Letošní zimu jsme byli 2x na pár hodin na Stupavě. To mi samozřejmě přišlo málo, takže jsme zvažovali, kam bychom mohli ještě vyrazit zajezdit. Termínově se nabízely Velikonoce, které už však nebyly úplně výhodné, co se týkalo sněhu. V Česku to byla bída, Rakousko je daleko, takže jsme nakonec vybrali Roháče na Slovensku, kde zrovna před Velikonocemi znovu nasněžilo. Chvíli jsme řešili, kdo všechno s námi pojede, ale nakonec jsme vyrazili jen ve dvou.
Cesta ubíhala bez problémů. Byli jsme zvědaví, jak se na délce cesty projeví nově otevřený tunel u
Žiliny. V minulosti se tu tvořily zácpy a cesta tak bývala výrazně delší. Tunelem jsme projeli úplně perfektně, ale už předtím jsme na mapách viděli, že hned za tunelem je obrovská kolona, která se stále prodlužuje. Navigace nám naštěstí ještě před začátkem kolony radila, že máme sjet a kolonu objet. Byla to taková horší a užší silnice, ale kupodivu tu nebyl vůbec žádný provoz a opravdu jsme se té koloně vyhli a ušetřili jsme si minimálně 30 minut času. Na ubytování jsme přijeli okolo deváté, což ale nebyl problém. S paní majitelkou už jsme byli dopředu domluvení. Večer už jsme toho moc nestihli, takže jsme se najedli a koukli jsme se, jakou permanentku si na další den koupíme. Mimochodem celodenní stojí jen o Euro víc, než půldenní.
Mokrý sníh a muldy, ale přesto paráda
Ráno jsme vstávali v osm, ale docela nám trvalo, než jsme se vymotali. Na svah jsme přišli až v 10:30.
Mysleli jsme si, že to bude v pohodě, ale při první jízdě jsme zjistili, že sníh už není v úplně nejlepším stavu. Sice hodně nasněžilo, ale teplota ráno byla už okolo 8 stupňů, takže hlavně spodní prudší pasáž byla plná muld. Nicméně veškeré lesy a kopečky v okolí byly ještě ten první den zasněžené, takže to tam vypadalo jako v pohádce. Díky tomu, že jsme tu asi před čtyřmi lety byli v letním období, tak jsme i rozpoznávali, kudy jsme šli, kde jsme asi zhruba byli a bylo fajn se takhle vrátit na známé místo. Já jsem jezdila na prkně a Tom na lyžích, tak jsme si každý jezdili po vlastní ose. Měli jsme koupenou jednodenní permanentku. Asi po 2 hodinách ježdění jsme se zastavili dole v jídelně na oběd. Měli jsme toho už docela dost, ale zase jsme si říkali, že tomu ještě pár jízd dáme.
Na oběd byla taková ta horská klasika. Všechno velmi předražené a všechno smažené. Po obědě jsme se ještě vrátili na svah. Já jsem dala ještě asi 4 nebo 5 jízd. Ono se to nezdá, ale samotný výjezd lanovkou trvá cca 10 minut a než člověk sjede úplně z vršku až dolů, trvá to dalších cca 8 minut, takže jedna jízda vyjde na zhruba čtvrt hodinu. A je to docela nápor na nohy, když už je ten sníh měkký a těžký a jsou tam muldy. Takže zhruba kolem druhé jsme ježdění ukončili s tím, že pojedeme zpátky na ubytko, převlečeme se a půjdeme se projít po Zuberci, protože od naší minulé návštěvy tu přibyla nová rozhledna.
Po křížové cestě na rozhlednu Tonka a pro zubereckou štrúdlu
Od ubytování na ulici Prte to k odbočce na křížovou cestu nebylo daleko. Prošli jsme po mostě přes Sivý potok a hned za ním začalo první zastavení křížové cesty. Cesta stoupala docela prudce vzhůru a všude tu bylo ještě dost sněhu, ale dalo se to jít bez problémů. Okolo cesty už rašily první kytičky a chvílemi se naskýtal pohled na Zuberec. Po pár minutách stoupání se nám ukázala vyhlídková věž i s přilehlou chatou. Nejprve jsme si mysleli, že vstup na rozhlednu zaplatíme kartou, ale terminál evidentně „nepremával“. Naštěstí chata byla otevřená a vstupenka se dala koupit tam. Vystoupali jsme několik desítek schodů a užívali jsme si výhledy do širokého okolí. Chvíli po nás se na rozhlednu vypravila i skupina více osob, která byla docela hlučná, proto jsme naši návštěvu ukončili a pokračovali jsme zpět do Zuberce, ale druhou stranou po asfaltce.
Došli jsme na hlavní silnici a popošli ještě kousek dál k místní samoobsluze. Tam se nacházel i automat na prý vyhlášenou zubereckou štrúdlu. Chuť na maškrtu by byla a my měli štěstí na poslední kousek! S chutí jsme se do něj zakousli a uznali jsme, že je to výborný štrúdl. Cestu zpátky na ubytko jsme si ještě o kousek prodloužili cestou okolo Studeného potoka. Příjemná cesta bez provozu nám rychle utekla a my byli zpátky doma. Zrzavý kočičák se k nám zase nakvartýroval, takže jsme měli i večerní společnost :).
Hecli jsme se, vstáváme už v 7:30
Po včerejčích zkušenostech chceme být na svahu mnohem dřív a užít si pověstný „manchester“. Vleky včera spouštěli v 9, ale dnes to posunuli už na 8:30. To tedy nestíháme, ale nakonec lanovkou vyjíždíme těsně před 9. hodinou. Nahoře se znovu rozdělujeme s tím, že se potkáme opět dole v jídelně na oběd. S napětím se rozjíždím do své první jízdy a po chvilce jsem nadšená. Dřívější příchod na svah se vyplatil. Sníh je perfektní, po muldách ani památky. Prvních 5 jízd je dokonalých. Jezdím téměř bez přestávky. Následně se zvyšuje počet lidí a také sníh začíná být těžsí, ale pořád je to fajn. S Tomem se potkáváme dle domluvy v jídelně. Vzhledem ke včerejší špatné volbě v podobě oschlého kuřecího plátku se rozhoduju pro parenou buchtu (borůvkový knedlík). Není špatná, ale do té rakouské má daleko :). Ještě si dáváme kávičku a hurá zpět na svah. Pár jízd ještě dáme, ale muld přibývá a také je ještě tepleji než včera. Balíme to okolo druhé.
Většina zajímavých tras v okolí je až do půlky června uzavřená, proto není moc možností, kam se jít projít. Nakonec jdeme do vedlejší dědiny, která nese v místních názvech hned několik Blatných. Bohužel většina cesty vede okolo silnice, takže to není nejhezčí procházka. Asi po hodině se dostáváme do obce Habovka, kde se nachází Blatná ulica, potok a reštika. Povinně se tu fotím a jdeme zpátky :). Kousek cesty se nám podaří jít mimo rušnou silnici. Procházíme podél další křížové cesty, hřbitova a následně se vracíme na silnici. V Zuberci natrefíme ještě na otevřenou kavárnu, kde mají i bezkofeinové kafe, takže neodoláme a na chvíli se zastavíme. Čeká nás už jen cesta do místního obchůdku pro nějaké potraviny a pak zpět na ubytování.
Výšlap v NPR Kvačianska dolina v místech bývalé silnice
Předpověď počasí na tento den hlásila okolo plus 16 stupňů a nám dva dny na svahu stačily. Proto jsme se rozhodli, že si uděláme nějaký pěší výlet. Stezky v okolí jsou uzavřené, proto jsme museli popojet do cca 10 km vzdálené obce Huty, kde začínala cesta do NPR Kvačianska dolina. Trochu jsme se obávali parkování, protože na mapě to vypadalo jako malé šotolinové parkoviště. Naštěstí tu pro nás ale bylo ještě místo. Začátek výletu se nesl v podobě přenesení žabích vajíček z kaluží do „větší“ vody :). Následně jsme vstoupili do údolí potoka, kde se nám otevřel pohled na strmé skály po levé straně řeky Kvačianky. Bylo tu krásně! Po chvilce jsme překračovali potok přes most, ale ještě před ním se na pravé straně od cesty nacházel památník na starou krčmu na Polaně, která tu dřív stávala a zastavovali se u ní pocestní. Bohužel ji vypálili nacisté a už nebyla nikdy obnovena.
Po krátkém výšlapu do kopce se nám otevírali výhledy na protější skály, které měly různé názvy. Asi tu nejznámější s názvem Jánošík jsme minuli. Užili jsme si ale krásný výhled z vrcholu Malý Roháč a Kobyliská, kde jsme se nasvačili. Odtud to bylo už jen kousek na parkoviště u Ústie Kvačianskej doliny. Tady bylo několik informačních tabulí, které znázorňovaly, jak to na cestě vypadalo dřív, když po ní ještě jezdily povozy a také auta. No muselo to být zábavné, protože cesta to byla i v minulosti hrbolatá, úzká a hodně klikatá. U parkoviště jsme minuli místní bistro a raději jsme si kousek zašli do pořádné restaurace, respektive pivovaru Kvačany, na cappuccino a zelené pivo. Slunko tu pálilo a nás čekala ještě nějaká ta porce kilometrů, proto jsme se nezdržovali a pokračovali kousek zpátky po žluté a pak přes most a nahoru po naučném chodníku. Stoupání to bylo pořádné, ale za odměnu se nám otevřel úžasný výhled na Chopok a okolí, taktéž ještě zasněžený s fungujícím lyžařským areálem. Asi po půl hodině jsme odbočili na modrou a pokračovali mírnějším stoupáním až k myslivně s názvem Sokolie hniezdo. Sice tu nebyly výhledy, ale místo to bylo moc pěkné. Člověk by se tu hned usadil a udělal si třeba piknik :).
Nás už čekalo převážné klesání po zelené značce až na rozcestí Dolina Borovianky. Chtěli jsme si tu dát svačinu, ale nebylo si tu kde sednout. Došli jsme tedy až ke starým mlýnům s názvem Horní a Dolní. Bylo to velmi zajímavé místo s obnoveným vodním mlýnem. Bohužel před pár lety ho smetla povodeň a momentálně se snaží o znovuzprovoznění. Na lavičce jsme si vytáhli svačinu a hned nás přišly uvítat dvě kozy. Ochutnat jsme jim ale nedali. Po mostě jsme přešli k Dolnímu mlýnu, zaplatili vstupné a prošli si celý areál. Opravdu zajímavá zkušenost, protože jsme se tu mohli podívat i na katr a celé mlýnské kolo. Čas nás začal trochu popohánět, proto jsme se rozloučili s mlýnem i kozami a vydali se zpět k autu. Po 1 kilometru jsme byli tam, přenesli zbytek žabích vajíček a jeli zpět do Zuberce. Večer jsme si chtěli pochutnat, proto jsme se pěšky vydali opět do centra Zuberce a sedli si v asi nejlépe hodnocené restauraci Kýčer burger. Obsluha byla příjemná, jídlo bylo rychle nachystané. Spláchli jsme to pivkem a byli jsme spokojení. Večer nás chystalo ještě sbalení věcí a poslední pomazlení s kocourem.
Jedeme domů, ale koukneme se na Jánošíka v Terchové
Na velikonoční pondělí jsme se chtěli zastavit po cestě domů v Terchové. Další plány jsme neměli. Dopoledne jsme se tedy rozloučili s dcerou majitelky, kocour už se na nás podívat nepřišel a vyrazili jsme na zhruba hodinovou cestu autem do Terchové. V minulosti jsem tu už byla několikrát, ale nikdy nebyl čas se zastavit v centru obce a podívat se na stříbrně zářící sochu Jánošíka. Tentokrát jsme si to dali jako prioritu. Po cestě jsme ale začali přemýšlet, jestli se nevydat alespoň kousek po modré značce, abychom se podívali na Jánošikovy diery. Rozhodně to tu stojí za návštěvu a Tom tu ještě nebyl. Nakonec jsme se tedy rozhodli, že to zkusíme. Sice je svátek a mohlo by tu být dost lidí, ale pořád to bude mnohem menší počet než v letních měsících.
Zaparkovali jsme u hotelu Diery a nejprve se vydali na kávu a oběd. Zlákali mě šúlance s makem a musím říct, že stály za to. Do „hory“ jsme vyráželi až o půl jedné, ale nevadilo nám to. Měli jsme jít jen kousek. Po cestě jsme pár lidí potkávali, ale většina už mířila opačným směrem. Na žádném úseku jsme se neseknuli, nikde jsme nemuseli čekat. Diery jsou parádní místo, a proto byl i Tom nadšený. Spousta mostků, přelézání pomocí kramlí a lan dodává na zajímavosti. Po necelé hodině jsme došli ke kolibě Podžiar. Ještě jsme byli plní z obědu, takže jsme se tu jenom podívali a definitivně jsme se rozhodli, že vylezeme až na Malý Rozsutec! Na vrchol už to byly jen 4 km, což nezní tak náročně, ale také to bylo ještě 630 výškových metrů. Ale to dáme. Některé úseky v okolí Hlbokého potoka byly ještě zajímavější a náročnější. Byli jsme nadšení. Od rozcestí Pod Tesnou Rizňou už jsme šli téměř sami. Přece jen většina lidí v tomto období na Rozsutec nechodí.
Lezeme až na Malý Rozsutec
Cesta nás začala trošku zmáhat a cítili jsme únavu. Už jsme byli ale rozhodnutí a nechtěli jsme to vzdávat. V oblasti Pod Tanečnicou přibylo sněhu a v podstatě se šlo buď sněhem nebo blátem. Nesmeky jsme neměli, takže chvílemi to stálo za to. Nicméně dorazili jsme až na rozcestí Medzirozsutce, kde se oddělují dvě cesty na Malý a Velký Rozsutec. Ta druhá cesta je v zimním období uzavřená, takže jsme se ani nemohli rozmýšlet. Vrchol Malého Rozsutce už byl na dohled. Čekalo nás ještě strmé stoupání s pomocí ocelových lan. Posledních pár metrů už bylo méně náročných a my si mohli vychutnat úchvatné výhledy nejen na zasněžené vrcholky Západních Tater. Na samotném vrcholu jsme se vyfotili, zapsali se do vrcholové knihy, ale svačinu jsme si šli sníst o kousek dál. Vítr tu byl silný a velmi nepříjemný. Posilnili jsme se vrcholovým nealko pivem, plácli jsme si, že jsme dobří a začali sestupovat druhou stranou.
První 1,5 km sestupu bylo hodně prudkých. Přelízali jsme kameny, přidržovali se natažených lan a dávali pozor při každém kroku. Když jsme se dostali do lesa, cesta už byla lepší, ale pořád jsme museli tu spoustu výškových metrů zase ztratit. Od osady Podrozsutec už byla cesta pohodová a mohli jsme jít rychleji. Samozřejmě že už jsme toho měli ke konci dost, ale byli jsme rádi, že jsme si i dneska udělali tak krásný výlet. V kolibě jsme si dali ještě jedno kafe a přejeli do centra Terchové. Sice už bylo dost hodin a byli jsme unavení, ale toho Jánošíka přece vidět musíme. Socha je to opravdu zajímavá a nedá se přehlédnout. Také je od ní pěkný výhled. Doba však pokročila, takže šup pro nějaký ten suvenýr a honem do auta. Suvenýry byly sice otevřené, ale žádná obsluha uvnitř. Kdybychom chtěli a měli na to povahu, nakoupili bychom bez peněz. My jsme ale trpělivě počkali, zaplatili za několik slovenských sýrů pro rodinu a vyrazili vstříc domovu.