, že teplá voda teče jen v určitý čas, a tak raději ověřujeme na recepci, že se sprchou nemusíme spěchat. Přímo z okna vidíme na křižácký hrad, kam se chystáme zítra. Dnes už jdeme jen na večeři a na nákup do neturistické části města. Dá to zabrat, ale objevujeme restauraci, kde nám sice nerozumí, ale nějak si objednáváme falafel v arabské pitě za půl dináru, suverénně nejlevnější jídlo v celém Jordánsku. V supermarketu nakoupíme nějaké zásoby na doma, mimo jiné hummus, který je tady zkrátka lepší, než u nás. Neodolám a vracím se ještě pro falafel s sebou na později a vracíme se na hotel.

Probouzíme se do opravdu chladného rána. Ačkoliv jsme ještě večer objevili nějaké deky ve skříni a přímotop jel naplno celou noc, nestačilo to. Dáváme si tentokrát vlastní snídani, nakládáme věci do auta a jedeme k hradu, kam to je opravdu jen kousek. Parkujeme na placeném parkovišti za 3 dináry. Sice nás lákají parkovat u restaurací “zdarma”, ale prý se to nakonec nevyplatí. Jdeme rovnou do hradu, díky Jordan Passu je vstup zdarma. Jedná se o velkou dnes už spíše zříceninu původně křižáckého hradu, ze které jde dokonce vidět i Mrtvé moře. Protože máme dost času, tak ho využíváme a čteme si různé zajímavosti z průvodce, mimo jiné o postavení žen v Jordánsku, které je údajně lepší než dřív a hlavně lepší, než v okolních zemích, přesto pro nás Středoevropany stále nepochopitelné.

Při prohlídce hradu chvíli bloudíme a hledáme cestu ven, přitom procházíme pravděpodobně nedávno rekonstruovanou částí, která je však dnes prakticky zničena. Toalety kompletně nefunkční, z osvětlení ukradené žárovky a tak dále. Před odjezdem si dáváme ještě lehčí oběd a vyrážíme směrem na Ammán vrátit auto. Ještě se tady tradičně chvilku zamotáme v místních úzkých uličkách, ale i s porušením pár předpisů se poměrně rychle dostáváme na dálnici “Desert Highway”, po které cesta rychle ubíhá. Vrácení auta je neskutečně rychlé, v podstatě bez jakékoliv kontroly. Stejným vozem nás pak zaměstnanec autopůjčovny odváží na letiště a ukazuje nám, že i se slabým autem se dá jezdit opravdu rychle, až mu při tom spadne mobil a skončí někde po sedačkou, aspoň už je klid a řidič se opět věnuje řízení.

Letíme domů

Na letišti je vše tak trochu komplikovanější, než jsme zvyklí z Evropy. Při bezpečnostní kontrole jsem nařčen z toho, že převážím bahno z Mrtvého moře. Ukazuje se, že to není bahno, ale sůl, a tak si ji můžu nechat, zatímco Katka musí vyhodit své pečlivě nasbírané kamínky. Máme posledních asi 13 dinárů, a tak to zmiňované bahno kupujeme až za kontrolou, takže snad už nám ho teď nikdo nesebere. V rámci kreditní karty mi zbývají ještě 2 vstupy do salónků, takže vybíráme “Petra Lounge” a díky tomu máme až do odletu jídlo a pití zdarma. Velkou výhodou oproti Vídni je fakt, že zde nejsou takřka žádná omezení kvůli koronaviru, a tak si vlastně užíváme svobodný pohyb na veřejnosti bez roušky s vědomím, že doma to díky nové mutaci “Omicron” bude zase špatné.

Letadlo je na zpáteční cestě ještě prázdnější než při cestě do Jordánska. Sedíme na stejných místech a jedinou nevýhodou jsou non-stop brečící děti s flegmatickými rodiči, kteří to celé řeší nasazením sluchátek. Ve Vídni jsme o pár minut později, to nám však nevadí, protože do odjezdu našeho spoje do Brna zbývá hodina. Oproti minulému týdnu platí ještě přísnější omezení, a tak jsou zavřeny už i prodejny s potravinami, paradoxně takový McDonalds zůstává otevřený. Co se týká počasí, tak oproti Jordánsku je o 20 stupňů chladněji a hlavně sněží, přesto jsme v Brně včas a stíháme i rozjezd, ale máme štěstí, řidič dodávky zrovna dnes jede rovnou domů naším směrem, a tak máme luxusní cestu Vídeň Schwechat – Domov od dveří ke dveřím.

Zhodnocení

Jordánsko určitě stojí za návštěvu, zejména Wadi Rum a Petra jsou určitě ty největší turistické taháky. Mrtvé moře je také něco, co se zkrátka musí zažít a cestopis v televizi nebo fotky na internetu tento zážitek nemají šanci nahradit. Kdo ví, jak dlouho tady Mrtvé moře ještě bude vzhledem k tomu, že rok co rok hladina klesá o nějakých 70 cm. Hovoří se o roce 2050.

Co se týká lidí, tak v mnohých cestopisech jsem četl, jak jsou Jordánci milí, hodní a pohostinní, s čímž se dá do jisté míry souhlasit, nicméně chování zejména dětí rozhodně nebylo v pořádku a šlo na nich hodně vidět, že turisty moc v lásce nemají. Zkrátka děti jsou upřímnější a neumí tak dobře maskovat své emoce.

Na silnicích není úplně bezpečno, ale zároveň to není až taková divočina jako v některých asijských zemích. Jordánci často, takřka neustále za volantem telefonují, což je příčinou jejich kreativního způsobu jízdy. Klakson se využívá zejména k upozornění, že jedu. Kapitolou samou pro sebe jsou řidiči kamionů, kteří často jedou na dálnici v levém jízdním pruhu nebo tak nějak uprostřed dvou pruhů. Kvalita silnic se hodně liší, občas dobrá, jindy vyloženě katastrofa. Časté jsou retardéry, v noci téměř neviditelné a také policejní hlídky na každém kroku.

U jídla jsem moc nevěděl, co očekávat, ale nakonec jsem byl příjemně překvapený. Co se týká masa, převládá kuřecí a jehněčí, jinak ale často narazíte na vegetariánskou kuchyni. Zmiňovaný falafel nebo hummus jsou určitě dobrou volbou, osobně jsem si často dával šavarmu (v podstatě podobné jako kebab/gyros). Voda se pije jen balená a litr a půl stojí dinár, jen překvapivě na benzince byla levnější. Na alkohol jsme nenarazili, ale údajně není problém ho koupit.

Finance

Ačkoliv letenky byly hodně levné, celkové náklady na týdenní dovolenou se nakonec vyšplhaly na 16 000 Kč na osobu. Z toho:

  • letenka 1 200 Kč
  • auto a benzin 4000 Kč
  • ubytování 3 500 Kč
  • Jordan Pass 2 400 Kč
  • jídlo 1 500 Kč
  • výlet do Wadi Rum 1 800 Kč (vše přepočteno na osobu).

Celkově je tedy cenová hladina srovnatelná nebo vyšší než u nás, avšak v méně turisticky exponovaných oblastech nižší.

Video

Tradiční video z cesty:

Napsat komentář