Čtení na: 18 min.

Podobně jako už někdy v minulosti jsem spojil Kambodžu a Vietnam, návštěva Myanmaru byla v našem případě součástí tři týdny dlouhého výletu, v rámci kterého jsme pak pokračovali do Thajska. Tento článek tedy pojednává pouze o první části cesty, tedy o Myanmaru, nebo chcete-li Barmě. Video z obou zemí najdete zde: https://youtu.be/aLLv9qWtg8o.

Let

Letenky jsme kupovali dost dlouho dopředu, snad 5 měsíců. I když na první pohled se cena 14000 Kč na osobu může zdát vysoká a i po našem nákupu se objevovali mnohem “akčnější” ceny jako třeba 10000 Kč, tak je třeba zohlednit okolnosti letu. Takže za první společnost Thai Airways patří rozhodně k těm lepším, za druhé jsme měli kombinovaný přílet do Yangonu (Myanmar) a odlet z Krabi (Thajsko), za třetí úseky mezi Vídní a Bangkokem byly bez přestupu a ještě bych zmínil příjemné časy odletů a příletů (odlety odpoledne nebo večer, přílety v dopoledních hodinách). Ačkoliv se objevily i spekulace o finančních problémech Thai Airways, tak nakonec všechny lety proběhly. Na rozdíl třeba od Ukraine International Airlines, kteří nabízeli suverénně nejlevnější letenky, ale konkrétně lety z Bangkoku později rušili.

Odlétáme tedy 13:30 z vídeňského letiště. Znamená to odjezd z Brna už brzy ráno, protože Regiojet docela omezil počet autobusových spojů na letiště, což je rozhodně škoda. Odbavení probíhá bez problémů a nasedáme do Boeingu 787 Dreamliner, což je moje oblíbené letadlo. Vzhledem k tomu, že letíme směrem na východ a je zimní období, tak tma přichází docela brzy. Takže po večeři si pouštím Lvího Krále a usínám. Zhruba v polovině letu se budíme, pouštím Lvího Krále znovu, tentokrát už se dodívám až do konce a po snídani přistáváme v Bangkoku.

Tady nás čeká rychlý přestup na let do bývalého hlavního města Myanmaru, Yangonu, nebo Rangúnu, chcete-li. Na přestup máme asi dvě hodiny, ale vše probíhá hladce a za 15 minut jsme u odletové brány. Do Myanmaru je potřeba vízum, které se vyřizuje dopředu elektronicky. Už ve Vídni ho po nás vyžadovali, v Bangkoku také. Do Yangonu pokračujeme s “nízkonákladovým” bratříčkem Thai Airways pojmenovaným Thai Smile. To, že je to nízkonákladový let, poznáte hlavně na uspořádání kabiny. Tak málo místa pro nohy jsem snad ještě nikde neměl. Jinak letušky usměvavé, jak jinak, a jídlo dobré. Let je opravdu krátký, takže palubní personál má co dělat, aby stihl rozdat jídlo a proběhnout ještě celé letadlo s kávou.

Yangon

V Yangonu přistáváme po celkem 13 hodinách od nástupu ve Vídni. Pasová kontrola je celkem rychlá, žádné další poplatky nejsou vyžadovány, i když jsem někde četl, že se platí ještě nějaký poplatek za vstup do země. Měníme každý 100 dolarů na místní měnu (Kyat – MMK), což není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Máme dolary starší výroby (tuším 2008) a jen jedna směnárna na letišti akceptuje starší bankovky. To ale není problém, protože kurz má možná ještě lepší, než ostatní. Už od přistání nás pronásleduje místní taxikář a rádoby se nám snaží radit. Kupujeme ještě SIM kartu, 5 GB dat s platností na týden nás stojí 8000 Kyatů, tedy něco málo přes 100 korun.

I když se nás místní taxikář snaží přesvědčit, že autobusy tady nemají, tak ho ignorujeme a nacházíme stanoviště autobusů, které jezdí do centra za 200 Kyatů, takže pouhé 3 koruny. Jezdí tady dvě linky. Vím, kterou máme jet, ale nevím, jak to poznat. Řidič nicméně tvrdí, že jede tam, kam potřebujeme, tak jedeme. Jakmile dorazíme na místo, upozorní nás, že teď bychom měli vystoupit, takže je před námi už jen pár set metrů a jsme na hotelu.

Pro první dvě noci máme rezervovaný hotel Vista. I když přicházíme docela brzy, tak pro nás mají během několika minut nachystaný pokoj a vzhledem ke svému mizernému spánku v noci před odletem si dávám ihned šlofíka. Později odpoledne vyrážíme do ulic ulovit něco dobrého k snědku. Vydáváme se možná špatným směrem, dlouho nic zajímavého k jídlu není. Nakonec přeci jen objevujeme docela slušně vypadající restauraci, navíc s více než příznivými cenami. Dáváme si kuře s rýží a k tomu čerstvý džus. K našemu překvapení nám přinášejí i polévku a po jejím rychlém snědení ještě další. K rýži navíc dostáváme celou řadu omáček, rozhodně více, než bychom čekali za 2000 Kyatů, tedy asi 30 korun.

Večer už jen procházíme několik docela opuštěných ulic, kam turisté běžně nechodí, ale musím uznat, že ačkoliv je Yangon hodně velké město, tak se cítím docela bezpečně. Místní si nás ani moc nevšímají, nikdo se nám nesnaží nic prodat. Jde vidět, že na turisty tady nejsou připravení.

Vlakem po Yangonu

Následující den máme v plánu pro nás turistickou atrakci, pro místní však běžnou součást života – projížďku místním vlakem. Po snídani na střeše hotelu ještě za asistence personálu hotelu kupujeme lístky na zítřejší autobus do Baganu a také snídaňový balíček. Poté vyrážíme na nejbližší vlakovou stanici a kupujeme lístky opět jen za symbolickou cenu z pohledu zahraničních turistů. Na vlak musíme ale více než hodinu čekat. I ve stínu už začíná být horko a obecně je v Yangonu i dost vlhko, takže pocitově vnímáme ještě vyšší teplotu. Konečně přijíždí vlak. Jedeme jen několik zastávek, přesto cesta bude trvat asi půl hodiny. Vlak jede hodně pomalu a každou chvíli zastavuje. Tramvaje u nás jsou rychlejší. Osazenstvo vlaku tvoří z 90% místní, zbytek jsou turisté. Nejsme tedy jediní. Vlakem se dá v podstatě objet celé město, jedná se o okružní linku. Taková cesta ale zabere docela dost času.

• 

• 

• 

• 

Vysedáme na hlavním nádraží a cestu zpět plánujeme jít pěšky. Okolí nádraží není pěkné. Stejně tak jako cesta okolo zoologické zahrady. Turisté tady nejsou, dokonce si nás podobně jako třeba v Číně místní fotí. Až okolí jezera Kandawgyi se zdá být upravené, voda připomíná brněnskou přehradu v době největší sinicové kalamity. Máme hlad, ale restaurace v okolí jezera jsou příliš “nóbl” a drahé. Pokračujeme kolem Šweitigoumské pagody, kam nás láká asi desetileté dítě, až je nám líto, že jen procházíme kolem a spíše hledáme něco rozumného k jídlu. Pagod nás čeká v nejbližších týdnech více než dost.

Až při vstupu do parku “People’s Park” nacházíme rozumné restaurace, po několika hodinách čekání na vlak, cesty vlakem a chůze už je opravdu potřeba doplnit energii. Pak procházíme parkem, kde se mimochodem platí opět jen drobné vstupné a je odsud pěkný výhled na pagodu. Při západu slunce tedy procházíme parkem a míříme zpět k hotelu. Cestou vidíme spoustu restaurací, které máme v podstatě u hotelu, jen asi jeden blok vedle. Večer se tam ještě zastavuji na večeři a musím uznat, že jídlo v této části města je podstatně levnější a lepší.

Cesta autobusem do Baganu

Budíček brzy ráno, objednáváme Grab (asijská variance na Uber). Naštěstí takhle brzy ráno je doprava ještě na snesitelné úrovni, nicméně v Yangonu jsou dost zvláštně nastavené semafory, že pro jeden směr je zelená nastavena třeba i na tři minuty v kuse, pak samozřejmě červená na stejnou dobu, takže i když není provoz, na několika semaforech musíme dlouho čekat. Na autobusové nádraží na okraji města přijíždíme včas. Všude panuje zmatek, náš autobus přijíždí. Uvnitř je nesnesitelná zima, klimatizace nastavená na 16°C. Čekal jsem to, takže mám svetr, nákrčník a dokonce nechávám na hlavě klobouk, který aspoň trochu zabraňuje v cestě studenému vzduchu.

První hodinu cesty pouze vyjíždíme z chaoticky organizovaného autobusového nádraží, kde všichni jen troubí a jedou krokem. Neexistuje žádný řád, žádná pravidla. Po nekvalitním nočním spánku, kdy kromě jet lagu jsem musel vstávat kvůli lékům ve 2 ráno a pak nemohl usnout, usínám jakmile najedeme na “dálnici”. Místní “D1” připomíná tu naši. Je to spíš takový tankodrom, ale na druhou stranu lepší než kdyby měla být jen klasická silnice. Cesta do Baganu je dlouhá přes 600 kilometrů, takže po pár hodinách cesty máme zastávku. Všichni místní si dávají jídlo, ale než pochopíme, jak místní bez-objednávkový systém funguje, jedeme dál. Cesta ubíhá rychle, než sjedeme z dálnice a pokračujeme po okresce, jejíž kvalita je ještě horší. Posledních pár kilometrů tedy jedeme až nečekaně dlouho.

Bagan

Po příjezdu do Baganu nás čeká boj s místní taxi mafií. Nakonec to není až tak hrozné, kromě nás žádní turisté, a tak jeden taxikář kývne na naši nabídku (asi polovina, než chtěli ostatní). Cestou do hotelu zastavujeme, abychom zaplatili poplatek za vstup do této oblasti – 25000 MMK. Není to málo, ale zároveň se to moc neliší od ostatních památek podobného významu. Přijíždíme do hotelu “Sky View” těsně před západem slunce, dostáváme podle očekávání pokoj “ve sklepě”. Proto byl tak levný… Večer si jdeme na jídlo do místní restaurace na střeše hotelu. V noci jsou některé pagody nasvícené, takže už se těšíme, jak to bude vypadat ráno, jakmile vyjde slunce.

Budíček kolem 6. hodiny ranní. Jdeme na střechu ještě v době, kdy se snídaně nepodává. A rozhodně nejsme sami. Každé ráno totiž nebe nad Baganem ozdobí desítky horkovzdušných balónů, což je rozhodně zajímavá podívaná. A nejinak je tomu dnes. Jakmile balóny začínají mizet v dáli, objevuje se snídaně, takže rovnou zůstáváme na střeše a užíváme si příjemného rána. Přeci jen teplota po ránu je zde relativně nízká, což je pro nás vítaná změna. Obecně klima v této oblasti už není tak ovlivněno mořem, takže je zde větší rozdíl v teplotách mezi dnem a nocí a v zimních měsících prakticky žádné srážky a přijatelná vlhkost vzduchu.

Po snídani půjčujeme elektroskútry. Cena za osobu na den je 8000 MMK, v případě obsazení 2 osobami 10000 MMK. Půjčujeme si každý svůj skútr. Alternativou je také kolo, ale nabízená kola jsou většinou ve špatném stavu, takže se spíš doporučuje skútr. Výhodou je, že není potřeba tankovat palivo, takže cena za pronájem je konečná. Pro pohyb v oblasti používám aplikaci maps.me. V okolí jsou možná tisíce chrámů, je nemožné navštívit všechny, tak alespoň začátek máme naplánovaný. Nejprve zastavujeme u každého chrámu, ale postupně už spíš jen projíždíme kolem. Zastavujeme ale u vysoké vyhlídkové věže.

• 

• 

• 

• 

V dřívějších dobách si lidé vybrali nejvyšší pagodu v okolí, na kterou vylezli a užívali si výhled na okolí. Dnes je však jakékoliv lezení po stupách zakázáno, takže nezbývá, než si koupit lístek na vyhlídkovou věž za 7750 MMK. Výhodou je, že vstupenka platí na dva vstupy. Takže první výstup (no výstup, jedeme výtahem) děláme někdy kolem poledne. Nahoře skoro nikdo není, takže máme spoustu času a klidu k focení.

Pokračujeme pak opět po zemi. V tom se nám “pokazí” jeden ze skútrů. Myslíme, že se vybila baterie, i když je to zvláštní. Ujeli jsem zatím totiž jen několik kilometrů. Prodavač suvenýrů nám pomáhá zavolat do našeho hotelu a “objedná” pomoc. Za pár desítek minut přijede auto s náhradním skútrem. Ukazuje se, že ten původní neměl vybitou baterii, ale za vším byla jen jakási pojistka, o které jsme však nevěděli. Takže dobrá rada pro všechny, po sedadlem najdete pojistky…

Pokračujme tedy dál, konečně máme alespoň sjednocené barvy svých skútrů. Venku začíná být opravdu horko. Každou chvíli se natíráme opalovacím krémem s faktorem 50. Při jízdě se to totiž nezdá, ale Slunce tady pálí opravdu silně. Na některých místech se dá jít i do podzemí, ale upřímně nám to spíš připomíná naše sklepy na brambory. Postupně uzavíráme okruh mezi New Bagan – Old Bagan a Nyaung-U (kde mimochodem bydlíme) tak, abychom k večeru byli zpět u vyhlídkové věže.

Před západem slunce se musíme rozdělit, protože Tom ztratil svoji vstupenku na vyhlídkovou věž. Jdu tedy sám a zabírám jedno z posledních míst “ve druhé řadě”. Postupně přichází další a další lidé a každý se chce samozřejmě podívat na západ slunce. Nakonec si přede mne na lavičku stoupne čínský soudruh, který dělá, že nerozumí ani slovo. Naštěstí přes něj jde aspoň trochu vidět tak, že můžu v klidu fotit.

Jak slunce klesá níž, Číňan zjišťuje, že fotky z jeho zrcadlovky za nic nestojí (mimochodem za to může nevhodně zvolený objektiv), a tak stativ dává bokem a vytahuje selfie tyč, na kterou připevňuje svůj iPhone a čeká, že tím natočí zapadající Slunce. Tyčí nám ostatním samozřejmě mává před hlavami, tak mu musím každých 20 sekund opakovat, ať ji dá pryč. Docela by mě zajímalo, co nakonec natočil a jestli mu stálo za to, mít s sebou výbavu za desítky tisíc a nakonec natočit pár sekund roztřeseného videa na iPhone…

• 

• 

• 

Během západu slunce se postupně mění barvy a prodlužují stíny, až nakonec mizí úplně. Nejlepší fotky vznikají až několik desítek minut před tím, než se slunce začne ztrácet nad horami na opačném břehu řeky Iravádí. Nicméně většina lidí čeká až na tento okamžik, kdy já už se pomalu chystám dolů, abych se vyhnul frontě k výtahu. Jaké je ale moje překvapení, když dole nemůžu najít Toma. Naštěstí aspoň vidím jeho skútr. Říkal, že je Valentino Rossi, takže snad číslo 46 patří právě jemu.

Po další půl hodině, když už je okolo opravdu tma, tak přichází i Tom, který se nakonec dostal také nahoru na věž. Sice bez vstupenky, ale ukázal na pokladně fotky v telefonu z první návštěvy věže a díky tomu se dostal nahoru i podruhé. Zpět na hotel tedy jedeme za tmy, naštěstí jsou skútry dost moderní a mají kvalitní LED osvětlení. Večeře nás opět čeká na hotelu, nemá cenu chodit jinam, protože vaří opravdu dobře…

Následující den už zůstáváme nejprve u hotelového bazénu, který je bohužel docela špinavý, chtělo by to novou vodu… Později se vydáváme na průzkum do “centra” Nyaung-U. Cestou procházíme přes místní skládku, kde vidíme odvrácenou stranu masového turismu v této oblasti. Pokračujeme do kavárny “Friends“, kde si dáváme oběd, také dezert a nakonec i cappuccino a musím uznat, že vše výborné. Cestou zpět do hotelu procházíme opět městečkem. Typická Asie, vše se prodává přímo na ulici, kde většina lidí vlastně i pracuje. Jen při pohledu na “řeznictví” nemáme úplně ten nejlepší pocit, ale jak říkám, je to Asie.

Jen doplním tip pro ostatní. V okolí Baganu je možné zamířit k hoře “Popa”, což je kopeček vysoký asi jako naše Sněžka, na jehož vrcholu se nachází buddhistický klášter s krásným výhledem do okolní krajiny. Vzhledem k tomu, že nahoru vede skoro tisíc schodů a já měl dodržovat “klidový režim”, tak jsme tento výšlap vynechali.

Cesta do Mandalay

Následující den ještě jednou snídáme na terase s výhledem na probouzející se Bagan, balíme si věci a do bazénu už si netroufáme po té, co tam včera večer místní zaměstnanci nasypali kdo ví co… Lístky na autobus do Mandalay už máme zajištěny přes náš hotel. Mezi Baganem a Mandalay to jezdí docela často. Volíme tedy spoj někdy kolem poledne, v ceně (asi 9000 MMK) je pick-up z hotelu a také příjezd až k cílovému hotelu, což může ušetřit nemalé peníze. Ve smluvený čas přijíždí malé nákladní auto a postupně nabíráme další lidi, dokonce i jednu Česku bydlící nedaleko od nás.

Přesedáme do mikrobusu a vyrážíme na cestu. Sice je to jen pár set kilometrů, ale cesta má trvat pět hodin. Po chvilce jízdy zjišťujeme, proč. Cesta je klikatá, dokonale kopíruje okolní terén, takže plná nepříjemných “horizontů” a samozřejmě také děr. Místní tohle moc nezvládají a skoro všichni dřív nebo později zvrací. Turisté to sice zvládají, ale už se těší, jakmile tato cesta skončí a vrátíme se na dálnici nebo lépe, přijedeme do Mandalay. On se totiž zdejší způsob jízdy zdá být extrémně nebezpečný. Do Mandalay přijíždíme před západem slunce přímo k hotelu, kde už na nás čekají, dokonce mají moje jméno napsané na ceduli “vítáme dnešní nové hosty”…

Mandalay

Po ubytování v hotelu Kaung Myint vyrážíme na první misi. Najít něco k jídlu. Bydlíme v čínské čtvrti a obecně v Mandalay je Číňanů více než dost. Takže i jídlo v okolí je hlavně čínské a nakonec vybíráme takové malé bistro (nechci pro to plýtvat slovem restaurace) s názvem The Pyay. Obsluha se nejprve tváří, že anglicky neumí a odkáže nás na obrázky, později ale doplňuje, co to vlastně je, takže začínáme nějakou nudlovou polévkou za 1400 MMK. Jakmile zjistíme, že je to dobré, tak pokračujeme ještě knedlíčky plněnými nějakou směsí zeleniny a zřejmě i masa, opět za stejnou cenu. K tomu ještě polévka a spousta misek plných různých omáček. Samozřejmostí je také čaj. Na konci za to vše platíme 6000 MMK, tedy necelých 100 Kč za nás oba.

Následující den máme celý vyhrazený na prohlídku města. Už na první pohled působí město modernějším a čistějším dojmem než Yangon. Také se zdá, že tady jsou více zvyklí na turisty, po ulicích se mnohem častěji pohybují tuk-tuky a co chvíli na vás někdo volá. Nemáme pevně daný plán, a tak jdeme směrem k paláci, který snadno poznáte podle toho, že je obehnaný vodním příkopem a hradbami a uprostřed města zabírá plochu 4 čtvereční kilometry. Přicházíme k bráně, kde nám místní vysvětlují, že tohle není brána pro cizince a ta je naproti, takže 4 kilometry daleko. Proto se jdeme raději podívat na kopec nad městem.

• 

• 

• 

• 

Asi 150 výškových metrů nad okolním terénem se nachází pagoda, cestou nahoru je možné si prohlédnout celou řadu dalších staveb. Boty si musíme nechat dole, nahoru se jde po schodech a až úplně na vrcholu se platí drobné vstupné. Na jedné straně je výhled na město Mandalay, na straně opačné pak na krásně zelenou krajinu s horami v pozadí. Krásný je údajně i západ slunce nad řekou Iravádí. My se ale chystáme si západ slunce vychutnat někde jinde. A tak po společné fotografii s místními, pro které jsme stále něco zvláštního, jdeme zpět dolů a hledáme způsob, jak se dopravit k mostu U-Bein.

První taxikář, který na nás čeká celou tu dobu, co jsme byli nahoře, chce 20 dolarů. Tak mu říkám, že je drahý a proto tady čeká a nemá kšefty. O kousek dál už chtějí “jen” 18000 MMK, tedy 12 dolarů. Pořád moc. Hlavně my máme celkem dost času, takže ještě chvilku pokračujeme pěšky a nakonec domlouváme cenu 13000 MMK, tedy méně než polovinu původní.

K mostu je to asi půl hodiny vzhledem k hustému provozu. Jedná se dřevěný most starý asi 150 let, postavený nad jezerem. V momentě, kdy přijíždíme, jsou už jak na mostě samotném, tak v jeho okolí snad tisíce turistů. Osobně jsem nečekal, že tohle bude největší turistický trhák celé Barmy. V bahně pod mostem si modelky špiní své značkové boty pro co nejlepší instagramové fotky. Bohatší turisté si zaplatí výlet lodí na jezero a fotí si zbytek turistů, kteří se tísní na mostě samotném. Most nemá zábradlí a místy se pod náporem turistů dost prohýbá. Fotíme tedy jako všichni ostatní západ slunce a mizíme zpět. Náš řidič tuk-tuku na nás čeká. Jak by také ne, když ještě nedostal zaplaceno, a tak nás veze zpět do města k našemu hotelu.

• 

• 

• 

Večeři si dáváme na stejném místě jako včera, ale rovnou to vše objednáváme naráz. Jde vidět, že jídlo je tu opravdu dobré, protože je tu plno jak místních, tak turistů.

Poslední den v Mandalay si objednáváme taxi na letiště (jezdí i autobus, ale cenový rozdíl není zas tak velký) a jdeme se ještě trochu projít po městě. Cílem dne je klášter Shweinbin, ale nakonec z časových důvodů a taky protože se nám nechce opět zouvat, tak vynecháváme. Zrovna tady je totiž všude prach a špína. Nedaleko si dáváme oběd ve skutečně místních podmínkách za cenu, která už je asi nízká i pro místní (v přepočtu 7 korun), ale já svoji porci nedojím, protože něco mi tam chuťově dost vadí a nerad bych, aby mi bylo špatně. Utrácíme zbytek peněz a ve smluvený čas na nás čeká auto, které nás odváží na letiště.

Odlet do Thajska

Letiště je poměrně daleko za městem, takže to chvilku trvá. Odbavení je však rychlé, bezpečnostní a pasové kontroly takové povrchní. Do Chiang Mai letíme se společností Bangkok Airways a v ceně letenky (2600 Kč za osobu) je zavazadlo, občerstvení na palubě a k našemu překvapení i vlastní letištní salonek. A tak mi nemusí být ani tak líto, že jsem oběd nedojedl. Raději si tu dám tuňákové tousty. Odlétáme až za tmy. Protože letíme turbovrtulovým ATR-72, poměrně krátkou vzdálenost urazíme až za hodinu a půl.

Ještě se vrátím k ceně letenky. Jak už jsem zmínil, cokoliv do Myanmaru nebo ven je o něco dražší. A tak nejlevnější letenky do Thajska byly kolem 2000 Kč do Bangkoku, ale nám více vyhovovalo letět do Chiang Mai. Zároveň také vnitrostátní letenky jsou v Myanmaru docela drahé vzhledem ke vzdálenostem a proto jsme jezdili autobusem. Ale samozřejmě existují letecké alternativy, jak se dostat z Yangonu do Baganu a pak klidně i na další, vzdálenější místa.

Zhodnocení

Myanmar určitě stojí za návštěvu. Pro většinu lidí je největším lákadlem Bagan a stejně tak tomu bylo pro nás. Země toho však nabízí mnohem víc, ale velkou nevýhodou jsou velké vzdálenosti, které se autobusy překonávají dost pomalu a letadly pro změnu draze. Ale pokud chcete investovat čas a peníze, tak proč nezkusit třeba oblast okolo jezera Inle. I když podle mě je to spíš takový skanzen pro turisty, ale nebyl jsem tam, tak bych neměl hodnotit… Také nemám zkušenost s pobřežím, které je alespoň podle mapy dost dlouhé, ale otázkou je, kolik z toho jsou “použitelné” pláže.

Výhodou Myanmaru je relativní bezpečnost, alespoň tedy v oblastech, kam turisty pustí. Kriminalita je v podstatě nulová, nemusíte se bát jít sami v noci centrem 5 milionového města. Samozřejmě je potřeba dodržovat pár základních zásad a své věci si hlídat. Na hotelech byli všichni zaměstnanci neskutečně milí, od prvního do posledního okamžiku pomáhali a starali se. Podobně tomu bylo v restauracích, vždy jsme dostali účet (i když to byla jen nějaká pouliční restaurace) a vždy nám vše vrátili do posledního Kyatu, ačkoliv jsme říkali, ať si to nechají. Nakonec si spropitné samozřejmě vzali, ale bylo vidět, že to neberou jako samozřejmost.

• 

• 

• 

Mapa

Video

Tradiční video z Myanmaru (a Thajska) najdete zde: https://youtu.be/aLLv9qWtg8o