Ani ne před měsícem jsme si užívali naši divokou plavbu na Ploučnici. Na loď už by se nám znovu nechtělo, ale tento kraj nás zlákal na vyjížďky na kole. Vzhledem k tomu, že mi zbývalo ještě dost dovolené, kterou jsem musela vyčerpat, rozhodli jsme se vyrazit do České Lípy už v úterý po práci a užít si tak 5 dní v těchto (pro nás) dalekých končinách. Kam všude jsme zavítali?
V úterý mě taťka lehce po čtvrté vyzvedl u práce a vyjeli jsme. Po cestě jsme nepotkali žádné zácpy ani jiné komplikace, takže se nám podařilo dorazit na ubytování v České Lípě po osmé hodině. Bydleli jsme v penzionu Kopeček na začátku města. Pokoj byl v podstatě nový včetně malé ledničky a rychlovarné konvice, tak jsme ani nevyužili možnost snídaní. Ještě večer jsme se domluvili, že se pojedeme podívat na skalní hrad Sloup v Čechách a na varhany v Kamenickém Šenově.
Rozhledna, hrad, Panská skála a dlouhý sjezd po bývalé železnici
Po snídani a kávě na pokoji jsme okolo desáté vyrazili. V Brně jsme byli zvyklí na horké letní počasí, ale tady bylo o poznání chladněji. Většinu dne jsem strávila v lehké bundě. Nejprve jsme projeli městem a vydali se zkontrolovat obchodníka Meridy, s kterým taťka spolupracuje. Jednalo se o malý zastrčený obchůdek na opačném konci České Lípy. Paní byla velmi příjemná a bylo v idět, že se v sortimentu vyzná, takže pokud byste měli někdy potíž s kolem a byli zrovna v těchto končinách, určitě můžeme doporučit se na tento obchod obrátit :).
Následně už jsme se vydali směrem k obci Sloup v Čechách, kde se nachází zmiňovaný skalní hrad. Velice záhy jsme zjistili, že oblast, ve které se nacházíme, je hodně kopcovitá a cyklistické výkony tu rozhodně nebudou zadarmo. Ještě před návštěvou hradu jsme si vyjeli prudší stoupák na vyhlídku Na Stráži se stejnojmennou rozhlednou. Na místě se nachází i restaurace a ubytování a dá se sem dojet i autem, proto tu o lidi nebyla nouze. Nejprve jsme se šli nasvačit právě na vyhlídku, která poskytovala úžasný výhled na protější hrad. Následně jsme si koupili lístek a vyšlápli si ještě i na rozhlednu. Výhled nebyl špatný, ale nahrnulo se sem hodně lidí, takže jsme se raději vydali zpět ke kolům.
Přejezd k hradu trval jen pár minut. Znovu jsme zamknuli kola a šli na prohlídku hradu vytesaného v pískovci. Pro mě to byla už druhá návštěva hradu. Poprvé jsme se tu zastavili s Tomem v létě 2021 při našem výletu do Jizerek. Hrad nabízí spoustu možností kudy se vydat, jsou tu různé uličky a místnosti, do kterých se dá nahlédnout. Po důkladné prohlídce a dostatečné fotodokumentaci jsme se vydali zase dolů. Čekalo nás teď 10 km stoupání přes obce Radvanec, Nový Bor a Okrouhlou až k Panské skále. Po cestě jsme se zastavili jen v Novém Boru, kde jsme se podívali na náměstí. Z Okrouhlé nás Mapy.com navigovali lesními cestami, z nichž jedna vedla direktem po bývalé sjezdovce. No proč ne, ale v sedle se to vyjet nedalo :D. Poté už to bylo jen kousek k Národní přírodní památce Panská skála, která je známá díky pohádce Pyšná princezna.
Místo je to opravdu unikátní. Několikametrové čedičové sloupy ve tvaru pětiúhelníku jen tak někde neuvidíte. My jsme se tu chvíli zdrželi, abychom se nasvačili a na chvíli si odpočinuli. Samozřejmě jsme si také vylezli nahoru a užívali si tento netradiční zážitek. Už v sedle jsme sjeli ještě na parkoviště, kde právě zavíralo informační centrum. Nic podstatného jsme se tu nedozvěděli, tak jsme vyrazili na zpáteční cestu do České Lípy. Oproti původnímu plánu jsme se vydali po trase bývalé železnice, která měla velký sklon a díky tomu se na většině délky této cyklostezky téměř nemusí šlápnout do pedálů. Původně jsme si chtěli trasu ještě o něco prodloužit okolo zámku Bořetín, ale nakonec jsme se rozhodli, že nám to bude stačit. Dojeli jsme na náměstí v České Lípě a doufali jsme v nějakou rozumnou restauraci, abychom se navečeřeli. Bohužel výběr tu nebyl moc velký a jídlo od 300 Kč výš nám přišlo drahé. Našli jsme si restauraci Na Střeláku o kousek dál od náměstí a tady jsme se dočkali rychlé a dobré večeře za rozumný peníz.
Na kole Českým rájem s výhledy na Kost a Trosky
Ještě večer probíhaly debaty o tom, kam se další den vydat. Nakonec to taťka namyslel tak, že se svezeme autem do Mnichova Hradiště na návštěvu dalšího obchodníka a odtud uděláme kolečko zajímavou oblastí pískovcových skal v Českém ráji. Do Hradiště jsme dorazili asi za 40 minut jízdy. Podobně jako při minulé zkušenosti byl pan majitel velmi příjemný a schválil nám naši dnešní trasu i s několika možnostmi, kam se ještě podívat. Po návštěvě jsme přeparkovali na velké bezplatné parkoviště, které se nachází u místního zámku. Tentokrát jsme vyjížděli až po půl 12, takže jsme neměli času na zbyt. Prvních 20 kilometrů byla pohodová jízda téměř po rovině. Oproti včerejšku se oteplilo, tak jsme byli rádi, když jsme se mohli na chvíli zastavit ve Svijanech v pivovarské restauraci. Hlad jsme zatím neměli, tak jsme si dali jen jedno čepovaný a vydali se dál směrem na Hrubou Skálu.
Cesta vedla po silnicích s menším provozem, až jsme za obcí Kacanovy uhnuli do lesa. Lidí bylo málo, jelo se dobře, jen ty kopce začaly být prudší a delší :). Po cestě jsme se na chvíli zastavili u skalní zajímavosti Adamovo lože, které je dnes stěží rozpoznatelné a při prvním pohledu jsem místo přehlédla. Od tohoto místa už to bylo jen pár minut na zámek Hrubá skála. Chvíli jsme uvažovali, že bychom se podívali i dovnitř, ale čas pokročil a my jsme si také potřebovali chvíli odpočinout a doplnit energii. Po svačině a kávě jsme pokračovali dál. Záhy se nám otevřel nádherný pohled na zříceninu hradu Trosky. Návštěva hradu už byla mimo naše časové možnosti, tak jsme se museli spokojit jen s tímto pohledem. Podle doporučení Mapy.com jsme vyjeli kopec až k obci Troskotovice a zjistili jsme, že další úsek cesty vede neprostupným houštím a určitě jím neprojedeme na kole. Mapy.com tedy opět nezklamaly.
O kousek jsme se vrátili a dojeli jsme až k pohádkově vypadajícímu Věžickému rybníku, kde se natáčel film Jak dostat tatínka do polepšovny. Zbývalo nám necelých 9 km k další zastávce u hradu Kost. Ke hradu jsme dojížděli až před šestou hodinou, takže už byl zavřený, ale dalo se podívat na náměstí a hlavně byla otevřená hradní restaurace. Vzhledem k pokročilé hodině už byla většina návštěvníků pryč a my jsme měli klid. Po jednom pivu a zmrzlině jsme pokračovali dál. Zbývalo nám ještě 18 km! Nabízely se tři varianty trasy, nakonec jsme se rozhodli pro tu, která vedla okolo rozhledny Čížovka, která už sice byla taky zavřená, ale je to pěkná stavba i na pohled. I od rozhledny byl docela pěkný výhled do okolí a hlavně zapadající slunce dělalo pěkné světlo. Od rozhledny to bylo zhruba 11 km téměř po rovině, takže se jelo dobře a okolo osmé večer už jsme nakládali kola zase do auta.
Pátek ve znamení ferrat aneb děčínská Pastýřská stěna
Pro dnešek jsme nechali kola doma a vyrazili autem do Děčína. Parkování je tu k dispozici hned na několika místech a zdarma. My jsme si vybrali parkoviště před místní knihovnou, protože jsem se chtěla na tuto zajímavou stavbu podívat a navíc byl odtud i výhled na zmiňovanou stěnu. Knihovna se od roku 2012 nachází u břehu řeky Labe a svým vzhledem připomíná regály s barevnými hřbety knih, na kterých jsou uvedeni i různí čeští autoři. Nejprve jsme se zastavili na skok v informačním centru, které sídlí v přízemí knihovny a poté už jsme se vydali přes most k nástupu na ferraty.
Prvních 5 ferrat se tu poprvé objevilo v roce 2014. Od té doby se jejich počet rozrostl na 16 a vyberete si tu z různých obtížností. Naštěstí pro nás bylo na ferratách docela málo lidí, takže jsme se tu nemuseli moc mačkat. U nástupního místa se nachází mobilní WC i zamykatelné skříňky, což jsme využili. Ještě pár fotek na začátek a vydali jsme se na první cestu s názvem Cesta do nebíčka v obtížnosti C. Cesta byla zajímavá a místy docela obtížná, což bylo možná způsobeno i tím, že jsme neměli pohorky, ale měkké tenisky. Zhruba v polovině trasy jsme vylezli na takový odpočinkový plácek, kde je i stůl s lavicemi a člověk se může rozhodnout, jak bude pokračovat dál. Rozhodli jsme se pro cestu s atraktivním lanovým (Karlovým) mostem. Dostat se k mostu bylo trochu obtížnější, ale dalo se to zvládnout. Na mostě se mi v měkkých botách trochu rozklepaly kolena, ale aspoň to byl zážitek :D. Za mostem jsme se opět napojili na původní cestu a po krátkém žebříku vylezli nahoru.
Z vrcholu Pastýřské stěny je nádherný výhled na město i řeku a stojí to určitě za to se sem podívat i v případě, že by člověk nechtěl lézt po ferratech. Existují tu dvě pěší cesty, které se dají zároveň využít i jako sestupové. Na vrcholu se sice nachází honosně vypadající kamenná budova s restaurací a rozhlednou, ale podle toho, co jsme zjistili, tak už je delší dobu zavřená. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než sejít dolů a občerstvit se z vlastních zásob. Samotný sestup nám trval mezi 15-20 minutami. Po chvilce odpočinku jsme se vydali na druhou cestu, tentokrát s názvem Spolčení hlupců opět v obtížnosti C. Cesta se nám zdála o něco jednodušší. Od odpočinkového plácku jsme pokračovali po kramlích direkt nahoru. Cesta nese název Adrenalin Challenge v obtížnosti C.
Začínali jsme být unavení, protože do stěny se zhruba od 10 do 15 hodin opírá slunko. Zároveň jsme si chtěli ale ještě aspoň jednu cestu vylézt, takže jsme se domluvili na kompromisu v podobě lehčí cesty. Cesta Hladový poutník byla opravdu o poznání jednodušší, ale v závěru cesty před výšvihem ke stolku jsme museli čekat. S ubývajícím sluncem totiž začalo ke stěně proudit mnohem víc lidí. Po chvilce čekání jsme pokračovali Cestou do nebíčka a na závěr jsme se ještě napojili na áčkovou cestu Vzdušný balet. Po této ferratě jsme se domluvili, že nám to stačilo a vrátili jsme se dolů na pivo a colu. Co se týká obtížností, tak se dle různých zdrojů jedná o stupeň těžší cesty, než je uvedeno v průvodci. A já myslím, že s tímto tvrzením můžeme souhlasit. Snad se nám podaří se sem ještě vrátit a vyzkoušet i nějaké těžší trasy tentokrát v pohorkách.
Kokořín, prvorepublikové lázně Mšeno, rozhledna Vrátenská hora a Houska
Počasí nám pořád přálo, takže jsme neváhali a rozhodli se pro další výlet na kole. Tentokrát jsme přejeli autem pod hrad Houska, kde jsme věděli, že se dá bez problémů na celý den zaparkovat. Chvíli jsme ladili velice neintuitivní navigaci Bryton, respektive potřebovali jsme do ní dostat gpx soubor z Mapy.com. Nakonec se to povedlo a my jsme konečně nemuseli u každé odbočky zastavovat a kontrolovat trasu. Ze začátku nás čekal docela dlouhý sjezd, protože Houska se nachází na kopci. V obci Blatečky jsme si udělali povinné foto (přece jen jsme Blatní :D) a pokračovali jsme dál do obce Střezivojice. Tady jsme narazili na otevřenou hospodu Bouda. Nicméně cappuccino pro ně bylo sprosté slovo a cola bez cukru jakbysmet. Vystačila jsem si tedy s vlastními zásobami a taťka si dal alespoň pivo.
Naší další zastávkou se stal už samotný hrad Kokořín. Výšlap k němu stál za to! Na hradu jsme si dopřáli svačinu a vylezli si na netradiční kamennou věž. Výhledy byly parádní. Ve spodním prostorách hradu jsme si ještě prošli výstavu fotek z Kokořína a nejbližšího okolí a pak už jsme nasedli na kolo a pokračovali jsme dál. Na hradu nebyla možnost občerstvení, proto jsme se po cestě ještě zastavili u rybníka Harasov, kde se dá jednak docela rozumně občerstvit a druhak je tu pěkná pláž a příjemné koupání. Dříve tu bývalo rekreační středisko pro VIP soudruhy, které momentálně chátrá, ale prý se noví majitelé snaží o záchranu. No uvidíme. Po kávě už jsme se nezdržovali. Cesta po chvíli začala opět stoupat a v podstatě až do obce Mšeno jsme jen nabírali výškové metry. Ve městě se nachází pěkné historické náměstí, kde se dá na chvíli zastavit, podívat se do informačního centra nebo si dát zmrzlinu. My jsme se zastavili v „íčku“, abychom koupili nějaký suvenýr nebo alespoň pohled. Nakonec se nám podařilo koupit parkovací hodiny pro všechny členy naší rodiny, protože tu stály jen pouhých 10 Kč :D. Následně už jsme zamířili k nedalekému koupališti, které bylo postaveno v roce 1932 a působí prvorepublikovým dojmem.
Koupaliště je krásně opraveno a člověk se tu cítí, jako kdyby se najednou ocitl o století zpět. Lidí tu bylo tak akorát a po tom dlouhém stoupání bylo fajn si na chvíli odpočinout a zrelaxovat. Samozřejmě jsme se šli i vykoupat, i když měla voda jen asi 18 stupňů. Odpoledne se blížilo do své druhé půlky a nás čekal ještě výšlap na Vrátenskou horu a zpět k hradu Houska. Znovu jsme projeli obcí a přes obec Libovice jsme stoupali ke zmiňované hoře. Zvlášť závěr výšlapu byl výživný, protože se jelo po kamenité lesní cestě se slušným sklonem. My jsme ale zvítězili a chvíli před sedmou hodinou jsme stanuli u paty rozhledny. Ta byla samozřejmě zavřená, takže jsme udělali jen pár fotek a pokračovali posledních pár kilometrů zpátky k autu. Na parkovišti už jsme byli skoro sami, protože hrad měl také dávno zavřeno. To nás ale neodradilo a chtěli jsme se k Housce alespoň podívat. Zhruba po čtvrt hodině šlapání jsme se dočkali a alespoň nakoukli do areálu hradu. Po krátkém sjezdu dolů jsme naložili auta a vyrazili zpět do České Lípy. Vrátili jsme se už do vyzkoušené restaurace Na Střeláku a dali jsme si za odměnu dobrou večeři.
Pěšky na Bezděz a k Máchovu jezeru
V neděli už jsme nechali kola odpočívat a při zpáteční cestě do Brna jsme se zastavili ještě na hradu Bezděz. Parkování tu bývá trochu problém, přece jen byl víkend a ještě k tomu prázdniny. Malé parkoviště v obci bylo plné, ale když jsme se otáčeli s tím, že se vrátíme na spodní větší parkoviště, tak nás odchytla podnikavá babička a nechala nás zaparkovat u ní na dvorku. Proč ne :). Čekalo nás necelého 1,5 km a 180 metrů nahoru. Po cestě k hradu se nachází ulička se spoustou bufetů a obchodů se suvenýry. My jsme zapadli do té nejlíp vypadající, i když obsluha byla trochu zmatená. Taverna Bezděz – S láskou Karel je opravdu zajímavá možnost občerstvení, kde se dá najíst i zdravě. Záhy jsme zjistili, že to tu doporučuje i Hejlík :D. Po dobré kávě a ne úplně chutném pivu jsme pokračovali na hrad. Lidí tu bylo dle očekávání opravdu hodně. Zvlášť na hradě to bylo znát.
Prohlídka je tu neorganizovaná, ale kdo chce, tak si může počkat na průvodce, který zájemcům představí historii hradu a provede je po zajímavých místech. My jsme se na prvních asi 20 minut přidali a musím říct, že zajímavých informací byla spousta. Pak už jsme si ale zbytek prošli sami, abychom se vyhnuli davům ve věži. To se nám tak úplně nepovedlo, ale i tak jsme se pokochali výhledy do vzdálené krajiny. Po cestě zpátky jsme neodolali a ve stánku se suvenýry si koupili nanuka. Nikde jsme se už nezdržovali, nasedli do auta vyrazili zpět pár kilometrů k Mácháči. Parkování je tu opět výzva, ale vzhledem k ceně parkování 60 Kč/hod. se tu místo najít dá. My jsme obětovali 120 Kč s tím, že 2 hodiny nám budou bohatě stačit. Zaparkovali jsme u nádraží, odkud to bylo nejblíž k bezplatným plážím. Hlavní pláže jsou tu zpoplatněné, je tu hodně lidí a spousta komerčních atrakcí. Proto jsme se raději vydali o kousek dál, abychom měli klid a vychutnali si pohodu u vody. Chvíli nám trvalo, než jsme do vody vlezli, protože dnes hodně foukalo a vítr dělal velké vlny. Nakonec to bylo ale příjemné plavání. Do dvou hodin jsme se v pohodě vlezli, takže jsme si ještě prošli přístupná místa, např. přístaviště Máj odkud byl pohled do zátoky, kde jsme se koupali.
Kromě Máchova jezera je v Doksech moc pěkné muzeum Čtyřlístku (časopisu), ale momentálně se rekonstruuje. V prostorách zámku se nachází i informační centrum, kde jsme koupili ještě nějaké suvenýry. Dokoupili jsme ještě nějaké nezbytnosti v místním Penny (kde se dá mimochodem parkovat zdarma, ale je to o něco dál k vodě) a vyrazili jsme na dlouhou cestu domů do Brna.