V letošním roce jsme do Rychlebských hor zavítali už podruhé. Na konci února jsme si užili poslední sníh před nástupem jara. Tentokrát jsme si nebyli jistí, jaké počasí nás čeká, takže původně bylo v plánu i kolo. Jirka nám každopádně zarezervoval stejný apartmán jako minule, tak jsme se mohli těšit na saunu s výhledem na nebe a také koupací (ochlazovací) sud.
Lyže máme, jídlo máme. A co batoh?
Jirku jsme potkali týden před odjezdem v sauně, takže jsme se mohli domluvit, že jeden den bude chystání jídla v naší režii. Chtěli jsme se totiž s ostatními podělit o čerstvě nabyté chutě nepálské snídaně a večeře. Na snídani jsme nakoupili spoustu vajec a toastů a také vločky na ovesnou kaši. Na večeři jsme si už dopředu uvařili tradiční dal bhat z čočky, rýže a zeleniny. Pro 16 lidí to byla docela makačka, ale podařilo se. Teď už se jen nabalit a hlavně nic z toho nezapomenout. Vzhledem k počasí jsme si ještě zajeli k mamce pro lyže a prkno, takže věcí jsme měli jak na dvoutýdenní dovolenou :D.
Nevěděli jsme, kdy přesně pro nás Honza přijede, takže po telefonátu od bráchy, že už je Honza před barákem jsme byli trochu ve stresu. Rychle jsme se oblékli a na dvakrát odnosili veškeré věci. Uff, zvládli jsme to. Ještě vyzvednout bráchu a jedeme. Cesta byla víceméně pohodová a za nějaké 3,5 hodiny jsme parkovali před „naším“ apartmánem. Teď nás čekalo zase vynosit všechny věci dovnitř a konečně si trochu odpočinout. Vzápětí mě ale polil studený pot. Já nemám batoh! Při tom všem organizování, vaření a přenášení věcí jsme ten můj prostě nechali doma v obýváku. Ještě existovala varianta, že by mi batoh přivezl taťka, který se k nám měl připojit až další den. Klíče od nás má ale jen brácha a bráchovi klíče nebyly k nalezení. Takže jsem to musela zvládnout v tom, v čem jsem přijela s přispěním pár kousků oblečení od různých dárců :D.
Lyžařské areály stojí, jdeme se projít na Rejvíz
Ještě včera večer jsme oslavili bráchovy a Honzovy narozky a snědli výborný dort od Kristýny. Přitom jsme diskutovali nad možností lyžování v Karlově, což měl být jediný vlek v provozu už od pátku. Nicméně při ověřování informací jsme zjistili, že sice v pátek jezdit bude, ale až na večerní lyžování. Mezitím jsme s Tomem nachystali nepálskou snídani, na kterou jsme byli na treku zvyklí. Talíř s opečenými toasty, máslem, marmeládou a míchanými vajíčky. Pro zájemce byla k dispozici i ovesná kaše s jablky a rozinkami.
Po krátké úvaze si většina z nás pro dnešek vybrala program v podobě sáňkování ve Filipovicích. Já, Tom a brácha jsme se vydali na pěší procházku do malebné obce Rejvíz, kde se nachází i naučná stezka mezi rašeliništi. Teplota vzduchu byla díky sluníčku docela příjemná, takže nám zima nebyla. Horší to bylo s obutím, protože čerstvě nasněžilo nějakých 30 cm sněhu a to pro chůzi v teniskách není ideální. Chvíli se sice šlo po asfaltu, ale pak už jsme zabočili do lesa a brodili se vysokým sněhem. Les byl nádherně zasněžený a prosvítaly jím sluneční paprsky, takže mě nějaký sníh v botách nemohl rozhodit. Po cestě jsme ještě teniskám nainstalovali návleky ze sáčků a pokračovali jsme až do Rejvízu, kde jsme se těšili na nějaké občerstvení. K naší smůle byla jedina otevřená hospoda dnes zamluvená pro uzavřenou společnost. Ostatním ještě nezačala zimní sezóna.
Prošli jsme si tedy obcí, rašeliniště jsme si nechali na jindy, a kousek za Rejvízem jsme si dali vlastní svačinu. Hned se nám šlo trochu líp, i když dolů po sněhu byla cesta náročnější. Večer jsme měli chystat společnou večeři, ale vzhledem k tomu, že jsme se nezdrželi v hospodě, tak jsme měli dost času na pohodový sestup zpátky. Na ubytování už nás čekal taťka. Dali jsme si kafe a relaxovali. Okolo páté jsme se pustili do vaření rýže, která jako jediná nebyla nachystaná dopředu. K naší spokojenosti všem účastníkům dal bhat chutnal a my jsme si mohli oddychnout, že to máme za sebou. Večer nás ještě čekalo promítání fotek a pak už očekávaná sauna s výhledem na hvězdy a ochlazením přímo ve sněhu. Tohle saunování fakt nemá chybu!
Račí údolí, Tančírna a zřícenina hradu Rychleby
Dnešní snídaně už byla v režii Jirky a my jsme si jako vždy skvěle pochutnali. Po snídani jsme se rozjeli do asi 30 minut vzdáleného města Javorník. Tady jsme nechali auto a vyrazili jsme po modré turistické značce směrem do Račího údolí. Kromě pěkných lesů jsme se sem přišli podívat na Tančírnu, která spoustu let chátrala, ale v roce 2015 se ji podařilo zachránit a dnes znovu slouží jako kulturní centrum a kavárna. Navíc se tu konaly advetní trhy, které nabízely zajímavé tradiční výrobky. My jsme však odolali lákadlům a zapadli do kavárny na cappuccino (jak jinak) a také větrník ve skle. Chvíli jsme se ohřáli a následně jsme se vystřídali s naší skupinkou, která šla okruh naopak.
Uvolnili jsme jim místo a pokračovali dál údolím. Dneska byla pocitově větší zima, protože slunko bylo schované za mraky. Měli jsme v plánu kratší okruh než včera, takže jsme se nebáli, že bychom tu zmrzli. Asi po 2 kilometrech jsme zahnuli na červenou a začali se škrábat do kopečku na zříceninu hradu Rychleby. Zachovala se tu kamenná věž, ze které byl bezvadný výhled a dalo se tu skvěle koulovat. Přečetli jsme si krátkou historii hradu a pokračovali dál směrem na vyhlídku. Po 1,5 kilometru se nám ukázal přístřešek, ve kterém se dá i přespat a za ním už se rozprostírala vyhlídka do údolí s pohádkovým názvem Čertovy kazatelny.
Zpátky do Javorníku nám chyběly 3 kilometry. Blížil se západ slunce, zima byla vlezlejší, proto jsme se už nikde nezastavovali a pokračovali k autu. Po cestě jsme prošli ještě okolo Jánského zámku, který se tyčí nad městem. Zámek vypadá majestátně, ale v zimě je samozřejmě zavřený. V autě jsme si zatopili a někteří z nás (konkrétně já) jsme celou cestu zpět prospali. Na večeři nás čekal vynikající pečený losos se špenátem a noky a také vyhřátá sauna, fajn pokec s ostatními účastníky a ochlazování ve sněhu nebo sudu s výhledem na hvězdy. Zkrátka paráda.
Po cestě domů už tradičně na Lesní bar
Dnešní ráno nás čekalo balení a úklid. Já jsem měla balení výrazně jednodušší, proto jsem se vrhla na úklid kuchyně. Před polednem jsme vyjeli do obce Lázně Lipová, odkud se vychází na legendární Lesní bar. Zaparkovali jsme za železničním mostem, stejně jako minule, a pokračovali mezi zasněženými chaloupkami nahoru do lesa. Cesta byla zledovatělá, ale šlo se relativně dobře. Asi po půl hodině už jsme si sedali do přístřešku a občerstvovali jsme se různými dobrotami. Ostatní se vraceli stejnou cestou zpátky, my jsme se rozhodli, že si tentokrát vylezeme až na Smrk, kam jsme při naší túře v lednu 2021 nedošli.
K Hornímu baru nás čekalo dlouhé prudké stoupání po čárkované trase. Dávalo nám to zabrat, ale vytrvali jsme a asi po hodině jsme došli k rozcestníku Nad Horním barem. Odtud to bylo už jen 500 metrů na Smrk, ale sníh tu byl hodně rozmočený a boty dostávaly zabrat. Vrchol je zarostlý, takže výhledy tu nečekejte :). O kousek níž ale prosvítalo sluníčko a byly tu pohádkové pohledy na zasněžený les. Odtud nás čekalo už jen klesání zpátky na parkoviště. Stejně jako bylo prudké stoupání, bylo prudké i klesání. Se sněhem v botách a neustálém podkluzování jsme se museli smířit. Cesta zpátky trvala nekonečně dlouho. Od rozcestníku Dlouhé doliny jsme už šli rychlým tempem, protože se blížil soumrak. K autu jsme se dostali těsně před setměním. Vytřepali jsme sníh, přezuli se a pustili topení naplno. Cesta byla opět bezproblémová. Tentokrát jsme to vzali přes Červenohorské sedlo a zvládli jsme do Brna dojet už za nějaké dvě hodiny.
Ubytování v bývalém vojenském areálu se nám zalíbilo. Tak příště snad za teplejšího počasí a na kolech!