Na Mallorce už jsem sice jednou byl, ale tehdy jsme celou dovolenou strávili na pláži. Tentokrát máme ale plány přesně opačné. Zapomeňte na lehátka – čeká vás výstup na horské vrcholy, cyklotrasy plné větru a nečekaná setkání s kozami v dešti. Mallorca pro ty, co chtějí zažít víc.
Příprava na cestu
Chtěli jsme využít květnových svátků a ušetřit tak trochu drahocenné dovolené. Při koupi letenek jsme tedy nemohli brát v úvahu pouze cenu, ale potřebovali jsme se trefit i do vhodného termínu. Při kombinaci alespoň s větším příručním zavazadlem nás nakonec letenka vyšla na necelé 4 tisíce na osobu, což není málo, ale ani nikterak přehnaná cena.
Protože jsme už od začátku věděli, že naše dovolená nebude odpočinková a budeme se muset po ostrově nějak dopravovat, ihned po nákupu letenek jsme se rozhodli rezervovat půjčení auta. Odolali jsme lákavým nabídkám některých půjčoven, které však měly nízké hodnocení. Raději jsme sáhli po půjčovně Autos Mallorca, která se chlubí až podezřele dobrými čísly (4,9 z 5). Půjčovné zde však nebylo úplně levné a za malé autíčko Fiat Panda jsme zaplatili zhruba 8 tisíc korun za 8 dní. V ceně je však opravdu komplexní pojištění bez spoluúčasti, což není pravidlem.
Jako poslední bod naší přípravy na cestu jsme si nechali ubytování. Ukázalo se, že sehnat hotel na Mallorce v květnu není vůbec jednoduchá záležitost. Abychom to měli blízko do hor, sháněli jsme nejprve bydlení ve středu ostrova (v okolí města Inca). Zjistili jsme, že výběr je malý a ceny vysoké. Airbnb na tom bylo podobně, a tak jsme zarezervovali pokoj v hotelu ve městě Caimari za 24 tisíc za 8 nocí. To se nám ale zdálo hodně, takže jsem spočítal, kolik času navíc nás bude stát, pokud budeme bydlet u moře, kde byly ceny paradoxně nižší. Ukázalo se, že za celý pobyt by to udělalo jen několik desítek minut navíc v autě, takže jsme nakonec vybrali nové ubytování v hotelu HSM Lago Park nedaleko města Alcúdia. Oproti naší první volbě to bylo skoro o 10 tisíc levnější.
Vyrážíme
Jako obvykle mám před dovolenou v práci hodně práce. Ráno tedy ještě pracuji z domu, ale asi v 1 odpoledne už musíme nasednout na šalinu směrem do centra. Autobus společnosti RegioJet má ale zpoždění, takže si jdeme dát do Garden Pub alespoň trochu kofeinu, pak už konečně autobus přijíždí a my jen doufáme, že v páteční odpolední špičce ve Vídni už nenabereme další zpoždění. Cesta dál už naštěstí probíhá bez komplikací, ve Vídni jsme sice později, ale máme dostatečnou rezervu. Navíc bezpečnostní kontrola je dnes neuvěřitelně rychlá, a tak si čekání na odlet můžeme opět zpříjemnit v salonku.
V letadle společnosti Ryanair samozřejmě nesedíme vedle sebe, což asi není pro dvě a půl hodiny dlouhý let tak důležité. Zajímavé je osazenstvo letu. Na Mallorcu očividně letí hned několik skupin na rozlučku se svobodou. Zatímco dívky to zvládají docela v klidu, pánové po celou dobu letu konzumují různé nápoje, takže asi minutu před přistáním dochází ke komické situaci, kdy se jeden „chalan“ pokouší dostat na záchod, v čemž se mu snaží zabránit letuška. Celé to završí vedoucí kabiny, která po několika výzvách v angličtině pochopí, že účinnější bude „pre tých menej chápajúcich…“
Autos Mallorca? Si…
Po přistání kontaktuji půjčovnu a pomalu se domlouváme na vyzvednutí na letišti. Kancelář Autos Mallorca je totiž asi 2 kilometry od letiště. Bohužel, letiště v Palma de Mallorca je obrovské, a tak nám trvá dlouho, než se vymotáme a mezitím už dodávka půjčovny odjíždí s jinými zákazníky. Musíme tedy čekat, ale naštěstí ne moc dlouho. Přijíždí auto a jen slyšíme „Autos Mallorca“, tak to musí být ono. Nasedáme a asi za pět minut mi zase píšou z půjčovny, že už na nás čekají. Cože? Vždyť my už jedeme! Přijíždíme na jakési parkoviště, fotím ceduli a posílám do půjčovny. Přichází mi odpověď „Don’t move!“, a nezbývá nám tedy, než čekat.
Po dalších 10 minutách konečně přijíždí ta správná dodávka. Těší nás snad jen fakt, že jsme se nenechali nachytat jen my, ale i španělský pár. V kanceláři autopůjčovny, která byla nakonec vzdálena jen pár set metrů, už jde vše hladce a zanedlouho dostáváme klíče od našeho auta. Sice nám je řečeno, že škrábance kontrolovat nemusíme, protože je vše pojištěné, ale stejně poctivě obcházíme auto a kontrolujeme alespoň pneumatiky. Pak už konečně vyrážíme na opačný konec ostrova, což by naštěstí mělo trvat jen 40 minut.
Cesta po prázdné dálnici je pohodová, k hotelu přijíždíme okolo půlnoci a jedno parkovací místo přesně pro naše auto je přímo u vstupu na recepci. Ačkoliv jsem ubytování platil předem, dostáváme k úhradě ještě místní poplatek a už nemám sílu hledat, zda to mělo být v ceně nebo ne. Náš pokoj se nachází v druhé budově, kde by mohl být o něco větší klid, protože tudy nevede hlavní silnice. Před spaním ještě kontrolujeme, zda zde nebydlí také nějaký hmyz, ale vše se zdá být v pořádku. Můžeme jít konečně spát.
Procházka do Alcúdie
Po včerejším náročném dni se nám dnes nechce vstávat příliš brzy, takže volíme spíše odpočinkový program. V nedalekém obchůdku kupujeme něco ke snídani. Venku je zataženo a poměrně chladno, takže raději volíme teplejší oblečení a podél pláže jdeme směrem k přístavu Alcúdia. V moři se koupe k mému překvapení poměrně dost lidí, i když podle dostupných údajů má voda asi okolo 18 stupňů. Zatímco se zastavujeme v jedné z plážových kaváren, pomalu začíná svítit sluníčko, takže nakonec bude přeci jen teplo.
Dnes nemáme daný program, a tak se až v průběhu dne rozhodujeme, že nakonec půjdeme až do historického města. Ono to ostatně není vůbec daleko. Ještě předtím se ale zastavujeme v restauraci na oběd, dáváme si napůl pizzu a každý jedno malé pivo. A když se řekne malé, tak se tím myslí opravdu malé – 2 deci. Pak už ale podél rušné silnice přicházíme až do centra města, kde jsou k vidění pozůstatky historických hradeb, po jejichž části se dá dokonce projít a je odsud pěkná vyhlídka na celé město.
Slunce už pěkně pálí a nám dochází, že jsme se ráno zapomněli namazat opalovacím krémem. Instinktivně vyhledáváme každou příležitost schovat se ve stínu a pomalu míříme zpět k našemu hotelu. Jak už to tak bývá, cesta zpět se zdá být mnohem delší a hlavně už procházíme jen nezajímavou částí města. Po příchodu do hotelu plánujeme, co budeme dělat zítra. A protože předpověď počasí vypadá dobře, rádi bychom zítra zdolali nejvyšší (přístupný) vrchol ostrova – Puig de Massanella. Protože to nebude úplně nejjednodušší výstup, připravujeme ještě svačiny na celý den a jdeme se pořádně vyspat.
Vzhůru na (nejvyšší) vrchol ostrova
Ráno vstáváme poměrně brzy, protože po snídani nás čeká zhruba 40minutová jízda autem do městečka Lluc. Už při stoupání do hor se nám nabízejí úžasné výhledy do krajiny. Cestou se nám jen potvrzuje, že Mallorca je ráj silniční cyklistiky, protože každou chvíli narážíme na skupinky profesionálně vypadajících cyklistů. Parkujeme naproti benzinové pumpy, obouváme pohorky a vyrážíme nejprve dolů do vesnice, kterou v podstatě tvoří jen klášter, kde se mimochodem dá i ubytovat. Dáváme si zde jen kávu a zákusek, a pak už se vydáváme na dálkovou turistickou trasu GR 221.
Stoupání je z počátku pohodové, jdeme po schodech nebo po široké lesní cestě. Občas narážíme na podivné kruhové plošiny a vrtá nám hlavou, k čemu asi sloužily (dnes už víme, že to byly milíře pro přípravu dřevěného uhlí). Cesta vede lesem a díky tomu je zde příjemné klima. Po několika kilometrech začínáme konečně pořádně stoupat a zhruba od nadmořské výšky 1000 metrů nad mořem mizí stromy a úplně se mění ráz krajiny. Široké lesní cesty se mění v úzké pěšinky schované ve vysoké trávě, takže míjení se s proti jdoucími turisty začíná být docela obtížné.
U Casa de Neu d’en Galileu zastavujeme a dáváme si svačinu. Při pohledu do mapy se zdá, že Puig de Massanella je již blízko, takže si říkáme, že to je dnes vlastně úplně pohodová procházka. Pokračujeme dál a musíme překonat ještě dva menší hřebeny, než se dostaneme k odbočce mimo GR 221, která už konečně míří k cíli naší cesty. Co se na mapě zdálo být blízko, je nakonec docela daleko a teprve teď začíná ta zajímavější část. Poslední kilometr už je místy spíše lezení než chůze a rozhodně by to nebylo pro každého. Nakonec se ale dostáváme na vrchol, kde kromě nás je jen pár dalších turistů. Necháváme se zde vyfotit, dáváme si další svačinku a pomalu se chystáme na sestup.
Dolů jdeme jinou cestou než nahoru, což je vždy příjemnější, navíc by neměla být tak prudká. Nevýhodou je snad jen to, že tato cesta není značená, takže je potřeba občas kontrolovat svou pozici na mapě. Zpočátku je to spíš takové náhodné hopsání po velkých kamenech, pak už ale sestupujeme níž a cesta je jasně viditelná a pomalu se objevují i první stromy. Je zajímavé, že cesta vede i přes soukromý pozemek, kde je dokonce napsané, že bychom měli platit poplatek za průchod, ale naštěstí zde není nikdo, kdo by ho vybíral.
V nohách máme téměř 20 kilometrů a konečně přicházíme k parkovišti, od kterého jsme ráno vycházeli. Až teď si všímáme, že parkoviště je jen pro zákazníky restaurace vedle benzinové pumpy, což se nám vlastně hodí, protože bychom si rádi dali kávu. Ačkoliv už mělo být podle otevírací doby zavřeno, je zde docela rušno a daří se nám tedy objednat dvě cappuccina za poměrně příznivou cenu. Pak už jen nasedáme do auta a čeká nás ještě 45 minut dlouhá cesta zpět do Alcúdie. Před návratem do hotelu zastavujeme v Lidlu, kde jsou oproti menším obchůdkům lepší ceny a větší výběr, bohužel také mnohem více lidí…
Nejvyšší hora Mallorky?
Nejvyšší hora Mallorky je Puig Major s výškou 1 445 metrů nad mořem.
Leží v pohoří Serra de Tramuntana na severozápadě ostrova. Je to skutečně dominantní vrchol Mallorky — bohužel však není veřejně přístupný, protože na jejím vrcholu se nachází vojenská základna.
Doporučuje se výstup na Puig de Massanella (1 364 m) — je to třetí nejvyšší vrchol ostrova a nejvyšší běžně přístupný pro turisty. Nabízí krásné výhledy a je to oblíbený cíl horských túr.
Odpočinkový den v Sólleru
Protože to včera bylo náročné, dnes plánujeme jen krátký pěší okruh ve městě Sóller. Tam se musíme nejprve přesunout autem a bohužel je to ještě o 20 minut delší cesta, než včera. Dnes však jedeme po dálnici a pak dlouhým tunelem, takže to není až tak zábavná cesta. V plánu máme parkovat u hřbitova, kde je to zdarma a údajně se vždy najde místo. Ale ve spleti jednosměrek a uzavírek se tam nemáme šanci dostat. Zkoušíme tedy jiná parkoviště, ale vše je plné. Nakonec se nám daří najít místo i s trochou štěstí a drzosti. Všímáme si podezřelých cedulí, na kterých rozumíme jen dnešnímu datu. Používáme tedy překladač a dozvídáme se, že parkovat zde můžeme jen do páté hodiny. To nám trochu narušuje plánovaný program.
Jsme jen kousek od centra, kde se nachází železniční stanice, kam jezdí vlaky až z Palmy, což musí být určitě zajímavý zážitek, ale my se musíme spokojit jen s místní tramvají. To je samozřejmě dnes velká turistická atrakce. Stoupáme si tedy do fronty, zanedlouho přijíždí tramvaj a daří se nám dokonce najít místo u okna. Nejzajímavějších je prvních pár minut jízdy, kdy projíždíme přes náměstí a úzké uličky. Pak nás průvodčí zkasíruje a rozhodně to není levná záležitost. Ostatně 10 EUR za osobu je dokonce víc než jízda tramvají v San Franciscu.
Za 20 minut přijíždíme k moři, kde se nachází druhá „polovina“ města Sóller. Zde také končí naše jízda, vysedáme, chvilku se procházíme po pobřeží a hledáme vhodné místo pro kávičku. Zatímco v restauraci na promenádě si nás obsluha vůbec nevšímá, druhý pokus v cukrárně opodál už je lepší. Chvilku se pak ještě procházíme, ale raději už vymýšlíme cestu zpět. Původně jsme chtěli jít přes okolní vesničky, ale vzhledem k omezenému času to musíme vzít přímou, nikoliv však nejkratší cestou.
Vzhledem k tomu, že je dnes docela horko, se nám náramně hodí, že velkou část cesty jdeme ve stínu. Příjemným zpestřením je samoobslužný prodej citronů a pomerančů, které se v tomto regionu pěstují ve velkém. Takže si hned několik kupujeme a pak si bereme ještě několik citronů, které se válejí na silnici a bez naší „pomoci“ by nejspíš shnily. Po opětovném příchodu do města jdeme přeparkovat auto. Na parkovišti je už nachystaná místní policie a netrpělivě kontroluje hodinky. Přesunujeme se na nedaleké parkoviště, kde se pro nás našlo jedno místo a je dokonce zdarma. Cestou zpět do centra, přesně v 17:00, už je na původním parkovišti docela rušno, policie fotí dokonce i auta, která právě odjíždějí. Skutečně nulová tolerance…
Jdeme opět do centra s tím, že si konečně dáme něco místního k večeři. Dlouho vybíráme restauraci a jakmile se konečně rozhodneme, tak zjišťujeme, že je před ní cedule, že právě teď se nevaří. Další podniky jsou buď dost nóbl nebo zavřené, a tak nakonec kupujeme jen něco menšího v nedaleké pekárně. Pak už zase jdeme k autu a míříme zpět na východ ostrova do našeho hotelu. Ještě večer domlouváme půjčení kola a vzhledem k tomu, že na zítřek meteorologové předpovídají deště, zamlouváme si kola na čtvrtek.
Výšlap okolo Puig des Tossals Verds
Dnes není předpověď počasí zrovna ideální, a tak balíme s sebou do batohu také pláštěnku a vyrážíme autem podobně jako když jsme jeli na první výšlap do Llucu, jen pokračujeme ještě asi o 15 minut dál. Máme zde naplánovaný okruh okolo hory Puig des Tossals Verds. Hned z počátku stoupáme hodně prudce a otevírají se za námi krásné výhledy na dvě přehradní nádrže, které slouží jako zásobárny vody pro celý ostrov. Žádné přírodní jezero ani větší řeka totiž na Mallorce není.
Po úvodní prudké pasáži klesáme k vraku letadla Cessna 150 EC-ELQ, které se zde zřítilo v roce 1991. Cesta pak pokračuje mírným klesáním až k místu, kde podle mapy očekáváme náročnější terén a možná i žebříky, nicméně to nakonec není až tak náročné. Cesta k chatě Els Tossals Verds trvá však nakonec docela dlouho a hlavně poslední metry už nám dávají zabrat. Těšíme se, že si v chatě něco dáme, avšak obsluha zrovna vede dlouhý telefonický hovor, takže se nemůžeme ani zeptat, zda se tady dá něco koupit.
Sedáme si tedy venku a dáváme si vlastní svačinu a sušíme propocené oblečení. Sice dnes není úplné vedro, ale po dešti je dost vlhký vzduch, takže se člověk rychle potí. Aby toho nebylo málo, přichází další déšť. Naštěstí je to jen přeháňka, po které se vydáváme na druhou polovinu naší cesty. Vzhledem k tomu, že obcházíme celou horu, dostáváme se nyní na její opačnou stranu, kde je o poznání více vegetace a zřejmě tady obecně více prší. To se nakonec potvrzuje i dnes. Nejprve nám těch pár kapek vůbec nevadí, ale později už přichází intenzivnější déšť, který nás donutí obléct si pláštěnky.
Cestou dokonce míjíme potok, kterým teče dost vody a krajina nám trochu připomíná Madeiru. Aby té podobnosti nebylo málo, objevujeme zde i kanál podobný madeirským levádám. Podél tohoto kanálu, už za pořádného deště, jdeme až k autu. Kanál zřejmě svádí vodu z okolních hor a napájí jednu ze zmíněných přehradních nádrží. U auta se převlékáme do suchého oblečení a napadá nás geniální myšlenka. Zastavit se u naší oblíbené benzinky na kávu. Opět to stíháme jen tak tak. Cestou stále prší a trochu je nám líto všech těch cyklistů, které předjíždíme. Jen se potvrzuje, že dnešní volba pěší turistiky byla správná…
Půjčujeme kolo
Čtvrteční ráno panuje krásné počasí naprosto ideální pro cyklistiku. Jen pár set metrů od našeho hotelu má sídlo česká cestovní kancelář NaCesty, která pořádá kompletní cyklozájezdy na Mallorcu. My máme domluvené půjčení kola Merida Speeder 500. Běžně jezdíme jen na horském kole, takže se nám nechce zde poprvé v životě zkoušet přímo silniční kolo. Po příchodu na místo je pro nás vše připravené, přebíráme si kola nesoucí jména Tomík a Kačenka a vyrážíme na předem naplánovaný okruh.
Začínáme úsekem po silnici, kde nás kromě aut často předjíždějí zejména ostatní cyklisté. Pak však odbočujeme na vedlejší cestu a tam už je jízda mnohem příjemnější. Cestou míjíme spoustu větrných mlýnů. Většina z nich dnes už nefunguje a často už ani větrný mlýn nepřipomínají. Přes okraj městečka Muro se nakonec dostáváme až do Llubí, kde nám chvilku trvá, než najdeme vyhlášenou cukrárnu Gelabert, kde bychom si měli dát místní specialitu Ensaïmada. Ta nás ale příliš neoslovila, takže si dáváme trochu něco jiného.
Pokračujeme severním směrem a naší další zastávkou je městečko Búger, kde si dáváme pro změnu kávu. Místní cukrárna, podobně jako ta v Llubí, se chlubí jakýmsi oceněním, tak kdo ví, jestli to zde vlastně nemá každý podnik. Každopádně je zde plno, takže očividně nemají o zákazníky nouzi. Přichází navíc větší skupina místních, kteří ukazují, že jsou tady doma a doslova seberou dvěma anglickým důchodcům stůl. Ti se ani nestíhají bránit, a tak jim nabízíme, že si mohou přisednout k nám. Dozvídáme se alespoň, že jsou z Cambridge, tady na ostrovně bydlí v Pollençe a na rozdíl od nás už si půjčili elektrokolo. I tak klobouk dolů, protože jim je určitě hodně přes 70 let.
Dlouho se však nezdržujeme a pokračujeme dál. Chvilku přemýšlíme nad zastávkou v jeskyních, ale něco podobného máme v plánu i na zítřek, takže to dnes není potřeba. Cesta údolím se podle mapy zdála být pohodová, ale protivítr nám dává docela zabrat. Zároveň okolí není úplně zajímavé, a tak jsme rádi, když odbočujeme na hlavní silnici a míříme k městu Pollença. Mapy.cz pro nás našly zkratku nevhodnou pro silniční kola, takže musíme na chvilku zastavit a zkontrolovat, jak se vrátit zpět na trasu hlavní cyklostezky. Někdy je snaha ušetřit pár set metrů až trochu přehnaná…
Konečně přijíždíme do Pollençy a zastavujeme na hlavním náměstí. Z batohu vytahujeme svačiny a užíváme si příjemnou atmosféru tohoto místa. Posilněni svačinkou a proteinovou tyčinkou máme v plánu výjezd na kopec el Calvari, ale opět nás zklamala navigace, která pro nás připravila výjezd nahoru po schodech. Motáme se tedy v pavučině jednosměrek než se konečně dostaneme na tu správnou cestu nahoru. Výjezd je to pořádný a oproti horskému kolu nám chybí lehčí převody, nahoře nás tedy slušně bolí nohy. Ale výhled za trochu té námahy stojí.
Cestou dolů zastavujeme ještě u starého mostu z dob antického Říma a pak pokračujeme až k pobřeží do městečka Sant Vicenç, ve kterém se chvilku zastavujeme a kocháme se výhledem do zátoky s azurově modrou vodou. Nad pevninou se však objevují temná mračna, a tak sedáme opět na kola a míříme ještě do poslední zastávky dnešního dne, kterou je přístav v Pollençe. Zde si dáváme zaslouženou kávu a pak už míříme zpět do Alcúdie. Poslední úsek cesty po pobřeží je ale kvůli silnému větru tím nejhorším na celé trase. Naštěstí po pár kilometrech uhýbáme od moře a po vedlejších uličkách za městem je to mnohem příjemnější.
Po 80 kilometrech konečně přijíždíme k půjčovně a vracíme kola. Nutno přiznat, že zejména kvůli nepříjemnému větru toho máme za celý den dost. Určitě to pro nás bylo ale příjemné zpestření našeho pobytu na Mallorce a dovedeme si představit zde strávit na kolech i celou dovolenou.
Dračí jeskyně v Portocristo
Po dvou náročnějších dnech potřebujeme trochu odpočinku. Zároveň předpověď počasí na dnešek slibuje opět přeháňky, proto volíme „variantu jeskyně“. Nejvíc se nám líbí Cuevas del Drach (Dračí jeskyně), které se nacházejí asi hodinu jízdy autem u městečka Portocristo. Vstupenky jsme koupili už raději včera večer, ale pravděpodobně by nebyl problém koupit je přímo na místě.
Cesta je bezproblémová, jen trochu větší provoz v okolí Manacoru, ale jinak jsou silnice poloprázdné. Jen je potřeba si dát pozor na to, že u Portocrista jsou hned dva velké jeskynní komplexy, takže je potřeba do navigace zadat ten správný. Už při příjezdu velké parkoviště napovídá, že to budou asi trochu jiné jeskyně, než známe z Moravského krasu. Máme ještě spoustu času, a tak si dáváme ještě svačinu a pozorujeme davy lidí proudících ke vstupu, kde už se formuje obrovský had jako před bezpečnostní kontrolou na letišti.
Postupně se začínají pouštět návštěvníci dovnitř. Najednou se do jeskyně naženou řádově stovky lidí. Prohlídka je individuální, bez průvodce. Na každém kroku však stojí zaměstnanci, kteří popohánějí dav, abychom se v časovém limitu stihli dostat na konec prohlídky. Jeskyně jsou obrovské a plné krápníků, dno je často ponořené v tyrkysově zbarvené vodě. Vůbec mi nechybí komentáře, ve kterých průvodci upozorňují na rádoby vtipné tvary krasových útvarů, kterým dávají ještě vtipnější názvy. Na druhou stranu přemýšlíme, zda voda na dně jeskyně je sladká nebo slaná, což by nám případný průvodce určitě rád sdělil.
Na konci prohlídky se nachází obrovský sál s tribunami, na které nás organizátoři rychle nahánějí. Před námi se nachází rozlehlé podzemní jezero, na kterém se už začínají chystat ke svému vystoupení hudebníci. Koncert vážné hudby trvá asi 10 minut, během kterých je zakázáno fotit i natáčet, což je přísně kontrolováno. Akustika v jeskyni je samozřejmě výborná a celé je to jedinečný zážitek. Po koncertě dostáváme na výběr ze dvou možností. Buď jít závěrečných 100 metrů pěšky nebo se nechat svést lodičkou. Samozřejmě vybíráme lodičku, na kterou však musíme dalších 15 minut čekat. Bylo by ale škoda takovou příležitost vynechat.
Po skončení prohlídky jeskyně máme v plánu menší procházku po pobřeží, která by nás měla zavést až do nedalekého městečka. Trasa je sice značená, ale asi nepříliš používaná, takže se prodíráme hustou vegetací. Přicházíme k bývalé strážní věži, ale dál po pobřeží se nám už nechce pokračovat, a tak míříme raději do města. Říkáme si, že bychom si konečně mohli dát nějaké to místní jídlo. Protože nejsme zrovna fanoušci mořských plodů, volíme restauraci, kde nabízejí paellu s mixem kuřecího a vepřového masa. Objednáváme si tedy jídlo, k tomu malé pivo a kolu a čekáme… opravdu dlouho.
Po delší době se konečně dočkáme dlouho očekávané místní speciality. Na náš vkus je ale jídlo hodně mastné, ale třeba to tak má být. Vepřového masa tam je jen stopové množství a kuře nečekaně ve formě paliček. Máme už celkem velký hlad, takže si poradíme i s velkou porcí. S cenou 50 EUR se jedná asi o nejdražší oběd v našem životě, ale to bude tím, že jsme asi z levného kraje. Zde na Mallorce tohle patřilo ještě k těm levnějším jídlům.
Jdeme se ještě projít po pobřeží Portocrista, protože dnes už nemáme žádný další plán. Je zde i menší pláž a také jeskyně Cueva Negra, ve které je možné spatřit rybářské vybavení z dob minulých. Při cestě zpět k autu si neodpustíme ještě jedno cappuccino, ale pak už míříme zpět k Alcúdii.
Cuevas del Drach
Voda v jeskyních Cuevas del Drach (Dračí jeskyně) na Mallorce je slaná – jde o brakickou vodu, tedy směs mořské a sladké vody. Teplota uvnitř není tak nízká, jako v jeskyních u nás a pohybuje se okolo 20 °C. Vstupné při nákupu online stojí 17,50 €.
Deštivé vyhlídky u Ermita de la Victoria
Pro poslední den na Mallorce přemýšlíme nad vhodným programem. Nechce se nám už jezdit daleko od hotelu a celou dobu se z pláže díváme na nedaleké útesy nad Alcúdií, které vypadají zajímavě. Autem k výchozímu bodu, Ermita de la Victoria, to máme asi jen 20 minut. Ačkoliv předpověď počasí i pro dnešek slibuje déšť, zatím to tak nevypadá. Naopak, je až nepříjemně horko. Postupně nabíráme výšku, široká cesta se mění v úzkou pěšinku. Procházíme skrz tunel, za kterým se otevírá výhled na moře s ostrovem Menorca na horizontu, my se ale otáčíme a lezeme stále nahoru po velkých balvanech, až se ocitneme u kanónu, který snad v minulosti sloužil k obraně ostrova. To je také nejvyšší bod, kam se dá jít. Rychle uděláme pár fotek a spěcháme dolů, protože se blíží bouřka a neradi bychom v tomto nelehkém terénu šli za mokra.
Chvilku se vracíme stejnou cestou, pak se ale napojujeme na široký chodník, po kterém jsme přišli. Jdeme ale na opačnou stranu, protože zde chceme celý kopec obejít. Občas trochu zahřmí, ale stále to nevypadá úplně hrozivě. Říkáme si, že zkusíme vyjít alespoň na vrchol Talaia d’Alcúdia, podle map je na něm nějaký přístřešek, takže kdyby začalo pršet, můžeme se schovat. Čím blíže jsme vrcholu, tím je pravděpodobnější, že se naše obavy naplní. Posledních 100 metrů vybíháme jakoby nic, ačkoliv je to prudký kopec, nechceme zmoknout a tak si raději pohneme. Schováme se v přístřešku a máme skvělý pocit z toho, jak dobře jsme to celé vymysleli.
Brzy se však ukazuje, že stejný nápad jako my měl i místní kozel, který se najednou zjevuje v okně a upřeně na nás zírá. Netrvá dlouho a skočí dovnitř. Místa tu moc není. Nevíme, co by mohl kozel udělat, navíc hrozně smrdí, a tak raději ustupujeme, lovíme pláštěnky z batohů a teď jsme to my, kdo stojí venku a z okna se smutně dívá dovnitř. Začíná být jasné, že tohle není jen malá přeháňka, ale bude to dlouhý déšť. Ale v pláštěnkách to nějak zvládneme…
Sestupujeme dolů pěknou krajinou a protože už máme trochu hlad, přemýšlíme, kde si dáme svačinu. Při pohledu do mapy opět nacházíme symbol přístřešku. Doufáme, že tentokrát nás z něj nikdo nevyžene. Při klesání do údolí se na chvilku zastavíme u výhledu na ukrytou pláž, která alespoň tedy z výšky vypadá krásně, ale dnes to na koupání není… Pak už se ale nezadržitelně blížíme k naší další zastávce. Tam konečně doháníme turistu, který šel celou cestu asi 100 metrů před námi. Ten, celý promočený, se trochu ironicky diví, že naše pláštěnky fungují.
V přístřešku se kromě nás schovávají před deštěm také dvě kozy. Ty vypadají docela klidně, tedy jen do doby, než vytáhneme z batohu svačiny. Asi čekají, že se nimi podělíme, ale nám se rozhodně dělit s nikým nechce. Pár kousků nakonec hodíme na zem na odlákání pozornosti a relativně v klidu si pak můžeme sníst zbytek svačiny. Déšť neustává, takže nemá smysl čekat a my pokračujeme dál. Pláštěnky fungují skvěle proti dešti, ale chůze ve vysoké a mokré trávě je trochu jiná disciplína, takže nohy máme úplně promočené.
Na posledních pár kilometrů to vypadá s počasím o něco lépe. Přestává pršet a objevují se dokonce sluneční paprsky. Děláme ještě zastávku u jezírka, ve kterém zkoumám žáby s nadějí, že jde o místní endemický druh, ale nakonec tomu tak nejspíš není. Pak už konečně přicházíme zpět na parkoviště a můžeme vyzout boty a ponožky, které už jsou úplně promočené. Vzhledem k tomu, že za několik hodin letíme domů, nebude asi možné je vysušit.
Cestou k hotelu se ještě zastavujeme v centru Alcúdie, kde si nejprve dáváme zaslouženou kávu. Pak jdeme nahlédnout do několika obchůdků se suvenýry, abychom mohli alespoň něco malého přivést domů. Počasí je najednou úplně jiné, než během dne. Všudypřítomné kaluže ale naznačují, že dnešní den tu vypadal úplně stejně jako na našem treku. Po příjezdu na hotel si balíme věci, pokoušíme se vysušit boty, ponožky i pláštěnky a chystáme se na brzký odjezd na letiště. Vzhledem k tomu, že od hotelu musíme odjet asi v 1 ráno, tak skoro ani nedává smysl jít do postele.
Letíme domů
Před odjezdem obouváme své stále ještě mokré boty, nasedáme do auta a vyrážíme do Palmy. Cesta po prázdné dálnici je bezproblémová. První potíž přichází až po příjezdu na benzinku, kde jaksi nevíme, jak natankovat. A naštěstí nejsme sami. Je potřeba totiž dopředu dát vědět, za kolik chceme tankovat. Ale to my nevíme, potřebujeme vrátit auto s plnou nádrží. Nakonec nám to obsluha prostě nějak povolí a podaří se nám natankovat. Samotné vrácení auta je naštěstí mnohem jednodušší než jeho půjčení, dokonce i dodávka nás odváží na letiště takřka okamžitě. Tam tedy máme spoustu času.
Protože se jedná o vskutku brzký let, je zavřeno úplně vše. Automaty na kávu zde nemají a jediný otevřený obchod je v obležení zákazníků. Přesto se nám podaří kávu koupit a v tom už personál letiště hlásí, že začíná nástup do letadla. Při kontrole zavazadel se všichni tváří přísně a dokonce nám říkají, že si máme jít přeměřit kufr. Děláme, že nerozumíme…
Nástup do letadla sice brzy začal, ale stejně to trvá neskutečně dlouho, než se usadí i poslední cestující. Jsme ale rádi, že nemáme zpoždění a ve Vídni stihneme bez problémů náš autobus. Tohle ranní cestování je hodně náročné, je však sobota a celý víkend před námi, takže alespoň můžeme ještě zregenerovat před pracovním týdnem.
Zhodnocení
Mallorca nás tentokrát překvapila úplně jinou tváří – místo hotelového lehátka nás čekaly horské stezky, prudké sjezdy na kole i improvizace v dešti. Ostrov ukázal, že není jen destinací pro plážové povaleče, ale i skvělým místem pro aktivní cestovatele. Výlet měl šmrnc, sem tam trochu chaosu, ale o to víc autentických zážitků. A i když jsme si občas sáhli na dno (třeba v promočených pohorkách), stálo to za to.
Celkově se výlet na Mallorcu pohyboval ve střední cenové hladině – nešlo o lowcost, ale ani o luxusní dovolenou. Letenky vyšly na necelé 4 000 Kč za osobu, půjčení auta na 8 dní stálo přibližně 8 000 Kč včetně plného pojištění. Ubytování jsme díky přesunu z centra ostrova k pobřeží výrazně zlevnili – z původních 24 000 Kč jsme se dostali na zhruba 14 000 Kč za 8 nocí. Připočteme-li náklady na jídlo, vstupy (např. do jeskyní) a pohonné hmoty, vyšla celá dovolená zhruba na 21 000 Kč na osobu. Vzhledem k množství zážitků a aktivit jde o férovou cenu. Nutno podotknout, že jsme si sami vařili, mnohdy se jednalo jen o svačiny na celodenní výlety do hor, případně pak jednoduché večeře. Pokud bychom místo toho chodili do restaurací, náklady by byly podstatně vyšší.