Národní park Podyjí nás lákal už loni, kdy jsme si ho chtěli projet na kole. Bohužel už to bylo na podzim, počasí nebylo ideální a také jsme nevymysleli rozumný okruh na jednodenní výlet. Tentokrát jsme přemýšleli nad pěší turistikou a vzpomněli jsme si právě na Podyjí.
Rozhodli jsme se v podstatě na poslední chvíli, takže jsme si rezervovali ubytování až ve čtvrtek. Výběr na Bookingu byl omezený, na Airbnb bylo vše předražené. Ve Vranově jsme našli vlastně jen jedno vhodné ubytování i se snídaní. V poslední době se nám stává, že na Bookingu není veškerá nabídka, proto jsme oslovili penzion Jelen napřímo. Jak jsme předpokládali, měli ještě jedno volné studio. Rovnou jsme si ho zarezervovali a domluvili se i na snídani, která se nám tentokrát nechtěla řešit.
Vyjížděli jsme v pátek před čtvrtou z Brna a za necelou hodinu a půl jsme byli ve Vranově. Pokoj jsme měli připravený, tak jsme si jen odložili věci a šli se podívat do městyse. Nakonec jsme zapadli do restaurace Hotelu Pod Zámkem a dopřáli jsme si dobrou večeři. Slunko bylo ještě vysoko, tak jsme se vydali ještě na procházku po naučné stezce Karla Claryho, která vedla po křížové cestě až k vrcholu, kde stojí Mniszkův kříž. Místo v okolí kostela je moc pěkně upravené a nachází se zde také raritní cimbál (zvon) z roku 1842. Po cestě nahoru jsme míjeli různá vyhlídková místa směřující jak na městys, tak také na hlavní atrakci, zámek Vranov nad Dyjí.
Podvečerní procházka po Vranově a okolí
Na vrcholu křížové cesty stojí zmiňovaný Mniszkův kříž, který nechala postavit svému zesnulému manželovi hraběnka Ludomirská. Když se člověk zadívá od Vranova směrem na Znojmo, uvidí v dálce (u ledové sluje) další podobný sloup (obelisk), který byl naopak postaven pro zesnulou hraběnku. Procházka se nám zdála krátká, tak jsme se vydali ještě na Šibeniční vrch. Cesta byla ale dost zarostlá, takže klíšťata na nás skákala jedna radost a museli jsme je ještě lezoucí sundávat. U samotné šibenice stojí pozůstatky budovy, která sloužila jako popraviště a otevírá se tu znovu pohled na zámek.
Vydali jsme se zpátky ještě přes vyhledávanou Vyhlídku zamilovaných. Vyhlídka se nachází přímo u rušné silnice, takže to není romantické místo v pravém slova smyslu. Výhled na zámek je tu ale úžasný. Chvíli jsme se pokochali a přečetli si historii uzamykání zámků lásky a vydali se po krajnici silnice zpět do centra Vranova. Prošli jsme si část Vranova s názvem Benátky, kde společnost E.ON přetvořila původní mlýn ve vodní elektrárnu. Po cestě na ubytko jsme ještě dokoupili pečivo. Čekalo nás chystání svačiny a doplánování zítřejšího pochodu. Spát jsme šli relativně brzo, ale postel byla dost měkká a polštáře ne úplně vyhovující.
Národním parkem Podyjí přes Rakousko až do Hnanic
Ráno jsme měli budíček na 7:30, ale kdybychom neměli, ostatní hosté by nás v podobný čas probudili hlasitým hovorem. Zamířili jsme rovnou na snídani, kde jsme měli k dispozici švédský stůl. Po dvou kávičkách jsme šli vyrovnat účet, dobalili jsme se a přeparkovali jsme na veřejné parkoviště u náměstí. Vycházeli jsme o půl desáté. Ze začátku se šlo okolo řeky Dyje, což byla nenáročná trasa po rovině. Jakmile jsme přešli přes velmi pěkný Hamerský most, začala se cesta vlnit a stoupali jsme lesem až ke zmiňované Ledové sluji. K jeskyni, kde žijí netopýři se dostat nedá, ale alespoň jsme se podívali na obelisk a zhodnotili jsme, že výhled tu možná kdysi byl, ale teď je tu okolí zarostlé. Vrátili jsme se na hlavní trasu a pokračovali dál po Stezce Českem až na Hardeggskou vyhlídku.
Dřevěný altán nabízí opravdu úchvatný pohled na rakouské město Hardegg, které se rozprostírá přímo pod vyhlídkou. Po povinných fotkách jsme se opět vrátili na asfaltku a začali jsme klesat do zmiňovaného města. Cesta to byla docela zdlouhavá, i když na vzdálenost to bylo jen asi 1,5 km. Ještě než jsme se dostali do města, zastavili jsme se u prvorepublikového bunkru, který byl zastavěn do budovy. Dále už byl jen most, který byl za socialismu rozebraný a přísně střežený. Dojemné pro nás byly fotky z tohoto místa těsně po revoluci, kdy se lidé z obou stran řeky mohli po dlouhých letech konečně znovu potkat a podat si ruce. Na rakouské straně mostu se nachází i muzeum s touto tematikou.
National park Thayatal se zastávkou v Hardeggu
My jsme došli až do centra obce, kde jsme si chvíli odpočinuli a nasvačili se. V nohách jsme měli zatím jen 12 km, takže dalších 20 bylo ještě před námi. Hardegg bylo ale poslední místo, kde jsme si mohli dát kávu, proto jsme se tu zastavili ještě v restauraci Gasthaus Thayabrücke a posilnili se rakouskou speciální kávou Melange a také tvarohovým štrúdlem. Personál tu byl kompletně český :). Dopili jsme a vyrazili dál. Velkou část trasy jsme šli po rakouské straně národního parku Thaya (Dyje). Okolo řeky se šlo dobře a poměrně rychle. Zhruba po hodině cesty se cesta stočila do prudkého kopce. Měli jsme ještě možnost se vyškrábat na zajímavou rozhlednu, ale museli bychom si zacházet, proto jsme to zavrhli a stačila nám vyhlídka na hradiště Lukov.
Odtud jsme slezli zase dolů a poměrně dlouho vedla cesta po rovině nebo jen do mírného kopce. Další zastávku jsme si naplánovali u parkoviště u zříceniny hradu Kaja. Byl tu pěkný přístřešek a dalo se tu na chvilku dobře odpočinout. Doplnili jsme kalorie, vyfotili si ptačí hnízdo s vajíčky a pokračovali k hradu. Tady jsme udělali jen dokumentační fotky a šli dál. Zbývalo nám ještě 11 km. Cesta vedla lesem, šlo se dobře, ale začala se na nás podepisovat únava a horké počasí. Kus před odbočkou na cyklostezku Grenzlandradweg jsme si to chtěli zkrátit a střihnout to lesní cestou. To se nám nakonec vymstilo, protože cesta byla zarostlá a my jsme se zdrželi o dobrou půlhodinu.
Smutnice kam se podíváš a spaní v bunkru
Cyklostezka vedla po silnici, což našim unaveným nohám nedělalo moc dobře. Navíc se začal rojit hmyz a dotíral nám okolo hlavy. Po pár kilometrech jsme odbočili na bývalou silnici s nynějším názvem Fládnická cesta. Doufali jsme, že se tu půjde líp. Cesta to byla pěkná, ale hmyzu tu bylo ještě víc než na silnici, takže se v podstatě nedalo jít, aniž by člověk neustále máchal rukama nad hlavou. To nás psychicky deptalo. Další dva kilometry jsme šli rychlou chůzí a já jsem dokonce běžela, jen abych už byla mimo les. Naštěstí hmyz zůstal v lese a my jsme poslední kilometr a půl mohli jít pomaleji a v klidu. Musíme však přiznat, že už se šlo hodně ztěžka. Na druhou stranu byli jsme rádi, že jsme to do Hnanic stihli před sedmou, protože jsme tak mohli ještě zajít na hodinu do místního wellnessu, což byla velká psychická vzpruha. Ještě předtím jsme se ale šli zapsat na recepci a vyzvedli jsme si klíče od bunkru, vojenský spacák a deku do našeho apartmánu :).
Bunkr to byl docela malý, kromě dvou malých „postelí“ tu vlastně nebylo nic dalšího. Ale byli jsme rádi, že jsme sehnali vůbec nějaký nocleh. Hotel totiž neumožňoval ubytování jen na jednu noc. Vířivka a zaplavání v bazénu nás vzpružily. Těšili jsme se na pivo v hotelové restaurace a chvilku odpočinku před zážitkem v bunkru. Dali jsme si každý dvě piva a o půl jedenácté se vydali na nocleh. Bohužel mně se nedařilo usnout a dle hodinek jsem zabrala až v 5 ráno asi na hodinu a půl. No, co se dá dělat. Naštěstí jsme měli v ceně i snídani, takže jsme se díky ní pořádně probrali a nasbírali síly na poslední úsek do Znojma.
Z Hnanic do Znojma s muškami opět v patách
Vycházeli jsme v 10 a teplota byla o dost vyšší než včera, což bylo hned znát. Prvních 5 kilometrů jsme šli přes louky a pastviny bez jediného stínu, takže nás slunko dost spalovalo. Nicméně okolní krajina byla moc pěkná. Ještě ve Hnanicích se nachází pastvina, kterou pravidelně spásají exmoorští koně. Prošli jsme obcí Havraníky a kousek před obcí Popice nás překvapila krásně opravená kaple Panny Marie Bolestné. V Popicích jsme se zastavili na kávu v kavárně nazvané Dvorek Fklidu. Moc pěkné místo se spoustou květin a příjemnou obsluhou.
Zbytek cesty až do Znojma jsme absolvovali lesem. Naneštěstí se i tady vyrojily mušky ze včerejška, takže se procházka stala opět velice nepříjemnou. Po pár kilometrech jsme se dostali na vyhlídku Sealsfieldův kámen. Tady jsme měli chvilku od smutnic pokoj, tak jsme přestávku využili i na svačinu. Poté už jsme začali klesat zase až k Dyji. Čekalo nás zhruba 150 výškových metrů dolů. Doufali jsme, že až dojdeme k vodě, tak nás smutnice nechají na pokoji, ale bohužel, provázeli nás celou cestu až k přehradní hrázi ve Znojmě. Kromě neustálého máchání rukama jsme toho měli dost i z velkého dusna. Moc jsme si tedy ani neužili jinak zajímavou cestičku okolo řeky a spěchali jsme do Znojma.
Kočičky vždycky zlepší náladu
U hráze jsme mohli konečně v klidu vydechnout. Hmyz nám dal pokoj a také dusno zůstalo v lese. Zpomalili jsme a dali si krátký odpočinek s výhledem na hradby. Čekalo nás ještě 100 metrů do centra města. Časově jsme na tom byli dobře, takže jsme se v klidu prošli městem a našli si naši zastávku u náměstí Svobody. Měli jsme ještě více něž půl hodinu čas, tak jsme zašli do nedaleké kočičí kavárny. A to nám zlepšilo náladu. Kočičky tu byly natěšené na pohlazení a my jsme byli první dnešní zákazníci. Mušky byly rázem zapomenuty. Cesta autobusem byla bezproblémová, za půl hodiny jsme byli zpátky ve Vranově. Přezuli jsme se a vyrazili zpátky do Brna. Příště bychom se mohli podívat zase na Bítov, což je na druhou stranu od Vranova.