Na horském kole do Vídně

Zatímco většinou lítám třeba 10 000 kilometrů daleko, dnes volím poněkud neobvyklý dopravní prostředek a k tomu se musí přizpůsobit i vzdálenost. A protože jedeme na kole, tak vybíráme nejbližší hlavní město, což je pro obyvatele Brna Vídeň.

Jak probíhala cesta?

Cyklostezka Brno-Vídeň je docela známá a minimálně její česká část je hojně využívaná, a to nejen cyklisty. Protože vyrážíme v neděli brzy ráno, potkáváme cestou naprosto odlišný typ cyklistů, než obvykle. Žádné fancy dresy a drahá kola, ale postarší pánové na zcela obyčejných jízdných kolech. Zpočátku cesta rychle ubíhá, pomáhá nám také svěží vítr do zad, a tak asi po dvou a půl hodině jízdy děláme zastávku u vodní nádrže Nové Mlýny.

Dále pokračujeme oficiální trasou trochu více na západ od Mikulova, projíždíme pěknou krajinou obklopenou vinicemi, cestou potkáváme jen několik zajíců a minimum cyklistů. Úsek Brod nad Dyjí – Novosedly patří k těm nejhezčím na české straně. V Hevlíně děláme další zastávku a nakupujeme zásoby vody. Na hranicích s Rakouskem jsme nečekaně brzy, po necelých 5 hodinách od začátku cesty. Bývalý hraniční přechod dnes už připomínají jen kasína a opuštěné budovy celnice.

Přejezd hranic je tedy jen symbolická záležitost, nicméně na rakouské straně je vše tak trochu jiné. Cyklisté se vzájemně zdraví tak v 90% případů, motoristé jsou daleko ohleduplnější než u nás, někdy možná až příliš (například vás auto nepředjede v zatáčce a tak podobně). Jiné je také značení samotné cyklostezky. Zatímco u nás jsme zvyklí na žluté značky, v Rakousku byly barvy různé (nejčastěji zelené, dodnes nevím, jaký byl konkrétní význam). Hlavně zpočátku to bylo docela problém, ale časem jsme si zvykli.

Prvním městem na rakouské straně je Laa an der Thaya. Město je to pěkné, ale nezastavujeme a pokračujeme dál na jih. Opět nás matou cedule, tentokrát tvrdí, že do Vídně je to už jen kousek. Jak na české, tak na rakouské straně je snaha vést trasu mimo hlavní silnice, a tak se dost klikatí, takže vzdálenost tím pádem narůstá. První větší kopec přichází na přibližně 90. kilometru. Postupně nabíráme nadmořskou výšku ještě asi 10 kilometrů. Zároveň s tím se začíná měnit charakter počasí. Na obloze se objevují první mraky a zesiluje vítr. U obce Mistelbach je potřeba trefit správnou odbočku na Vídeň. Následuje Ladendorf, kde dáváme další pauzu. Přeci jen, v tuto chvíli již 115 kilometrů v nohách už jde poznat…

Jen co se rozjedeme, přichází první déšť. Nic velkého, ale schováme se uvnitř autobusové zastávky. Zanedlouho pokračujeme, všude mokro a bláto. Zdá se, že ta hlavní bouřka nás minula, ale ne tak naši trasu. Pásmo bouřek přechází ze severu na jih, takže tím, že jedeme na jih, jedeme stále kousek za bouřkou. Mezitím se krajina začíná opět vlnit. Kopce to nejsou velké, ale je jich hodně. Navíc ve sjezdech se musí hodně brzdit, protože dole je vždy bahno… Nakonec přeci jen sjíždíme dolů do rovinatější pasáže a další krátkou zastávku máme ve městečku Wolkersdorf im Weinviertel.

Jak tomu tak bývá, jakmile usedneme na kola, přichází další bouřka. Citelně se ochlazuje, takže využívám veškeré své oblečení. Zároveň se nám krátí čas, Vídeň už je skoro na dohled, nicméně stále mrholí. Chvíli pokračujeme, ale zajíždíme se trochu ohřát na benzinovou pumpu. Není na co čekat, do Vídně je to už jen 30 kilometrů, a tak pokračujeme. Zanedlouho se v dáli objevují siluety vídeňských výškových budov a už to vypadá hodně nadějně…

Zdání ale klame, cíl je stále daleko. Jedeme po úseku cyklostezky vedeném po staré železniční trati, takže naprostá rovina a cesta rychle ubíhá. Přijíždíme do Vídně. Alespoň se tak zdá podle cedule „Wien“! Uděláme pár fotek a jsme nadšení, nicméně před námi je stále téměř 20 kilometrů k hlavnímu nádraží. Déšť opět houstne, a tak zastavujeme pod mostem a v „homeless“ stylu si Marek dává svačinu, já už jídlo nemám.

Přijíždíme k Dunaji, kde sice stále prší, ale už je to přeci jen „město“. Tady musím uznat, že jak síť cyklostezek, tak jejich značení zaslouží obrovskou pochvalu. I v centru se dá jet prakticky kamkoliv, chodníky jsou odděleny pro pěší a cyklisty, semafory pro kola a spousta dalších vychytávek. Třeba i trasy vedoucí takřka skrz historické památky. Na vídeňské hlavní nádraží přijíždíme večer, 13 hodin od startu naší cesty. Naštěstí, vlak zpět do Brna odjíždí až za dvě hodiny, a tak je čas i na nějaké to jídlo.

Zastavím se ještě u nádraží samotného. Nedávno jsem chválil berlínské „Hauptbahnhof“ a to stejné musím udělat i tady. Moderní, čisté, účelné. Kéž bychom něco takového měli i v Brně. Třeba naše vnoučata…

Jedeme domů vlakem Českých Drah. Původně jsme chtěli RegioJet, ale tři místa pro kola byla vyprodána, a tak jsme museli z peněženky vytáhnout trojnásobek. První šok přichází, když zjišťujeme, že háky na zavěšení kol jsou naprosto k ničemu (příliš úzké). OK, skoro nikdo nejede, tak kola jen opřeme o stěnu. Pak přichází rakouský průvodčí a ptá se, kde mám jízdenku pro kolo. Nechápu, myslím, že nerozumí. Tak mu ukazuji jízdenku, kde stojí „KOLO“ a přeložím mu, že kolo je „Fahrrad“. Spokojeně odchází.

Přijíždíme do Břeclavi, abychom tam mohli nabrat nějaké to zpoždění. Přichází český průvodčí a vysvětluje nám, že nemáme jízdenku, ale jen rezervaci pro kolo. Jízdenka má stát dalších 10 EUR. To se nám samozřejmě nelíbí. Vůbec nerozumím tomu, proč ČD prodávají produkt, který není kompletní. To průvodčí vysvětluje nejasnou logikou, že přece jízdenky na kolo se nemusí prodávat předem, protože není jistota, že ve vlaku bude místo. Přitom ale místenky na kolo jsou povinné. Opravdu neprůstřelná logika. Tak nakonec nám dává mnohem levnější lístek jen na úsek Břeclav – Brno. Pozor tedy při nákupu, ČD používá pojmy, které nikde nevysvětlí, takže opravdu není jasné, co v danou chvíli kupujete. Cestou ještě diskutujeme s další cyklistkou, která jede ve stejném vlaku, jak „dobře“ se cestuje vlakem po Evropě, pokud máte navíc kolo. Zmiňovaných 10 EUR je totiž příplatek za každý vlak na cestě, takže pokud máte přestup, musíte platit znovu.

V Brně jen měním kolo na auto, protože se mi opravdu nechce jet chvilku před půlnocí dalších 100 výškových metrů domů. V ten moment se ale cítím překvapivě dobře a nějaký ten kilometr na kole bych určitě ještě zvládl…

Náklady

Co se nákladů týče, hlavní položkou je jízdenka. Pokud se na ceny podíváme podrobněji, tak základní ceníková jízdenka + vše, co je potřeba mít pro kolo, tedy produkty nazvané „jízdenka“, „kolo pod dohledem“ a „rezervace místa pro kolo“ a „rezervace místa pro vás“, případně cokoliv dalšího, dělá dohromady 973 Kč za 150 kilometrovou vzdálenost. Ano, dají se využít nějaké slevy (zase marketingové pojmy jako „včasná jízdenka“ apod.) a dostat se někam na 600 Kč, ale i tak je ve dvou lidech finančně výhodnější se domluvit s někým, kdo pro vás přijede autem. Bohužel, taková je realita. Druhá možnost je při troše štěstí chytnout místo ve vlaku RegioJet za 150 Kč včetně kola (ale jen 3 místa na celý vlak).

Ostatní náklady jsou samozřejmě minimální. Nějaké jídlo a pití s sebou je záležitostí pár korun, svačina/večeře ve Vídni na nádraží pak několika EUR.

Trasa a několik statistik

Celkově jsme ujeli 180 kilometrů a nasbírali 1000 výškových metrů. Snažili jsme se dodržovat oficiální trasu cyklostezky. Celou trasu (tedy kromě posledních 5 kilometrů) mám zaznamenanou pomocí aplikace Strava, takže ještě několik čísel:

  • Čas v pohybu (tedy když jsme opravdu jeli): 9:35:25
  • Celkový čas: 12:08:17
  • Průměrná rychlost: 18,3 km/h
  • Odjezd z Brna: 6:33 ráno

Užitečné odkazy

Na stránce https://www.brnoviden.cz/ si můžete stáhnout oficiální GPS trasy a nahrát třeba do mobilního telefonu. Určitě se hodí to cestou po očku sledovat. Trasa je sice značená, občas se ale cedule dá přehlédnout, někdy existují zase alternativní trasy atd. Jinak pozor na matoucí obrázek, podle kterého je to po hranice 72 km a od hranic do Vídně jen 66 km, což v součtu dává 138 km. Realita je spíš kolem 170 km, pokud bereme trasu z centra do centra.

Zhodnocení a rady na závěr

Jet na kole do Vídně byl určitě dobrý nápad. Jistě, chce to předem trochu tréninku. Opravdu to není jen rovinka, jak jsem někde zaslechl. Také je důležité si „naplánovat“ dobré počasí. To se nám bohužel povedlo jen tak z poloviny. Vítr měl pro nás správný směr, jen ty odpolední bouřky nás docela zdržovaly. A také je důležité dobré kolo, ale já to zvládl i na docela obyčejném horském kole z Hervisu za 6000 Kč, ale dovedu si představit, že na lepším kole by byl zážitek lepší. Řekl bych, že tak 95% trasy je po asfaltu, byl tam jen jeden úsek po polní cestě, který se možná dá i objet, takže ještě lepší by to bylo na silničním kole.

Napsat komentář