Psal se rok 2015, v Česku panovala mrazivá zima, ale my jsme se rozhodli, že se poletíme ohřát do teplých krajin, tentokrát do Kambodži a Vietnamu. Opět začnu odkazem na video z tohoto výletu: https://youtu.be/lOijg0rYpvs
Plánování
Naplánovat putování po dvou asijských zemích už vyžaduje dost času a přemýšlení. Kdy jet, na jak dlouho, kde začít a kde skončit. Na první pohled se možná Vietnam zdá malý, ale opak je pravdou. Od severu na jih je to vzdušnou čarou 1600 kilometrů, navíc velkou roli hraje také fakt, že jak do Kambodži, tak do Vietnamu jsou potřeba víza. Podmínky se čas od času mění, ale je nutno počítat s tím, že vízum platí jen na jeden vstup a i případné letenky mezi Vietnamem a Kambodžou jsou poněkud dražší. Proto jsme místo klasického zpátečního letu zvolili kombinaci Vídeň – Phnom Penh a zpět pak Hanoj – Vídeň. Tato letenka byla docela drahá (kolem 17400 Kč), ale asi nejrozumnější řešení… Navíc s Qatar Airways a v hlavní sezóně, takže až tak hrozné to nebylo, ale zkrátka nejdražší položka celého výletu, jak už to tak bývá. Měli jsme dopředu rámcově naplánovaný itinerář hlavně kvůli místním přeletům, které jsem kupoval předem, samotné ubytování jsme pak řešili vždy až podle potřeby. Základní požadavky byly: Angkor Wat, Ha Long Bay a nějaký odpočinek u moře… Pro to je ideální samozřejmě dobré počasí a tady je opět trochu problém. Tím, jak je Vietnam velký, tak prakticky neexistuje období, ve kterém by bylo v celé zemi ideální počasí. A tak jsme zvolili únor, kdy je období sucha na jihu země, střed země je také přijatelný, ale na severu panuje místní “zima”. Tak jak to celé dopadlo?
Phnom Penh
V pátek dopoledne odlétáme z vídeňského letiště směrem na Doha, kde trávíme poměrně dost času čekáním na další letadlo (bohužel málo na to, aby nám dali hotel nebo aby mělo cenu jít se podívat ven). Let Doha – Phnom Penh je bohužel také hrozně dlouhý, protože nás čeká ještě technické mezipřistání na území Vietnamu (Saigon), a tak po hodně náročném letu (a de facto už i první návštěvě Vietnamu) přistáváme následující den odpoledne na území Kambodži. Venku panuje šílené vedro, asi 34 stupňů Celsia. Procházíme imigrační kontrolou, kde si pro jistotu berou i otisky prstů, bereme oficiální letištní taxi a míříme do hotelu. Je zajímavé, že ulice jsou jsou značeny jen čísly, takže bydlíme na 304. ulici. Už cestou je patrná chudoba místních lidí, skoro na každé křižovatce se objevují obvykle žebrající matky s malými dětmi, v kontrastu toho po ulicích jezdí poměrně luxusní auta místních zbohatlíků. I přes značnou únavu si ještě odpoledne navečer jdeme projít ulice kambodžské metropole.
Muzeum genocidy
Pokud se rozhodnete jet do Kambodži, doporučuji si zopakovat něco z historie této země. Zejména novodobé dějiny by mohly sloužit jako odstrašující příklad toho, jak špatně může země dopadnout, když se k moci dostanou nesprávní lidé. Spousta lidí asi tuší, kdo to byli Rudí Khmerové, ale zajímavý je také způsob, jakým se jim podařilo dostat k moci. Zřejmě klíčovým faktorem bylo bombardování území Kambodži americkou armádou (řádově stovky tisíc bomb od roku 1969 do roku 1973 aniž by obě země byli ve vzájemném válečném konfliktu). Vznikla tak v zemi atmosféra strachu a nutnost sjednocení před nepřítelem (aniž by možná věděli, kdo je nepřítel), a právě toho využili Rudí Khmerové k získání moci. Následně došlo ke genocidě nebývalých rozměrů se snahou zlikvidovat zejména inteligenci. Na toto téma vzniklo poté i několik filmů, například Killing Fields nebo český snímek Devět kruhů pekla.
Rudí Khmerové v čele s Pol Potem se snažili zlikvidovat inteligenci, takže například lidé nosící brýle byli považováni za intelektuály a trestáni smrtí…
Ale zpět k našemu trip reportu. Bydlíme jen několik minut od muzea genocidy, což je budova bývalé školy, ve které v 70. letech byli vězněni, mučeni a zřejmě i zabíjeni odpůrci režimu. Rozhodně doporučuji navštívit, ale samozřejmě to není pro každého. Mnohem příjemnější je určitě Královský palác, kam se vydáváme během odpoledne a nebo také buddhistický chrám Wat Phnom. Centrum města je pěkně upraveno, je zde spousta moderních budov, ale také úzké a spíše chudinské uličky a za zmínku stojí také Centrální tržiště. Jídlo si dáváme večer na hotelu, klasické asijské smažené nudle, ale aspoň podle mého názoru chuťově dost dobré.
Lodí proti proudu do Siem Reap
Jako další dopravní prostředek volíme loď, tedy nazývají to tady “Speed boat” a stojí 35 USD. Cestou míjíme rybářské lodě, postupně jedeme dále do venkovských oblastí. Lidé, zejména děti nám stále mávají a dodávají opravdu pozitivní energii tím, že se vždy usmívají, i když život tady musí být zatraceně těžký. Postupně se řeka mění v jezero, které ale nemá dostatek vody. A tak na poslední část cesty měníme loď. Přímo uprostřed jezera přesedáme na jiný člun a už mnohem pomaleji plujeme ke břehu. Tam už čeká banda místních tuk-tukářů na přísun čerstvých dolarů. Vzhledem k tomu, že do města je to ještě aspoň 10 kilometrů, bereme tuk-tuk a za docela rozumnou cenu se necháváme dovést k hotelu. Tady ale začíná boj o zítřejší výdělek. Celou cestu se řidič ujišťuje, jestli je vše v pořádku, vyptává se na naše plány a je svým způsobem až otravný. Jakmile dorazíme k hotelu a zaplatíme mu, nabídne nám své služby na následující den. Cena se mi nějak nezdá, a tak odmítáme s tím, že si musíme své plány nějak promyslet. Řidič na to reaguje podrážděně a přeje nám všechno špatné po zbytek naší dovolené. Welcome to Siem Reap… Večer se jdeme podívat do centra, kde je vyhlášená “Pub Street”, tedy ulice plná barů a restaurací. Pivo značky Angkor zhruba za jeden dolar, všude spousta lidí, taková místní Stodolní. Cestou zpět na hotel jedeme tuk-tukem a ptáme se řidiče, za kolik by nás vzal zítra k Angkor Watu. Nabízí o něco lepší cenu a hlavně není tak vtíravý, a tak se domlouváme, aby nás zítra v 5 ráno vyzvedl před hotelem.
Nejen Angkor Wat
Následující den tedy vstáváme brzy ráno a před hotelem už čeká náš tuk-tuk. Chceme totiž vidět východ Slunce nad chrámem Angkor Wat, takže na místě musíme být před šestou hodinou ráno. Spolu s námi míří stejným směrem stovky, možná spíš tisíce turistů. Každý volí jiný druh dopravy. Většina tuk-tuk, někteří automobily, jiní jedou na kole a ti bohatší třeba na slonovi. Je dobré vědět, že Angkor Wat není jen jeden chrám, ale velký chrámový komplex, za který si místní nechají slušně zaplatit. V době naší návštěvy to bylo 20 USD za den, dnes už 37. Existuje i vstupenka na více dní, ale asi spíš jen pro velké fanoušky tohoto typu památek. Navíc peníze takto získané od zahraničních turistů končí údajně na kontech nesprávných lidí.
Poté, co si nás při nákupu vstupenky vyfotí (ano, na vstupence je pak vaše fotka), míříme najít vhodné místo pro focení východu Slunce. Většina těchto míst už je obsazena, země poseta stativy s drahými fotoaparáty. Pak to přichází, několik minut, během kterých zuřivě cvakají závěrky fotoaparátů, aby se pak každý mohl pochválit svými úžasnými fotkami na Facebooku či Instagramu. Pak si jdeme chrám prohlédnout detailněji a opravdu se jedná o fascinující stavbu. Nacházíme svého řidiče, respektive on vždy nachází nás, neboť Kambodžané pro nás vypadají všichni stejně. Postupně objíždíme další a další chrámy, které jsou součástí Angkor Thom. Postupem dne stoupá teplota, a tak po několika hodinách už opravdu další chrámy nechceme a vydáváme se zpět do města. Popravdě jsem čekal, že celá tato oblast bude uprostřed nějakého pralesa nebo džungle, ale opak je pravdou. Moc stromů v okolí není, a tak tato oblast připomíná spíš africkou savanu (v období dešťů to možná může být trochu zelenější).
Večer si ještě vybíráme trochu té smůly, kterou nám popřál řidič tuk-tuku, když kamarádce bankomat nevrátí kartu. A tak měníme trochu i naše plány, svůj ranní odjezd měníme ve večerní, abychom tu kartu mohli získat zpět. Poslední den v Siem Reap trávíme u bazénu jednoho z vedlejších hotelů a kupujeme poslední 4 lístky na autobus zpět do Phnom Penhu.
Cesta do Ho Či Minova Města
Večer nasedáme nočního autobusu s řekněme tomu “lůžkovou úpravou”. Protože máme poslední 4 koupené lístky, tak jsme úplně vzadu nad motorem, kde je hluk, kape nám na hlavu voda z klimatizace a z venku se dovnitř dostává prach. Spát se opravdu moc nedá, silnice, pokud se to tak dá vůbec nazvat, je plná děr a občas se vlastně nejedná o klasickou asfaltovou cestu, ale jen to, co bychom u nás nazvali polní cestou. Brzy ráno přijíždíme do hlavního města Kambodži, kde přesedáme na jiný autobus, který nás má odvést do Vietnamu. Nevím, jak to místní dělají, všude neuvěřitelný chaos, ale jaksi jsou schopní tu přepravu zorganizovat tak, že to prostě nějak funguje. Protože jedeme do Vietnamu pozemní cestou, víza musíme mít zajištěna předem (kromě toho, jedna z nás nebyla české národnosti, a tak stejně Visa on arrival pro nás nepřipadala v úvahu). Cestou mimochodem přejíždíme řeku Mekong. Odpoledne přijíždíme do Saigonu, nebo-li Ho Či Minova Města. Zůstáváme jen na jednu noc, a tak si ještě večer a pak znovu i dopoledne procházíme město, které působí dost moderně a na asijské poměry “čistě”. Je opravdu krásné počasí a až nepříjemně teplo, takže nejvyšší čas odletět k moři.
Ostrov Phú Quốc
Odpoledne tedy bereme taxi a míříme na letiště (vlastně už podruhé budeme na letišti v Saigonu). Mimochodem taxíky jsou ve Vietnamu super, za relativně málo peněz dost velká auta, takže pojmou až 7 lidí nebo hromadu kufrů a dá se platit kartou. Letíme se společností JetStar. Asi hodinový let vychází na zhruba 1000 Kč na osobu včetně kufrů, na ostrově přistáváme poměrně pozdě večer, taxíka tentokrát sdílíme navíc ještě se spořivými Němci, kteří však bydleli pravděpodobně asi za trojnásobek, co my. Taxikář samozřejmě netuší, kam nás má zavést. Název Peace Resort zní dost dobře, ale nikdo to tady nezná. Nakonec vysedáme někde uprostřed pole a nacházíme vstup k našemu “hotelu”. Okolí nevypadá příliš přívětivě, někteří z nás tu odmítají zůstat, je třeba trocha přemlouvání a hlavně, co nám zbývá? Jdeme se podívat k moři, všude tma, nikde nic. U moře plechová bouda, místní hospoda. Nějaké Vietnamky nám pomáhají objednat si jídlo – něco jako rybí polévku a k tomu nápoj z cukrové třtiny. Není to až tak zlé, hlavně to má správnou vesnickou atmosféru. Nakonec chceme zaplatit a jen čekám, jak nás natáhnou, protože až moc ochotně nám holky pomáhaly. Příjemné překvapení, tahle “večeře” stála nakonec asi 20 Kč na osobu. Večer ještě zjišťuji, že mám totálně spálený krk z ranní procházky po městě…
Následující den ráno už víme, že se nacházíme na okraji rybářské vesnice a koupat bychom se měli kdekoliv jinde na ostrově, jen ne tady. Pozitivní je, že snídaně je celkem dobrá a konečně se ukázala pravděpodobně dcera majitelů, která umí anglicky a vysvětluje nám, co a jak. Takže nezbývá, než si vypůjčit skútry a vyrazit poznávat ostrov. Půjčujeme tedy motorky přímo v našem “resortu” za nějakou stovku a vyrážíme si najít naši soukromou pláž. Na ostrově existuje “dálniční síť”, tedy čtyřproudová silnice, na které stejně každý řidič pruhy ignoruje a místní klidně jezdí i v protisměru. Nicméně první den jedeme spíše do méně civilizované části ostrova, a tak opouštíme silnice a pokračujeme jen po polních cestách. Nacházíme svou soukromou pláž, natřeme se levným opalovacím krémem z Kambodži a hurá do moře, které má odhadem tak 28 °C. Není to samozřejmě ten klasický tropický ráj, jak ho známe z fotek. Pláž samozřejmě nikdo neudržuje, takže je tam dost naplavených věcí z moře, bohužel včetně PET láhví. Na oběd zastavujeme ve vesnici takřka u někoho doma, protože něco jako restaurace tady ani není. Paní nám prostě uvaří z toho, co zrovna najde doma a za čtyři osoby chce nakonec asi 80 Kč. Pokračujeme dál a zkoušíme jeden z mnoha moderních a celkem luxusních resortů s bazénem. Stačí, že si dáme na baru něco k pití a můžeme využít veškeré služby, které tady nabízí včetně lehátek atd. Už cítím, že sluníčko celkem pálí a hlavně spálená kůže na krku z předešlého dne docela bolí. V podvečer jedeme zpět do našeho skromnějšího “resortu”. Už je jasné, že kambodžský opalovací krém nefunguje. Jsme rudí jako vietnamská vlajka a navíc to začíná slušně bolet. Bolest zaháníme šílenou kombinací piva a ibalginu, v noci se však stejně budíme a v obrovském vedru nemůžeme spát. Najednou slyšíme zvláštní zvuky… jakoby něco bylo na trámech pod střechou a pak se ozve z vedlejšího pokoje: “Viděli jste to?” – “Jo, obrovská krysa!”. A tak je čím dál těžší pokoušet se spát s vědomím, že vám kolem hlavy běhají hlodavci…
Ráno je docela kruté. Spáleniny některé z nás nepustí dál, takže se rozdělujeme a zatímco někteří jedou na výlet za šnorchlováním, další zůstávají skrytí ve stínu a doufají, že bude líp. Přesto se jdu aspoň podívat do vesnice, jak to tam vypadá a také si dát něco k jídlu. Dương Đông je taková větší vesnice, uprostřed které je bývalé letiště, které dnes slouží už jen jako místní komunikace. Centrem města je trh, na kterém se prodávají především ryby. Nacházím dokonce i turistickou restauraci, a tak si dávám po delší době jídlo, u kterého vím, jak se jmenuje a dopředu i kolik bude stát.
Třetí a poslední den na ostrově. Stav kůže se nelepší, ale přece nezůstanu jen na pokoji s krysami… Půjčuji si skútr a vyrážím do centrální části ostrova na vodopády. Zaplatím drobné za vstup a vidím jen vyschlé koryto řeky. Bavím se s Belgičanem, který tady obdivuje horniny na dně řeky. Dozvídám se, že vodopády tady jsou pěkné, ale jen v období dešťů. Jinak je toto místo zajímavé pouze z geologického hlediska. Sedám na motorku a pokračuji dál po ostrově, míjím letiště, tentokrát to nové, které je v provozu a zabočím na údajně nejhezčí pláž ostrova: Bãi Sao. Pěkná pláž, docela udržovaná, plná čínských turistů, takže také spousta restaurací vyšší cenové kategorie. Po rychlém osvěžení v moři pokračuji na jih ostrova, kde si dávám pozdní oběd a vracím se zpět. Cestou se jen modlím, ať mi nedojde benzín a ať to celé stihnu, než padne tma, protože nevím, jak zapnout světla.
Kdybych měl pobyt na tomto ostrově nějak shrnout, pak to bylo peklo i ráj. Je fakt, že za některé nepříjemnosti jsme si mohli sami, ale na druhou stranu všude se povalující odpadky se neslučují s idylou tropického ráje. Jde vidět, že do infrastruktury se investují obrovské peníze a v budoucnu se z ostrova stane velký hotelový komplex pro bohaté. Zatím je to ale ve fázi výstavby, a tak existují i levnější alternativy ubytování, které však kvalitou trochu pokulhávají. Asi bych se na tento ostrov už nevracel… Mimochodem ten název Phú Quốc se čte [fǔ wək], zjednodušeně by se dalo napsat jako “fů-ok”.
Tropické slunce je zákeřné, stejně jako levné opalovací krémy z Kambodži… takže doporučuji krém z Česka minimálně faktor 30!
Přesun do DaNang
Následující den nás čeká opět letecký (jak jinak) přesun do DaNangu, což je město někde uprostřed Vietnamu. Přestupujeme zase v Saigonu (třetí návštěva tamního letiště). V DaNangu bydlíme v poměrně zajímavém hotelu: Danang Beach Hotel. Svého času super levný hotel s neuvěřitelné vstřícnou obsluhou. Poloha je na první pohled dobrá, avšak cestou k pláži je potřeba překonat rušnou silnici. Pláž je nádherně široká a dlouhá s postupným přístupem do vody a zajímavými vlnami (skoro bych řekl i na surfing). Teplota vody oproti předešlé destinaci samozřejmě nižší, ale i tak příjemných 24 °C. Jinak ale ve městě není nic moc zajímavého (snad kromě mostů).
Necháváme si ušít košile v Hội An
Nedaleko leží historické město Hội An, které je díky své jedinečné architektuře zapsané na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Využíváme tedy místní MHD a necháváme se do tohoto města odvést. Průvodčí (nebo zkrátka chlapík, který prodává jízdenky), když vidí partu turistů, zkouší asi 4x vyšší cenu, než je obvyklé. Za sebou má něco jako ceník, na kterém tak vysoká částka ani zdaleka není. Chvilku se dohadujeme, pak mu ukazuji ceník a říkám, že okrádat se nenecháme, tak nakonec snižuje cenu k naší spokojenosti. V Hội Anu si prohlížíme město, ale také navštěvujeme několik krejčovských dílen a necháváme si ušít košile na míru. Tohle doporučuji dělat jen pokud se nechystáte v nejbližší době jakkoliv měnit svou váhu, já poté totiž pár kilo shodil a košile jsou mi teď velké. Je na výběr z celé řady materiálů a do druhého dne jsou košile připraveny. Cestou zpět (už za normální cenu i bez smlouvání) se zastavujeme na místě, jehož název se dá přeložit jako “Mramorové Hory”. Jedná se o několik vysokých skal, ve kterých se nachází různé buddhistické chrámy nebo třeba jeskyně. Všude v okolí se prodávají mramorové sochy obřích rozměrů, zkrátka něco, co do letadla nedáte… Následující den si ještě musíme vyzvednout své košile a hurá do letadla, pokračujeme na sever.
Hanoj
Přistáváme v Hanoji, tedy hlavním městě Vietnamu. Letiště tady mají poměrně daleko od centra, na rozdíl od ostatních měst, kde naopak letiště byla takřka v centru a při přistání se tam letadla nebezpečně blíží střechám okolních budov. Máme tedy v zásadě dvě možnosti, jak se dostat do centra. První je taxi, které stojí v přepočtu 300-500 Kč a nebo mikrobus za zlomek ceny. Zkoušíme tedy levnější variantu, která má tu nevýhodu, že se čeká, než se auto naplní a také vás nepřiveze logicky až k hotelu. Naštěstí do hotelu to nemáme daleko. Počasí v Hanoji podle očekávání je podstatně horší, než ve zbytku země. Zataženo s mírným deštěm, kolem 20 °C. Místní přesto jezdí na skútrech s pláštěnkami a mají oblečené zimní oblečení asi jako u nás, když je opravdová zima. Bydlíme v hotelu v centru města, kousek od známého jezera, kterému se říká “Jezero navráceného meče”. Kromě toho to máme blízko také k místní katolické katedrále, což je stavba, kterou by člověk v Asii až tolik nečekal, nicméně v Hanoji je na první pohled patrný francouzský koloniální vliv.
Ha Long
Co by to bylo za návštěvu Vietnamu, kdybychom vynechali světoznámou zátoku Ha Long? Předem jsme si zjistili, jaké jsou vlastně možnosti. Vzhledem k tomu, že je to velká turistická atrakce, existuje celá řada webových stránek, na kterých lze předem koupit výlet lodí po zátoce v různých cenových relacích. Druhou možností je nákup tohoto výletu až ve Vietnamu a poslední možností je zkusit štěstí až přímo u zátoky. My volíme prostřední možnost a dvou-denní výlet (tedy jedna noc na lodi v zátoce Ha Long) nás vychází asi na 100 dolarů včetně dopravy z Hanoje. Domlouváme se s personálem hotelu a necháváme si svá zavazadla v Hanoji. Máme i vlastního průvodce s vtipnou angličtinou, který pořád říká něco jako “kiss me”, ale pak nám dochází, že tím myslí “excuse me”. Kolem poledne se naloďujeme. Naše loď spíš průměrná, nicméně jeden z našich pokojů luxusní, druhý spíš klasický a dost malý. Vyplouváme, počasí nic moc, ale aspoň neprší. Postupně se ocitáme v oblasti, kterou známe z fotek a kličkujeme mezi stovkami malých vápencových ostrůvků a skal. U jedné větší skály zastavujeme, abychom si prohlédli místní jeskyně, které jsou pěkné, ale nečekejte nic víc než lze vidět v jeskyních například v Moravském Krasu. Je odsud ale velmi pěkný výhled na zátoku. K večeru jsou v zásadě dvě možnosti, co dělat. První je koupání a opalování, ale vzhledem k tomu, že Slunce se zapomnělo na jihu, tak volíme druhou možnost, a tedy kajak. Je to úplně jiný pocit projíždět si zátoku na kajaku, můžete se tak dostat i do okolních jeskyní… Už je večer, ale stále jeden kajak chybí. Průvodce vyráží jeho posádku hledat, ukazuje se, že právě v jedné z jeskyní je drží místní “gang” a snaží se z nich dostat peníze. Něco podobného se stalo i nám (tedy druhé dvojici, ve které jsem nebyl já), takže pozor, držet se mimo jeskyně! Jinak je tato oblast plná života, desítky, spíše stovky lodí, “pouliční” prodej občerstvení, kdy vám v podběráku z malých člunů okolo prodávají cokoliv mnohem levněji, než na hlavní lodi. V ceně je samozřejmě i večeře, takže máme jak jinak než ryby, ale také spoustu ovoce, zeleniny a najdou se i jiné druhy masa. Také nás učí připravovat “Spring Rolls”, což samozřejmě není nic složitého. Večer ještě “rybaříme”, ale nedaří se nám vytáhnout nic kromě několika igelitových sáčků.
Ráno vyplouváme směrem k pevnině, ale zastavujeme se ještě na “perlové farmě”, tedy místě, kde se pěstují perly. Dozvídáme se, jak to celé funguje a máme možnost si pár zaručeně pravých perel koupit. Pak už se ale vracíme zpět na břeh a také zpět do Hanoje.
Hanoj podruhé a domů
V Hanoji pro nás v původním hotelu jaksi není místo, ale žádný problém. Majitel má další hotel kousek vedle, a prý lepší. Tak jdeme tam. Jestli lepší nebo horší, těžko říct. Každopádně ve Vietnamu jsme si zvykli na bydlení s krysami, takže pár švábů nás nemůže překvapit. V původním plánu jsme měli ještě návštěvu Sapy, ale vzhledem k počasí a nedostatku času to nakonec musíme vynechat. A tak už si poslední dny vyloženě lenošíme v Hanoji. Navštěvujeme ještě muzeum B52, což je místo, kde si Vietnamci připomínají svůj velký válečný úspěch, tj. sestřelení tohoto stroje (a nejen to samozřejmě). Dalším zajímavým místem je třeba také Ho Či Minovo Mauzoleum a nedaleko odsud pagoda Tran Quoc. Ostatně různých pagod a menších chrámů je tu spousta. Nesmím zapomenout také na jídlo, v Hanoji jsem měl snad nejlepší polévku Pho.
Jdeme si také koupit něco na památku, třeba triko s nápisem “Vietnam”. Tak se chystáme platit a vidím, že na stole je obálka, na které je nápis “Exekuce“. Říkám si jak je to vtipné, že exekuce se řekne stejně jako u nás, ale pak mi to dochází, že je to blbost a zjišťuji, že je to od soudu z Česka. Vietnamka si všimla, jak se dívám na tu obálku, a tak ji raději zakrývá, ale zkoušíme češtinu a jde vidět, že rozumí, ale zároveň má strach, jestli tam nejsme právě kvůli tomu. Jen se usmíváme a naznačujeme, že ten dopis nás vlastně nezajímá, a tak pokračujeme jako u nás na tržnici, nakonec dostáváme i “darek” v podobě láhve s vodou 🙂
Protože jeden z nás má přímo v Hanoji kámoše, tak se poslední večer jdeme podívat k němu domů na party. Je to jedinečná možnost poznat, jak normální Vietnamci žijí. Už na první pohled jde vidět, že peněz moc není, nábytek, pokud nějaký je, tak ručně dělaný, místo postele třeba jen tenká matrace na zemi. Jde vidět, že místní mají velkou touhu dostat se “ven” aspoň na chvíli a vydělat si, i když příjmy v Česku také nejsou žádný zázrak, je to určitě lepší než ve Vietnamu.
Domů letíme odděleně. Takže na letiště, tentokrát taxi jen pro dva, ale cenu domlouváme předem a je to levnější, než kdyby se jelo podle taxametru. Druhá dvojice letí o něco později a na rozdíl od nás, kteří v Bangkoku jen přestupujeme, tak v hlavním městě Thajska přenocují.
Zhodnocení
Jak Kambodža, tak Vietnam mají své kouzlo. Vietnam je dost velká země na to, aby se dalo vše stihnout během jedné návštěvy, a tak by možná nebylo špatné si to celé rozdělit na dvě poloviny a více si užít jednotlivé části a také nezapomenout na oblast na severozápadě, kterou jsme vynechali. Cenově jsou obě země dost podobné, jídlo i pití levnější než u nás, hotely občas až moc levné, ale v turistických oblastech dražší. Vietnamci, když vidí turisty, tak obvykle se snaží nasadit vyšší ceny. Neplatí to vždy, ale pár krát se nám to stalo. Celkově nás tři týdny včetně několika přeletů a poměrně drahého vietnamského víza vyšly na zhruba 40 000 Kč na osobu. Kdybych jel znovu, asi bych vynechal ostrov a místo toho raději zvolil pobřežní oblast (Nha Trang, Mui Ne).
Ještě poznámka k videu (https://youtu.be/lOijg0rYpvs). Zdá se, že soudruzi z YouTube si tam zase hrají se zvukem, tak to vypadá, že je z toho nakonec němý film… co se dá dělat 🙁