Palermo – Stromboli – Katánie – Taormina – Etna
Příprava cesty
Již tradičně s příchodem chladnějšího počasí řešíme, jak se mu vyhnout. Letos bylo v hledáčku hned několik destinací. Dlouho jsme sledovali ceny letenek do Turecka, ale ty bohužel spíše rostly. A tak jsme si prostě jednoho dne při pohledu do mapy řekli, co třeba Sicílie? Letenky z Vídně do Palerma za 9,99 EUR vypadaly lákavě, ale jak už tomu bývá, opačný směr až tak výhodný nebyl, ale i tak zpáteční lístek včetně 2 příručních zavazadel, Priority Boardingu a výběru sedadla za 1900 Kč není vůbec špatný. Ještě jsem zapomněl zmínit, že zpáteční let je z Katánie, takže se nebudeme muset vracet do Palerma.
Zbývalo už je dořešit, co vlastně budeme na Sicílii dělat. Samozřejmě všichni známe Etnu, což je asi to největší lákadlo, ale při pohledu do mapy je jasné, že Sicílie nabízí mnohem více hezkých míst, která nemáme šanci za týden navštívit. Rozhodli jsme se, že prioritou pro nás budou sopky, jednak již zmiňovaná Etna, ale také ostrov Stromboli. Zbytek rozdělíme mezi Palermo a Katánii a okolí. Například se nám líbila také soutěska Alcantara, město Syrakusy nebo třeba Taormina.
Přemýšleli jsme také o půjčení auta, ale jak je poslední dobou pravidlem, aut je nedostatek, jsou drahá a vzhledem k tomu, že vše potřebné je v dosahu veřejné dopravy, tak jsme se nakonec rozhodli, že se obejdeme bez auta. Zároveň jsme se děsili toho, kde v uličkách italských měst parkovat a jak se vypořádat s chaosem na tamních silnicích. Bydlení jsme zajišťovali také s předstihem. Lepší nabídky poměrně rychle mizely, a tak doporučuji s tímto neotálet. My jsme jako už tradičně využívali k rezervacím Booking.com. Přes Airbnb se nám na Sicílii nepodařilo nic vhodného najít.
Letíme
V úterý jdu ještě do práce, už zabalený kufr zde na mě čeká, abych mohl po obědě zamířit rovnou k autobusovému nádraží u hotelu Grand, od kterého vyjíždí přímý spoj společnosti Gepard Express na vídeňské letiště. Lístky jsme měli koupeny předem, což rozhodně doporučuji. Cesta trvá jen asi hodinu a 40 minut, před letištní budovou k našemu překvapení potkáváme známé tváře, takže se pozdravíme, prohodíme pár slov a pokračujeme k odbavení. I když vlastně odbavení jako takové nás vlastně nečeká, jdeme rovnou na bezpečnostní kontrolu a ta trvá sotva 10 minut.
Máme proto spoustu času, takže plán je jasný, navštívíme letištní salonek. Je zde však jeden problém. Potřebujeme se dostat do Sky Lounge, protože ten podporuje vstupy v rámci služby Lounge Key, zatímco druhý vídeňský salonek, Vienna Lounge, tuto možnost neposkytuje. Odlétáme ale z terminálu 2, zatímco náš preferovaný salonek je v terminálu 3. Naštěstí zdánlivě neřešitelná situace má ve Vídni poměrně jednoduché řešení. Mezi terminály jezdí kyvadlová autobusová doprava, každých 5-10 minut a cesta trvá 2 minuty. Chvíli nám sice trvá, než se zorientujeme, ale nakonec tohle tajné zákoutí letiště nacházíme a přesunujeme se k vedlejšímu terminálu.
Díky brzkému příjezdu spoje z Brna a pohodlnému odbavení máme asi 3 hodiny k dobru, dáváme si tedy něco mezi svačinou a večeří a k tomu něco dobrého k pití. Protože ale víme, že nás čeká ještě cesta zpět k našemu terminálu, raději odcházíme s časovou rezervou. Jak už tomu ale bývá, tak letadlo společnosti Ryanair (nebo v tomto případě spíše Lauda) nepoletí tak úplně včas. Zpozdění při nástupu ještě není tak hrozné, ale po nás se čeká ještě na další dva autobusy, a to už vypadá špatně. Měli bychom totiž stihnout přijet do hotelu do 22:00, což začíná vypadat nereálně.
Do Palerma letíme necelé dvě hodiny a po přistání je jasné, že vlak ani autobus, který by nás k hotelu přivezl včas, nestíháme. Píšu tedy zprávu do hotelu, že se opozdíme, načež hotel reaguje zřejmě automatickou odpovědí, že to bude stát 10 EUR navíc. No hlavně, aby na nás někdo počkal. Protože už není vlastně kam spěchat, pro cestu do centra města volíme vlak. Nákup lístků z automatu nám dává docela zabrat, nakonec ale v tomto souboji vítězíme a dostáváme tři lístky, které je potřeba označit (5,99 EUR za jeden).
Na světelné tabuli se píše, že vlak do Palermo C.le (čti “Palermo čentrále”) odjíždí z druhé koleje. Tak čekáme, i když je zvláštní, že čas odjezdu se blíží, ale vlak tu není. Až pak si všímáme, že lidi chodí jinam a on skutečně vlak čeká na třetí koleji, která je docela vzdálená. Naštěstí stíháme, a tak zbývá jen nasadit respirátory a můžeme vyrazit. Ano, skutečně jsou tady přísní a bez respirátoru by nás z vlaku možná i vyhodili.
Cesta na hlavní nádraží trvá asi 40 minut a zejména v noci není ničím zajímavá. Z hlavního nádraží míříme rovnou k hotelu a i když to není až tak daleko, nějakých 20 minut nám to zabere. Hlavně pořád kontrolujeme, zda jdeme opravdu dobře a snažíme se přivyknout na místní styl přecházení silnice: auto má vždy přednost ať je tam přechod nebo ne, na barvě na semaforu záleží jen občas.
V hotelu na nás čeká pan na recepci. Údajně nejsme jediní, kdo má dnes zpoždění. Zmiňovaných 10 EUR za pozdní check-in nakonec vůbec nechce, ukáže nám pokoj, koupelnu a pěkný vnitroblok s posezením. Zároveň nám rovnou nabízí možnost si zítra v hotelu nechat zavazadla, což se nám náramně hodí. Více už se nezdržujeme a jdeme rovnou spát.
Palermo a přejezd vlakem do Milazza
Ráno nemusíme nijak zvlášť spěchat, což je příjemné. Nicméně nejsme v Itálii, abychom se váleli v posteli, a tak vstáváme a vychutnáváme si místní snídani v podobě ranní kávy. Na pokoji máme kávovar a jednu kapsli pro každého. Sbalíme si téměř nevybalené kufry a necháváme je na recepci, kde nám pan recepční půjčí ještě jednu kartičku na vstup do domu, abychom se sem odpoledne ještě dostali. Nezbývá než naše ubytování Mamamia al Teatro Biondo pochválit.
Naše první kroky míří na ulici Via Vittorio Emanuele, kterou máme v mapě označenou jako jakousi hlavní třídu. Protože snídaně v podobně kávy je pro Středoevropana nedostatečná, zastavujeme se ještě v kavárně na druhou kávu a hlavně na pistáciový croissant. Trochu se děsím toho, kolik zde budeme platit, protože nelichotivé recenze na Googlu si čtu až poté, co jsme snídani snědli, nicméně nakonec to není až tak hrozné. Za krásného slunečného počasí pokračujeme ke katedrále Nanebevzetí Panny Marie v Palermu, na pohled zřejmě nejvýraznější stavby ve městě. Očividně se dá jít i na věž, ale my pokračujeme dále nedalekým parkem k bráně Porta Nuova.
Zde měníme směr a proplétáme se úzkými, typicky italskými uličkami až k budově divadla Teatro Massimo. Zde si dáváme krátkou pauzu, během které kontrolujeme, do kdy bychom se měli ubytovat v naší další destinaci, tedy v přístavním městě Milazzo. Původně jsme totiž chtěli jet vlakem až večer, ale chceme mít jistotu, že nás bude mít kdo ubytovat. Pokračujeme směrem k pobřeží, kde se nacházejí zbytky hradu Castello a Mare. Na první pohled nevypadá moc zajímavě. Jdeme kolem přístavu, respektive zátoky, ve které spíše kotví jachty a podobná plavidla. V docházkové vzdálenosti se však nenachází žádná pláž a pobřeží zde není nikterak zajímavé.
Vracíme se tedy pomalu k hotelu se zastávkou v místním Lidlu. Potřebujeme totiž dokoupit zásoby, protože nás čeká poměrně dost cestování, při kterém nebude moc času k zastávkám na jídlo. Po nákupu si jdeme vyzvednout věci do hotelu a využíváme toho, že máme k dispozici velkou společnou terasu, kde si vychutnáme odpolední svačinku. V dostatečném časovém předstihu opouštíme hotel a vydáváme se na nádraží. Nevíme, jak snadný bude nákup jízdenek, a tak jdeme raději opravdu o něco dřív.
Po příchodu na nádraží nás přivítá asi 20 metrová fronta u pokladny. Takticky se rozdělíme a já jdu hledat automat. Ten úspěšně nacházím, ale dalších 10 minut bojuji s tím, že se mi nedaří zaplatit. Mezitím se fronta posunula snad o metr. Nakonec v souboji s automatem vítězím a odměnou jsou mi tři lístky do Milazza. Zákazníci za mnou už nemají takové štěstí, automat se totiž přepíná do “režimu údržby”. I neživé věci očividně v Itálii dodržují siestu.
Vlak tedy stíháme, ještě je potřeba si nasadit respirátor, jinak by se vlak opět nerozjel. Trasa do Milazza měří zhruba 200 kilometrů a vlak ji zvládne za dvě a půl hodiny (cena 12 EUR). Jede se po pobřeží, které je místy dost členité a proto projíždíme cestou řadu tunelů. Do Milazza přijíždíme kolem sedmé večerní a místní nádraží se nachází celkem daleko od centra. Čeká zde řada taxikářů, máme ale informace, že zde funguje MHD a pokud ceduli v italštině rozumíme správně, tak za pár minut pojede autobus. Po chvilce napětí opravdu autobus přijíždí a za 1,5 EUR na osobu nás zaveze do centra města.
K hotelu to ale máme ještě nějakých 700 metrů. Cestou si alespoň můžeme prohlédnout, kudy zítra půjdeme k přístavu. Po zhruba15 minutách přicházíme k hotelu, dveře do domu jsou otevřeny a tak míříme rovnou k recepci, která je však zavřena. Voláme na uvedené číslo a ozve se nám česky hovořící paní, která nás poté přijde ubytovat. Přijde řeč i na větrné počasí posledních dní, díky kterému se muselo rušit několik výletů na Liparské ostrovy. Uklidňuje nás jen to, že údajně společnost Liberty Lines, se kterou máme zítra plout na Stromboli, dává o případném rušení vědět alespoň večer předem. A nám zatím žádná zpráva nepřišla. Předpověď ale slibuje bouřky na zítřejší dopoledne.
Po ubytování jdeme ještě na prohlídku okolí. Zdá se, že skoro vše tady už je zavřené nebo bude brzy zavírat. Milazzo zkrátka není žádné velkoměsto. Najíme se tedy v místním bistru, kde si dáváme hodně neitalský kebab. Ještě vybíráme hotovost z bankomatu, protože na Stromboli bude jen jeden bankomat a údajně věčně bez peněz, takže je potřeba se raději předzásobit. Jdeme spát brzy, protože ráno vstáváme s východem Slunce.
Ohňostroj na Stromboli
Ranní vstávání v takto brzkou hodinu je bolestivé, ale odměnou nám je pohled na vycházející Slunce nad mořem. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by měly přijít bouřky. Naše loď přijíždí do přístavu, bohužel před nástupem si opět musíme nasadit respirátory, ale to není nepřekonatelná překážka. Překvapuje mě stále disciplína Italů, kdy všichni, včetně zaměstnanců, tato pravidla plně respektují. Protože turistů na Stromboli v tomto ročním období už nejezdí tolik, jedeme “courákem” a zastavujeme snad na každém ostrově, který potkáváme. Takže postupně například Vulcano, Panarea nebo třeba Lipari. Jakmile se však blížíme ke Stromboli, vlny jsou stále větší a na obloze se objevují zlověstné mraky.
Těsně před konečnou zastávkou se spustí opravdový liják, naštěstí ho pozorujeme zatím jen z lodi a mezitím hledáme pláštěnky a deštníky a v duchu se připravujeme na to, že v takovém dešti jen těžko zůstane obsah kufru suchý. Po zakotvení a výstupu na pevninu už nás zkrápí jen pár kapek. Měli jsme štěstí. Nejprve hledáme místo, kde bychom se najedli, protože snídaně byla tak trochu odbytá. Protože opět prší o něco víc, schováme se v přístřešku u přístaviště a pozorujeme opozdilce spěchající na trajekt zpátky na Sicílii.
Po doplnění energie pokračujeme dál v cestě k našemu ubytování, to nám ale komplikuje další déšť. Zakotvíme tedy v restauraci a dáváme si alespoň kávu. Trochu máme obavu, aby nás tahle káva nestála majlant, ale nakonec je to rozumná cena. O něco později, než jsme čekali, se nakonec dostáváme k našemu ubytování. Uvítá nás zde starší pán, který neumí ani slovo anglicky. Tím, že zítra ráno odjíždíme brzy, přicházíme o náš nárok na snídani, to je asi tak vše, co jsme se dozvěděli. Protože hlavní program nás čeká až večer, jdeme ještě jednou k moři. Procházíme si černou pláž jak jinak než sopečného původu a cestou zpět se zastavujeme na nákupu. Vše je zde samozřejmě dražší, než na Sicílii.
Blíží se večer a jdeme na místo setkání u jednoho ze dvou kostelů na ostrově. Zde už čeká poměrně dost lidí a časem přichází také náš průvodce. Dostáváme přilby, které nebudeme potřebovat a čelovky, které moc nesvítí. Sice už je půl páté, ale stále čekáme. Asi za pět minut přichází první opozdilec, který zřejmě přijel až teď lodí. Stále ale čekáme. Za dalších 20 minut teprve přicházejí princezny, kterým je očividně úplně jedno, že dalších 40 lidí na ně čeká. Co se dá dělat, konečně jsme všichni a dozvídáme se, že vzhledem k nehodě z roku 2019 se i s průvodcem dá jít asi jen do 400 metrů nad mořem, takže vlastně ani není kam spěchat.
Zastavujeme každých zhruba 20 minut, průvodce nám vždy řekne něco zajímavého, obvykle anglicky, poté italsky a občas i francouzsky. Jedna starší paní však našemu už tak pomalému tempu nestačí, a tak se musí vrátit zpět, my však pokračujeme dál, abychom ten západ Slunce stihli. Cesta je to hezká, výhledy moc pěkné, jen nám připadá, že se cestou dost motáme a trochu se to natahuje. Konečně přicházíme na místo Sciara del Fuoco, ze kterého jde vidět samotný kráter. Kromě toho právě zapadá Slunce, takže je to moc hezká podívaná. Přichází první velká erupce, bohužel jsme stále v pohybu, takže nemám nachystaný foťák a navíc je pořád dost světlo.
Trochu nelogicky jdeme ještě kousek dál, takže úhel pozorování kráteru je horší. S přicházející nocí jde stále jasněji vidět neustálá sopečná činnost, nicméně velká erupce nepřichází (měla by být každých asi 20 minut). Jakmile si začnu hrát s foťákem a přestanu tedy mířit na to správné místo, tak přichází jedna velká, leč krátce trvající erupce, kterou nestíhám vyfotit. Čekali jsme na nic přes 50 minut. Do toho už se musíme pomalu chystat k odchodu. Další už tedy neuvidíme. Cesta zpět je o něco přímější a překvapivě dlouho ještě máme celkem slušný výhled na krátery. Stíháme tak ještě 2 velké erupce, než se nám vrchol sopky opět ztratí za horizontem.
Kolem 10. večer přicházíme zpět do vesnice. Pozorování sopečné činnosti na Stromboli je určitě nevšední zážitek, nemohu se však zbavit dojmu, že cesta s průvodcem nepřináší takřka žádný benefit. Do cca. 300 metrů nad mořem se dá jít i bez něj a výhled je podobný jako ten, který jsme měli my. Jiná situace by nastala v případě, že by se dalo jít až nahoru, ale to asi jen tak nepůjde. Doufám, že aspoň část peněz, které jsme zaplatili, půjde na údržbu místních stezek, která údajně není jednoduchá a v nedávné minulosti zde deště způsobily nemalé škody. Na pokoji se ještě rozhodneme, že podpoříme místní a koupíme si víno z “minibaru” za 12 EUR a jdeme spát.
Lodí a vlakem do Katánie
Vstáváme snad ještě dřív než včera a vyrážíme do přístavu, respektive spíš bych řekl k molu. Loď připlouvá s drobným zpožděním, sedáme do přední části lodi, kde to možná trochu více houpe, ale zato zvuk a vibrace motoru jsou méně výrazné. Dnes je oproti včerejšku výrazně lepší počasí, opět máme možnost si prohlédnout skoro všechny významnější Liparské ostrovy a asi po třech hodinách plavby se ocitáme opět v Milazzu. Zde si dáváme jen kávu a drobné občerstvení, nakoupíme v supermarketu a s napětím očekáváme, zda pojede autobus na nádraží. Ten nakonec přijíždí přesně podle jízdního řádu.
Na nádraží rychle utíkáme do hlavní budovy, protože už víme, že nákup lístků je tady jedno velké dobrodružství. U pokladny je dlouhá fronta, tak jdu k jedinému automatu. Ten má dnes asi špatnou náladu, vše mu trvá hrozně dlouho, a tak nákup lístků trvá snad 10 minut. Za tu dobu se fronta neposunula ani o centimetr, protože to celé brzdí jedna (asi nespokojená) Italka. Vlakem pokračujeme jen kousek do města Messina. Jedná se o důležitý dopravní uzel, neboť se zde křižují jednak dvě sicilské trati, ale také se dá přes trajekt dostat na pevninskou část Itálie, a tak zde na ceduli svítí například i “Roma”.
Přestupujeme na další vlak, který nás veze do Katánie, města na úpatí Etny, které se stane naším domovem pro následující 4 noci. Už cestou se začíná kazit počasí a celé to vrcholí bouřkou po příjezdu do naší cílové destinace. Chvíli čekáme, jestli se situace uklidní, přemýšlíme, že vyzkoušíme místní metro, ale ke vstupu do něj je stejně potřeba přejít na protější ulici. Mezitím mi píše paní z hotelu (MíoTuyo B&B), jestli už jsme přistáli. Tak píšu, že ano, ale vlakem, takže za 15 minut jsme tam. To nejhorší, co se počasí týče je pryč, takže jdeme do hotelu.
Samotný proces ubytování je hodně vtipný, protože paní majitelka neumí opět ani slovo anglicky, a tak veškerá komunikace probíhá přes překladač rovnou do češtiny. Některé překlady jsou opravdu hodně vtipné. Máme k dispozici svůj pokoj, soukromou koupelnu, která je však mimo pokoj a také sdílenou kuchyni, ve které by nás měla čekat snídaně a káva. Na uvítanou dostáváme pistáciový koláč, což je určitě velmi příjemné překvapení. Mimochodem, snídaně formou samoobsluhy vítáme, protože nás čeká nejedno brzké vstávání.
Protože je pozdní odpoledne, tak máme ještě dostatek času na prohlídku města. Postupně se dostáváme až na náměstíčko před Katedrálou sváté Agáty, na kterém se nachází socha slona, jakožto symbolu města. Normálně by přímo z Katánie měla být viditelná Etna, ale dnes je po dešti stále zataženo, takže nevidíme nic. Ještě před setměním stíháme přijít k nedalekému hradu a míříme zpět k hotelu. Protože máme hlad, máme v plánu zastavit se v jedné restauraci poblíž našeho hotelu, kde by měly být dobré a levné těstoviny. Tento podnik je ale dnes zavřený, a tak nakonec skončíme k nedaleké pizzerii. Tam si chvilku hrají na to, že mají úplně plno, ale nakonec jim slibujeme, že do tří hodin určitě vypadneme, a tak se pro nás najde místo. Pizza je dobrá a není ani extra drahá, jedinou kaňkou je kuvert, který už řada zemí úspěšně vymýtila, ale tady stále ještě funguje.
Výlet do Taorminy
Po několika náročných dnech, kdy jsme museli vstávat opravdu brzy, dnes konečně můžeme spát o něco déle a poté si vychutnat snídani. K tomu máme k dispozici prakticky neomezené množství kávy, která je tradičně hodně silná, takže si ji tak nějak “po-česku” naředíme mlékem, které mimochodem je také součástí snídaně a každý den dostáváme nové. Poté jdeme na autobusové nádraží, které se nachází nedaleko vlakového. Jen najít to místo, odkud odjíždí náš autobus, nám dává docela zabrat. Navíc zjišťujeme, že lístky se kupují někde jinde, a tak běžíme do pokladny přes nedalekou křižovatku. Sice do odjezdu zbývá ještě pár minut, ale dostáváme jízdenky až na 10:30. Společnost Interbus, která spoje do Taorminy provozuje, nabízí o možnost zakoupení on-line, nicméně jsme neviděli nikoho, kdo by se prokazoval jiným než papírovým lístkem.
Cesta do Taorminy trvá něco málo přes hodinu a máme štěstí, dnes končí povinnost nosit respirátory, takže se nám bude o něco lépe dýchat. Zpočátku jedeme po dálnici, na závěrečných pár kilometrů sjíždíme k moři, abychom se pak nechali vyvést serpentinami zpět nahoru. Taormina totiž leží na vysokém útesu, ze kterého je překrásný výhled do okolí. Nejprve si procházíme uličky tohoto nevelkého města, poté navštěvujeme místní amfiteátr pocházející z období starověkého Řecka. Za normálních okolností jde z tohoto místa krásně vidět Etna, ale dnes je prostor, ve kterém by se měla nacházet, zahalen v mracích. Až když odcházíme, tak se alespoň částečně objevuje nejvyšší hora Sicílie v celé své kráse.
Na závěr dne scházíme dolů k moři. Konec září by měl být ještě vhodný ke koupání, ale větrné počasí posledních dní hodně promíchalo vodu, takže ta rozhodně nemá avizovaných 25 °C, ale spíš tak kolem 20. Přesto vodu alespoň na chvíli vyzkoušíme, nevýhodou je také fakt, že se jedná o oblázkovou pláž, takže bez bot to po chvíli docela bolí. Pro návrat zpět do Katánie máme dvě možnosti. Buď autobusem stejně jako jsme jeli sem nebo vlakem. Na vlak bychom ale museli na nádraží, které leží sice dole u moře, ale za dalším útesem, takže jedeme nakonec zase autobusem, který nám opět ujíždí před nosem, naštěstí za půl hodiny jede další.
Cesta domů je o poznání zábavnější, protože nezkušený řidič má problém takřka s každou zatáčkou. Nejednou tedy musíme couvat, abychom se do zatáčky vešli. Jakmile přijedeme do Katánie, chceme ještě koupit lístky na Etnu, respektive parkoviště pod Etnou. Po chvilce hledání nacházíme otevřenou kancelář společnosti AST, ve které kupujeme jízdenky na zítřek. Lépe řečeno, nejedná se o lístky na určité datum a platí, že kdo dřív přijde, ten jede. Proto nás i prodejce upozorňuje, že zítra má být hezky, tak ať raději přijdeme dřív. Cena za zpáteční jízdenku je příjemných 6,60 EUR, což je zdaleka nejvýhodnější způsob dopravy. Jen upozorním, že údajně výjimečně se nedalo platit kartou, nicméně podobné zkušenosti má podle recenzí více lidí, takže bych to bral jako fakt.
Restaurace slibující výborné těstoviny je zavřena i dnes a možná už navždy, a tak plánem B pro nás je nákup tortelin v Lidlu. Protože máme k dispozici vybavenou kuchyni, není pro nás problém si jídlo připravit sami a řekl bych, že se nám to i povedlo.
Low-cost Etna
Autobus odjíždí 8:15 ze zastávky poblíž hlavního nádraží. Vycházíme tak, abychom tam byli alespoň půl hodiny předem. Místo, odkud bude autobus odjíždět, poznáváme snadno. Je tam fronta. K našemu překvapení je zde však jeden zaměstnanec společnosti AST, který frontu organizuje a lidi, kteří už mají koupené lístky, řadí do prioritní skupiny. Zanedlouho přijíždí první autobus. Díky tomu, že máme jízdenky, se nám daří do něj nastoupit. Mezitím přijíždí ještě jeden, ale už je jasné, že dnešní poptávka jasně převyšuje nabídku, a tak se někteří na Etnu dnes nepodívají.
Vyjíždíme s drobným zpožděním, zastavujeme asi na 20 minut v městečku Nicolosi, kde do autobusu nasedá i prodavačka “zájezdů”. Zde krátké vysvětlení, o co jde. Oficiálně je nově (letos snad od března, informace dostupné bohužel jen v italštině) zakázáno chodit bez průvodce nad 2500 metrů nad mořem, což v praxi znamená úroveň horní stanice lanovky. Ve stejném dokumentu se zároveň píše, že s průvodcem můžete do 2700, respektive 2800 metrů za určitých okolností. Paní v autobuse samozřejmě zmínila, že bez ní nemůžeme nikam, ale zároveň slibovala, že s ní za 80 EUR můžeme až do 3000 metrů nad mořem. Pokud jde tedy o porušování pravidel, toho se dopustí všichni ať už s původcem nebo bez a nebo se zkrátka snaží jen nalákat a realita bude jiná, jak ostatně někteří píšou v recenzích (průvodce se zastaví a řekne, že dál to nejde a děkuje vám za 80 EUR). Na parkoviště přijíždíme v 10 hodin, máme tedy 6 hodin do odjezdu (oficiální odjezd 16:30, ale je dobré tu být opět dřív).
Zhruba polovina autobusu volí průvodce, druhá polovina včetně nás to zatím ignoruje a uvidíme nahoře, co dál. Podle některých webů volí 99% turistů lanovku k výstupu na Etnu, realita je tak 85% lanovka a zbytek pěšky. Jdeme také pěšky, protože to opravdu není žádný velký kopec a za hodinu a deset minut jsme na horní stanici lanovky. Tady celkem překvapivě pozorujeme, že poměr turistů s průvodci a bez nich je tak 50/50, takže dále pokračujeme bez průvodce s tím, že samozřejmě se nechystáme jít nějak daleko, ale zároveň pouze horní stanice lanovky je zkrátka málo. Obcházíme několik kráterů (například Piano del Lago) a nakonec se dostáváme do výšky 2750 / 2800 metrů nad mořem, odkud už je opravdu pěkný pohled na vrchol sopky a zároveň začíná foukat dost nepříjemný vítr (kromě mě jsme téměř na Crateri Barbagallo). I zde je spousta turistů bez průvodců, naopak ty organizované skupinky nejsou moc efektivní, protože velká část jejich osazenstva je asi poprvé na nějakém výšlapu a je to znát.
Pomalu jdeme dolů, počasí snad kromě zmiňovaného větru je naprosto ideální, na nebi ani mráček a teplota odhadem někde kolem 15° C i ve vysoké nadmořské výšce. Rozhodně není potřeba ani speciální obuv, o které se píše na internetu, ale možná pokud by bylo mokro, tak bych to viděl jinak. Jakmile se opět dostáváme k lanovce, tak přeci jen si musíme trochu oddychnout, že nás nikdo nechytil, protože pokuta by byla asi řádově vyšší než poplatek za průvodce (zahrnující mimo jiné lanovku, kterou vlastně nepotřebujeme). Dolů jdeme zase pěšky za hodinu a dvacet minut včetně zastávky na jednom z kráterů u parkoviště. Celkově máme docela dobrý čas, a tak si můžeme ještě projít okolní obchůdky se suvenýry.
U autobusu čekáme raději dřív, protože opět po internetu kolují zvěsti, že občas odjede dřív a nebo vaše místo zabere někdo jiný. Nic z toho se nám ale nestane, naopak hrozí, že nikam nepojedeme. Řidič nemůže otevřít dveře. Někam telefonuje a snad po pěti minutách intenzivní práce, kvůli které musel dokonce odložit i cigaretu, se dveře otevírají. Jsme zachráněni. A nebo ne? Potlesk raději odkládáme, než se řidiči podaří i nastartovat. Cestou do Katánie už nikde nezastavujeme, a tak jsme doma poměrně brzo. Ukázalo se, že i bez auta a průvodce se dá Etna úplně v pohodě zvládnout. Je pravda, že s autem bychom měli větší svobodu a mohli počkat třeba na západ Slunce.
Odpočinek v Katánii
Pro poslední den jsme měli vymyšlené různé alternativy, jako například návštěvu nedalekých Syrakus. Nakonec ale volíme čistě odpočinkový den. I když záleží, jak se to vezme. Vyrážíme ještě jednou do centra města, tentokrát je naším cílem vyhlídka z věže kostela Badia di Sant’Agata, kterou jsme minule nestihli. Odtud je krásně vidět Etna, samozřejmě za předpokladu dobrého počasí, které zde panuje i dnes. Pokračujeme Garibaldiho ulicí a zastavujeme se v kavárně Caffè Bellini. Dáváme si zde místní specialitu, Arancini, tedy rýžové smažené koule různých příchutí. Sice už jsme to na Sicílii měli, ale zde jsou opravdu nejlepší. Není divu, že tato kavárna má na internetu výborné hodnocení. Návštěvu rozhodně doporučuji.
Cestou k bráně Giuseppe Garibaldiho si ještě dáváme další místní specialitu, tentokrát sladké cannoli. Za mě to až takový zázrak není, ale možná to bude tím, že nejsem až tolik na sladké. Odsud už to není až tak daleko na pláž, a tak tam jdeme pěšky. To možná není až tak dobrá strategie vzhledem k tomu, že procházíme nevzhlednou a špinavou částí města. Samotná veřejná pláž je poměrně široká a skoro liduprázdná. Voda oproti Taormině je o dost teplejší, nicméně zde netrávíme příliš mnoho času. Vedle se nacházejí i placené pláže, ale upřímně řečeno nevypadají o moc lépe a asi ani nejsou v provozu . Za mě jsou místní pláže nevyužitým potenciálem města.
Cestou zpět k hotelu jdeme ještě jednou okolo naší nově oblíbené kavárny a dáváme si tam ještě cappuccino. Pak objevujeme na poslední chvíli místo zvané Villa Bellini, což je až nečekaně hezký park uprostřed města. Zde si dáváme improvizovaný oběd v podobě dojídání všeho možného, co nám zbylo z předchozích dnů. Večer trávíme na hotelu a spát musíme jít opět brzy, čeká nás totiž brzké vstávání.
Hurá domů
Na letiště se dá dostat několika způsoby, ale vlak se zdá být nejlepší. Na nádraží jdeme s předstihem, protože už víme, jak dovedou být jízdenkové automaty nevyzpytatelné. Samotný vlak jede k letišti jen asi 5 minut. Drobnou kaňkou na tom je fakt, že zastávka leží asi 900 metrů od terminálu, kam je potřeba dojít pěšky. A ačkoliv pro 90 % trasy je k dispozici chodník, tak je zde pár dost nepohodlných úseků. Celé se to dá jet i kyvadlovým autobusem. Ale ten náš těsně před nosem ujel a pěšky to zvládáme rychleji, než čekat na další.
Na letišti je docela dost lidí, ačkoliv je obsluhováno téměř výhradně nízkonákladovými dopravci pro sezónní lety. Naštěstí nemáme zavazadla k odbavení, a tak jdeme rovnou přes bezpečnostní kontrolu. Máme k dispozici ještě vstupy do salonku zdarma, takže toho využíváme, i když místní lounge je spíš takovou parodií na salonek. Jediným benefitem jsou tak asi čisté záchody, protože jak zjišťuji později, v hlavní části letiště je jednak 10minutová fronta a za druhé si zdejší toalety dovolí vyzkoušet jen opravdový odvážlivec.
Už při nástupu do letadla je jasné, že bude zpoždění. Problém je, že ještě další půlhodinu čekáme na vzlet, a to už je kritické z pohledu stíhání navazujícího vlaku ve Vídni. Naštěstí na něj nemáme koupeny jízdenky. Vzlétáme směrem k moři, tam se však letadlo otáčí a nabízí nám tak zdarma blízký průlet okolo Etny. Ve Vídni pak řešíme, jak se dostat domů. Vyhrává varianta RegioJet z hlavního nádraží. Takže máme spoustu času a navíc i tento vlak je nakonec zpožděný, ale to jsme si tak nějak zvykli.
Celkový dojem ze Sicílie je takový rozporuplný. Sice je tam spousta přírodních krás, ale obecně zejména města jsou dost špinavá. Italové jsou docela bezohlední, na přechodu vás nikdo nepustí. Auto jsme půjčené neměli a možná je to i dobře, protože doprava byla dost divoká. Vlaky a autobusy jezdily spolehlivě a vždy včas. Jediným problémem byl vždy nákup jízdenek. Nikdy jsme nezkoušeli, ale asi dobrou alternativou by byl nákup online. Překvapilo mě osobně, jak přísně se hlídalo dodržování proti-covidových opatření, skoro to vypadalo, že stačil jeden cestující bez respirátoru a vlak by se nerozjel.
Cenová hladina je v Itálii samozřejmě vyšší než u nás, nicméně pizza v restauraci za 8-12 EUR je v podstatě cenově srovnatelná s tím, co máme u nás. Cappuccino od 1,5 do 4 EUR, croissant 2-3 EUR. Nákupy v obchodě víceméně srovnatelné, těstoviny a sýry dokonce levnější než u nás. Týden v Itálii se vším všudy vyšel na zhruba 12 tisíc korun na osobu a nejdražší, kromě ubytování, byla plavba lodí na Stromboli a zpět.
Sicílie je opravdu velký ostrov a týden je hrozně málo času. Původně jsme měli v hledáčku více míst k navštívení, ale bez auta jsou některé destinace hůře dostupné. Zároveň nás nenapadlo strávit více dní na Liparských ostrovech. Když už člověk absolvuje poměrně dlouhou cestou lodí na Stromboli, není už tak velký problém cestou tam nebo zpět přidat noc například na Vulcanu.