Proč?
Je konec srpna a u nás to vypadá, jakoby už přicházel podzim. Častý déšť, teploty okolo 20 °C. Do toho mám před sebou víkend, na který výjimečně nemám program. Bylo by tedy dobré využít situace a podívat se aspoň jednou k moři, ve kterém by se dalo i koupat (Madeira se nepočítá). Nacházím letenky na Maltu za zhruba 1500 Kč (zpáteční), což není špatné na to, že je to opravdu na poslední chvíli. A tak je rozhodnuto, letíme se okoupat na Maltu.
Cesta
Vyrážíme ve čtvrtek odpoledne z Brna do Bratislavy. Během dne dokonce prší a je chladno, přesto jedeme v kraťasech, naštěstí na nádraží je to jen kousek. Dlouho jsem nejel vlakem a úplně jsem zapomněl, jaké to může být peklo, když trochu zaprší. Skoro všechny spoje mají zpoždění. Ten z Bratislavy do Prahy dokonce 120 minut. My jedeme opačným směrem a vypadá to na ještě snesitelných 20 minut. Sleduji online situaci a doufám, že se to nebude zhoršovat a naštěstí do Brna přijíždí vlak se stejným zpozděním, které si s sebou vezl celou cestu. Konečně jsme ve vlaku. Po pár kilometrech jízdy ale zastavujeme. Výluka. Nabíráme dalších 10 minut. Nakonec máme při příjezdu do Bratislavy nějakých 35 minut zpoždění, do toho ještě odpolední špička, ale naštěstí nás to už nijak výrazně nedrží a na letišti jsme tak akorát.
Check-in už máme hotový, ale je potřeba projít kontrolou “covid” dokumentů. Vše máme nachystané a dokonce i vytištěné. Boarding pass, příjezdový formulář na Maltu a očkovací certifikát. Vzorně tedy procházíme přes první kontrolu. Na rozdíl od několika Slováků, kterým vždy něco chybí a jedna paní dokonce nemá ani palubní lístek. “Jak chcete vůbec nasednout do letadla bez lístku?” ptá se jí zaměstnankyně letiště. Paní jen odpovídá “Neviem, to dcéra…” . Tak těžko říct, jestli a kam paní nakonec odletěla…
Naopak bezpečnostní kontrola je extrémně rychlá a nezvykle pohodová. Dokonce omylem pronášíme i 0,33 litrovou láhev z vlaku. Nevadí, bude se aspoň hodit na palubě. Ještě dokonce stíhám i navštívit salonek a dávám si tam nehezkou, leč čistě slovenskou kombinaci jogurtu “Malý gazda” a (tatranského) čaje. Ono totiž nic moc na výběr nebylo a cappuccino jedině bez mléka. Musíme ale rychle do letadla, abychom pak stáli ještě dalších 20 minut a čekali, než si pilot vyřídí nějaké papírování. Na Maltě tedy přistáváme se zpožděním a dosti tvrdě, nicméně si asi polovina letadla neodpustí potlesk. A to dokonce právě ještě před samotným dosednutím.
Malta přijímá pouze očkované turisty, pro milovníky konspiračních teorií tedy plně očipované 5G vysílače. Do této kategorie spadáme i my, poprvé dokonce vidím někoho skenovat QR kód z aplikace Tečka. Následuje poslední rébus dnešního dne. Jak se dostat na hotel? Autobus vidíme, ale kde koupit lístek? Na letišti jsme nezahlédli nic, co by odpovídalo otevřenému novinovému stánku a automat venku je mimo provoz. Kupujeme tedy jen jednorázovou jízdenku za 2 EURa a jedeme zhruba půl hodiny, vystupujeme ještě docela daleko od hotelu a litujeme toho, že jsme nepočkali na jinou linku, která by nás zavezla blíž. Nakonec úspěšně nacházíme i náš hotel Il Palazzin a můžeme jít spát.
Den 1: Golden Beach a “Pepkova vesnice”
Začínáme snídaní a nejprve si suverénně nabíráme všechno sami, ale jen do té doby, než se objeví kuchař a pak už vše funguje pěkně v korona-stylu, tedy musíme mu říkat, co chceme a on nám to možná dá. A nebo nám dá něco jiného, čeho má zrovna nejvíc. V této době se snídaně moc nevyplatí. Protože včera se nedala koupit jízdenka na autobus, tak to musíme udělat dnes. Jdeme kam jinam než na autobusové nádraží, ale tam se lístky na autobus samozřejmě neprodávají. Pošlou nás někam k moři, kde objevujeme infocentrum. Tam nám nakreslí mapku a podle té konečně kupujeme jízdenku. Za 21 EUR na 7 dní, ačkoliv se zdržíme jen 3 dny, mělo by se to vyplatit.
Konečně máme jízdenku a vyrážíme směrem ke “Golden Bay” , čili zlaté zátoce. Jedeme klimatizovaným autobusem asi 20 minut bez přestupu, který přijíždí opravdu až téměř na pláž, která už na první pohled vypadá dost dobře. Slunečník si nekupujeme, stejně víme, že se zde nebudeme válet celý den, ale koupání zde je dobré, s pozvolným přístupem do vody, jen časem přibývá lidí.
Byla by to asi nuda zůstávat na jednom místě, a tak se přesunujeme k vedlejší pláži “Riviera” , na které jsou o poznání větší vlny a je tedy vhodnější například pro surfaře. Máme ale hlad, místní restaurace / bar vypadá dost předraženě a luxusně, a tak si raději dáváme jídlo z “dodávky” nahoře na parkovišti. Poprvé zkouším místní jídlo zvané “Ftira” , což je vlastně lokální chleba plněný směsí tuňáka a zeleniny včetně oliv nebo kaparů, díky čemuž má dost specifickou chuť. Za nějaká 3 EURa je to dostatečná svačinka.
Pokračujeme ještě kousek dál po pobřeží k další pláži zvané Qarraba, na kterou se díváme ze stejnojmenného útesu. Už na první pohled je tato pláž jiná než obě předcházející. Jednak voda má trochu jiný odstín, což bude dáno tím, že je více zakalená pískem či hlínou z okolních útesů a za druhé je zde mnohem méně lidí, kteří se navíc koupou bez plavek. Přístup na tuto pláž je také složitější, cesta dolů je hodně prudká a druhou možností je vlastní loď. Času však nemáme nazbyt, protože za pár minut odjíždí autobus a další pojede až za hodinu, takže vyrážíme směrem k vesnici “Pepka námořníka” .
Jedeme autobusem číslo 101, který nás přiveze až přímo na zastávku pojmenovanou “Popeye” . Nachází se zde vesnička vybudovaná v 80. letech jako kulisa pro stejnojmenný film, který však na rozdíl od kreslené verze příliš úspěšný nebyl a hovoří se o něm jako o největším hollywoodském propadáku své doby (https://www.csfd.cz/film/128-pepek-namornik/prehled/). Vesnička však přežila až dodnes a je z ní zábavní park, do kterého ale nejdeme. Vzhledem k ceně vstupného by se totiž vyplatilo zde strávit minimálně půl dne, ne-li víc. Vesničku si alespoň vyfotíme a během toho objevujme “skrytou” cestu k betonovému vlnolamu, ze kterého jde vesnička také pěkně vidět, ale zároveň je zde klidná a čistá voda a téměř žádní turisti. Tady trávíme zbytek dne koupáním a mít potřebné vybavení, tak by se zde dobře potápělo nebo alespoň šnorchlovalo. Voda je neskutečně čistá a navíc dostatečně teplá.
Kolem šesté už ale Slunce nemá takovou sílu a nastává čas vyrazit domů. U autobusové zastávky je jedno velké stanoviště taxíků a soukromých dodávek, my však čekáme na autobus. Ten zanedlouho přijíždí, ale nabírá jen asi dvě třetiny čekajících lidí a odjíždí s tím, že však pojede další. Během cesty ale potřebujeme přestoupit v městečku Mellieha. Vystupujeme přesně podle instrukcí strýčka Googla, přestup by to měl být rychlý, snad za dvě minuty má přijet další autobus. Ten ale nepřijíždí. Za půl hodiny jede další, takže to není až takový problém. Ten ale jede také úplně mimo jízdní řád a tak plný, že řidič ani nezastavuje. A to už je problém. Okolo naší zastávky autobusy zdá se jen projíždí. Čas si krátíme povídáním s cestovatelkami ze Slovenska, které uvízly ve stejné pasti jako my. Nakonec jedeme jiným spojem s dalším přestupem a tato taktika nám vychází a už za úplné tmy přijíždíme do “našeho” městečka. Doprava autobusem na Maltě má také “istá kulturná špecifika” .
Večer jdeme sehnat něco k jídlu a zjišťujeme, že zde moc možností není. Zejména, pokud nemáme zrovna velký hlad a stačilo by nám jen něco malého. Zapadáme tedy do hospůdky anglického stylu a dáváme si místní pivo CISK a pro Maltu asi netypický cheeseburger, nicméně v naší lokalitě dost typický. Zdá se, že sem asi jezdí na dovolenou hodně britských občanů…
Den 2: Akvárium, Valletta a Blue Grotto
Protože bydlíme ve městečku Bugibba, ve kterém se nachází i místní akvárium, nesmíme vynechat jeho návštěvu. A dnes je to první místo, kam po snídani zamíříme. Díky 7-denní kartičce na autobus dostáváme 3 EUR slevu, takže vstupenka stojí 10,90 EUR na osobu. Na místě trávíme zhruba hodinu, místy se hromadí docela dost lidí, ale jinak je to docela dobře strávený čas. Po návratu na “povrch” se chceme přesunout do hlavního města Malty – Valletty, ale narážíme na problém, že autobusy označené jako “TD” jsou expresní a neplatí pro ně naše jízdenka.
Čekáme proto na další a popravdě řečeno, místní hromadná doprava už nás začíná unavovat. Ve Vallettě máme jen 20 minut na přestup, ale protože se nám se už určitě nebude chtít znovu, necháváme si první autobus ujet a jdeme si projít ulice hlavního města, které je dostatečně malé na to, aby se dalo za hodinu projít. Jen pro zajímavost si dávám cappuccino za 1,3 EUR, což mi připadá jako hodně férová cena na to, že je to v centru a navíc skutečně připravené tak, jak se připravovat má. Dáváme si také něco na zub, u autobusového nádraží je spousta stánků s jídlem i pitím, ale zoufale málo míst, kde by se dalo sednout nebo se na chvíli schovat do stínu.
Schováme se tedy až v klimatizovaném autobuse, který nás veze na jih ostrova na místo zvané “Blue Grotto”, čili modrá jeskyně. Přijíždíme až skoro dolů k přístavišti, ale chceme jít nejprve na vyhlídku a Mapy.cz nás vedou někam po útesu na místo, které mají sice pojmenované stejně, ale rozhodně se nejedná o vyhlídku na modrou jeskyni, i když výhled také není vůbec špatný. Pak chvilku hledáme cestu dál skrz místní soustavu zdí a zamčených dveří je to taková malá úniková hra, ale nakonec se dostáváme až nahoru na oficiální vyhlídku a to už je ono. Přesně tak to známe z fotografií, jen vhodnější doba k návštěvě je dopoledne. Zpátky dolů a na lodičku za 8 EUR už se nám nechce (podle některých názorů je pohled z lodi stejně horší a koupat přímo z lodi se tam nejspíš nedá). Za chvíli navíc má jet jeden z autobusů zpět do našeho dočasného bydliště.
Ještě nám chvilku trvá, než si uvědomíme, na které straně silnice máme vlastně čekat. Na Maltě se totiž jezdí vlevo a na to je potřeba si zvyknout 🙂 Autobus přijíždí skoro podle jízdního řádu, ale už podle doby jízdy a počtu zastávek je to klasický “courák” , který vymetá všechny zastávky na jižním pobřeží. Po zhruba půl hodině ve vnitrozemí přijíždíme opět k moři, kde vidíme úplně ten stejný ostrůvek jako předtím a není divu, protože jsme asi jen o 6 kilometrů vedle u zastávky s příznačným názvem “Cliffs”. Už to vypadá, že přestup v Rabatu nemůžeme stihnout a skoro se “těšíme” na hodinovou neplánovanou prohlídku města. Se zpožděním asi 5 minut zastavujeme, vystupujeme a hledáme linku 186. Nikde nic. Najednou autobus, se kterým jsme přijeli, se změní na linku 186, a tak nastupujeme zpět, opět si “pípneme” jízdenku a pokračujeme dál.
V Bugibbě si jen v hotelu necháváme věci a jdeme na místní pláž. Čím jsme blíž, tím se nám zdá horší. Ve vodě plave kde co, což neodrazuje místní plavce a nakonec ani nás, ale zážitek to není bůhvíjaký. Počkáme ještě na západ slunce, který je tady až na nějaké nafukovací atrakce na hladině docela pěkný. Na večeři chceme nějakou změnu – vyhrává asijská kuchyně, ale zvolená restaurace je pro nás dost nóbl. Nedáváme si totiž ani předkrm, ani polévku, ani dezert a ani drahé víno, a tak z nás asi radost nemají…
Den 3: Plavba lodí a Paradise Bay
Poslední den na Maltě musíme využít plavbu lidí v okolí Valletty, kterou máme v rámci ubytování “zdarma”. Na přístaviště se však musíme dostat sami autobusem a jak už jsme si tady zvykli, trvá to. Přijíždíme do přístavu Silema, nastupujeme na jednu z těch horších lodí, skutečně o žádnou jachtu se bohužel nejedná. Nejprve objíždíme Vallettu ze západní strany, poté se přes otevřené moře, kde se slušně houpeme ve vlnách, zajíždíme do zátoky na opačné straně hlavního města Malty. Musím uznat, že z moře vypadá město opravdu dobře a člověk si uvědomí, jak obtížné by muselo být případné překonání vysokých hradeb z moře. Plavba trvá asi tak hodinu a půl a asi nám to bohatě stačí.
A protože nás cestování autobusem opravdu baví, tak se přesunujeme opět na skoro opačný kout ostrova, tentokrát až na místo, odkud odplouvají trajekty na ostrov Gozo. Nedaleko odsud se totiž nachází zátoka nazvaná “Paradise Bay”, což zní zajímavě. Od zastávky autobusu je třeba ujít ještě pár set metrů a už se před námi objevuje zátoka s krásně modrou vodou a písečnou pláží, která je však trochu přeplněná. Voda je samozřejmě opět skoro tak teplá jako okolní vzduch, k večeru spíš už i teplejší, takže se nám ani nechce ven. Ale nakonec přeci jen musíme zpět, ještě si dávám cappuccino v místní restauraci přímo na pláži. Mají tady dokonce možnost objednávky online, která vypadá dost zajímavě a motivací bylo minimalizování kontaktů kvůli koronaviru. Obecně na Maltě dodržují podobné předpisy a doporučení mnohem lépe než u nás.
Večer opět končíme v restauraci “anglického” stylu a dáváme si tentokrát pizzu s tím, že Itálie je blízko a tedy je to aspoň trochu domácí jídlo. Pak už jen zpět na hotel, zabalit si těch pár věcí, vyplnit pár formulářů a udělat check-in, abychom mohli ráno odletět.
Cesta do práce
Budíček chvilku po třetí ráno je dost nepříjemný, ale nedá se nic dělat. Letadlo odlétá v 6:30. V noci nejezdí autobusy na letiště, a tak máme připravenou druhou nejlevnější variantu – shuttle bus za 6,5 EUR na osobu. Taxi by stál asi 25 EUR a tedy ve 4 lidech už by se vyplatil. Jsme jedni z prvních, kteří nastupují do dodávky, ještě chvilku kroužíme po městě a nabíráme další cestující, převážně Angličany, kteří si libují v tom, jak se jim na ostrově dobře jedlo a pilo. Není se co divit, město Bugibba je taková malá Anglie. Samotná cesta na letiště už nebyla nijak dlouhá, hlavně v noci ještě bez provozu. Na samotném letišti nás nejprve nechtějí pustit dál s tím, že někdo na check-inu nám musí potvrdit pravost očkovacího certifikátu. A tak vystojíme 2-3 fronty až nám konečně nějaký pan Mohamed vystaví lísteček “Approved” se svým podpisem. Bezpečnostní kontrola už je pak pouhou formalitou a po “snídani” nasedáme do letadla.
Tentokrát odlétáme dokonce o něco dřív, v letadle překvapivě na chvilku usínám, což není úplně běžné. Cesta do Vídně tedy příjemně utíká a samozřejmě také o něco dřív přistáváme. Kontrola na letišti spočívá v tom, že jen potvrdíme, že jsme Češi a tedy jen “projíždíme” a dál si nás nikdo nevšímá. Asi hodinu čekáme na smluvený Gepard Express, tedy dodávku zajišťující spojení vídeňského letiště s Brnem. Výhodou je, že jede bez zastávky až rovnou do Brna. Tedy až na zdržení před Mikulovem, kde to vypadá, že snad byly obnoveny hraniční kontroly, ale naštěstí tomu tak není a ve 12 hodin jsem v práci. Nutno podotknout, že první půlden jsem měl dovolenou, takže přicházím tak akorát a jedná se o moji asi nejdelší cestu do práce.
Zhodnocení
Malta pro mě byla příjemným odreagováním a jedinečnou možností koupat se v moři s teplou vodou, protože žádná Asie letos pravděpodobně nebude a vody Atlantiku jsou příliš studené. Škoda, že jsme tam nakonec byli jen tři dny, větší smysl by to dávalo na 5 dní a mohli jsme zvolit raději levnější hotel. Tady nás nalákaly údajně dobré snídaně, nicméně v “době covidové” jsme si mohli klidně koupit rohlík a kolečko salámu v samoobsluze a bylo by to podobné. Co se týká samotné Malty, tak zajímavý je například místní jazyk, který se nepodobá ničemu jinému na naší zemi a nejvíce připomíná některý z jazyků ze Star Wars.