Čtení na: 8 min.

O řece Ploučnici, která bývá nazývaná českou Amazonkou, jsme poprvé slyšeli v Toulavé kameře loni na podzim. Zaujala nás především tím, že se v jednom úseku, poblíž obce Noviny pod Ralskem, proplouvá dvěma uměle vytvořenými tunely. Shodou okolností se o Ploučnici letos zmínil i brácha, který tuto řeku plánoval sjíždět. Vzhledem ke zmiňované atrakci, které se často říká Pekelný jícen, jsme dlouho nepřemýšleli a přidali jsme k partě ostatních vodáků.

Z Brna přes Kolín až do deštivého kempu Boreček

Z Brna jsme vyráželi okolo čtvrté hodiny. Tentokrát jsme se svezli s Honzou, který má 9místnou dodávku a mohli jsme tak jet všichni pohromadě. V Rosicích jsme ještě vyzvedli další pasažéry a vyrazili směr Boreček, který se nachází poblíž města Mimoň. Čekalo nás necelých 300 km a několik hodin jízdy. Jak jsme předpokládali, tak už po cestě začalo pršet a nepřestalo ani po příjezdu do kempu. Stavění stanu jsme tedy odložili a šli se posilnit do místního kiosku. V mracích se naštěstí objevila mezera, tak jsme mohli narychlo postavit stany a pak probírat plán zítřejšího dne.

Počasí se bohužel neumoudřilo ani ráno a probouzeli jsme se opět do deště. Posnídali jsme pod střechou kiosku a koupili lístky na bus, který nás měl převést k výchozímu bodu dnešní plavby – Průrvy. Do kempu dnes dojedeme po řece, takže nemusíme balit stany ani brát moc věcí. V 9 hodin, za stálého deště, jsme vyrazili asi na 15minutovou jízdu k Průrvě. Tady už na nás čekali pracovníci půjčovny a měli pro nás připravené lodě, pádla a barely. Ještě chvíli jsme čekali na další účastníky, kteří se k nám připojili až ráno a mohli jsme nasedat. Po chvilce přestalo pršet.

Hned na začátku nás čekalo proplutí zmiňovaného Pekelného jícnu. Zážitek to byl opravdu moc zajímavý. Po vyjetí z tunelu jsme na sebe všichni počkali a pak už jsme pokračovali směrem k Mimoni, kde byla naplánovaná přestávka na oběd. Plavba do Mimoně byla víceméně pohodová, háček nemusel skoro nic dělat a zadákovi stačilo jen korigovat směr. V Mimoni jsme kotvili zhruba po 1,5 hodině plavby. Počasí se zatím drželo, místy jen slabě poprchávalo. Ve městě jsme chvíli hledali otevřenou hospodu, což se jevilo jako problém. Nakonec jsme zakotvili v restauraci Beseda, která nabízela klasická česká jídla. Po cestě zpět k lodím jsme ještě doplnili zásoby na další den, protože nebude možnost nikde nic dokoupit.

Amazonský prales do slova a do písmene

Poklidnou plavbu do Mimoně vystřídalo peklo :D. Řeka se najednou změnila v neprostupnou džungli a nás čekalo několikahodinové prodírání se větvemi, které sahaly až k vodní hladině. Z informací jsme sice věděli, že se řeka hodně klikatí a na jaře bývá zarostlá, ale s tak hustou vegetací jsme nepočítali. Plavba po řece se stala bojem o co nejméně šrámů v obličeji. Do toho se znovu spustil hodně silný déšť a my jsme museli vytáhnout pláštěnky. S přibývajícím časem se stupňovalo napětí a psychické vysílení. Doufali jsme, že kemp už nebude daleko. Úsek z Mimoně do kempu jsme jeli skoro 4 hodiny.

Do kempu jsme dojížděli už za sluníčka. Vytáhli jsme lodě na břeh a začali sušit mokré věci. Naše kroky mířily k občerstvení. Teď to pivo opravdu bodlo. Do večera bylo ještě dost času, tak jsme využili, že už neprší a šli se projít k nedalekému letišti, které bylo součástí bývalého vojenského areálu. Kromě téměř 3kilometrové ranveje se tu nachází i spousta hangárů mnohdy ještě s nápisy azbukou. Pomalu jsme se procházeli po dráze a užívali si konečně teplo ze sluníčka. Brácha nám pak rozdal Plzně v plechu a pokračovali jsme až ke zvukům letadla, které jsme slyšeli. Nějací lidé se tu pokoušeli nahodit motor pomocí roztáčení vrtule. Jak to dopadlo nevíme :D. Cestu zpátky nám zkrátil Honza, který se vracel z České Lípy, kam s Pavlem převáželi auto do naší cílové destinace v neděli. V kempu jsme se vrátili ke kiosku a dumali jsme nad tím, jaký bude zítřejší úsek plavby.

Pohodová plavba až do Brenné? Skoro

Dnešní den začal mnohem lépe. Sluníčko svítilo a nám se podařilo usušit většinu věcí. Dnes jsme vyjížděli z našeho kempu, nemuseli jsme tedy tolik spěchat a vychutnali jsme si i zákusky, které tu kiosek po ránu nabízel. V 11 hodin jsme konečně vyrazili. Zanedlouho se ukázalo, že dnešní část plavby bude mnohem méně namáhavá než ta včerejší. Meandrů sice neubylo, ale nepříjemná vegetace byla minimální. Na tomto úseku se nenachází žádná možnost občerstvení, proto jsme se zhruba po dvou hodinách rozhodli přirazit ke břehu a naobědvat se na pěkném místě u lesa. Před pokračováním se dokonce někteří z nás i vykoupali.

Úsměv z tváří se nám vytratil asi 3 kilometry před tábořištěm Brenná. Vegetace zhoustla a my jsme se opět museli prodírat větvemi a spadlými kmeny, které nám přidaly další šrámy na těle. Okolo páté jsme konečně dorazili do cíle. Na nouzovém tábořišti se nachází pouze chemická toaleta a kontejner na odpadky, všechno ostatní bylo v naší režii. Na mapě jsme ale objevili farmu, která byla vzdálená jen necelé 2 kilometry. Postavili jsme tedy rychle stany a vyrazili do Heřmaniček s vidinou teplé večeře a točeného piva. K naší úlevě byla farma opravdu otevřená, ale nabídka byla mizerná. Z jídla byl k dispozici párek v rohlíku, utopenec nebo škvarkové sádlo. Navíc mladý kluk, který obsluhoval, byl velmi nešikovný a každou objednávku popletl. Museli jsme se smát :D. Zpátky jsme nespěchali, ale nejprve došel chleba a pak i pivo, takže nebyl důvod tu dál zůstávat. V kempu jsme si dali ještě něco málo k jídlu, zapili to pivem a postupně jsme odpadávali do svých stanů.

15 km utrpení nebo pohody do cíle?

Jaká bude dnešní trasa netušil nikdo. Někdo říkal, že to bude ještě 2 km dobrý a zbytek cesty hrůza. Někdo tvrdil přesný opak. Proběhla i informace, že už bude v tomto úseku málo vody. Tak jako tak, vyrazit jsme museli. Tentokrát jsme byli všichni vzhůru už po sedmé. Slunko už zase pálilo a vypadalo to na opravdu horký den. Po snídani jsme se sbalili a už po deváté jsme vyplouvali. Hned na začátku jsme si sjeli jez Brennský mlýn a pokračovali směrem k Heřmaničkám, kde jsme byli včera na pivu. Plavba to byla zase náročná. Úseků s větvemi tu bylo opět hodně a cesta se táhla. Po hodině a půl jsme měli na kontě teprve 4 km. U mostu u Heřmaniček jsme vyslali rychlou spojku, jestli je farma otevřená. Oproti oficiální otevíračce otevřená byla a dokonce už měli i pivo, takže jsme si odskočili na jedno točený a poslali jsme tam zase i párek v rohlíku. Někteří stihli piv víc a najednou jim ten den připadal tak nějak hezčí :D.

Nedalo se ale nic dělat. Pořád bylo před námi 11 km. Naštěstí úseky se spadlými stromy a větvemi ve vodě prořídly a my jsme nabrali opět rychlost. Dokonce jsme z plavby měli zase radost a užívali jsme si otočky a ostré zatáčky. Po 7 kilometrech jsme dopluli na začátek České Lípy k restauraci U Kerama. Místo to bylo opravdu na úrovni. Příjemný a rychlý personál, dobré jídlo, takže jsme byli o to víc spokojení. Navíc nás čekaly už jen 4 kilometry k zimnímu stadionu, kde byl cíl naší plavby. Poseděli jsme asi hodinu a půl a vydali se zpět na řeku. Naše rychlost se v poslední etapě plavby opět zpomalila. Přibylo úseků, kde jsme museli zpomalovat a znova najíždět tak, abychom mohli bez úhony projet. Začalo to být psychicky náročné. Ke konci nás čekalo několik „jezů“, které nás ještě potrápily. Na jednom už jsme byli málem pod vodou, ale podařilo se nám ho projet pozpátku. Na druhém jsme se zase zasekli a nemohli jsme se pohnout z místa. No těch zážitků bylo opravdu dost!

Při příjezdu k zimnímu stadionu jsme byli rádi, že to máme za sebou. Ještě umýt lodě (jinak se platí 50 Kč poplatek za špinavou loď), vybalit si věci ze sudů a počkat na Honzu, než se vrátí s autem. Mezitím jsme si ještě vypili teplé pivko, dosušili věci a připravovali jsme se na dlouhou cestu zpět do Brna. Naštěstí jsme k Brnu přijížděli až okolo deváté hodiny, tak jsme se vyhnuli vracejícím se návštěvníkům z Moto GP. Doma jsme ještě provedli důkladnou očistu ve sprše a byli jsme rádi, že máme zase svou postel a polštář.

Průjezd průrvou