Návštěvy ostrovů v Atlantském oceánu se nám poslední dobou zalíbily, a tak po Madeiře a kapverdském ostrově Sal jsme se v listopadu 2024 vydali také na Kanárské ostrovy, konkrétně na největší a nejlidnatější z nich – Tenerife.
Kupujeme zájezd
Protože se nápad na cestu zrodil asi dva týdny před plánovaným odletem, je pro nás nejlevnější variantou koupit kompletní last-minute zájezd. Vybíráme z nabídky Čedoku týden v hotelu Blue Sea Interpalace, který se nachází v letovisku Puerto de la Cruz na severu ostrova. V ceně máme „pouze“ polopenzi, což nám ale bude vzhledem k našemu programu stačit. Samotný zájezd stojí 15 tisíc korun na osobu. Za podobnou cenu bylo možné sehnat i hotel s all-inclusive, ale to bychom stejně moc nevyužili…
Letíme
Odlet se společností Smartwings máme naplánovaný z Prahy 3. listopadu ve 12:00. To je docela dobrý čas, ale přesto z Brna musíme vyjíždět poměrně brzy. Původně jsme chtěli parkovat přímo na letišti, ale po přečtení recenzí místních parkovacích domů jsem raději změnil názor a zarezervoval nedaleký Go-Parking. Vzhledem k tomu, že je neděle, je minimální provoz, takže přijíždíme na letiště přesně podle plánu. Musíme ale čekat na to, než se budeme moct odbavit, protože to Smartwings neumožňuje cestujícím, kteří si letenku nekoupili napřímo.
Naštěstí jsme odbavení rychle a míříme rovnou do salonku. Tam nás ale zastaví hned u vstupu, protože je plno a místo se uvolní nejdřív za hodinu. Naštěstí zjišťujeme, že díky Lounge Key můžeme navštívit prakticky jakoukoliv restauraci a dát si oběd, takže neváháme a využíváme této možnosti. Letos už stejně nikam nepoletíme, takže není třeba šetřit nevyčerpané vstupy. Poprvé v životě si tedy dávám na letišti oběd, k tomu vodu (kdybychom to museli platit za 80 Kč) a nakonec i kávu. V tom zjišťujeme, že náš let bude opožděn, a tak jsme rádi, že si čekání můžeme alespoň částečně zpříjemnit.
Samotný let pak probíhá v pořádku, samozřejmě bez nároku na občerstvení. Máme z domu něco s sebou, takže hlady neumřeme. Po příletu dostáváme klasicky od delegátky Čedoku obálku a číslo autobusu, který nás zaveze k hotelu. Pomalu se zde začíná stmívat a my vyrážíme na poměrně dlouhou cestu. Letiště se totiž nachází na jihu, my však míříme na sever ostrova. A protože střed ostrova je hornatý, celé se to objíždí po pobřeží. Delegátka nám mezitím povídá něco málo o Tenerife a docela hodně o tom, jaké výlety bychom si měli koupit.
Po příjezdu na místo spěcháme, abychom byli první na recepci a nemuseli čekat ve frontě. Ukazuje se to jako dobrá strategie, protože na recepci je jen jeden zaměstnanec. Rychle vyplňujeme formulář, jedeme se ubytovat do šestého patra a pak zpět dolů do hotelové restaurace na večeři. Ta probíhá bufetovou formou. Recenze na internetu byly dost různorodé, někteří si to chválili, jiní naopak nadávali. My jsme první den celkem spokojení, ačkoliv třeba maso je částečně syrové. Dáváme si i pití, za to se však platí. Konzumace je pak sice neomezená, ale asi to pro nás nedává smysl, takže do budoucna nám bude stačit jen čistá voda, která je zdarma.
Procházka po Puerto de la Cruz a Loro Parque
První den plánujeme jako odpočinkový. Začínáme jak jinak než snídaní, která je docela bohatá, ale určitě jsem zažil i lepší. Pak vyrážíme do centra města Puerto de la Cruz. Náš hotel se totiž nachází na vysokém útesu nad městem, takže dolů do města je to asi půl hodinky chůze. Dnes panuje krásné, slunečné počasí a na náš vkus je vlastně až moc teplo. Procházíme se chvilku po uličkách města, pak zamíříme do bistra na vegetariánský oběd doplněný o dobré a docela levné kafe. Kolem pobřeží se pak přesunujeme až k branám Loro Parque, což je místní slavná zoologická zahrada.
Vstupné je samozřejmě z našeho pohledu celkem vysoké, ale údajně by to mělo stát za to. Platíme tedy zhruba 40 EUR na osobu a jdeme dovnitř. Prvním překvapením alespoň pro nás je fakt, že uvnitř není WC zdarma, ale musí se za jeho použití platit. Tak snad to bude poslední negativum. Fotíme si plánek parku s časy jednotlivých představení a míříme rovnou na první z nich. V hlavní roli se představí lachtani. U vstupu je obrovská fronta, naštěstí se ještě vejdeme dovnitř, ale nemáme zrovna nejlepší místa. Každopádně show je to zajímavá, lachtani jsou neskutečně rychlí a překvapivě hluční a připomínají spíš štěkající psy. Doufejme, že je to baví alespoň tak, jako nás.
Po skončení prvního představení zavítáme do expozice tučňáků a zde je nutné uznat, že tohle určitě překonává naše očekávání. Na tučňáky dokonce ze stropu sněží, mají k dispozici jak vodu, tak pevninu a vypadají opravdu spokojeně. Odhadem jsou jich tady snad stovky. Po chvilce pozorování už ale musíme pokračovat dál, protože zanedlouho začne představení s velrybami a tentokrát bychom rádi neseděli někde na okraji hlediště. Při vstupu do obrovského areálu je k dispozici spousta míst, samozřejmě volíme ty mimo tzv. splash zone, protože nechceme skončit promočení a zároveň uchránit svou elektroniku od slané vody. Před samotným vystoupením nás informují o tom, jak se sem kosatky dostaly a že by zřejmě stejně neměly moc šancí k přežití ve volné přírodě.
Představení je opět zajímavé a plné překvapivých momentů, takže je docela obtížné natáčet nebo fotit. Po skončení show s velrybami se pomalu přesouváme na poslední stanoviště, kde nás čekají ještě delfíni. Kromě nich se v areálu představují také papoušci, ale pak naše pozornost přechází zase k vodě. Opět se jedná o zajímavé představení doplnění o neuvěřitelné skoky. Pomalu se blíží večer a začínáme být docela unavení a hladoví. V místním stánku kupujeme bagetu, a protože už je pozdě, dostáváme rovnou 2 za cenu 1. Tím pádem je to opravdu výhodné a musím uznat, že na šunce či sýru se zde vůbec nešetří.
Zpět do centra se tentokrát necháme svést turistickým vláčkem. Normálně se podobným atrakcím spíše vyhýbáme, ale Loro Parque je zkrátka daleko od centra a po cestě už by pro nás stejně nebylo nic zajímavého. Čeká nás navíc na závěr výšlap do kopce k hotelu. Před tím si však ještě kupujeme suroviny na přípravu svačiny na zítřejší den. Ceny ve zdejším supermarketu jsou více než příznivé a výběr poměrně velký. Pak už ale stoupáme vzhůru k našemu hotelu, kde už nás pomalu čeká večeře.
Po večeři kontaktuji delegátku Čedoku, která by nám údajně měla pomoct s půjčením auta. Vzhledem k tomu, že většina dobrých půjčoven už auta nemá, tak je tohle jedna z mála možností. Vyměníme si několik zpráv přes WhatsApp a máme přislíbené auto Fiat Panda na středeční dopoledne.
Trekování v La Orotava
Následující den máme v plánu procházku v oblasti La Orotava. Nejprve se tam ale musíme nějak dostat. A protože nemáme auto, musíme jet autobusem. Autobusovou dopravu na ostrově zajišťuje společnost Titsa a říká se, že vše, včetně jízdních řádů, najdeme na jejich webových stránkách nebo v aplikaci. Bohužel, ani jedno nefunguje. Jediným zdrojem informací pro nás tak zůstávají Google mapy. Chvíli čekáme na zastávce a s napětím čekáme na autobus, který nakonec opravdu přijíždí. Platí se u řidiče kartou, takže bez problémů pokračujeme až do cílové zastávky La Caldera ve více než tisíci metrech nad mořem.
Trasu máme naplánovanou předem, v husté mlze nacházíme rozcestník a vyrážíme ke kilometr vzdálenému piknikovému přístřešku. Tam naneštěstí zjišťujeme, že cesta dále je uzavřená, zřejmě kvůli požáru, který tuto oblast postihl v nedávné době. Co teď? Vrátit se zpět? Zkoušíme jít dál, uvidíme, jak to bude vypadat. Cestou potkáváme nejednoho turistu, takže to asi nebezpečné nebude. Po dalším kilometru začínáme konečně pořádně stoupat a skrz hustou mlhu začínají prosvítat sluneční paprsky, až se nakonec dostáváme nad oblačnost a ukazuje se, že je dnes krásný den. Užíváme si výhledy do širokého okolí, v dáli pozorujeme majestátný vrchol Pico del Teide, na který se určitě také chceme podívat.
Cesta dolů zpočátku klesá jen pozvolně. A to je dobře, protože si můžeme vychutnávat sluneční paprsky a krásné výhledy do okolí. Cestu, která se klikatí po úbočí hory, máme v podstatě sami pro sebe. Na jednom místě se zastavujeme, protože by zde měla být vyhlídka na skalní útvar Los Órganos, ale ten buď zůstal v mlze a nebo jej odsud vlastně ani vidět nejde. Takže pokračujeme dále až k rozcestí, od kterého dolů vede skoro obdoba našich křížových cest, jen těch křížů je zde mnohem míň. Pak už se napojujeme na magistrálu, kterou jsme dnešní výšlap započali. Zastavujeme se v La Caldera, což je vlastně obrovský prostor, kam zřejmě jezdí místní grilovat. V tom už ale přijíždí náš autobus, nutno dodat zcela mimo jízdní řád… Ale to už nás nepřekvapuje, když jízdní řád jako takový je oficiálně nedohledatelný.
Jsme rádi, že cestou dolů nemusí ani jeden z nás řídit a můžeme si aspoň trochu odpočinout. K hotelu přijíždíme kolem šesté hodiny večer, kdy už se zde pomalu stmívá. Ideální čas na večeři, po které už jen plánujeme, co budeme dělat zítra. Jedno víme určitě. Vzhledem k tomu, že auto dostaneme až okolo desáté hodiny dopoledne, Pico del Teide ten den určitě nestihneme.
Půjčujeme auto
Po snídani spěchám na recepci, kde už čeká zástupce autopůjčovny. Spolu s dalšími dvěma hosty nasedáme do Fiatu Panda a jedeme kousek dolů do kanceláře půjčovny. Tam jde vše hladce a po pár minutách dostávám klíče od stejného auta, kterým jsme přijeli. Cena je vlastně více než dobrá a kupodivu nižší, než by byla podle oficiálního ceníku. Za tři dny včetně pojištění platím asi 100 EUR. Auto vypadá docela nově, najeto má 50 tisíc kilometrů a součástí půjčovného je kompletní pojištění (bez případné spoluúčasti).
Fotogenický kráter Chinyero
První den s autem vyrážíme po trase včerejšího autobusu, ale jedeme podstatně dál. Občas zastavujeme na některé z vyhlídek, protože dnes není prakticky žádná oblačnost, takže výhledy jsou perfektní. Postupně nabíráme výšku až nad 2000 metrů nad mořem, u čehož se naše autíčko docela zadýchá. Ráz krajiny se mezitím několikrát proměňuje, listnaté lesy střídají jehličnany a pak vegetace takřka vymizí a ocitáme se v úplně jiném světě plném rozličných skalních útvarů. Míjíme úpatí Pico del Teide a začínáme opět klesat.
Zastavujeme nejprve u vyhlídky Montaña de Sámara, která nabízí krásné kontrasty mezi sopečnou krajinou a sytě zelenými stromy. V dáli je možné dohlédnout i na některé z dalších Kanárských ostrovů. Místy fouká až nepříjemně silný vítr, dnes to určitě není na létání s dronem. Ačkoliv by k tomu zdejší krajina přímo vybízela, je to zde zakázané i za dobrých povětrnostních podmínek. Sedáme opět do auta a svezeme se ještě kousek níže ke kráteru Chinyero, okolo kterého vede asi 6 km dlouhá turistická cesta. Krajina je zde podobná jako na předchozí zastávce, opět plná kontrastů mezi sopečným popelem a vegetací. Dokonce přecházíme přes lávové pole, kudy však láva naposledy tekla před více než 100 lety.
Zpět domů chceme jet pro změnu jinou cestou, takže pokračujeme v klesání k západnímu pobřeží Tenerife. Napojujeme se na dálnici TF-1, která však brzy končí, a tak nás čeká opět pomalá jízda v serpentinách. Ačkoliv jsme se původně chtěli ještě někde zastavit alespoň na kafe, nakonec se nám vlastně ani moc nechce a i kvůli hustému provozu stejně přijíždíme do Puerto de la Cruz až za tmy. Zítra nás čeká Pico del Teide, náš plán zahrnuje pěší výstup, ale pro cestu dolů plánujeme lanovku. Kupujeme tedy ještě lístky a jdeme brzy spát.
Jak na nejvyšší vrchol Tenerife?
Pro výstup na nejvyšší vrchol Kanárských ostrovů je potřeba povolení, které je sice zdarma, ale je třeba o něj žádat dlouho předem. Pro fyzicky méně zdatné turisty je možné využít lanovku, která stojí 23 EUR jedním směrem, respektive 41 EUR za zpáteční lístek. Zároveň je třeba sledovat předpověď počasí, protože se může klidně stát, že zejména kvůli větru lanovka nepojede.
Pěšky na Pico del Teide, lanovkou zpět?
Budíček po páté hodině ranní není zrovna nejpříjemnější, ale je nutný, abychom vše stihli podle plánu. Jen cesta autem na výchozí bod zabere hodinu. Parkoviště umístěné nejblíž začátku pěší trasy je plné, a tak parkujeme na parkovišti Mirador de Tabonal Negro, kde je vzhledem k brzké hodině ještě dost míst. S sebou bereme zásoby jídla a pití, takže batohy jsou těžké. Vycházíme ještě za tmy, ale postupně se rozednívá. Stejně jako včera vane čerstvý vítr, který nám znepříjemňuje stoupání začínající ve výšce 2350 metrů nad mořem.
Zpočátku jdeme po široké cestě s mírným sklonem. Zajímavější to začíná být až za rozcestníkem El Portillo, po kterém už je stoupání o poznání prudší. Po dalších 2 kilometrech širokou cestu střídá už jen úzká pěšinka klikatící se vzhůru. Teď už se nahoru jde opravdu ztěžka. Vliv má samozřejmě nedostatek spánku, ale možná už také ubývající množství kyslíku ve vzduchu. Překračujeme nadmořskou výšku 3000 metrů a zastavujeme se u chaty Altavista. Zde si dáváme krátkou přestávku spojenou se svačinou.
Napadá mě, že zkontroluju, jestli dnes jezdí lanovka. Poslední zbytky signálu mi prozrazují, že si to budeme muset sejít pěšky i dolů. To zní jako špatná zpráva, ale zároveň pro nás může být i dobrá. Na samotný vrchol Pico del Teide se totiž může jít jen s povolením, které je těžké získat. Pokud však nejezdí lanovka, nejsou ani průvodci, ani další lidé, kteří by nahoře kontrolovali, zda zrovna my povolení máme nebo ne. Máme tedy šanci se podívat až na vrchol. Příliš se tedy nezdržujeme a pokračujeme ve výstupu.
Stále se jedná o monotónní stoupání, až těsně pod vrcholem se přechází v cestu po vrstevnici až k horní stanici lanovky. Tam jen v rychlosti na vlastní oči ověřujeme, že skutečně nejezdí a vydáváme se do zakázané oblasti. Brzy však poznáváme, že dnešní podmínky nejsou nevhodné jen pro lanovky, ale v nekrytých částech kopce také pro nás. Ukazuje se, že zejména trekingové hole jsem si měl raději schovat, protože tady jsou mi spíš na obtíž. Naopak bych uvítal rukavice, které však leží zapomenuté v hotelovém pokoji. Sto metrů pod vrcholem se tedy otáčím, Katka však pokračuje dál. Vracím se až k lanovce a chvilku přemýšlím na tím, že bych to zkusil ještě jednou, ale jaksi na to nenacházím síly.
Po čase se z vrcholu vrací Kačka a je samozřejmě nadšená. Pico del Teide je nejen nejvyšší horou Tenerife a Kanárských ostrovů, ale vlastně celého Španělska. Při svačině přemýšlíme nad zpáteční cestou. Existují sice alternativy, ale vzhledem k poloze našeho auta musíme jít nakonec dolů stejnou cestou, kterou jsme přišli nahoru. Naštěstí se nám jde dobře, ačkoliv vítr je stále nepříjemný. Zhruba v polovině sestupu si otevíráme tzv. „vrcholové“ pivo, které jsme si měli otevřít nahoře, ale tam jsme na to neměli ani pomyšlení. Teď je ale tepleji a jsme alespoň trochu v závětří, takže je načase zase trochu odlehčit batoh.
Poslední kilometry cesty jsou pro nás utrpením. Máme toho už za celý den dost a cesta je neskutečně monotónní. A hlavně se zdá být mnohem delší než ráno, kdy jsme nahoru stoupali s nadšením, takže nám to asi nepřišlo tak dlouhé. Konečně se napojujeme na asfaltku, ale i tento úsek se zdá být nekonečný a navíc vyhýbáme jednomu autu za druhým, což je opět velký rozdíl oproti klidnému ránu. K autu přicházíme zhruba o půl šesté, v nohách mám 21 kilometrů a 1425 výškových metrů a Katka samozřejmě ještě víc. Čeká nás ještě hodina jízdy autem, což už musím nějak vydržet, pak následuje jen zasloužený odpočinek.
Odpočinkové Garachico
Následující ráno nemusíme vstávat a to je po včerejšku příjemná změna. Dnes si tedy můžeme plně vychutnat snídani. Venku není tak hezky jako předchozí dny, sluníčko sice občas vykoukne, ale jinak je nebe spíše zatažené. Nasedáme do auta a jedeme do půl hodiny vzdáleného městečka Garachico. Parkujeme na velkém veřejném parkovišti na pobřeží, kde je dostatek volných míst. Pokračujeme pěšky procházkou přes centrum až se nakonec dostáváme k útesům s výhledy na město. Vzhledem k tomu, že dnes už tolik nefouká, tak můžu natočit i pár dronových záběrů a Katka se dokonce stihne vykoupat v jednom z přírodních bazénků.
Hlad zaháníme v jedné z místních restaurací, dokonce si dáváme i lokální pivo, které překvapivě nechutná vůbec špatně. Pokračujeme zpět opět procházkou přes město, kde se nachází i původní městská brána z období před tím, než celé město ve středověku pohřbila láva. Dáváme si ještě kávu, která je na Tenerife docela levná a dobrá. Pak už nasedneme do auta a přemýšlíme, co dál. Po cestě domů leží město Icod de los Vinos, ve kterém by se měl nacházet nejstarší strom ostrova, takže se tam zastavíme…
Banánové muzeum
Po chvilce bloudění v jednosměrkách parkujeme a vydáváme se směrem k zahradě Parque del Drago. Cestou však narazíme na muzeum pěstování banánů a vzhledem k tomu, že máme dost času, tak se rozhodneme, že nakoukneme dovnitř. Po zaplacení vstupného dostáváme stylově místo vstupenky banán a můžeme vkročit do expozice. Zatímco uvnitř se jedná spíš o klasické muzeum se spoustou artefaktů souvisejících s pěstováním banánů, venku máme možnost si jednu malou plantáž přímo prohlédnout. Roste zde celá řada různých druhů banánovníků, což je určitě zajímavé, protože dřív jsem banány dělil jen na malé a velké, ale těch variant je mnohem víc. Například červený banán jsme ještě neviděli.
Při odchodu máme možnost ochutnat ještě místní specialitu – banánový likér. A musím uznat, že se jedná o docela zajímavé pití, ale na madeirskou Ponchu to nemá. Kačka si ještě kupuje pár suvenýrů včetně sazenice banánovníku. Trochu máme strach, jestli nám to nevyhodí do koše na letišti, podle ChatGPT by to snad neměl být problém. Muzeum pomalu zavírá, a tak se přesunujeme k místu, kam jsme původně mířili…
Parque del Drago
V parku Drago by se totiž měl nacházet jeden ze symbolů ostrova, zdejší endemit dračinec dračí, údajně asi tisíciletý strom. Vstup do zahrady je zpoplatněný, strom však lze spatřit zcela zdarma z vedlejšího parku, který se nachází u kostela Iglesia de San Marcos. Říkáme si, že tohle nám bude stačit. Vychutnáváme si tedy západ Slunce na tomto příjemném místě, a pak už se vracíme k autu, které bychom dnes měli vrátit. Domluva je taková, že ho jen necháme před hotelem. Tam ale dnes není ani jedno místo, a tak parkujeme docela daleko. Klíče necháváme v protějším hotelu a vysvětlujeme, kde jsme nechali auto. Tak snad to pochopí…
Botanická zahrada
Další ráno, již bez auta, máme možnosti pro průzkum ostrova omezené. Zároveň je to náš poslední celý den na ostrově, takže máme nachystaný program přímo v Puerto de la Cruz. Jen pár set metrů od našeho hotelu se nachází botanická zahrada. Počasí je dnes možná až příliš dobré, ačkoliv je stále jen dopoledne, venku je už docela vedro. Proto jsme rádi, že je v botanické zahradě docela dost stínu. Kvetoucích rostlin není mnoho, ale jinak je zahrada zajímavá a kromě množství rozmanitých stromů poletují v okolí jezírka neobvyklé barevné vážky.
Během návštěvy zahrady nám vyhládlo, a tak se cestou zpět k hotelu díváme po možnostech, kde by se dalo dobře najíst. Padne nám do oka podnik Café La Paz El Aderno, což je na první pohled spíš kavárna, ale my si kromě kávy dáváme ještě sendvič s kuřecím masem a avokádem. Překvapivě je to nakonec to nejlepší jídlo, které jsme na Tenerife jedli. Pokračujeme poté zpět do hotelu, kde si jen bereme plavky a míříme dolů k pobřeží.
Koupání v mořské vodě
Původně jsme se chtěli vykoupat přímo v oceánu, nicméně pláže nevypadají úplně nejlíp a navíc vlny v nás budí respekt. Proto volíme plovárnu Lago Martiánez, což je velký areál plný bazénů, ve kterých se údajně každý den napouští čerstvá voda z oceánu. Platí se zde vstupné 5,50 EUR za osobu za den. Ačkoliv je dnes opravdu teplo, voda v bazénech má jen něco málo přes 20 stupňů, přesto i já sbírám odvahu a jdu se zchladit. Musím uznat, že to nakonec bylo osvěžující. Při cestě zpět k hotelu ještě procházíme obchůdky se suvenýry a centrum města, tím však naše podzimní dovolená pomalu končí.
Poslední den
Dnes v odpoledních hodinách nás čeká odjezd na letiště. Po snídani tedy už nemáme velké ambice. Procházím ještě alespoň pár obchůdků v okolí, abych dokoupil několik drobností, zatímco Katka zkouší vodu v bazéně. Protože nám včerejší avokádový sendvič nedal spát, ještě jednou musíme do kavárny El Aderno. Poté už pomalu vyzvedáváme kufry a přesuneme se k protějšímu hotelu, kam po chvilce přijíždí autobus. Delegátka cestovní kanceláře se řidiče ptá „Čedok?“, ale ten jen nesouhlasně zakroutí hlavou, a tak čekáme dál. Po chvilce se však přeci jen za sklem autobusu objeví cedulka s logem nejstarší české cestovní kanceláře, takže nakonec je to náš autobus.
Na letiště je to zhruba hodinová cesta, během které naštěstí už nemusíme nikde zastavovat, takže bez komplikací jsme na letišti dokonce s předstihem. Ještě není ani otevřeno odbavení, ale už se začínají formovat dlouhé fronty. My jsme naštěstí vpředu, takže zanedlouho jsme odbavení a můžeme zamířit do salónku, kde je překvapivě čeština slyšet víc, než by člověk předpokládal.
Cesta domů
Oproti příletu na Tenerife to vypadá, že na cestě domů bychom se mohli vyhnout zpoždění. Po vzletu se ale ukazuje, že se dnes poletí asi o něco pomaleji, než je obvyklé, a tedy v Praze přistaneme s půlhodinovým zpožděním. To se nakonec potvrzuje. Přistáváme za husté mlhy a rozhodně to nevypadá příjemně. Naštěstí pilot vše zvládá, což se ale nedá říct o pozemním personálu letiště. Hodinu totiž čekáme na kufry. Sice jsme zvyklí na to, že v Praze vše trvá mnohem déle, než kdekoliv jinde, ale tohle už je extrém.
O půl jedné ráno se konečně dostáváme z letiště a potřebujeme se ještě dostat k autu. Dodávka společnosti Go Parking je naštěstí připravená a okamžitě vyrážíme, na parkovišti jsme během 5 minut. Kromě toho, že mlha je opravdu hustá, je navíc asi jeden stupeň pod nulou, takže je velké riziko, že může namrzat. V tomto nás čeká přes 200 kilometrů cesty domů. Dálnice vypadá celkem dobře, ale jedu raději opatrně a zejména na mostech se snažím dávat ještě větší pozor. Na Vysočině navíc teplota klesá až k -5 stupňům a námrazu vidím třeba na zpětných zrcátkách. Jediné místo, kde je však silnice namrzlá, je most u Velkého Meziříčí, pak však teplota stoupá až do Brna, kde už je nad nulou a mlha se také rozpouští. To už je nám ale jedno, jsme doma a jdeme si alespoň na pár hodin lehnout. Za chvilku nás ale čeká pracovní den.
Zhodnocení
Tenerife je určitě dobrou volbou pro únik ze studeného listopadového počasí naší domoviny. Oproti Madeiře nám však přišla krajina dost suchá, ale možná to bylo právě tím termínem a například v jarních měsících by to mohlo vypadat jinak. Zajímavým zážitkem jsou každopádně vysoké hory uprostřed ostrova. Do takových výšek se běžně v Evropě nemáme šanci dostat, navíc ještě pěšky a v listopadu. Vzhledem k tomu, že jsme měli polopenzi a přes oběd jsme obvykle byli někde mimo civilizaci, neměli jsme vlastně ani moc příležitostí ochutnat místní kuchyni mimo hotel. S Čedokem jsme byli docela spokojení, nic kromě půjčení auta jsme vlastně řešit nemuseli a překvapilo nás, že právě při půjčení vozu jsme dostali výhodnější cenu, než kdybychom šli do půjčovny napřímo.