O legendární vyjížďce z Brna do Vídně jsem od Toma slyšela mockrát. Vlastně jsem jim tak trochu záviděla, protože to byl fakt slušný výkon a nemyslela jsem si, že bych to někdy zvládla. Poslední roky ale jezdím na kole hodně a nějakou tu stovku už mám za sebou taky, takže do hry začala přicházet myšlenka, že by si to Tom dal ještě jednou. Tentokrát na lepším kole, lepší trasou a hlavně se mnou :).
Vychytat volný víkend, počasí, vítr a naplánovat ideální trasu
Těžko skloubitelné faktory se nakonec podařily dát dohromady na poslední červencový víkend. Po delší době jsme neměli naplánované žádné akce a předpověď počasí slibovala příjemnou teplotu, minimální riziko deště a mírný vítr. Tom po zkušenostech z minula přeplánoval trasu tak, abychom maximálně využívali cyklostezky, ale úplně se nedrželi oficiální trasy Brno-Vídeň, která je zbytečně dlouhá a kopcovitá. S plánováním se dostal na krásných 152 km a pouhých 350 výškových metrů. Vypadalo to dobře! Společně jsme doladili detaily a domluvili se na sobotním odjezdu v 6:30 ráno.
Celý týden foukal vítr od severu na jih, bohužel pro nás, se situace změnila někdy ve čtvrtek a bylo jasné, že nám bude foukat protivítr. Nic dalšího se ale nezkomplikovalo, tak jsme si řekli, že to i tak zkusíme. Na přípravách jsme si dali záležet asi o trochu víc než minule. Hlavně zkontrolovat kola, jestli jsou v pořádku, namazat řetěz a šetřit svaly. V pátek jsme ještě nakoupili nějaké jídlo, iontové nápoje a tyčinky a přichystali svačiny. Do postele jsme šli sice brzo, ale ani jeden z nás se nevyspal dostatečně kvalitně. Přece jen brzké ranní vstávání a stres, aby se vše vydařilo, se podepsaly i na psychice.
Snídaně, kafe a vyjíždíme směrem na jih
Snídani jsme měli nachystanou od včerejška, takže zbývalo jen uvařit kafe, obléct se, zkontrolovat jestli máme všechno, rozloučit se s Laruškou a hurá do sedla. Odjezd se nám podařil víceméně dle plánu pár minut po půl sedmé. Chtěli jsme ujet co nejvíce kilometrů ještě za mírnějšího větru. Brnem jsme docela prosvištěli, na cyklostezkách i silnicích bylo skoro liduprázdno. To byla paráda! Občas jsme vyplašili nějakého zajíce, ale až do Židlochovic to bylo skoro bez lidí. Jediná nepříjemnost byla zavřená cyklostezka do Blučiny, kterou jsme museli objíždět. Z Rajhradic jsme se vydali podél Svratky a pořádně jsme se naklepali od rozbité cesty. Na hodinkách jsme měli něco přes 20 kilometrů, tak jsme se rozhodli pro krátkou přestávku v parku mezi zámkem a Penny marketem. Dokoupili jsme ještě energeťáky a pokračovali dál směrem k hranicím přes Žabčice, Vranovice a Ivaň.
Po cestě jsme už občas potkali nějakého cyklistu, ale pořád to bylo v řádu jednotek. Jelo se dobře a docela rychle, i když nás začal tlačit zadek, což je na začátku takové dlouhé trasy docela problém. Snažili jsme se na to nemyslet :). Mezi Ivaní a Pasohlávkami jsme se museli dostat přes velmi frekventovanou silnici, což se jevilo jako značný problém. Úplně bezpečné to tu není, ale podařilo se nám oběma postupně projet a hned za křižovatkou jsme si dali další pauzu. Bylo 9 hodin ráno a my jsme měli za sebou 40 km. Dali jsme si kafe, převlíkli jsme se do krátkých rukávů a namazali proti sluníčku. Jakmile jsme měli hotovo, vyrazili jsme dál.
Proti větru o závod za rakouské hranice
Vítr se pomalu začínal hlásit o slovo. Pořád to bylo ale docela v pohodě. Po pauze se nám jelo zase o něco líp, zadek přestal bolet a já jsem se těšila, jak konečně přejeme hranice do Rakouska. Moc pěkná část trasy vedla podél břehu vodní nádrže Nové Mlýny, kde jsme se už setkávali s větším počtem cyklistů. Čekaly nás poslední tři obce v ČR. Brod nad Dyjí, Novosedly a těsně za Novým Přerovem jsme překročili „čáru“. Přechod je tu ve stínu lesíka s pěknými cedulemi, které vybízely k fotce. Nasedli jsme a jeli dál a setkali jsme se v podstatě s prvním delším kopečkem. Ve Wildendürnbachu jsme měli na kontě přes 60 km. Rozhodli jsme se na chvíli zastavit ve stínu lípy, sníst si svačinu a konečně koupit lístek na večerní vlak z Vídně. Lístek od ČD se nedá bez poplatku stornovat, proto jsme do poslední chvíle čekali, jak na tom budeme a jestli to zvládneme dojet.
Těsně za hranicemi byl však slabý signál, a tak koupě jízdenky byla více dobrodružná, než jsme čekali. Z Vídně do Brna i s koly to vychází na 954 Kč. Cena se však můze lišit podle obsazenosti daného spoje. S vidinou pořádného kafe a občerstvení ve 30 km vzdáleném Mistelbachu jsme nasedli a vyrazili vstříc sílícímu větru dál. Cesta vedla krásnými polními cestami, kde všude kolem nás kvetly slunečnice nebo rostly dýně. V dálce jsme také viděli dechberoucí siluetu nějaké zříceniny. Po cestě jsme několikrát zastavili a fotili. Tipovali jsme, že by se mělo jednat o Falkenstein. Jednalo se však o pro náš neznámou zřícenunu hradu Staatz. Dál po cestě jsme míjeli ceduli, která nám ukazovala, že do Mistelbachu je to ještě 13 km. Uff. Posledních několik kilometrů už jsme jeli tak trochu na krev. Zjistili jsme, že ideální pauza je po zhruba těch 20 km, takže po zbytek cesty jsme tohle pravidlo dodržovali.
Však už nás znáte, cappuccino a zákusek na půl
Hlad by ani tak nebyl, ale těšili jsme se na dobré cappuccino a chtěli jsme dát svalům do zásob nějaký ten cukr. Vybrali jsme si otevřený podnik na hlavním náměstí s názvem Geier. Dali jsme si tiramisu a marila-vanilla schnitt, který vypadal lákavě. Zákusek jsme si napůlili, abychom mohli oba dva ochutnat, jaké to ten druhý má :). Časově jsme na tom byli dobře. Bylo teprve 13 hodin a nám zbývalo do Vídně okolo 60 km. Dopřáli jsme si tedy o trochu delší přestávku, zaplatili česky hovořícímu číšníkovi a ještě jsme si na náměstí doplnili vodu z pítka a obnovili vrstvu opalovacího krému. Neujeli jsme ani 2 kilometry a nějaký cyklista na nás volal, jestli nemáme pumpu. Tu jsme naštěstí měli, tak jsme mu nejspíš zachránili zbytek cesty.
Pocitově bylo hodně horko a kdyby nám ten vítr nefoukal, asi bychom se dost pekli. Takhle se to ale dalo vydržet. Za Mistelbachem jsme narazili na ohraničenou oblast s vodními buvoly. Nevěřili jsme vlastním očím, ale opravdu tu byli a pásli se. Kopečků pomalu přibývalo a my jsme začali tušit, že to Mapy.com s výpočtem výškových metrů opět nezvládly. Blíž realitě byl Garmin, ale i ten to s odhadem okolo 500 výškových metrů netrefil. Ale to bych předbíhala. Kus za Mistelbachem ve vesnici Ladendorf jsme dali krátkou foto pauzu, kde se Tom chtěl nechat vyfotit stejně, jako se tu nechal vyfotit před sedmi lety. Pod krásným platanem na lavičce. Domluvili jsme se, že další pauzu dáme na 110. kilometru a jeli dál.
Přístřešek v Hautzendorfu a železniční muzeum Hagenbrunn
Nohy nás zatím nebolely, takže se nám v podstatě jelo dobře. Někdy nás potrápil nějaký ten kopeček, který jsme vyjeli, abychom ho vzápětí sjeli a následně mohli vyjet další. Také se občas ozval otlačený zadek, ale co by člověk po tolika kilometrech v sedle nechtěl. Tu a tam se nám podařilo jet chvíli ve stínu, což bylo moc fajn, ale většina cesty vedla otevřenou krajinou. Za další porcí kilometrů jsme byli rádi, když jsme natrefili na zastřešený přístřešek na okraji obce Hautzendorf. Nikde nikdo, jen po nedaleké silnici občas projelo auto, tak jsme si mohli v klidu vychutnat další svačinu a nakrmit svaly. Zkontrolovali jsme mapu a začínalo to vypadat moc dobře. Posledních 40 kilometrů už dáme levou zadní, že jo?!
Sil jsme měli dost, morálku jsme měli na vysoké úrovni, nálada byla výborná. Ten vítr nás ale chvílemi fakt štval :). Jeli jsme ale dál a těšili se na další část cesty, která měla vést po trase bývalé železnice. To byl opravdu pěkný úsek s hezkými výhledy do krajiny. Občas jsme kolem cesty zahlédli nějaká návěstidla nebo další železniční prvky. Další přestávku jsme odkládali až na nějaké pěkné místo s posezením. Dočkali jsme se ho u obce Hagenbrunn, kde se nachází malé železniční muzeum a také stolek a lavice k sezení. Čas byl výborný, dopřáli jsme tedy nohám chvilku vyvětrání, dojedli jsme svačiny a doufali jsme, že vydržíme s vodou. Už jenom 20 km a jsme tam!
Vídeň – město cyklostezek a ohleduplných řidičů
Těšili jsme se, že se vyfotíme u cedule Wien, ale tentokrát jsme jeli trochu jinudy, takže jsme ji minuli. Jakmile jsme vjeli do Vídně, museli jsme se přizpůsobit dopravě. Sice jsou všude po městě cyklostezky, ale je nutné zastavovat na křižovatkách a čekat na zelenou. To se nějakou dobu hrozně táhlo. Poté jsme ale vyjeli zase na okraj a dostali se na Donau Insel, což je přes 21 km dlouhý, uměle vybudovaný ostrov. Jedná se vlastně o obrovský park, kde to žije. Lidé se tu koupou, slaví narozeniny, účastní se festivalů, dělají si vlastní hudební událost, nebo se jen tak povalují na dece a relaxují. Možná by nebylo špatné se tu někde zastavit a dát si něco dobrého, ale odrazovalo nás množství lidí.
Zastavili jsme až za mostem Reichsbrücke, kudy jsme se vrátili zpátky na „pevninu“. Tady se k nám přidalo obrovské množství cyklistů všech věkových kategorií. Ihned jsme poznali, že Vídeňané cyklistikou opravdu žijí a jízdní kolo je pro ně úplně běžný dopravní prostředek. Své o tom vědí i řidiči aut, kteří cyklisty plně respektují, dávají jim přednost a jsou k nim ohleduplní. Kéž by to aspoň trochu bylo možné jednou i v Brně. Ale tomu nevěřím. S Tomem jsme se domluvili, že dojedeme až k nádraží Praterstern, kde mělo být otevřené nějaké občerstvení. V Rakousku mají totiž obchody otevřené jen do 18 hodin a v neděli je zavřeno úplně. To by v Česku u lidí neprošlo :D. Na nádraží jsme se chvíli motali, protože jsme nebyli schopní najít kebab, který tu měl být. Až na podruhé nás napadlo sejít o patro níž.
Po doplnění energie jsme nasedli na kolo a dojeli posledních 5 kilometrů k hlavnímu nádraží, odkud jsme měli v 21:10 odjíždět do Brna. Časově to bylo pořád v pohodě. Projeli jsme pár známých míst, v dálce jsme viděli Stephansdom a nakonec jsme vyjeli poslední kopeček až před nádraží. Ty jo, fakt jsme to dokázali a jsme tady! V Intersparu jsme ještě koupili do vlaku „vítězné“ pivo a vyfotili se na památku ve fotobudce. Vlak odjížděl na čas, takže jsme věděli, že za hodinku a půl budeme zase zpátky v Brně. Z hlavasu to máme jen něco málo přes 4 km, takže v jedenáct jsme otevírali dveře od garáže a těšili se na sprchu a postel. Výlet to byl vydařený, takže příště Bratislava? 🙂
Tomovo porovnání s předchozím pokusem
Před 7 lety jsem byl ještě mladý a blbý a do Vídně jsem jel bez pořádného tréninku, na kole z Hervisu za 7 tisíc v den, kdy nad Rakouskem řádily bouřky. S sebou jsem měl asi dva rohlíky a možná jednu malou čokoládku. K tomu jsme navíc slepě následovali oficiální cyklotrasu Brno – Vídeň, díky které jsme si dopřáli dobrých 30 kilometrů navíc.
Své zkušenosti jsem se rozhodl zúročit v plánování druhého pokusu. Nové kolo se osvědčilo hned při cestě do Bratislavy, takže to jsem neměnil. Trasu jsem se pokusil přeplánovat tak, abychom jeli co možná nejkratší cestou, samozřejmě mimo silnice. S respektem k náročnosti trasy jsem měl připravený i plán B, pokud by přeci jen předpověď počasí nevyšla, nebo by přišly jiné komplikace, vedla naše cesta v těsné blízkosti železniční tratě, kde každou hodinu jezdí vlak do Vídně. V případě nouze by tedy nebyl problém si to celé o kousek zkrátit. A nakonec jídlo. Nejenže jsme si tentokrát vzali s sebou mnohem více zásob, zároveň jsme od začátku počítali se zastávkou v Mistelbachu, kde byla celá řada kaváren a restaurací.
Musím uznat, že vše nakonec klaplo náramně. Dokonce nás cesta vůbec nezmohla, večer jsme si ještě vesele dali „noční jízdu“ Brnem a v neděli pak nečekanou projížďku na chatu.
A ještě malá poznámka na závěr. Rád bych pochválil České Dráhy, že i po období, kdy se inflace utrhla z řetězu, drží ceny jízdenek na podobné úrovni a naopak, cena za přepravu kola klesla z 10 EUR (cca. 250 Kč) na 107 Kč.