Dnes již legendární pochod Praha-Prčice má spoustu příznivců, kteří se každoročně vrací a znovu a znovu vyrážejí do Prčic pro typickou plastovou botičku. Pochod nakonec oslovil i nás, takže jsme se rozhodli, že si otestujeme naši fyzičku. Jakou trasu jsme nakonec vybrali a nepřekazilo nám výšlap počasí?
Pochod Praha-Prčice stále existuje? Ano, už 58. sezónu
Kdo by neznal klasickou písničku od Ivana Mládka, kde se zpívá o pochodu Praha-Prčice, může si ji pustit na Youtube. Já jsem se už v dětství o tomto pochodu dozvěděla právě díky Mládkovi. Nicméně jsem to brala jako něco, co probíhalo v dávné minulosti, za komunistů a nenapadlo mě, si o pochodu někdy něco vyhledat. To se změnilo loni, když jsem náhodou zahlédla zpravodajství z právě dokončeného ročníku. Zjistila jsem, že právě proběhl už 57. pochod a pořád se těší velkému zájmu turistů. Tak tedy rovnou značím do Google kalendáře termín na další rok a třeba se mi podaří Toma přesvědčit, abychom to taky zkusili.
Rok klasicky uběhl jako voda a při procházení kalendáře jsem si připomněla termín 17. 5. 2025. Vzhledem k tomu, že máme rádi turistiku a okolí Prčic moc neznáme, tak jsme si řekli, že to zkusíme. Při pročítání informací jsme zjistili, že pochod nabízí mnohem víc tras, než jsme si mysleli. Kromě klasické 70kilometrové z Prahy se tu nabízí i mnohem kratší úsek z Tábora, Milevska, Sedlčan nebo Týnce nad Sázavou. Myslí se tu jak na děti, které mají kratší trasu nebo na vozíčkáře, pro které je vybraná trasa speciální trasa. Na své si přijdou i cyklisté, kteří si mohou vybrat ze 4 tras. I my jsme se chvíli rozmýšleli, jestli nezvolíme trasu pro kolo, ale pak jsme si řekli, že je to pochod, tak půjdeme alespoň poprvé pěšky.
Nehrajme si na hrdiny. 30 km bude stačit!
Zdatní turisté sice jsme, ale přece jen nemáme zkušenosti s túrami delšími než něco přes 20 km. V podstatě od začátku jsme si tedy začali vybírat z možností nejkratších 30kilometrových tras. Oficiální stránky mají sice uvedené body, přes které se v rámci dané trasy jde, ale neposkytují žádnou elektronickou variantu, např. gpx soubor. Postupně jsme si tedy do Mapy.cz překlikali několik těchto kratších tras, abychom měli představu, co nás tu čeká. Nejhezčí trasa se nám zdála ta z Petrovic, která vede přes méně frekventované oblasti. Vyhledali jsme si ubytování přes Airbnb přímo v Petrovicích a byli jsme spokojení, jak jsme si to dobře naplánovali.
Bohužel majitelé ubytovacích zařízení nám začali jednu rezervaci za druhou rušit s tím, že v zadaný termín se koná pochod do Prčic. To jsme samozřejmě věděli, proto jsme sháněli ubytování. Nikdo se s námi ale dál nebavil. V lepším případě zrušil rezervaci a hotovo, v horším případě nám ubytování odmítl, ale rezervaci nezrušil. Kvůli problémům s ubytováním jsme nakonec změnili plány a rozhodli jsme se pro trasu z Tábora, která má také 30 km, ale vzhledem k velikosti města byl menší problém najít ubytování. Zbývala nám už jen registrace na zvolenou trasu, která se spouštěla 1. 5. v 10:00. Věděli jsme, že o tuto trasu bývá velký zájem, tak jsme se obávali, abychom se na ni dostali. Nakonec to ale bylo zbytečné. Registrace proběhla v pořádku, zaplatili jsme 2x 58 Kč registrační poplatek a mohli být v klidu, že už nám pochod nic nepřekazí.
Májové ochlazení a deštíky
Začátek května jsme strávili na Mallorce, kde jsme si už zvykli chodit nalehko. Do Česka ale dorazila vlna ochlazení a s ní i májové deštíky. S napětím jsme sledovali vývoj počasí na sobotu. Tak jako tak už jsme nemohli zrušit zaplacené ubytování, tak jsme si řekli, že za hezkého počasí to zvládne každý a brali jsme to jako výzvu. V pátek jsme tedy nasedli do auta a za zhruba 2 hodiny dorazili do Tábora. S majitelkou bytu nebyl žádný problém, klíče jsme měli schované v květináči. Naše ubytování bylo v klidné lokalitě bývalého vojenského areálu zhruba 15 minut od hlavního táborského náměstí. Ještě jsme si pěšky skočili do blízkého Lidlu pro zásoby na snídani a naposledy se podívali na počasí.
Ráno jsme raději vstávali už v 6:30, což o víkendu není nic příjemného. Po naší klasické snídani jsme zkontrolovali, že máme všechno (hlavně nasmažené řízky na svačinu!) a vyrazili na autobusové nádraží, kde byl start trasy. Díky tomu jsme si celou trasu prodloužili ještě o 2,5 km. Na nádraží už byl pořádný šrumec. Registrace naštěstí probíhala velmi rychle. Pořadatel nám pouze naskenoval QR kód, dostali jsme 2 mapy s místy pro razítka z kontrol a mohli jsme vyrazit. Oficiální trasa se od té naší naklikané v některých bodech výrazně lišila. Neměli jsme ale strach, že zabloudíme. Táborskou trasu si zvolilo okolo 5000 pochodníků, takže se nám nestalo, že bychom byli byť na okamžik na pochodu sami 🙂
Pochodníci všech věkových kategorií
Ze startu jsme vyrazili okolo rybníku Jordán a pokračovali silnicí přes Čekanice, Stoklasnou Lhotu a Chotoviny, což jsou všechno části města Tábor. Tento úsek se nám bohužel nelíbil. Celou dobu jsme šli po krajnici silnice a křižovali jsme i rychlostní silnice. V tomto úseku jsme se setkali také s tajnou kontrolou, která na neohlášeném místě dává razítka. Po několika kilometrech jsme konečně odbočili k meandrům Košínského potoka, kde cesta vedla klidným lesem. Zhruba na 15. kilometru jsme se konečně zastavili a vychutnali si řízek s chlebem a pár minut odpočinku. Spousta pochodníků by si evidentně taky kousla!
Po odpočinku se nám šlo o něco líp a také dav lidí se trochu rozmělnil. Někteří jedinci využili naplno množství různých stánků s občerstvením, kde se točilo pivo a prodávali klobásy. Pohodlnou lesní cestou jsme dorazili až ke Starému zámku, kde nás čekala 1. oficiální kontrola. Jednalo se o zříceninu hradu Borotín, u kterého stálo několik stavení, které se nadšenci snaží zrekonstruovat. U kontrolního bodu bylo několik dalších stánků s občerstvením a všude spousta lidí a fronty na všechno. My jsme nic nepotřebovali, tak jsme si sedli do trávy a vypili si jeden energeťák.
Po krátkém odpočinku nás čekal delší úsek stoupání. Šli jsme ale po zpevněné široké cestě a stoupání bylo pozvolné, takže to nebyl žádný problém. Akorát vítr občas zavál opravdu pořádně. Postupně jsme minuli Šetkův vrch a dostali jsme se až do obce Střezimíř. Tady se na turisty opravdu dobře připravili. Byla tu spousta stánků se vším možným a také otevřená hospoda. Byli jsme rádi, že se tu zase nějací lidé zastavili, ale my jsme pokračovali dál. Čekalo nás další pozvolné stoupání. Sice tu více foukal vítr, ale otevírali se krásné pohledy do okolí. Občas jsme si vyslechli zajímavé rozhovory ostatních, někdy jsme ale museli i zrychlit, abychom neslyšeli otravné kecy opilých nebo jinak nepříjemných lidí.
Kilometry se začínají ozývat
Kousek před Červeným Újezdem jsme zastavili u vyhlídky Altán. Nachází se tu dřevěný altánek s posezením a s výhledem do krajiny. Chtěli jsme si tu sníst další část svačiny, ale vítr nás vyhnal o kus níž ke kapli sv. Anny, kde foukalo o něco míň. Chvilku jsme si odpočinuli a doplnili energii a pokračovali jsme dál. Zanedlouho jsme dorazili do zmiňovaného Újezdu. Udělali jsme jen pár fotek a šli dál. Pokračovali jsme za vesnicí do lesa a po delší době jsme šli z kopce. Hned se šlo o něco líp! Po dvou kilometrech už nás čekala dnešní poslední kontrola za Řikovem. Do cíle nám zbývalo už jen 5 kilometrů. Mraky měnily barvy do hodně tmavého odstínu a my jsme si říkali, jestli by to ještě tak hodinu nemohlo vydržet. Po chvilce se hodně rozpršelo, ale nechtělo se nám oblékat pláštěnky, tak jsme se schovali pod velkým stromem a čekali jsme, jaký bude vývoj situace. Naštěstí to byla jen přeháňka, tak pokračovali dál. Bohužel zbytek cesty se šlo opět po krajnici silnice. Nebylo to nic příjemného. Sice tu nebyl velký provoz, ale občas nějaké auto projelo a také po asfaltu se už ke konci nešlo úplně příjemně.
Jaká barva botičky nás čeká? Prý modrá
Prošli jsme přes obce Víska a Přestavlky a vyhlíželi jsme ceduli označující začátek obce Sedlec-Prčice. Nakonec jsme se jí přece jen dočkali :). Cvakli jsme povinnou fotku a odpočítávali metry do finále na náměstí. Tady byly určitě tisíce lidí. Nebylo tu skoro k hnutí. Po chvilce jsme konečně uviděli vlajky s označením cíle. Vytáhli jsme mapky s razítky a organizátorky nám daly to poslední cílové razítko, arašídové horalky a vytouženou botičku. A hele, ona je zelená! To je ta nejkrásnější barva, kterou jsem si mohla přát. Udělali jsme pár společných fotek a zamířili jsme za stánkem na kafe. To byl ale problém, protože lidí tu bylo opravdu jak na vánočních trzích. Nakonec jsme se ale prodrali ke stánku, kde dělali dokonce kafe z páky a vychutnali jsme si zasloužené cappuccino.
Horalky tu měly velký stan s fotokoutkem a soutěží, ale fronty nás odradily. Podobně to bylo také u firmy Loap, která nabízela pěkné tričko s motivem pochodu za 2 stovky. Zamířili jsme tedy na autobus do Heřmaniček. Po cestě jsme ještě koupili pohled v informačním centru, kde mají vystavené všechny botičky od roku 1966. U autobusu jsme měli štěstí, zrovna tu bylo míň lidí, tak jsme nasedli a jeli na nádraží. V Heřmaničkách Toma chytla křeč, tak jsme se nikam nehnali. Vlaků mělo přijet víc. Nakonec jsme stihli už první rychlík, který byl v Táboře za 15 minut. Začali jsme se cítit o něco líp, už nás čekala jen cesta na ubytování. U nádraží v parku jsme ještě naposled posvačili a pokračovali na náměstí na pivo. Chvilku jsme vybírali a nakonec jsme si sedli do pivnice nazvané Výčep s nabídkou minipivovaru Obora. Objednali jsme si malou a velkou desítku a čekali jsme, jak bude chutnat. Naštěstí to bylo výborné hořké pivo, tak jsme si pak dali ještě každý jedno.
Lehce posilněni alkoholem nás přestaly bolet (skoro) puchýře a šli jsme zvolna posledních několik minut na ubytování. Sundali jsme boty a to byla teprve úleva! Večer jsme strávili u hokeje se sklenkou vína v ruce a odpočívali po náročném fyzickém výkonu.
Odpočinkový den s výstupem na legendární Blaník
Ráno jsme konečně nemuseli ani brzo vstávat, ani nikam spěchat, takže jsme si mohli vychutnat poklidné nedělní dopoledne. Po dvou kávičkách jsme se sbalili, vrátili klíče a vyrazili směrem na Louňovice pod Blaníkem. Po zhruba půl hodince jízdy na sever od Tábora jsme byli na místě. Oficiální parkoviště je ještě o něco blíž, ale my jsme se spokojili s bezplatným parkováním v centru obce. Bylo tu liduprázdno až na stánek se zmrzlinou a stánek s trdelníky. Akorát přišla další várka deště, což jsme využili ke snězení posledních řízků, které nám zbývaly. Naštěstí to byla rychlá přeháňka a my jsme mohli vyrazit vzhůru za blanickými rytíři. Část cesty vedla boční ulicí a asi po kilometru se napojovala kousek od horního parkoviště. Tady už bylo několik informačních cedulí včetně té o testu zdatnosti. Kdo má zájem, může si stopnout, za jak dlouho k rozhledně dorazí.
Nahoru vede zelená a červená turistická značka, která se v jednom bodě rozdělí. Červená cesta je kratší, ale prudká. Zelená je delší, ale mírnější. Zvolili jsme nahoru tu červenou. Rozhledna byla tentokrát otevřená a dokonce se i trochu snížila oblačnost, takže výhledy byly pěkné. Rozhlednu Velký Blaník postavili už v roce 1895, ale dnešní podobu získala až skoro o 50 let později. I v dnešní podobě se jedná o krásnou a zajímavou stavbu, kterou stojí za to navštívit. U rozhledny najdete i mnoho různých informací ohledně pravěkého osídlení a dočtete se také o legendě o blanických rytířích. My jsme žádné nepotkali, proto jsme se vydali zpět do Louňovic, tentokrát druhou stranou po zelené značce. Po cestě jsme minuli ještě útulnu s různými druhy ptačích budek a bez přestávky jsme pokračovali zpět do obce.
Na skok do Vlašimi
Louňovice bohužel neoplývají širokou nabídkou restaurací a kaváren, proto jsme popojeli jen o pár kilometrů dál do města Vlašim. Město je známé především pro svůj zámek a pečlivě udržovaný zámecký park. Nás zaujala ParaZOO, což je záchranná stanice pro zvířata, která se už nemohou vrátit do volné přírody. Naše kroky ale směřovaly hlavně na kávu na náměstí. V rodinné cukrárně jsme si vychutnali výborné cappuccino a nakonec jsme neodolali ani domácím zákuskům, které vypadaly výborně. Zašli jsme se ještě podívat do zmiňované zámecké zahrady a do okolí náměstí a pomalu jsme se vraceli k autu.
Shrnutí a dojmy z pochodu
Akce jako taková se nám líbila. Donutila nás vyzkoušet si ujít delší trasu, než jsme normálně zvyklí a podívat se do míst, které neznáme. Na začátku jsme byli lehce překvapení, že organizátoři nenabízí trasy v nějaké mapě (např. Mapy.com), ale to se nakonec nejevilo jako problém. Nicméně doporučujeme trasu podrobněji nastudovat a vybrat si pro vás tu nejvhodnější, protože třeba ta 30kilometrová táborská vedla hodně po silnicích a to se nám nelíbilo. Také je fajn zvážit, jestli jste v pohodě s tím, že po celou trasu půjdete v davu lidí a v cíli se ocitnete na přeplněném náměstí malé obce. My hodnotíme pochod pozitivně. Odměna v podobě různé barvy botičky je lákavá, proto se určitě rádi v budoucnu zúčastníme a zkusíme hecnout třeba i těch 40 km. Navíc už budeme vědět, co nás čeká, tak nás nepřekvapí ani zástupy lidí.
Máte také zkušenost z pochodu do Prčic? Podělte se s námi o zážitky!
Kde se registrovat a kolik to stojí?
Registrace probíhá na oficiálních stránkách pochodu a letos bylo startovné 58 Kč. Je dobré se přihlásit, co nejdříve po otevření registrace, protože počet míst je omezen a některé trasy mohou být brzy vyprodané. K nákladům třeba připočíst jízdenku do Heřmaniček (50 Kč na osobu) a vlak do Tábora asi za 60 Kč a pak samozřejmě záleží, zda dává smysl ubytování v místě. Ale je rozhodně příjemnější si po pochodu v klidu odpočinout a necestovat ještě přes půl republiky domů.