Madeira 2021

Čtení na: 37 min.

Madeira – ostrov věčného jara

Proč Madeira?

Důvodů, proč jsme si k první zahraniční cestě po více než roční pauze vybrali právě Madeiru, je hned několik. Tak za prvé, jedná se o destinaci, kterou jsem osobně měl v hledáčku už dlouho a tak nějak jsem si ji šetřil na okamžik, kdy se mi nebude chtít někam extrémně daleko, ale zároveň budu chtít vidět něco trochu jiného, než typickou středoevropskou krajinu. K tomu se přidal jeden velmi důležitý faktor dnešní doby: omezení spojená s cestováním. Dlouhou dobu, prakticky celé jaro, se právě Madeira jevila jako jakýsi „bezpečný ostrov“ a myslím, že díky nastaveným pravidlům a vstřícnosti vůči turistům v tom budou pokračovat i nadále.

Příprava cesty

S kým poletíme?

Protože se situace neustále vyvíjí, letenky kupujeme jen asi 2-3 týdny před odletem. Po zrušení několika letů v minulosti už opravdu nechci kupovat nic v několika měsíčním předstihu. Navíc nabídka leteckých spojení na Madeiru je poměrně slabá a ani ceny v horizontu několika měsíců se příliš nemění. Ano, sice se objevila akce společnosti TAP, ale v konečném důsledku byla nevýhodná (dlouhý přestup v Lisabonu, ale na prohlídku města naopak krátký, jen „základní tarif“ bez zavazadel a možnosti rezervace místa). Pak je tady samozřejmě Smartwings, ale cena kolem 9000Kč za zpáteční letenku mi připadá dost vysoká. A tak vyhrává na první pohled divoká kombinace Praha – Curych – Funchal se Swiss Air a Edelweiss Air a nazpět Funchal – Frankfurt – Praha se společností Lufthansa. Oba přestupy jsou krátké (něco málo přes hodinu) a včetně zavazadla a rezervace sedadel platíme 6000Kč za osobu. Do karet nám hrají také příjemné časy odletu a příletu.

Kde budeme bydlet?

Letenky máme, na řadu přichází ubytování. Opět se zdá, že nabídka je dost špatná a ukazuje se, že se nevyplácí příliš otálet. Vybraný hotel je během pár dní pryč a tak volíme nakonec jiný, ale doufejme stejně dobrý: Vila Toca s cenou necelých 9000Kč za 9 nocí. Volíme tedy jedno místo na celý pobyt nedaleko od centra Funchalu, tedy hlavního města Madeiry. Doufáme, že ostrov je to dostatečně malý a tedy není potřeba se třeba každé tři dny přesouvat.

Půjčení auta

Jako poslední vybíráme autopůjčovnu. A vzhledem k tomu, že termín našeho příjezdu se blíží, není moc na výběr. Osvědčené tipy českých cestovatelů jsou beznadějně „vyprodané“ a ostatní půjčovny jsou drahé. Jedinou nadějí je půjčovna Status Flamingo. Stránky jako z devadesátek, na původní dotaz mi odpovídají v portugalštině, že auto mají jen z lepší třídy a až od pondělí, ale nenechám se odradit a portugalsky se ptám, na kolik by to vyšlo. Tak prý 175 EUR na 5 dní, a to není tak špatné. S kompletním pojištěním, není třeba ani kreditní karty. A tak to vypadá, že auto máme zarezervované. Jediným důkazem je několik mailů v anglicko-portugalské kombinaci jazyků.

Testy

Do hry vstupuje nový hráč: testy na koronavirus. Čekáme, až sám velký Andrej oznámí, že nám PCR testy zaplatí, ale to ještě neznamená, že najdeme laboratoř, která bude schopná za poměrně malý peníz od pojišťovny test vykonat včetně potřebného potvrzení. Nakonec u nás vyhrává laboratoř ELISABETH PHARMACON. Vybíráme termín dva dny před odletem, s dostatečným předstihem na reakci, kdyby se něco nepovedlo. Odběr je rychlý a naprosto bezbolestný, výsledky přistávají po šesti hodinách do mailu s očekávaným, tedy negativním výsledkem. Samozřejmostí je certifikát v angličtině. Ten okamžitě nahráváme do webové aplikace Madeira Safe a pomalu se můžeme začít těšit.

Letíme

Check-in

Děláme si samozřejmě on-line check-in, ale i kdybychom neměli kufry, tak boarding pass nedostaneme. Nová doba vyžaduje osobní přístup. Brzy ráno vyjíždíme z Brna a iluzi prázdné dálnice nám kazí rumunští řidiči kamionů, kteří obsazují oba pruhy dálnice D1 po dobu snad pěti minut. Později už ale máme dálnici víceméně sami pro sebe, a tak s časovou rezervou přijíždíme na parkoviště u letiště. Smutný je pohled na informační tabuli s odlety. Ačkoliv letíme až skoro v 10, jsme mezi prvními lety dne. Takže ještě nějakou dobu čekáme, než se otevře check-in a jdeme odevzdat kufry. Před námi je poměrně málo lidí, ale většině z nich to neuvěřitelně dlouho trvá. Kontroluje se totiž výsledek testu, QR kód pro Švýcarsko, QR kód pro cílovou destinaci a nemalá část lidí nemá formuláře vůbec vyplněné.

Poprvé letím s dronem na palubě, a tak mám trochu strach, ale nakonec mě pán u bezpečnostní kontroly jen poprosí, abych si během přepravy vytáhl baterii ven z dronu. Protože máme dost času, najdeme si svůj kousek (spíše kus) prázdného letiště a dáváme si „výbornou“ kávu z automatu. Ale najít nějaký funkční je v tuto chvíli docela oříšek, asi se nevyplatí udržovat vše v provozu pro tak málo lidí.

Ačkoliv je letiště prázdné, tak odlétáme z jedné z bran v přízemí a je tedy jasné, že pojedeme autobusem, což je samozřejmě na první pohled nelogické. Zřejmě je to ale dáno tím, že letíme letadlem Airbus A-220, které je o něco menší a tak pravděpodobně nevhodné pro nástupní most. Alespoň tak si to vysvětluji. Druhou možností je samozřejmě cena. Ať je je to jakkoliv, do letadla se samozřejmě dostáváme a zajímavá je samotná konfigurace kabiny 2-3, tedy na jedné straně jen dvě sedadla vedle sebe. To nám samozřejmě nevadí a naopak pro cestu ve dvou je to výhoda. Let do Curychu je rychlý, netrvá snad ani hodinu a Swiss Air podává kromě půl litru vody také spíše symbolickou, ale dobrou čokoládku.

Curych – Funchal

V Curychu máme na přestup něco málo přes hodinu, přesouváme se k naší odletové bráně a dáváme si malou svačinku a kávu. Nutno podotknout, že lepší než v Praze. Ruch na místním letišti je nesrovnatelně větší než v Praze. Kdyby neměli cestující ústa zakrytá rouškami, tak bych si myslel, že jsme se vrátili v čase. Dalším rozdílem oproti Česku je fakt, že Švýcaři používají jakýkoliv kus hadru k zakrytí obličeje, schválně neříkám dýchacích cest, zatímco u nás jsou vyžadovány respirátory FFP2. Ty mimochodem vyžaduje i letecká společnost, ale samotná posádka je nemá.

Další část cesty letíme se společností Edelweiss Air. Chápu to tak, že je to takový švýcarský „Smartwings“ čili letecká společnost, která „vozí“ Švýcary k moři. Kvalitou je však poněkud někde jinde. Krátce po startu dostáváme sušenky, následuje oběd ve formě roastbeefu s bramborovým salátem, výborné rozpečené pečivo a samozřejmě dezert. Nealko nápoje jsou také zdarma, jediné, za co se musí platit, je alkohol. Během cesty dostáváme ještě další pečivo a malou svačinku na závěr. Zajímavostí je, že příbor byl klasický, tedy kovový, což už se dnes tak často nevidí. Letíme poměrně starým Airbusem A320, pro 4 hodiny trvající let dostačující.

Zmatky na letišti ve Funchalu

Po přistání se přesouváme pár metrů autobusem a čekáme na kufry. Letiště ve Funchalu je docela malé a zároveň s námi přistávají 4 další letadla. Díváme se do jízdního řádu, že za chvilku nám jede autobus. Super. Kufry ale nikde. Trvá to snad tři čtvrtě hodiny, kdy se konečně rozjíždí pás. Mezitím autobus samozřejmě odjel, ale za chvíli jede další. Konečně vidím svůj kufr, který už na první pohled utrpěl značná zranění a dokonce nemá ani „baggage tag“ a tak se divím, že vůbec dorazil.

Zábava ale teprve začíná. Při východu z letiště stojí obrovská fronta, ve které jsou jak lidé čekající na test, tak lidé již otestovaní a dokonce i ti, kteří už mají test validovaný v aplikaci, mezi které patříme i my. Postupně se prokousáváme dál a dál až nakonec konečně narážíme na někoho, kdo má čtečku na QR kód a ověřuje tak, že máme splněny všechny podmínky a konečně tedy můžeme oficiálně vstoupit na území Madeiry. To vše asi 5 minut před odjezdem dalšího autobusu a jsem fakt rád, že stíháme alespoň tento, jinak bychom museli čekat další hodinu minimálně. Kupujeme si rovnou zpáteční jízdenku za 8 EUR a řidiči říkáme, kde budeme vystupovat (jízdní řád k dispozici zde: https://www.sam.pt/en/aerobus-information.html). Jízda trvá asi 30 minut a nestačím se divit, jaká stoupání nebo ostré oblouky mohou být součástí dálnice. Vystupujeme u hotelu Savoy, kde samozřejmě nebydlíme, ale je to jen kousek od našeho skromnějšího obydlí.

První večer

Majitel domu nám předem poslal kód pro otevření hlavních dveří a klíče od našeho pokoje jsou přímo v zámku. Žádné další zdržování. Pokoj vypadá dobře, stejně tak koupelna a terasa. Už je sice dost pozdní odpoledne, ale to nám nebrání vyzkoušet bazén, nebo spíš takový bazének… Voda je docela studená, ale na zchlazení po horkém dni ideální. Po krátkém osvěžení se jdeme projít po Funchalu. Sice jsme docela unavení, ale jdeme až na opačný konec centra města, cestou zpět se zastavujeme v restauraci na pobřežní promenádě a dáváme si místní specialitu s názvem Poncha. Jedná se o míchaný nápoj, jehož základem je bílý třtinový rum Aguardente da Cana, dále pak ovocná šťáva (citron, pomeranč či něco jiného) a med. Poncha je docela silná (cca. 20% alkoholu), takže nám bohatě stačí jedna, tady na pobřeží za 3 a půl EUR.

Cestou zpět jdeme okolo muzea zdejšího snad nejslavnějšího rodáka – Cristiana Ronalda. Nachází se zde i jeho socha, ve které však nevidíme přílišnou podobu, nedaleko je také nedávno postavený dům, ve kterém údajně tento několikanásobný držitel Zlatého míče pobývá, když je zrovna na Madeiře. My však víme, že je právě na Mistrovství Evropy, takže návštěvu odkládáme na jindy.

Den 1: Funchal

Protože nemáme auto a první den si chceme udělat spíše odpočinkový, volíme objevování Funchalu. Zdánlivě nejblíž k nám se nachází pevnost Fortaleza de São João Baptista do Pico. Navigace od Googlu však počítá s tím, že posledních 200 metrů vyskočíme na útes, takže je na čase přejít na staré dobré Mapy.cz, které nás úspěšně dovedou do cíle. U brány sedí pán, který nám za půl Eura změří teplotu, nechá vydesinfikovat ruce a vysvětlí nám, že později si můžeme respirátory sundat a samozřejmě nás pustí dovnitř. Z pevnosti je pěkný výhled na celé město, v dáli vidíme ostrovy a nejprve si myslíme, že se jedná o Porto Santo, ale jsou to Ilhas Desertas, neobydlené souostroví ležící jihovýchodně od Madeiry. Uvnitř pevnosti si ještě prohlížíme historické obrazy s pohledem na Funchal.

Míříme do centra města, ale zastavujeme se v Quinta das Cruzes, což je vlastně jen docela obyčejná zahrada. Pokračujeme dál až k soše objevitele Madeiry Zarca, v jejíž blízkosti se nachází poměrně zajímavá budova banky nebo třeba také katedrála . Protože je však blízko také infocentrum, jdeme se rovnou zeptat, jak se dostaneme do botanické zahrady Monte Palace Tropical Garden. Paní nám něco zakroužkuje na mapě, řekne číslo autobusu, který má odjíždět jen kousek odsud a skutečně tam právě jeden čeká, a tak neváháme a jedeme. Vyjedeme kousek nahoru a skutečně, nachází se tam botanická zahrada. Ale až později zjišťujeme, že trochu jiná, než jsme chtěli… Jedná se totiž o Jardim Botânico da Madeira. Tak si zkrátka prohlížíme úplně jiné místo, aniž bychom to z počátku věděli. Na místě si dáváme také oběd a doplňujeme zásoby vody, protože dnes je opravdu vedro.

Po příjezdu zpět dolů do centra navštěvujeme místní tržiště Mercado dos Lavradores. Po nějakém čase si nás odchytí paní, která nám dává ochutnat všechno možné, je hrozně milá a samozřejmě nakonec se nám snaží něco prodat. Ačkoliv jsme si skoro nic nevybrali, stojí tohle nic přes 20 EUR a vše probíhá tak rychle, že si to celé uvědomuji až při platbě, která je naštěstí na první pokus neúspěšná. Nechávám si ukázat lístek, pak hledám na internetu ceny a paní už je nervózní a ptá se, co hledám a kde to hledám. Že přece nemůžu porovnávat ceny a podobné nesmysly, tím mě jen utvrzuje, že už tuší, že právě přišla o kšeft. Bohužel, signál není, a tak nenacházím žádné informace, ale zároveň nakonec nic nekupujeme. Až vyjdeme ven, tak najednou internet jak zázrakem funguje a je plný varování před tímto místem. Paradoxně jsou tady i poctiví farmáři, ale přiživují se na nich tito darebáci.

Na večer si v místním supermarketu kupujeme láhev červeného vína za 1,6 EUR, bereme si skleničky a jdeme do nedalekého parku „Santa Catarina“, kde si chceme užít západ Slunce nad Funchalem, nicméně zanedlouho nás místní správce vyhání, protože se park na noc zavírá. Překvapivě i takhle levné víno bylo moc dobré a upřímně řečeno, ani dražší vína nebyla až tak drahá. Svou práci s lahví vína tedy musíme dokončit u sochy Jindřicha Mořeplavce nedaleko samotného parku.

Den 2: Levada Nova a Levada do Moinho

Co je to leváda?

Leváda je název pro zavlažovací kanál na ostrově Madeira. Tyto kanály, budované jíž od samotného počátku osídlení ostrova, přivádí vodu ze severní části ostrova, který je bohatší na srážky, na jih. Samozřejmě je potřeba udržet mírný sklon kanálu, aby voda tekla. V mnoha místech jsou levády ukryty v tunelech, většinou se však vinou po úbočí hor. Přirozeně jsou kolem nich budovány úzké chodníčky, které jsou v dnešní době využívány jako turistické stezky.

Ráno vstáváme poměrně brzy, protože se potřebujeme dostat včas na autobusovou zastávku společnosti Rodoeste, kterou už jsme si včera pro jistotu našli (https://mapy.cz/s/faducaseko) a víme tedy, jak dlouho nám to bude trvat a také, že v sobotu jezdí naším směrem jeden jediný autobus, který tedy musíme stihnout. Jízdní řád je dostupný online, konkrétně směrem na Ponta do Sol jezdí linka 142 s odjezdem 8:05. Autobus přijíždí relativně včas, jízdenka stojí 4 EUR a bohužel se jedná o spoj, který „vymetá“ všechny vesničky po cestě. A tak do cílové destinace dnešního dne přijíždíme až za hodinu a půl. Řidič v nás naštěstí poznává turisty, a tak nás vyhodí blízko začátku levády Nova, takže si ušetříme asi 100 výškových metrů.

Přesto je to ke startu turistické trasy ještě pár set metrů, počasí nám docela přeje. Oproti včerejšku není tak horko, což se nám může pro celodenní túru hodit. Výběr dnešní trasy není náhodný. Obě levády se totiž dají spojit v jeden okruh, takže nemusíme jít stejnou cestou zpět. A proč začínáme levádou Nova? Protože je ve vyšší nadmořské výšce, takže nebudeme muset na konci tolik klesat. Nejprve jdeme tedy proti proudu do mírného svahu a často zastavujeme a fotíme si nádherné pohledy do údolí, které je z části zahalené v mlze. Postupně se více vyjasňuje a my také trochu zrychlujeme. Když se blížíme ke konci levády Nova, přichází první tunel a za ním pěkný vodopád, hodně známý z různých fotek z Madeiry.

Tady je poměrně dost prostoru a kromě nás málo lidí, a tak vytahuji dron a natočím si vodopád z trošku lepší perspektivy. Bohužel, okolní skály brání ve viditelnosti na satelity GPS, a tak jakmile sestoupím na „dno“ , dron už nechce letět zpět, protože bez signálu nelétá výš než 3 metry nad terénem. Co teď? Když už uvažujeme, že „údolí“ až tak hluboké není a dá se tam sestoupit, tak se mi podaří postupně dron dostat nahoru. Ale plyne z toho poučení: nikdy nelítej bez GPS!

Následují schody dolů a Levada do Moinho. Ještě před cestou zpět si dáváme krátkou pauzu a svačinku na obrovských balvanech uprostřed horské říčky plné pstruhů. Pak už se vydáváme mírně z kopce kolem levády, ale díky sklonu okolního terénu se zdá, jako by voda tekla do kopce. Nemít znalosti základní školy, tak tomu i uvěříme, ale samozřejmě je to jen optický klam. Ačkoliv jdeme v podstatě jen po rovině, na konci už cítíme únavu a to nás čeká ještě sestup dolů až k moři. Potřebujeme si nejprve ověřit, odkud nám pojede autobus, ale zastávek je víc, tak aspoň vytipujeme ty 2 nejpravděpodobnější a jdeme na pláž. Už nemáme moc času, protože v sobotu zkrátka moc spojů není a jízdní řády na místě a na internetu se dokonce liší, takže je otázka, čemu věřit?

Dáváme si tedy jen lehkou obědovečeři v podobě sendvičů (zde docela standard v každé restauraci). Na koupání a větší prohlídku městečka nezbývá čas, a tak se opět pomalu přesunujeme na zastávku, kde čekají další dva lidi, už od pohledu tušíme, že jsou to Češi. Angličtinou se známým přízvukem se pán zeptá, jestli to jede odsud do Funchalu, česky mu odpovíme, že snad jo. Ale jsou tady dvě zastávky naproti sobě a nevíme, kterým směrem máme jet. Logika praví, že to bude směrem do hor, protože tam je příští zastávka. V tom přijíždí autobus na zastávku v protisměru, tak tam rychle běžíme, zaplatíme a jedeme. Na kruhovém objezdu se autobus otáčí a zastavil by nám tedy i v našem směru, takže tohle byl jeden z těch okamžiků, kdy jsou obě odpovědi správné. Pro ostatní, jedná se o tuto zastávku: https://mapy.cz/s/humenumemu (32.6821778N, 17.1013583W), případně její ekvivalent naproti.

Cesta zpět do Funchalu je podstatně rychlejší. Ano, z počátku jedeme „courákem“ přes hory, ale po zastávce v Ribeira Brava už bylo v jízdním řádu napsáno „VIA RÁPIDA“ a skutečně, najíždíme na dálnici a skrz tunely a přes vysoké mosty jsme ve Funchalu za nějakých 20 minut. Obecně je ale cestování autobusem poměrně časově náročná a adrenalinová zábava, obzvláště o víkendu. Ani cenově to není až tak levné, protože i takhle krátký výlet stojí 16 EUR, což je samozřejmě stále levnější než auto, ale ten čas navíc a nízká flexibilita rozdíl vyrovnávají. Na mapě níže si můžete prohlédnout naši trasu, jen upozorňuji, že GPS si úplně neporadila s tunely a data o nadmořské výšce nejsou kalibrovaná, takže to berte s rezervou.

Download file: Levada_Nova_a_Moinho.gpx

Den 3: Jeepem na Pico do Arieiro

Třetí den na Madeiře a stále nemáme auto. A protože je neděle, autobusů jezdí úplně nejméně, využíváme aplikace „Madeira Safe“ a za nasbírané body si vybíráme „Silver Experience“. Na zisk nejvyšší úrovně bychom si museli ještě pár dní počkat, a tak je to pro nás ideální příležitost jak překlenout „těžké“ období bez auta (a navíc to je zadarmo). Nabízených možností na neděli nebylo mnoho, a tak vybíráme „výlet jeepem do košíkářské dílny, na Pico do Arieiro a na na nedělní trhy“ . V 9 ráno nás přímo před naším „hotelem“ vyzvedává řidič a průvodce v jedné osobě, který už na první pohled nevypadá jako typický Madeiřan a sám nám později prozrazuje, že je původem z jižní Ameriky. Nicméně jde vidět, že ho práce hodně baví a díky němu se dozvídáme spoustu zajímavých informací.

Nejprve vyjíždíme dlouhou a prudkou ulicí nahoru na Monte, kde se cestou dozvídáme, že místní se stěhují stále výš a výš, protože blízko u moře už je to pro ně cenově nedostupné. Jak nabíráme nadmořskou výšku, mění se krajina, okolní stromy i rostliny. Bohužel, stromy zanedlouho mizí a vidíme jen ohořelé kmeny, což je důsledek úmyslně založeného požáru v roce 2016. Kromě toho, původní lesy byly v minulosti na Madeiře nahrazeny rychle rostoucím eukalyptem, ale ukázalo se, že to nebyla správná volba. V takovém lese totiž kromě těchto stromů nic dalšího neroste. A tak je zde snaha vracet se k původním vavřínovým lesům. Tolik tedy tvrdí alespoň náš průvodce.

Podle původního plánu má být první zastávkou košíkářská dílna ve vesnici Camacha, ale míjíme již několikátou odbočku a pokračujeme rovnou až na vrchol Pico do Arieiro, třetí nejvyšší horu Madeiry, i když oba vyšší vrcholy mají jen o pár metrů výš. Máme štěstí, je krásně slunečno a pěkná viditelnost, okolní údolí zaplňuje nízká oblačnost. Máme zde 30 minutovou přestávku a je to tak akorát. Poté sjíždíme níž, opět míjíme odbočku „Camacha“ a přijíždíme až do Santo António da Serra, kde probíhá tradiční nedělní trh a už na první pohled jde vidět, že tohle není nic turistického. To se ukazuje, když kupuji pár banánů a nechávám paní prodavačce několik centů a ona mi za to přihodí další banán, tak je jasné, že tady se z turistů netahají peníze za každou cenu. Dáváme si i malou ponchu a Bolo do Caco.

Pokračujeme ale dál a nějak tušíme, že košíky nebudou. Později se dozvídáme, že kvůli koronaviru je to celé zrušené, na druhou stranu nás to nemusí až tolik mrzet. Podle hodnocení na webu tohle nebyla až tak dobrá atrakce. Konečně chápeme, na co jedeme jeepem. Vyjíždíme mimo silnici a užíváme si jízdu opravdu náročným terénem. Přejíždíme tak zpět k pobřeží poblíž Santa Cruz, kde se nachází místní letiště, na které jsou tady docela hrdí, alespoň podle slov našeho průvodce. Dráha totiž byla nedávno prodloužena a protože tady neexistuje kus rovné země, tak bylo využito několika set sloupů v moři, na kterých stojí stovky metrů přistávací dráhy. Tím se z letiště stalo zajímavou atrakcí zejména pak pro tzv. spottery. Co je ale důležitější, tato úprava umožnila přistání a samozřejmě i vzlet většině moderních letadel, a tak odstartovala skutečně masový turismus na Madeiře.

Po návratu zpět na hotel dlouho neleníme a vyrážíme zpět do centra Funchalu na zastávku autobusu, odkud jedeme do Garajau, kde se nachází socha Krista (Cristo Rei). Víme, že na tohle nám určitě zbytek odpoledne bude stačit. Tato socha je viditelná i z Funchalu, ale samozřejmě je to hodně daleko. Jedná se o 20 metrů vysokou sochu podobnou například té v Rio de Janeiru. A je dokonce o 4 roky starší. K prohlídce i s dronem nám stačí asi hodina, ještě se dá jet dolů k moři lanovkou či sejít pěšky, ale raději volíme restauraci a osvěžující nealko pivo, paradoxně pro Čechy zde mnohem levnější než klasické.

Cesta zpět do Funchalu je opět zábavná. Autobus odjel před chvílí a další jede za dlouho. Podle jízdního řádu na Googlu si hledáme alternativu, ale opět není vůbec jasné, zda a odkud něco pojede. Nakonec přeci jen přijíždí, sice úplně jiná linka, ale směr je správný. Tím snad naše cestování autobusem po Madeiře končí, protože zítra bychom už měli mít auto. Ještě si to raději potvrzuji s půjčovnou, že s námi počítají. A prý, že jo…

Den 4: Poprvé autem na sever

Ráno při snídani, asi tři minuty před devátou, už mi přichází zpráva z půjčovny, že máme auto přistavené před hotelem. A opravdu, je tam. Nic moc neřešíme, jen nechávám za 15 EUR připsat druhého řidiče a zaplatím celkově 190 EUR v hotovosti a dostávám klíče od bílého Fordu Fiesta. Žádná kreditní karta není potřeba. Bereme tedy věci a vyrážíme na sever. Cílem dnešního dne je parkoviště Queimadas nedaleko města Santana, kde začíná údajně velmi zajímavá leváda. Většinu cesty jedeme po dálnici, kde se ale příliš rychle jet nedá. Auto už má něco za sebou a pro mě nezvykle tuhou spojku, výhodou je rozhodně asistent rozjezdu do kopce. Ten oceňujeme později, po sjezdu z dálnice, kdy se sklon místních okresek nebezpečně zvětšuje a bohužel také prší.

Levada do Caldeirão Verde a Inferno

Jsme na parkovišti, ale je zvláštní, že ačkoliv mělo být placené, tak slibovaný automat tady není. Při pohledu do mapy je mi vše jasné. Jsme na jiném parkovišti. Nemá cenu se ale vracet, jsme jen 2 kilometry pěšky od původně zamýšleného startu naší cesty, zatímco autem by to bylo kilometrů 8. Prodlužujeme si tedy trasu podél levády neznámého jména a naštěstí mezitím déšť pomalu ustává. Už na první pohled jde vidět, že severní strana ostrova je podstatně vlhčí.

Dnes nás i bez přídavku čeká poměrně dost kilometrů, naštěstí víceméně po rovině. Cestou potkáváme hodně turistů, rozhodně víc, než na předchozí levádě. Asi nepřekvapí, že velká část z nich jsou Češi a Slováci. Co pár kilometrů se objevují menší či větší vodopády a jak se alespoň částečně vyjasňuje, tak nás překvapí i nějaký ten výhled. Postupně také narůstá počet tunelů, které už nejsou tak krátké ani tak prostorné a je potřeba dávat pozor jak na hlavu, tak na to, kam šlapeme. Zároveň trochu ztrácíme přehled o vzdálenosti, kterou jsme překonali, protože v tunelech nám GPS vždy nějaký ten metr přidá. A tak nám zanedlouho svítí na hodinkách přes 10 kilometrů a přemýšlíme, jestli jít až na úplný konec.

Nakonec pokračujeme dále na levádu se zajímavým názvem Inferno, což česky znamená Peklo. Zpočátku nás trochu děsí množství schodů, ale pokračujeme dál a překvapivě vidíme nějakou odbočku do tunelu, který ukrývá levádu „Pico Ruivo“ , což je zároveň nejvyšší hora Madeiry. A skutečně, tento tunel vede pod horským masivem a od střechy ostrova jsme vzdáleni asi jen kilometr. Pokračujeme ale dál naší pekelnou levádou. V dalším tunelu asi chápeme, kde se vzal ten název. Hučící voda z blížících se vodopádů zní opravdu hrůzostrašně. Vodopády samotné pak nejsou až tak obrovské, ale v tunelu se zvukový efekt znásobuje. Voda zde teče opravdu úzkým a hlubokým zářezem mezi skalami a toto místo skutečně stojí za návštěvu. Přicházíme až na konec turistické trasy na Caldeirão do Inferno a i kdybychom chtěli pokračovat dál, mohutné skalní stěny nás nepustí.

Cestou zpět ještě odbočujeme mírně z hlavní trasy na Caldeirão Verde a zdejší vodopád s lagunou rozhodně stojí za návštěvu. Pak už ale zrychlujeme a popravdě řečeno se nám cesta zdá mnohem delší. V Queimadas si dáváme odměnu ve formě cappuccina a malého dortíku a vracíme se zpět k autu. Ty poslední dva kilometry už jsou po krátkém odpočinku docela snadné, nicméně celkově máme v nohách podle GPS zhruba 26 kilometrů. Reálně je to ale jen něco přes 20, tunely a členitý terén opět zamotávají technice hlavu.

Download file: Levadas_Caldeir_o_Verde_and_Inferno.gpx

São Jorge

Den však ještě nekončí a autem se přesunujeme do São Jorge. Úzkými uličkami se proplétáme až na parkoviště u restaurace s vyhlídkou, ale naše první kroky míří směrem dolů, kde se postupně dostáváme až skoro k moři. Cestou si užíváme nádherné výhledy na obě strany a hodně v dáli jde dokonce vidět i Porto Santo (ostrov je součástí Madeirského souostroví a na rozdíl od Madeiry nabízí písečné pláže). Našim cílem je však dřevěná lávka postavená na útesu několik metrů na mořem, cesta k ní však vypadá dost nebezpečně, a tak nakonec (hlavně kvůli mě) se otáčíme těsně před cílem a vracíme se nahoru k restauraci. Přeci jen v nohách máme i s tímto přídavkem hodně přes 20 kilometrů a pomalu se blíží večer.

Máme hlad a protože parkujeme přímo před restaurací, byla by škoda nevyužít situace. Vybíráme si místo s výhledem na moře a přichází číšnice, aby nám oznámila, že momentálně mají tolik hostů (asi 8), že nestíhají vařit. A tak jedinou možností pro nás je rajčatová polévka, jedno z místních jídel. U vedlejšího stolu volí variantu s dlouhým čekáním a číšnice ještě několikrát přijde s tím, že se moc omlouvá, ale už nejsou brambory, už není maso a tak dále, takže jsme nakonec rádi, že aspoň ta polévka je. Nutno podotknout, že polévku je třeba si náležitě dochutit a připadá mi, že oproti ostatním jídlům na Madeiře je v tomto případě poměr cena/výkon poměrně slabý. Sotva ještě stíháme supermarket v Santaně, protože si potřebujeme doplnit zásoby a ve Funchalu bychom nestíhali určitě. Cesta zpět trvá zhruba půl hodiny a parkujeme v modré zóně vzhledem k tomu, že už je dost pozdě, tak platíme zhruba Euro na to, abychom ráno nemuseli brzy vstávat. Cestou k hotelu však s údivem zjišťujeme, že jako zázrakem jsou všechna místa zdarma volná. Tak zítra budeme chytřejší…

Den 5: Autem po Madeiře

Po včerejším poměrně náročném dnu volíme dnes víceméně odpočinkový road-trip. Parkování máme zaplaceno až skoro do desáté hodiny, takže v pohodě snídáme a vyrážíme po dálnici tentokrát opačným směrem. První zastávkou je vyhlášená vyhlídka Cabo Girao, více než 500 metrů vysoký útes doplněný o vyhlídkovou plošinu s proskleným dnem. Pozitivní je, že se neplatí vstupné, a tak si vychutnáváme tento skvostný výhled, i když jen na pár minut. Zanedlouho dorazí mraky a Funchal se nám ztrácí z dohledu.

Následuje výměna řidičů, když už to máme zaplaceno, tak ať to využijeme. Ještě kousek svištíme po dálnici a sjíždíme na obyčejnou silnici, i když obyčejnou? Každou chvíli mizíme v tunelu, takže zase tak obyčejná cesta to není. Zastavujeme v São Vicente. Původně jsme zde chtěli jít do sopečných jeskyní, ale z důvodů, kterým rozumí snad jen ti nejlepší epidemiologové, jsou jeskyně uzavřeny. A tak si v údajně nejhezčím městečku široko daleko dáváme alespoň galao.

Další zastávkou je na severovýchodním cípu ostrova ležící město Porto Moniz, proslavené zejména svými přírodními bazénky. Parkujeme jak jinak než zdarma nedaleko pobřeží a optimisticky vyrážíme směrem k moři. Optimismus mě opouští v momentě, kdy zjistím, že voda, ačkoliv je tradičně mokrá, je také náležitě osvěžující. A tak tam jen chvilku stojím sotva po pás, abych pak mohl čekat na Katku, než si aspoň trochu zaplave. Na obloze se mezitím střídá sluníčko s mraky a dokonce spadne i pár kapek.

Protože už je odpoledne, dáváme si oběd v restauraci „Restaurante Mar à Vista“ , kde rozhodně můžu doporučit tuňáka. Za zhruba 9 EUR dostanete opravdu pěkný kus čerstvé ryby, ale mají tady samozřejmě i jiné dobroty, bohužel v době naší návštěvy se mezi ně neřadí grilované kuře. Těžko říct, zda je to koronavirem, ale nabídka restaurací napříč místy, kudy cestujeme, je poslední dobou omezená. Protože je opravdu hezky, dělám si ještě pár záběrů z drona, zdejší pobřeží vypadá z výšky ještě mnohem dramatičtěji.

Pokračujeme ale dál, tedy přesněji řečeno kousek zpět do vesnice Ribeira da Janela, kde možná jedinou zajímavostí je skalní útvar v moři, který si sem jezdí fotit snad každý turista. Musím uznat, že některé fotky vypadají opravdu působivě, ale na druhou stranu „na živo“ to až takový zázrak není. Od moře stoupáme nahoru směrem do středu ostrova a pěkné pobřežní počasí postupně střídají mraky a mlha. A v tomto případě je to vlastně dobře. Přijíždíme totiž do místa zvaného Fanal, což je původní vavřínový les, který právě díky často přítomné mlze vypadá jako jakýsi pohádkový les a toto místo je oblíbené zejména u fotografů.

Pohybujeme se tedy v nadmořské výšce asi 1000 metrů a je to znát i na teplotě. Nevidíme moc daleko před sebe, takže jdeme spíš podle mapy nejprve k jezírku Lagoa do Fanal. Cestou však potkáváme stádo krav a nezdá se nám, že by byly úplně přátelské. Takže se snažíme je raději co nejvíc obcházet a procházíme tedy přes husté kapradí. Později zjišťujeme, že krávy nám sice nijak neublížily, ale zato jsme si tady nachytali klíšťata – naštěstí v těchto oblastech se některé nám známé nemoci přenášené klíšťaty nevyskytují. Jakmile dorazíme k laguně, tak zjišťujeme, že tam není voda, a tak jdeme k dalšímu podobnému místu, alespoň tedy podle mapy, kde už i přes hustou mlhu vodní hladinu vidíme. Ale i kdybychom neviděli, tak to nelze minout díky žabímu koncertu.

Místo je to opravdu fotogenické, a tak i my zde trávíme poměrně dost času a za pomoci vzdáleného ovládání své zrcadlovky vytvářím spoustu pěkných fotek. Je ale opravdu dost chladno, možná spíše pocitově díky všudypřítomné mlze. Jdeme tedy raději k autu a pokračujeme po silnici ER209 až na jakousi místní náhorní plošinu, tedy poměrně plochou oblast někde uprostřed ostrova v nadmořské výšce zhruba 1500 metrů. Bohužel i tady panuje nevlídné počasí, stejně jako po zbytek naší cesty, jedeme tedy téměř krokem a nemá cenu ani příliš zastavovat. Nakonec pokračujeme až do Ribeira Brava na nákup do supermarketu, kde nás překvapují neuvěřitelné fronty a plné nákupní košíky místních lidí, jakoby se blížila apokalypsa. Asi v životě jsem tak velký nákup ještě neviděl.

Madeirské víno

Večer si dáváme poprvé Madeirské víno. V supermarketu se dá láhev koupit už od nějakých 5 EUR, samozřejmě i mnohem dražší. Chutná úplně jinak než klasické víno, spíše je bližší například Portskému, ale způsobem výroby a vlastně i svou chutí je unikátní. Výrobní postup byl údajně objeven náhodou poté, co si mořeplavci vezli víno z Madeiry přes rovníkové oblasti, kde se jim zahřívalo až na 45 °C. Díky dolihování má víno větší obsah alkoholu a údajně i po otevření vydrží neomezeně dlouho. Myslím, že to ale nikdo neověří, protože víno je tak dobré, že se určitě vždy vypije do několika dní…

Den 6: Pico Ruivo

Předpověď počasí pro dnešní den není úplně nejlepší, ale bohužel je to stejné až prakticky do konce týdne. Takže pokud chceme na nejvyšší horu Madeiry, nemáme příliš na výběr. Ranní vstávání je dnes těžší než obvykle. Ne, že by za to mohlo Madeirské víno, ale spíš naši noví sousedé z Polska, kteří dnes zřejmě žádný velký výlet neplánují. Přes to všechno se nakonec vyhrabeme z postele a vyrazíme opět směrem do hor trasou známou už z našeho nedělního výletu s průvodcem. Bereme s sebou i teplé oblečení včetně pláštěnek. Čím více se blížíme vrcholu Pico do Arieiro, výchozímu bodu výstupu na nejvyšší vrchol Madeiry Pico Ruivo, tím více je jasné, že pláštěnky dnes budou potřeba.

Jsme na parkovišti. Viditelnost tak 20 metrů, mrholí. Okolo stojí několik aut, ale lidé sedí uvnitř, pak na chvilku vylezou, udělají si selfie a mizí. Někteří z nás, a výjimečně to nejsem já, také uvažují nad tím, že se na to dneska vykašleme. Ale nakonec to jdeme přeci jen aspoň zkusit. Vrátit se můžeme kdykoliv. Místy navíc fouká dost silný vítr, ale snad půjdeme většinu času v závětří. Pozitivní jsou dvě věci: kousek před námi jsou dva Němci, takže nejsme sami. A za druhé: nemusíme se bát závratí, protože díky mlze nevidíme ty stovky metrů pod námi.

Rozdíl v nadmořské výšce mezi oběma vrcholy je jen pár desítek metrů, ale je to pořád nahoru a dolů. A po schodech. Těžko říct, kolik jich tady je, ale fakt hodně. V jednom směru je přes 500 výškových metrů na nějakých 6 kilometrech. Jinak je to ale zábavná a různorodá cesta plná zmiňovaných schodů různé velikosti, žebříků, úzkých chodníčků a samozřejmě také tunelů. Místy je cesta zarostlá vegetací, což asi nevadí, když je sucho, ale dnes máme díky tomu mokré nohy. Občas to vypadá, že se začíná trochu vyjasňovat, ale nadšení posléze zkropí nové kapky deště. Nicméně pokračujeme dál až k chatě (Casa do Ruivo) těsně pod vrcholem, kde si dáváme pauzu a svačinku. V ten moment prší snad nejvíc za celý den. Naštěstí máme střechu nad hlavou.

Na samotný vrchol už je to jen, co by kamenem dohodil. Opět to vypadá, že si sluneční paprsky klestí cestu skrz oblačnost, a tak spěcháme na vrchol. Tam se ale Slunce nedočkáme, naopak z nebe snad padají drobné krystalky ledu, není to sníh ani kroupy, zkrátka něco mezi tím. Dlouho se zde nezdržujeme, i když máme vrchol de facto sami pro sebe, míříme stejnou cestou zpět. Charakter počasí se příliš nemění a cesta je v podstatě stejně náročná, nejprve sestupujeme níž, abychom se pak mohli opět vrátit k výchozímu bodu naší cesty. Ke konci už toho máme docela dost. Přicházíme do restaurace na Pico do Arieiro a dáváme si alespoň galao, něco teplého nám totiž přichází náramně vhod. Mezitím se venku vyjasňuje a i když není úplně jasno, je mnohem lepší počasí, než předtím. Otázkou je, jestli se stejný „zázrak“ udál i na Pico Ruivo, ale to už asi nikdy nezjistíme.

Download file: Pico_Ruivo.gpx

Po natáčení krátkého časosběrného videa jedeme zpět do Funchalu. Cestou už se nám nechce nikde zastavovat, a tak parkujeme opět kousek od hotelu, tentokrát dokonce na neplaceném místě. Dáváme si tentokrát home-made večeři, opožděné „vrcholové pivo“, protože na vrcholu na něj opravdu nebyla chuť. Po večeři se jdeme opět projít po okolí, protože nás zítra čeká PCR test v místní nemocnici, tak ať víme, kam přesně jít.

Fauna a flóra

Zatímco na příliš mnoho zvěře na Madeiře nenarazíte snad kromě ještěrek a několika ptáků, tak milovníci květin a rostlin si na Madeiře přijdou na své. Ačkoliv všudypřítomné žluté květy (Janovec metlatý) nejsou na Madeiře původní, tak modrý Hadinec převislý je místním endemitem. Spoustu rostlin na Madeiře mnozí znají jako pokojové květiny, jen zde se jim daří i venku a mnohdy mnohem lépe, než u nás v domácích podmínkách… A tak není problém vidět dokonce i plody monstery a to nejen na předraženém tržišti.

Den 7: Santana a São Lourenço

PCR Test

Přes aplikaci „Madeira Safe“ máme domluvený termín na covid test v místní nemocnici, která se shodou okolností nachází asi tak 200 metrů od našeho ubytování. Přesněji řečeno tam mám test domluvený já, Katka dostala termín na zítra na letišti. Nicméně jdeme oba do nemocnice, kde je fronta asi tak na 10 minut, pak jdeme na registraci, stačí nahlásit telefonní číslo a zbytek údajů už je v systému. Problém nemá ani Katka, kterou automaticky přeregistrují. Samotný odběr je v pohodě, ačkoliv před námi stojící Asiat po odběru snad i brečel, my to zvládáme se ctí. K návratu domů nám čistě teoreticky stačí jen antigenní test, ale vzhledem k tomu, že PCR test je zdarma, tak proč toho nevyužít? Mimochodem, výsledek přišel po nějakých 5 hodinách na e-mail.

Santana podruhé

Ačkoliv už jsme v Santaně byli v pondělí, jedeme tam znovu. Tentokrát je naším cílem místní „zábavní park“ , do kterého máme díky „Madeira Safe“ opět vstup zdarma. Jak už jsme zvyklí, po průjezdu několika tunely na severu opět prší, a to tak, že hodně. Proto nejprve jdeme na oběd do restaurace Adega do Compadre, kde si dávám tradiční madeirské jídlo „picado“ , což jsou hovězí kostky v chutné omáčce obvykle s hranolky, ale já si dávám raději kukuřičnou polentu. Kačka má také štěstí, protože po delší době mají kuře nejen na jídelním lístku. Na jídlo musíme chvilku čekat, ale to vůbec nevadí vzhledem k počasí venku. Jídlo bylo moc dobré a porce opět více než dostatečná.

Přesunujeme se do nedalekého zábavního parku, kde řada opuštěných turniketů prozrazuje, že bez covidu by tady byly zřejmě davy turistů. Dnes jsme tady sami. Zdá se také, že většina „atrakcí“ je uzavřena, jdeme tedy na tu jednu, kterou máme zdarma, a to je projížďka vláčkem „za historií Madeiry“ . Upřímně, pokud bych za to musel platit, asi bych si návštěvu rozmyslel. Celkově je park asi vhodný spíš pro děti. Ale po včerejším výstupu na Pico Ruivo jsme nakonec docela rádi, že dnešní program je zatím spíše odpočinkový.

To se však brzy změní. Fotíme se ještě u další turistické atrakce města Santana – typických madeirských domků, a pak se přesunujeme na východní cíp ostrova. Jen několik minut jízdy autem a mění se jak charakter počasí, tak okolní krajina. Zatímco okolí Santany je zelené a plné života, poloostrov São Lourenço připomíná spíše nedaleké neobydlené ostrůvky Desertas. A to je vlastně dobře, protože máme možnost si vyzkoušet něco trošku jiného. Vede zde opět značená turistická cesta, přesto se na začátku necháme nachytat a jdeme s davem na nějaké „selfie spoty“ , na oficiální trasu se tedy musíme kousek vrátit. Celkově se jedná o poměrně krátký výšlap, na kterém je však i nějaké to převýšení, a tak po včerejším dni stále cítíme v lýtkách bolest ze schodů na Pico Ruivo. Na konci trasy se nachází dokonce restaurace, která se v okamžiku našeho příchodu právě zavírá. To nám však nevadí, jídla i pití si jako vždy neseme dost. Zajímavostí je, že severní pobřeží vypadá hodně divoce a dramaticky, zatímco na jihu bych se nebál sestoupit níž a trochu se zchladit v oceánu. Ostatně jsou tam i místa, kde se dá koupat, ale dnes opravdu dost fouká a není nejtepleji.

Download file: PR8_Vereda_da_Ponta_de_S_o_Louren_o.gpx

Svačinu sice máme, ale moc se nám do ní nechce, protože silný vítr často zvedá ze země písek a ten by nám asi nechutnal, takže se přesunujeme trochu dál až do městečka Santa Cruz u letiště, kde na pobřežní promenádě už je přeci jen příjemněji. Nakonec se dočkáme i přistávajícího letadla, vzhledem k poloze letiště i okolních hor je způsob, kterým se letadla přibližují k přistávací dráze, vskutku unikátní. Večer zakončujeme tradičním a překvapivě úspěšným lovem volných parkovacích míst v blízkosti našeho ubytování.

Den 8: Balcões a Ribeiro Frio

Poslední den na Madeiře. Tedy poslední celý den. Nenavštívených míst zůstává samozřejmě poměrně dost, vybíráme nakonec vyhlídku Balcões a okolí Ribeiro Frio. Už potřetí jedeme stejným směrem, tedy z Funchalu přes Monte dále do hor, ale tentokrát překonáváme hřeben a sjíždíme o něco níž až k velkému parkovišti, kde množství aut i autobusů prozrazuje, že tady bude něco zajímavého. Jdeme tedy s davem po široké cestě až na vyhlídku, která je plná turistů a navíc jsou vrcholky hor ukryty v mracích. Zase tak zajímavé to pro nás tedy není. Na druhou stranu zase chápu, že pro starší lidi je tohle ideální místo – jedna z mála prakticky bezbariérových vyhlídek.

Vracíme se do Ribeiro Frio a po krátké zastávce se vrháme na levádu „Do Furado“ . Dnes už jsme trochu omezení časem, protože musíme vrátit auto, a tak si říkáme, že zkrátka půjdeme a uvidíme, co stihneme. Vracet se po stejné trase je vždycky škoda, a tak máme připravenou i okružní variantu a nakonec se nám jde docela dobře, takže po pár kilometrech odbočujeme na Levada do Poço do Bezerra. A je to dobře. Tato leváda je totiž zajímavější a tak trochu jiná než ty, co jsme měli možnost navštívit v předchozích dnech. Cesta kolem ní je místy až nečekaně prudká, a tak nakonec vystoupáme nějakých 300 výškových metrů. To už se nám ale pomalu začíná krátit čas, sestupujeme tedy zpět a až téměř u auta objevujeme zajímavý schodovitý levádo-vodopád.

Download file: Ribeiro_Frio.gpx

To už ale musíme opravdu jet zpět, navíc přichází opět déšť, a tak míříme zpět do Funchalu. Doplňujeme ještě benzin na stejnou úroveň jako v pondělí a chystáme se na vrácení auta. Pán z půjčovny má nakonec zpoždění, ale rozhodně lepší v den odevzdání vozu než v den půjčení. Bez problémů tedy předávám klíče, ještě si stíhám vyfotit stav tachometru. Za 5 dní máme najeto 425 kilometrů. Ona je Madeira opravdu malý ostrov a člověk často nabírá spíš výškové metry. Za benzín jsme utratili něco málo přes 50 EUR, to dělá asi 33 litrů benzínu. Spotřeba činí bezmála 8 litrů na 100 kilometrů, což se zdá být dost, ale jak už jsem zmínil, na Madeiře zkrátka není kus rovné země, a tak nejen my, ale i auto si občas trochu mákne.

Večer zakončujeme stejně, jako jsme začínali. Procházkou po Funchalu, skleničkou dobré Ponchi a také si kupujeme zdejší chlebík Bolo do Caco, ale dnes není zdaleka tak dobrý, jako posledně i přes to, že ho kupujeme na stejném místě. Když dva dělají totéž, není to totéž. Pán minule byl zkrátka lepší „chlebař“ a nebál se tam dát víc másla. Kupujeme pár drobností a balíme kufry. Jsme rádi, že můžeme mít velké zavazadlo, protože nám to dává možnost přibalit nějakou tu láhev Madeirského vína nebo Ponchi. Přeci jen je to něco, co u nás nekoupíme a ať z toho mají něco i doma…

Odlet

Ráno naštěstí nemusíme vstávat příliš brzy. Máme vše sbaleno, v klidu si dáváme poslední snídani a jdeme čekat na autobus. Spolu s námi zde čeká i několik důchodců, takže snad brzy něco pojede. Jízdní řád sice existuje, ale informuje pouze o odjezdu z výchozí zastávky, takže je dobré přijít raději o něco dřív. Občas zastaví nějaký taxík a nabízí nám cestu na letiště za 5 EUR na osobu, tedy stejnou, jako stojí jednosměrná jízdenka na autobus. My však už jízdenku máme. Nakonec přijíždí autobus v tak nějak očekávaný čas a za půl hodinky jsme na letišti.

Na check-inu vše opět hrozně trvá. Stojíme ve frontě, která se vůbec nehýbe, kromě toho přednostně odbavují let do Mnichova. U přepážky zase chtějí vidět úplně všechno. Testy, QR kódy a pak pro změnu znovu testy. To vše samozřejmě den předem nahráno někam do databáze Lufthansy naprosto zbytečně. Následuje bezpečnostní kontrola, kde nejprve skenujeme palubní lístek těsně před vstupem a pak asi o 10 metrů dál ještě jednou. Pak už se ale dostáváme do odletového prostoru a dáváme si závěrečné galao. Chtěli jsme navštívit letištní salónek, ale asi už nikoho nepřekvapí, že bylo zavřeno…

Do Frankfurtu letíme Airbusem A321neo, moc příjemné letadlo a moje premiéra s tímhle strojem. Lufthansa už není tak štědrá, a tak dostáváme jen půl litr vody a ke konci letu jednu malou čokoládku. Ve Frankfurtu máme opět jen něco málo přes hodinu, takže jen tak čas na rychlou kávu a nějaký ten sendvič a už nastupujeme na poslední let naší dovolené: Frankfurt – Praha. Po nástupu do letadla však však dostáváme zprávu, že je potřeba vyměnit kolo, a tak čekáme zhruba 15 minut, zatímco technici pod námi pracují na výměně. Let do Prahy je rychlý a poměrně bezproblémový, pilot nás dokonce stíhá informovat o aktuálním stavu zápasu Německo – Portugalsko, který potěšil zejména německé cestující.

V Praze na letišti v podstatě bez jakékoliv kontroly přicházíme až pro zavazadla a následně už na nás čeká dodávka, aby nás odvezla na parkoviště. Řízení, spojka a ostatně vše jde tak nějak snadno po týdnu v jiném autě, čeká nás ještě 250 kilometrů po dálnici domů. Naštěstí už je pozdní večer a dálnice prázdná, a tak se bez problémů dostáváme domů.

Závěr

Na Madeiře se nám moc líbilo, i když třeba počasí nevyšlo úplně podle představ. Na druhou stranu i na déšť jsme byli připraveni a celkově jsme s sebou měli dostatek oblečení do každého počasí. Lidé na Madeiře jsou pohodový, většinou nikam nespěchají a rádi pomohou. Čekal jsem trochu více „jižanského temperamentu“ , ale nakonec jsem rád, že toho jsme se na Madeiře nedočkali. Jídlo bylo dobré, ačkoliv často jsme si připravovali různé svačiny sami, protože těžko spoléhat na restauraci uprostřed horského treku. Ale když už jsme navštívili restauraci, tak jsme nebyli zklamaní, spíše naopak. Výborné bylo víno, jak klasické, tak Madeirské a také Poncha.

Na Madeiře jsme si užili hlavně pěší výlety, za celou dobu máme v nohou bez mála 100 kilometrů a spoustu výškových metrů. Madeira tedy potěší hlavně milovníky přírody a pěších výletů, na druhou stranu, na spoustu míst se dá dojet i přímo autem. Auto určitě doporučuji, cestování autobusy je poměrně komplikované a časově náročné. Hlavně, pokud potřebujete stihnout poslední odpolední autobus, tak se vám den může docela zkrátit.

Místní poměrně ochotně dodržují pravidla spojená s koronavirem. Roušky se nosí dokonce i venku, zejména pak ve městech. Na druhou stranu pokud ji náhodou nemáte, tak vás nikdo nijak moc nekárá, snad jen v obchodech nebo veřejné dopravě by to mohl být problém. Dezinfekce je k dispozici téměř všude. Zkrátka se na Madeiře snaží dělat vše proto, aby mohli zůstat otevření turismu i přes jistá omezení, ale hlavně nezavírat úplně. Přeci jen turismus zde tvoří velkou část ekonomiky.

Ceny a rozpočet

Ceny jsou rozhodně nižší než je standard západní Evropy, mnohdy srovnatelné spíše s naší domovinou. Jízdenka na autobus 2-4 EUR, nealko pivo 2,5 EUR, alkoholické pivo až dvojnásobek, sendvič / Bolo do Caco kolem 3 EUR, normální oběd v restauraci 7-15 EUR, potraviny v supermarketu srovnatelné jako u nás. Celkové náklady na dovolenou (opravdu včetně všeho, tj. i dopravy na letiště v ČR, drobných suvenýrů atd.) činily 18 700 Kč na osobu. Z toho:

  • Ubytování 4 500 Kč / osobu za 9 nocí
  • Letenka 6 000 Kč / osoba
  • Půjčení auta 2500 Kč / osoba za 5 dní
  • Benzín 650 Kč / osoba
  • Zbytek je jídlo, pití, suvenýry, autobusy, doprava v ČR atd.

Praktické rady

  • Je dobré mít s sebou vždy nějakou hotovost, ideálně i drobné. Pokud máte auto, tak se můžou hodit na parkování a jinak se hodí na autobus.
  • Pokud možno, půjčte si auto na celý pobyt. Autobusy jsou alternativa, ale zdaleka nejezdí tak často a všude.
  • Vybírejte z bankomatů označených symbolem MB a dejte si pozor na nabízený kurz, volte kurz své banky.
  • Je dobré neletět úplně nízkonákladově. Vzhledem k počasí je potřeba mít poměrně dost oblečení a místo se hodí i na zpáteční cestu. Takže odbavené zavazadlo je velké plus.
  • Rezervujte si auto v půjčovně co nejdřív to jde. Čím blíže vašemu příletu, tím horší dostupnost i ceny.
  • To stejné platí i o ubytování.
  • U letenek je to složitější, každopádně bych nekupoval moc dopředu, ale to jen kvůli aktuální situaci. Jednak se ruší spoje, ale také se mění podmínky dopravců nebo přestupních letišť. Alternativou je přímý let z Prahy, který bude sice dražší, ale s menším rizikem „překvapení“ .

Video

Napsat komentář