Čtení na: 6 min.Čas plynul dál, v práci jsem stále pracoval na svém prvním projektu a pro následující víkend jsme se s ostatními stážisty domluvili, že navštívíme město Hangzhou (杭州) v provincii Zheijang, což je asi 200 kilometrů jihovýchodně od Changzhou. Podle mnoha pramenů to mělo být turisticky velmi oblíbené město se slavným jezerem West Lake. V pátek ráno před odchodem do práce jsem byl doma pouze se svým čínským otcem (zkrátka člověkem, u kterého jsem bydlel) a navzdory tomu, že anglicky neuměl, byl dobře informovaný, kam že to vlastně jedu a pořád opakoval něco jako Xi Hu (čti “ší hu”), což jak jsem se později dozvěděl, bylo právě zmiňované Západní jezero.
 |
| Příjemný stín v blízkosti jezera |
V práci se jen každý neskutečně divil, proč zrovna tento víkend chci jet do Hangzhou, proč nepočkám na lepší počasí… Abych to vysvětlil, letošní léto bylo údajně nejteplejší za posledních 60 let a naše malá skupina stážistů se rozhodla v nejteplejší víkend roku vyrazit do města s nejvyšší teplotou vzduchu snad v celé Číně. A skutečně, 42°C ve stínu v kombinaci s vysokou vlhkostí vytváří pocitovou teplotu kolem 50°C. Ale naše časové možnosti byly jaksi omezené, a tak jsme chtěli využít skutečně každý víkend k cestování bez ohledu na počasí. Vyrazili jsme opět večer po práci, tentokrát s přestupem v Šanghaji. Do cílové stanice jsme dorazili poměrně pozdě, možná hodinu jsme chodili kolem nádraží a hledali metro, což se zdá jako neřešitelný úkol, pokud vám nikdo nerozumí a každý vás posílá úplně někam jinam. Nakonec jsme zjistili, že metro už je zavřené a museli jsme se spokojit se službami dotěrných taxikářů. Po pár minutách jízdy prvním taxíkem jsme vystoupili, protože taxikář nechtěl spustit taxametr a nabízel nám poněkud předraženou nabídku. Chvíli jsme šli pěšky a pak si na ulici zastavili další taxík, tentokrát již bylo vše v pořádku a dorazili jsme k hostelu, kde jsme se ubytovali. Poblíž byla hospoda západního stylu s živou hudbou, tak jsme si dali pivko (za 30 yuan, čili asi 100Kč) a šli spát.
 |
| West Lake |
Další den ráno jsme čekali na Paula, protože první den jsme dorazili pouze tři a chtěli jsme bydlet spolu, což stejně nakonec nevyšlo. Až někdy před polednem jsme se vydali k jezeru, které bylo opravdu jen kousek od našeho hostelu. Bohužel se potvrdilo to, před čím nás každý varoval: nesnesitelné vedro. Jezero vypadalo opravdu pěkně, i když ve vodě bych se rozhodně koupat nechtěl, k čisté vodě to mělo opravdu hodně daleko, vhodné to bylo možná tak na projížďky na loďce nebo procházky či projížďky na kole kolem jezera. Šli jsme na oběd směrem do centra města, kde mělo být místo, kde mají dobré čínské nudle, málem jsme nakonec opět skončili v McDonalds, ale přeci jen jsme “noodle place” nakonec našli. Po obědě se k nám přidali další stážisté, které však bydleli u místních kolegů, kteří svou praxi vykonávali v Hangzhou. Všichni chtěli nakupovat, což mě vůbec nelákalo, hlavně uprostřed města, kde bylo horko ještě více úmorné, než ve stínu u jezera. Takže jsme se s Radkem opět odtrhli od naší skupiny, koupili v obchodě pivko a na chvíli se posadili u jezera pod stromy. Pak jsme šli navštívit místní pagodu u jezera, který vypadala podobně jako všechny pagody v Číně, bohužel byla postavena někdy na počátku 20. století na místě původní, která podle obrázků vypadala mnohem zajímavěji. Pohled na jezero byl však odsud jedinečný. Cestou zpět jsme potkali Pauloa z Brazílie s Karolinou z Polska a domluvili jsme si plány na zítřek. Dostal jsem totiž zajímavý nápad, vstát o něco dřív a vyhnout se tak největšímu horku. Večer jsme šli opět do hospody, využít happy hour 1+1 zdarma, pak ještě k jezeru udělat pár nočních fotek. Bohužel, ačkoliv všude bylo plno světel, zrovna ten den je nerozsvítili, takže moc dobrých fotek nemám.
 |
| Já u West Lake, zpocený opravdu zatím jen trochu… |
Druhý den ráno se ukázalo, že můj geniální plán měl jednu velkou chybu… a to, že už v 8 ráno bylo šílené vedro. V Číně totiž existuje pouze 1 časové pásmo, a tedy na východě země se rozednívá velmi brzy. Měli jsme možná vstát někdy v 5, pak by to bylo lepší. Cílem dne byl budhistický chrám Lingyin Temple, ležící několik kilometrů od města. Dopravit se k němu je celkem snadné, stačí použít městský autobus za 2 yuany. Bohužel, na místě bylo studentské vstupné pouze pro čínské studenty, i přesto jsme šli dovnitř. Nejprve jsme mohli obdivovat spoustu soch vytesaných přímo do skály, pak jsme vyšlapali několik desítek, možná spíše stovek schodů nahoru, kde cestou byly k vidění opět další sochy. Řada schodů a vysoká teplota způsobily, že jsem byl kompletně zpocený, jako snad nikdy předtím. Skutečně místním tyto podmínky nezávidím a říkám si, že když je u nás náhodou přes 30°C a všichni si stěžují, jak je to nesnesitelné, tak že je to vlastně ještě v pohodě… Pak jsme zjistili, že máme problém. Dostali jsme zprávu, že většina vlakových spojů domů je vyprodaných. Zavolal jsem svému living mentorovi, který mi to jen potvrdil. Museli jsme tedy rychle dokončit prohlídku chrámů v tomto obrovském komplexu a vydat se na nádraží. Tam se jen potvrdilo, co jsme očekávali. Vše vyprodáno včetně míst ke stání, takže jsme museli koupit lístky asi na 8. hodinu večer, navíc z jiného nádraží. Původně jsme chtěli jet domů už odpoledne a navíc levnějším vlakem.
 |
| Sochy ve skále u Lingyin Temple |
Co s časem navíc? No, šli jsme opět k jezeru. Místní Číňanka, která si asi chtěla hlavně popovídat v angličtině, nám řekla příběh o místním jezeru, proč je vlastně tak slavné a také, proč je slavný jeden most na okraji jezera. Protože jsme měli dost času, šli jsme k mostu, který vypadal poměrně obyčejně, ale všichni se u něj fotili, takže jsme také udělali pár fotek a vyrazili směrem k nádraží, kde jsme chtěli ještě něco malého sníst před cestou domů. Jak už jsem psal, nejednalo se o hlavní nádraží, ale Hangzhou Dong (čili východní nádraží), které bylo zprovozněno teprve na začátku roku a taky to podle toho vypadalo. Sen o drobné večeři na nádraží se rozplynul, obrovská hala byla úplně prázdná, snad jen 1-2 malé obchůdky. Do Changzhou jsme dojeli někdy kolem 10. večer, kdy už místní MHD dávno nejezdí, a tak jsem jel domů taxíkem. Ukázalo se, že adresu, kterou jsou měl napsánu na lístku, taxikář nezná. Oni celkově měli Číňani problém s přesným určením polohy, ale o tom někdy příště. Nakonec jsem domů dojel, za taxík jsem platil asi 50 yuanů, i když podle vzdálenosti to mohlo být možná jen 30, ale člověk nic nenadělá, pokud neumí čínsky a nemůže se bránit tomu, že taxikář jen jezdí pořád okolo nádraží a telefonuje a zjišťuje, kam má vlastně jet.
 |
| Zmiňovaný slavný most 🙂 |
 |
| Radek, já, Karolina a Paulo |
Počet zobrazení: 49
