Malý výlet do Adršpašsko-teplických skal.
Velké plány
Už na jaře, krátce po propuknutí koronavirové pandemie, jsme přemýšleli, co s letošní dovolenou. Jakmile se situace alespoň v naší republice začala uklidňovat, rozhodli jsme se vyrazit na pár dní do Adršpachu s tím, že se tak vyhneme tradičnímu náporu polských turistů. Během června se přeshraniční pohyb obyvatel sice už pomalu obnovoval, ale ubytovacích kapacit bylo stále dost. Narazili jsme však na jiný problém: počasí. Zrovna v náš termín pršelo a to dost. Takže jsme celý výlet zrušili s tím, že se k němu vrátíme na podzim.
Druhý pokus
Je září a domlouváme opakovaně výlet do Adršpachu. Bohužel nadšení postupně opadá, a tak nakonec jedeme jen dva. K tomu opět to české počasí. Stabilně nestabilní. A tak ačkoliv doposud vládlo krásné počasí, přijíždíme do Teplic nad Metují 16. září očividně krátce po bouřce. Bydlíme v penzionu Tara, kde na nás majitelka čeká i chvilku po osmé večerní, ačkoliv oficiálně končí check-in v 8. Jen nám stihne říct: “Tady si natočte pivo a zapište na lístek” a mizí. Máme však hlad, takže se vydáváme na průzkum okolí.
Teplice nad Metují mají asi 1600 stálých obyvatel (a přitom už v polovině 19. století zde žilo 6500 lidí) a očividně už je po hlavní turistické sezóně. Všude mrtvo, žádná hospoda, natož pak taková, ve které by se vařilo. A tak se vracíme zpět na penzion, natočíme si pivo, zapíšeme a zakousneme k tomu sendviče přivezené z domu. Aspoň bude tento výlet nízko-nákladový.
Teplické skály
Ráno. Prší. Jak jinak. Jdeme na snídani. Tady musím personál penzionu pochválit. Opravdu dobrá snídaně, všeho dostatek, rozhodně lepší než kdejaký větší hotel. Paní majitelka dokonce přináší čerstvé palačinky, ale už jsem se najedl všeho možného, takže nevyzkouším. Po včerejším fiasku s večeří si objednáváme za 140 Kč večeři přímo v penzionu.
Venku pomalu ustává déšť. To je dobré znamení. Bydlíme kousek od oficiálního vstupu do Teplických skal. Za 120 Kč si kupujeme lístky, paní na pokladně jako by byla překvapena, že dnes vůbec někdo dorazil. A skutečně první stovky metrů jdeme úplně sami, až při výstupu na vyhlídkové místo u hradu Střmen potkáváme první turisty. Stále je zataženo, ale naštěstí už neprší. Přesto je focení poměrně náročné a automatický režim si absolutně nedokáže poradit se složitými světelnými podmínkami. V manuálním režimu je to o dost lepší.
Po chvilce chůze se dostáváme do Teplického Skalního města a musím říct, že jsem fakt příjemně překvapený, jak impozantně to tady na mě působí. Čínské Zhangjiajie to sice není, ale vše je tak nějak hezky koncentrované na jednom místě. Stále jsme skoro sami, až na několik polských turistek, které však loví fotky na Instagram, a tak nám neustále chodí do záběru. Najednou vidím na obloze kus modré oblohy. To snad není možné, ono bude nakonec přeci jen hezky 🙂
Adršpašské skály
Jakmile nás Teplické skály omrzely, přesunujeme se po žluté turistické značce do Adršpašských skal. Cestou přibývají turisté, většinou Poláci. Cestou míjíme jezírko a také “malé” a “velké” vodopády, i když jsou to spíš takové potůčky. Čím blíže Adršpachu, tím se snižuje inteligence turistů. Nevím, čím tento fenomén vysvětlit.
Procházíme okruh Adršpašskými skalami a k našemu překvapení je to zde menší, než jsme čekali. Ano, spousta krásných skalních útvarů, ale upřímně Teplické skály mi připadají zajímavější. Možná je to jen věc názoru. Ale za ty výhledy to určitě stojí. Na závěr si dáváme ještě okruh okolo jezírka “Pískovna”, které jak už název napovídá není rozhodně přírodního původu.
Vycházíme ven z “areálu skal” a nejbližší budovy vypadají dost opuštěně. Dali bychom si aspoň něco malého k jídlo, naštěstí kousek dál nacházíme hned několik “okének” s rychlým a zaručeně zdravým občerstvením. I v takto konkurenčním prostředí je zajímavé, že mají všichni stejně vysoké ceny. Náhoda? Nemyslím si.
Zpět k penzionu jdeme po červené značce okolo železnice. Nakonec náš okruh měří přesně 20 kilometrů a experimentálně jsme ověřili, že jeden den v areálu Adršpašsko-teplických skal je dostačující. Natočíme si pivo a čekáme na večeři, paní majitelka nám hned nabízí aspoň teplou polévku na zahřátí (prý lepší než pivo) a zanedlouho je večeře. Pečené kuře, brambory, rajčatový salát. Opět dost dobré.
Ostaš a domů
Další den ráno nás opět čeká dobrá snídaně (dnes jsou místo palačinek zapečené sendviče). Ihned po snídani platíme za večeři a piva, překvapivě jedno zde stojí lidových 20 Kč. Loučíme se s majiteli, ti nám doporučují další návštěvu třeba i v zimě. Pobyt zde můžu doporučit, skromně zařízené pokoje, samoobslužný “bar” a výborné jídlo: https://www.tarateplice.cz/
Jedeme tedy zpět domů, ale zastavujeme hned po několika kilometrech v obci Dědov a vyrážíme na pěší okruh, jehož cílem je stolová hora Ostaš, na jejímž vrcholu je rovněž nachází skalní město. Výhledy z vrcholu jsou fakt pěkné, skalní město o něco menší a bohužel na vrcholu hory jsou čerstvě pokáceny snad všechny stromy… že by opět kůrovec? Ale jinak je výšlap na Ostaš příjemný výlet, které zabere jen několik hodin. Dá se vyjet autem i blíže k vrcholu, ale ten kopec zase tak vysoký není…
Zhodnocení
Myslím, že ačkoliv v samotném Adršpachu bylo turistů více, tak to asi nebylo nic oproti hlavní sezóně. To asi dokazoval i pohled na opuštěné velké parkovací plochy. Osobně si nedovedu představit vyhýbat se těm davům zmatených turistů v úzkých uličkách skalního města, a tak náš plán navštívit Adršpach bez turistů docela vyšel. Trochu mě mrzí, že Teplické skály nejsou tak známé, a přitom mi přišly o něco zajímavější.