Před několik lety jsme na Karlovarsku strávili pár podzimních dní a moc se nám tam líbilo. Napadlo mně tedy, že bychom se mohli do této pro nás vzdálené části republiky podívat ještě jednou.
Mariánské Lázně
Jelikož celý výlet má být překvapení, snažím se do poslední chvíle tajit, kam jedeme a do navigace zprvu zadávám jen Prahu. Postupně je ale jasné, že vzhledem ke zbývající vzdálenosti to bude právě oblast Karlovarska. Přijíždíme kolem sedmé hodiny večerní, parkuji na parkovišti u Kauflandu v Mariánských Lázních a k hotelu jdeme pěšky. Rezervoval jsem údajně 4* hotel Continental, který se nachází v blízkosti centra tohoto lázeňského města. Po příchodu nás recepční uvítá nepodařeným vtipem o Ukrajině a předá nám klíče od pokoje. My si jen odkládáme věci a rovnou se jdeme projít do města. Stíháme ještě i místní zpívající fontánu a procházku po kolonádě, pak se však vracíme do hotelu a jdeme brzy spát.
Pěšky do Slavkovského lesa
Ráno po snídani máme naplánovaný pěší okruh po okolí Mariánských Lázní. Pro jistotu kupujeme ještě něco na svačinu, nejsme si totiž jistí, jestli cestou potkáme nějakou vhodnou restauraci. Pak už míříme prozkoumávat kopce v okolí. První zastávkou je rozhledna Hamelika, která byla postavena roku 1876 ve stylu romantické zříceniny. Na první pohled se tedy zdá, že se jedná o pozůstatek nějakého hradu, ale není tomu tak. Vstup na rozhlednu není nijak omezen, výhled je celkem hezký, ale jen směrem do města. Při pohledu z rozhledny si nelze nevšimnout poměrně velké oblačnosti, bohužel pláštěnky jsme dnes nechali na hotelu…
Pokračujeme k rozcestí Krakonoš, kde se nachází celá řada atrakcí včetně parku miniatur nebo třeba obora s lesní zvěří. Příliš zdržovat se zde ale nemůžeme, i když drobné pauze se nakonec stejně nevyhneme, protože skutečně začíná pršet. Naštěstí je to jen krátká přeháňka, kterou přečkáváme v přístřešku s výhledem na místní zajímavou lanovku. Pokračujeme po sdílené turistické a cyklistické stezce kolem golfového hřiště až k restauraci Polom, která je však oproti očekávání zavřena. Kousek odsud se nachází torzo bývalého hotelu stejného jména, ten je samozřejmě také zavřený, ale u něj se to dalo čekat.
Ještě poměrně dlouho musíme jít po asfaltové monotónní cestě, pak konečně vcházíme do lesa, kde nás čeká mnohem příjemnější mechový povrch. Už jen kousek je to k cíli dnešního dne, kterým je pramen Farské kyselky. V zastřešeném altánu zde vyvěrá voda příjemné chuti o stabilní teplotě 7 °C a pro nás je to neskutečně zajímavé místo, protože vidíme přírodní pramen na vlastní oči. Škoda jen, že nedaleký přístřešek je dlouhodobě okupován partou Němců, musíme tedy pokračovat dál k vyvěračce Smraďoch. Jak již název napovídá, příliš to zde nevoní, ale opět se jedná o něco, co není v českých podmínkách úplně běžné.
Zpět do Mariánských Lázní se vracíme po modré turistické značce. Na rozcestí u Nimrodu si konečně můžeme dát svačinku a okolo přehrady přicházíme až k restauraci Lunapark. Protože máme celý den chuť na kávu, tak neodoláme a konečně si ji objednáváme. Bohužel její chuť zde má k dokonalosti daleko. Jinak je ale hotel pěkně opravený, což se rozhodně o spoustě budov v okolí říct nedá. Do Mariánských Lázní už je to jen kousek. Máme v plánu jít ještě na rozhlednu Kamzík, naštěstí včas zjišťujeme, že se jedná o soukromý pozemek, kam bychom se stejně nedostali, takže jako náhradní řešení volíme Mecséryho vyhlídku a ta je ostatně možná i hezčí, než původně zamýšlená rozhledna.
Protože máme na hotelu k dispozici malý bazén a saunu, spěcháme zpět, abychom to mohli alespoň na chvíli využít a zrelaxovat. Sice se to nezdá, ale v nohou máme 20 kilometrů, takže drobný odpočinek přijde vhod. Zpočátku jsme v bazénu sami, pak se však zaplní. Podobné je to i se saunou a říkáme si, že už nám to bude dnes stačit. Máme hlad, takže hledáme nějaký zajímavý podnik. Padne nám do oka restaurace s názvem Post Avenue 99 s vysokým hodnocením snad na všech webech, takže se tomu asi dá i věřit. Neváháme a jdeme tam. Už po příchodu je jasné, že se zde obsluha opravdu nenudí. Ačkoliv je plno, své jídlo dostáváme asi za 20 minut. Porce možná o něco menší, ale chuťově je to výborné, takže určitě doporučujeme. Cestou zpět k hotelu jdeme ještě oklikou přes centrum města a kolonádu, abychom si Mariánské Lázně ještě náležitě užili.
Zastávka v Chebu
Ráno si vychutnáváme hotelovou snídani, tentokrát už stíhají doplňovat i jogurt, jinak ale obsluha působí dost chaoticky. Pak si balíme těch pár věcí, co jsme stihli vybalit, jdeme k autu a do navigace nastavujeme Cheb. Nedávno jsme totiž viděli v Toulavce reportáž o místním náměstí, které nás zaujalo. Do Chebu to máme jen půl hodinky cesty po pěkné, rovné silnici. Parkujeme kousek od centra a okolo kostela sv. Mikuláše přicházíme až na náměstí. Snad všechny domy zde mají dochované historické krovy a dokonce se pořádají i speciální prohlídky s návštěvou těchto prostor. Dnes to však nestíháme. Na severní straně náměstí stojí rozhodně za povšimnutí soubor gotických domů zvaný Špalíček.
Retromuseum
Po krátké návštěvě infocentra nás zaujme budova Retromusea. Vstupné 100 Kč se nám zdá přijatelné, a tak jdeme dovnitř. Muzeum nabízí ukázky vybavení domácností z 60. až 80. let minulého století. Řadu věcí pamatujeme i my, ačkoliv jsme tu dobu nezažili. Některé ikonické výrobky se používaly ještě dlouho po revoluci a třeba na chatě přežívají až dodnes. Druhá část výstavy se týká soch komunistických pohlavárů. Asi nejznámějším příběhem je samozřejmě obří Stalinova socha v Praze, která musela být jen několik let po vybudování odstřelena.
Po návštěvě muzea zavítáme do nedaleké kočičí kavárny. Zároveň máme i hlad, ale nakonec se spokojíme s klínkem pizzy v jedné z mnoha místních pizzerií. Procházíme si město a překvapuje nás, že i širší centrum je docela hezké a upravené. Každý dům na ulici vypadá, jakoby zde už stál pár stovek let, přesto fasády často září novotou. Postupně přicházíme až k místnímu hradu.
Chebský hrad
Hrad Cheb na první pohled zaujme vysokou černou věží. Ta poskytuje dobrý výhled na celé město i do okolí. Pod věží se v několika místnostech nacházejí různé mučicí nástroje. To je určitě zajímavá, zároveň i trochu nechutná expozice. Kromě toho jsou v celém areálu vystaveny repliky všemožných středověkých zbraní. Nejzajímavější je pro nás asi budova kaple, která vlastně vůbec kostel nepřipomíná. Naše prohlídka probíhá bez průvodce a jen na chvíli, právě zde v kostele, se k jedné skupině s průvodcem alespoň na chvilku přidáváme. Čas ale kvapí, takže přes náměstí se vracíme k autu. V infocentru nás zaujala nedaleká rozhledna, takže jedeme k ní.
Bismarckova rozhledna
Cesta je to na první pohled krátká, ale od parkoviště ještě minimálně 15 minut jdeme pěšky až ke kamenné Bismarckově rozhledně. Zajímavé je, že tato stavba se v dobách železné opony nacházela v zakázaném hraničním pásmu, a tak byla veřejnosti dlouho nepřístupná a chátrala. Dnes je tato rozhledna již po rekonstrukci a my se tak můžeme pokochat výhledem. Osobně už jsem ale poněkud nervózní, protože nás čeká přesun do Karlových Varů, o němž Katka zatím neví. Proto už se déle nezdržujeme, vracíme se k autu a do navigace potají nastavuji adresu hotelu Pupp.
Noc v hotelu Pupp
Návštěva slavného karlovarského hotelu má být totiž zlatým hřebem našeho prodlouženého víkendu. Není náhodou, že právě dnes je neděle. Cenově to vychází asi na polovinu toho, co by se platilo za pátek či sobotu. Když k tomu připočtu slevu 25 % od ČSOB, není nakonec cena až tak astronomická, jak by se mohlo na první pohled zdát. Po půlhodině jízdy už je jasné, že to budou právě Karlovy Vary, pak se ocitáme přímo u hotelu, takže tajemství je tím prozrazeno. U parkoviště dochází k vtipné situaci, kdy to vypadá, že nás tam pan hlídač nechce pustit, ale vše se vysvětlí, když zjistí, že tam budeme bydlet. Moje jméno je na seznamu, můžeme tedy dovnitř.
Na recepci se necítíme úplně dobře, protože naše sportovní oblečení neodpovídá zdejším standardům. Naštěstí to ale není překážkou, takže můžeme jít do našeho pokoje. Ten je prostorný, na přivítanou si dáváme kávu z kapslového kávovaru, v lednici je k dispozici dokonce smetánka. Součástí pobytu je neomezený pobyt v bazénu či sauně, ale protože máme hlad, jdeme nejprve ven, sehnat něco k jídlu. Vzhledem k omezeným časovým možnostem kupujeme u Vietnamců jen rohlíky, paštiku a šunku. Vybaveni švýcarským nožem, snadno si na pokoji připravíme výbornou večeři. Poté už můžeme v klidu do wellness části hotelu. Z naší budovy je to možná 15 minut chůze, hotel je skutečně velký.
U bazénu jsou samozřejmě šatny, k dispozici jsou ručníky různých velikostí. Bazén má rozměry vhodné i pro plavání, v okolí je ještě několik menších relaxačních bazénků. Všude okolo jsou lehátka, takže opravdu se tady dá dobře relaxovat. Jen obsluha chodí pořád dokola a sbírá použité ručníky, což je na jednu stranu dobré, protože nejsou tím pádem pořád obsazená všechna lehátka. Na druhou stranu se tady denně musí prát spousta prádla skoro zbytečně. Vyzkoušíme samozřejmě i saunu, ale jen na chvíli. Pak se vracíme zpět na pokoj, který mezitím stihla navštívit pokojová služba. To je pro nás překvapením, podobně jako pro ni musel být pohled na zbytky naší delikátní večeře.
Na závěr dne se jdeme projít do města a na oslavu výročí bychom si rádi dali skleničku vína. Vybíráme podnik „U Švejka“, kde nás obsluha ve dveřích přivítá slovy „Už nevaříme“, což v překladu znamená „Co tu chcete, už jsem to chtěl zavřít i jít domů“. Dvě deci vína průměrné kvality tu stojí stovku a také si myslím, že to možná ani 2 deci nejsou. Každopádně moc na výběr nemáme, takže se spokojíme i s tímto podnikem. Noc na hotelu není až tak příjemná, jak by se mohlo zdát. Uvnitř je docela horko, klimatizace sice hučí, ale nechladí, takže musíme otevřít okno, venku je však docela zima. Polštář navíc není úplně dobrý, ale je naší chybou, že jsme nevyužili přiložené polštářové menu a neobjednali jsme si něco pohodlnějšího…
Ráno spěcháme na snídani, abychom si hotel ještě náležitě užili. Oblékáme se podle požadovaného dress-code: smart casual. Není to sice úplně potřeba, ale aspoň se necítíme jako nejhůře oblečení hosté. Nabídka jídla je široká, dokonce je k dispozici i šampaňské. My máme však ke snídani raději kávu a ta bohužel není úplně dobrá. Po snídani jdeme ještě jednou do wellnessu. Check-out je zde totiž až ve 12:00, takže máme ještě spoustu času. Ten však rychle ubíhá, takže nakonec přicházíme na recepci 11:50, před námi je navíc problematický zákazník, takže sotva stíháme 12. hodinu. Za parkovaní se mimochodem platí 500 Kč za noc nad rámec běžné sazby za pokoj, ale to bude asi v Karlových Varech standard. Dáváme si věci do auta, odjíždět hned ale naštěstí nemusíme, takže se jdeme ještě jednou projít po městě a podívat se na zdejší vřídlo, které bylo při naší poslední návštěvě v rekonstrukci.
Zastávka u hradu Loket
Cestou domů bychom se rádi někde zastavili. V hledáčku máme městečko a hrad Loket. Původně jsme se tam chtěli stavit už včera, ale to z časových důvodů nevyšlo. Sice to není úplně po cestě, půl hodinku navíc ale nějak zvládneme. Parkujeme mimo centrum města, u vlakového nádraží. Na hlavní náměstí je to však jen pár minut chůze. Celé historické centrum včetně samotného hradu se nachází na ostrově tvořeném meandrem řeky Ohře, což působí zejména při pohledu z vrchu skutečně impozantně. Protože je odpoledne, tak nejprve míříme na pozdní oběd. Většina restaurací na náměstí nemá nikterak zajímavou nabídku a navíc neberou karty, takže jedinou možností zůstává vietnamská kuchyně.
Po jídle se jdeme podívat k branám hradu, ale dovnitř nejdeme. Raději si chceme celé město obejít po protějším břehu řeky. Tam vede neznačená trasa, na které by se mělo nacházet hned několik vyhlídek. Přecházíme tedy most přes Ohři a kousek jdeme po naučné trase, která však brzy končí. Cestičky v lese ale pokračují dál, jen je potřeba občas kouknout do mapy. Výhodou je, že jsme zde prakticky sami, většina návštěvníků se spokojí s procházkou po městě a výhledy si nechá ujít. Každá z vyhlídek poskytuje trochu jiný pohled na město s hradem. Trasa není nikterak náročná a asi po hodině se vracíme přes jiný most zpět do města. Tam ještě sháníme dobrou kávu, což se ukázalo na Karlovarsku jako docela velký problém.
Osvěženi průměrným cappuccinem se vydáváme na zpáteční cestu. Dálnice D6 z Karlových Varů do Prahy je stále částečně pouze na papíře a poměrně velká část se aktuálně staví, takže zejména první kilometry ubíhají pomalu. Pak však najíždíme na dálnici a dokonce i okolo Prahy máme štěstí na slabší provoz v našem směru. Celkově jsme tedy za necelé 4 hodiny doma. V západních či severozápadních Čechách stále máme co objevovat, takže věřím, že tohle nebyla naše poslední cesta do opačného kouta republiky.
