Phi Phi, Koh Lanta a Phuket bez iluzí – zkušenosti, tipy a realita cestování
Proč zase Thajsko?
Původní plán pro zimní dovolenou v roce 2026 zahrnoval Filipíny. Koncem roku 2025 však celý region postihl tajfun, který způsobil značné škody i na ostrově Cebu, který měl být naším cílem. Proto jsem nakonec přehodnotil situaci a zvolil bezpečnější a osvědčenou variantu – Thajsko. Navíc letenky na Phuket nakonec vyšly podstatně levněji než na Cebu. I když letecká společnost Air China nebyla preferovanou volbou, cena 12 tisíc korun na osobu za zpáteční letenku byla více než lákavá. Nakonec se podařilo pro nás předem zarezervovat místa vedle sebe, a to dokonce bez poplatku, což už se dnes často nevidí. Před samotnou cestou už nám tedy zbývalo jen vyměnit peníze (množí se zprávy, že to thajská strana vyžaduje, ačkoliv oficiální zdroje nehovoří přímo o hotovosti) a také vyplnit thajský imigrační formulář.
Náledí ve Vídni a naše letadlo v Mnichově
Náš odlet se blíží a vrásky na čele nám dělá předpověď počasí. Na poslední chvíli proto měníme plány, ruším přímý autobus Brno – letiště Vídeň a místo toho volíme na první pohled bezpečnější volbu. Jedeme vlakem do Vídně o den dřív. K tomu si rezervujeme ubytování jen kousek od nádraží s tím, že ráno už se na letiště nějak dostaneme. Cesta do Vídně tedy probíhá v klidu, ubytování je hezké a překvapivě i docela levné. Jedna noc v apartmánu pro 4 vychází na zhruba 2000 Kč.
Až v průběhu noci zjišťujeme, že naše ubytování má jednu podstatnou nevýhodu. Nedá se regulovat vytápění. Radiátory tedy jedou naplno a do toho musíme mít otevřené okno, ačkoliv venku pořádně mrzne. Noc tedy není úplně příjemná. Ráno se pomalu dokloužeme po zledovatělém chodníku až k nádraží. Už tušíme, že vlaky dnes nepojedou, takže si to zde jen potvrzujeme a k letišti se musíme dostat jinak. Autobus, ačkoliv je hodně drahý, je stále levnější než Uber či Bolt, zastávka je jen pár metrů od nás, takže není nad čím přemýšlet. Mezitím nám přichází zpráva, že náš odlet bude opožděn.
Při cestě na letiště kontroluji, jak je na tom letadlo, kterým bychom měli letět. Překvapivě zjišťuji, že se nepokusilo přistát a bylo odkloněno do Mnichova. Vídeňské letiště je kompletně ochromené, momentálně nepřijímá žádná letadla. Času máme najednou více než dost. Celá tato situace je samozřejmě nepříjemná, protože potřebujeme stihnout přestup v Pekingu. Doufáme, že se podaří brzy zprovoznit přistávací dráhu a naše letadlo dostane povolení k přesunu do Vídně.
Kolem poledne vídeňské letiště konečně začíná obnovovat provoz. Na světelné tabuli se objevuje čas odletu našeho letadla. My však víme, že tak brzy to jistě nebude. Letadlo totiž stále čeká v Mnichově. Po několika hodinách se situace začíná měnit. Letadlo konečně letí do Vídně, to však pro nás ještě není výhra. Samotné odbavení totiž trvá věčnost. Z původního času na přestup v Pekingu, v podobě pěti hodin, nám najednou zbývá asi jen hodina. Máme vážnou obavu, že přestup nestihneme.
Nastupujeme však do letadla a snažíme se na to nemyslet. Při nejhorším poletíme následujícím spojem. Poprvé v životě máme možnost letět téměř novým Airbusem A350. Jeho moderní kabina poskytuje dostatek prostoru a celkově je letadlo velmi tiché. I díky tomu se mi podaří na pár hodin usnout a zkrátit si tak jinak docela dlouhou cestu. V Pekingu přistáváme asi dvě hodiny před plánovaným odletem následujícího spoje. Zdá se tedy, že bychom ho mohli stihnout.
Stíháme přestup v Pekingu?
Rychle vystupujeme a utíkáme po letišti ve směru ukazatelů Transfer. Zjišťujeme, že letadlo mířící na Phuket, bude mít také zpoždění. Tím pádem nemusíme už tolik spěchat. Samotný přestup v Pekingu je poměrně náročný. Nejprve musíme projít pasovou kontrolou přes automatizovaný turniket, který však téměř nefunguje. Buď se nedaří načíst pas vůbec, nebo člověk zůstane uzavřený uvnitř, a pak ho musí zaměstnanec pustit ven, což trvá několik minut. Poté následuje ještě jedna pasová kontrola, tentokrát ji provádí úředník s razítkem. Razítko však nedá do pasu, protože nevstupujeme na území Číny, ale pouze na palubní lístek.
Poté už následuje pouze bezpečnostní kontrola. Ta je však mnohem přísnější, než na co jsme zvyklí v Evropě. Nově totiž ve spojích Air China nemůžeme převážet ani powerbanky. Na toto jsme však byli připraveni a tato zařízení jsme nechali raději doma. Kontrolou nakonec procházíme celkem bez problémů a s údivem zjišťujeme, že máme najednou spoustu času. Zamíříme tedy rovnou do salonku, ačkoliv ten svou kvalitou rozhodně neodpovídá standardům, na které jsme zvyklí. Jídlo tu v podstatě není, dáváme si alespoň kávu a ochutnáme čínské pivo.
Plánovaný čas odletu letadla do Phuketu se blíží, takže se v salonku dlouho nezdržujeme a míříme rovnou k odletové bráně. Tentokrát na nás nečeká tak moderní letadlo, ale jedná se rovněž o Airbus, tentokrát A330. Služby na palubě Air China jsou docela dobré; nicméně se to rozhodně nedá srovnat s Emirates nebo Qatar Airways. Jinými slovy, kvalita odpovídá ceně, která byla docela nízká.
Imigrační peklo na Phuketu
Pozdě odpoledne přistáváme na Phuketu. Předem máme zajištěný individuální odvoz do hotelu. Aktivuji SIM kartu od Airalo, kterou jsem si koupil také předem, abych kontaktoval řidiče. Mezitím se přesouváme na pasovou kontrolu. Řidič píše, že už na nás čeká. V tom zjišťujeme, že fronta u pasové kontroly je nekonečná. Řidič říká, že na nás může počkat maximálně půl hodiny, ale ani o minutu déle. Podle rychlosti pohybu fronty usuzuji, že máme problém. Nakonec dostáváme razítko do pasu asi pět minut před tím, než máme plánovaný odjezd. Rychle probíháme letištní halou, bereme si zavazadla a míříme ven. Uff, náš řidič je stále zde.
Jízdou na hraně, možná spíše za hranou předpisů, míříme do centra ostrova. Na první noc máme rezervovaný hotel nedaleko přístavu. Hned zítra se totiž plánujeme přesunout z Phuketu na Phi Phi. Doprava na Phuketu je šílená a trvá nám více než hodinu dostat se do hotelu. Řidiči dáváme alespoň pět euro za to dlouhé čekání a jdeme se ubytovat. Náš hotel je jednoduchý, pokoje malé, ale na první noc by nám to mělo stačit. Dáváme si sprchu a jdeme najít nejbližší Seven-Eleven, abychom si nakoupili něco k jídlu. Samozřejmě jsme z dlouhé cesty unavení, a tak jdeme brzo spát.
Zase na Phi Phi? Proč ne!
Ráno nás čeká řada povinností, tedy hlavně mě. Potřebujeme vyměnit peníze. Jdeme tedy do směnárny, ale zhruba v půl cesty zjistíme, že jsem si zapomněl pas na pokoji. Něco mi říká, že bez pasu mi peníze nevymění. Vracíme se zpět a musíme se rozdělit. Kačka jde nakoupit jídlo, já jdu vyměnit peníze. Ve směnárně samozřejmě chtějí pas, takže je dobře, že jsem se pro něj vrátil. Kurz zde mají výborný, mohu jen doporučit. Kačka mezitím nakoupila toasty v Seven Eleven, takže si dáváme výbornou snídani.
Čas ale rychle běží a my musíme být za půl hodiny v přístavu. Pěšky to bude problém, takže objednávám Grab. To je taková místní obdoba „Uberu“ nebo „Boltu“. Za pět minut už na nás čeká auto před domem. Nasedáme a míříme do přístavu. Tam jsme asi za deset minut. Problém je, že řidič chce platbu v hotovosti a chce to přesně. Ze směnárny mám jen velké bankovky, musím tedy rozměnit na drobnější v jednom z nedalekých obchodů. Pak už se konečně můžeme odbavit na naši plavbu na ostrov Phi Phi.
Jízdenky jsme měly zajištěny předem, dají se však klidně koupit i na místě. Plavba by měla trvat asi dvě hodiny. Samozřejmě se dá sehnat i rychlejší, ale je to také dražší. Cestu na ostrov si krátíme pozorováním medúz, kterých je ve vodě více než dost. Krátce po poledni připlouváme na Phi Phi Don. To je hlavní a zároveň největší ostrov tohoto souostroví, kde se soustředí veškerý turistický ruch. Máme rezervované pokoje v ubytování Uphill Cottage. Cesta tam by nám měla zabrat asi dvacet minut. Zpočátku se proplétáme úzkými uličkami městečka, ve kterých se nachází spousta turistů. Naštěstí, jakmile se blížíme k našemu hotelu, počet lidí rapidně klesá.
Dostáváme pokoje s nádherným výhledem na ostrov. Součástí hotelu je i malý bazén, bohužel však chybí restaurace nebo jiné místo, kde by třeba mohli podávat snídaně. Neztrácíme čas a jdeme rovnou na průzkum ostrova. Pro mě osobně už je to druhá návštěva, takže nás zavedu rovnou do jedné z oblíbených restaurací. Bohužel je zde plno, takže si musíme vybrat něco jiného. Thajsko má každopádně jednu nespornou výhodu, ať už si sedneme kamkoliv, jídlo bude (skoro) vždy dobré. A to se potvrzuje i dnes.
Po jídle míříme na poměrně vzdálenou pláž s názvem Long Beach. Cesta tam trvá asi hodinu. Okamžitě jdeme vyzkoušet vodu, která je dostatečně teplá a čistá. Mezitím se na pláži objevuje opičí gang, který nám skoro stihne ukrást věci. Naštěstí si však nakonec najde jinou oběť. Na opačném konci této pláže se nachází místo Shark Point, kde, jak již název napovídá, je možné spatřit žraloky. Dnes to už ale zkoušet nebudeme a necháme si to na někdy jindy. Je totiž mnohem větší šance žraloky spatřit ráno. Teď už si spíš vychutnáváme poslední paprsky slunce. Vracíme se zpět do hotelu a pomalu se chystáme ke spánku. Dnešek byl opět náročný.
Na kajaku nejen za opicemi
Ráno vstáváme a čeká nás náročný úkol. Najít něco dobrého k snídani. Sice jsme měli vyhlédnutou nedalekou restauraci, ale tam je samozřejmě plno. Takže musíme hledat dál. Upoutá nás místo hlídané zrzavým kocourem, mimochodem koček je zde na ostrově více než dost. Objednáváme si snídani, jejíž příprava chvíli trvá, ale není kam spěchat. Dnes máme v plánu půjčit si kajaky a prozkoumat několik zátok zdejšího ostrova. Protože nám k tomu bude stačit jen pár hodin, jdeme nejprve na pláž Loh Dalum, kde to žije zejména v noci. Přes den je zde až podezřelý klid, většina turistů buď vyspává včerejší noc a nebo je na výletě mimo hlavní ostrov. Koupání zde je dobré jen při přílivu, čehož aktuálně využíváme.
Odpoledne si půjčujeme lodi. Odmítáme však ty nejvíce otravné prodejce a jdeme kousek dál, kde je personál trochu sympatičtější, ale cena zůstává v podstatě stejná. Za půjčení kajaku na zbytek dne platíme 500 bahtů. Zřejmě by se dalo něco usmlouvat, ale to není náš styl… Voda je zpočátku klidná, pomalu se blížíme k tzv. opičí pláži. Jak již název napovídá, máme se nač těšit. Parkujeme své lodi a hned nás navštěvují první opičí tlupy dychtivé po čemkoliv, co by jim bylo k ničemu a nám by mohlo chybět. Daří se nám úspěšně odvracet jejich nájezdy za pomocí pádel, ale rozhodně to není snadná práce. Ne všichni návštěvníci jsou v obraně tak úspěšní jako my.
Kromě opic je zde zajímavé především šnorchlování. Voda je podstatně čistší než na předchozí pláži, takže neváháme a jdeme prozkoumat podmořský život. Mobilní telefon, který jsem měl po celou dobu plavby ve vodotěsném obalu, odmítá kvůli vysoké teplotě dále sloužit, takže se mi nedaří pořídit žádné zajímavé podvodní snímky. Škoda. Čas plyne a my se přesouváme na další pláž – Nui Beach. Už je potřeba překonat podstatně větší vzdálenost (přes 2 km) a zároveň se dostáváme na otevřené moře, které nás přivítá slušnými vlnami. Nenecháme se však odradit a plujeme dál.
Pláž je částečně ukryta za vysokými útesy, které pro nás slouží jako orientační body. Při příjezdu do zátoky na nás něco volá kapitán turistické lodi, ale buď je to thajsky a nebo tak mizerná angličtina, že mu vůbec nerozumíme. Přistáváme na pláži a s obtížemi se nám daří vytáhnout kajaky na břeh před tím, než by nám je vlny stáhly zpět do moře. Podle přízvuku američtí turisté, kteří nejspíš přijeli na loďce kotvící kousek do břehu, si chtějí půjčit náš kajak s nadějí, že se suchou nohou dostanou ze břehu až k lodi, která je zde zřejmě vysadila ještě v době, kdy moře bylo klidné. Tato instagramová dvojka už od pohledu vypadá dost nešikovně, takže jim rozhodně nic půjčovat nebudeme a ať jim pomůže thajský kapitán lodi, když už za to dostal zaplaceno.
Pláž je to hezká, ale příliš se zde nezdržujeme a vyčkáváme jen na lepší podmínky, které nám umožní odsud vůbec vyplout. Nakonec se nám to daří, ale byly to nervy. Na otevřeném moři už vlny tolik nevadí, ale příjemné to také není. S pomalu zapadajícím sluncem se blížíme k pláži, kde jsme si před několika hodinami loďky vypůjčili. Nakonec máme za sebou 6 a půl kilometru plavby a docela nás bolí ruce, v klidnější vodě by to bylo určitě lepší. To bychom ale museli vstát o něco dřív a vyrazit hned ráno…
Večer už jen přemýšlíme nad zítřejším programem. Když už jsme tady a já dokonce podruhé, bylo by dobré se podívat i na Koh Phi Phi Leh se slavnou pláží Maya. Naposledy byla tato turistická atrakce úplně zavřená, protože se turistům podařilo zničit celý zdejší ekosystém. Nyní už je možné ostrov opět navštívit, byť jsou podmínky poměrně přísné a rozhodně už není možné se na pláži vykoupat. Prakticky na každém rohu se dají koupit výlety s podobnými programy. Nás nakonec zaujal ten odpolední s večerním pozorováním světélkujícího planktonu. I v hlavní turistické sezóně stačí své místo zarezervovat předchozí večer, dokonce (zejména mimo sezónu) se doporučuje ráno prostě přijít k přístavu a domluvit se přímo tam na lepších podmínkách.
Výlet na Phi Phi Leh
Ráno vstáváme s Kačkou už v 6. Bydlíme totiž jen kousek od vyhlídky Sunset Point a říkáme si, že bychom to tam mohli zkusit na východ slunce, protože by tam nemuselo být tolik lidí. Navíc dnes není úplně jasná obloha. Naopak, vypadá to, že v noci pár kapek spadlo a je až nepříjemně dusno. Nahoru je to sice jen pár set metrů a několik desítek schodů, přesto se stihneme zapotit. Při vstupu se platí vstupné, ale je nutné podotknout, že celý areál je hezký a dobře udržovaný. Lidí zde opravdu není mnoho, takže se můžeme v klidu posadit na kus skály a pozorovat probouzející se Ton Sai.
Samozřejmě je zde otevřená i kavárna, která nabízí i překvapivě dobrou kávu. Zpět k našemu hotelu se vracíme jinou, o poznání delší cestou. S překvapením zjišťujeme, že i na Phi Phi přeci jen jezdí i několik aut. Jinak jdeme ale poměrně odlehlou částí ostrova a objevujeme zde pro nás zajímavý strom – ledvinovník západní. Pokud vám to nic neříká, je to pochopitelné. Mnozí z nás totiž znají jen jeho „produkt“ známý pod tržním názvem kešu ořech.
O půl deváté přicházíme zpět na hotel, kde se k nám přidávají ostatní a spolu jdeme na snídani. Na dopoledne už nemáme žádný program, takže jen relaxujeme v blízkosti hotelu. Ve 13:00 máme čekat před vchodem, kde by si nás měl vyzvednout (snad) kapitán lodi. Ten přichází se zpožděním, spolu s ním jdeme asi 500 metrů a zastavujeme. Moc s námi nekomunikuje, takže doufáme, že tohle opravdu nebude náš kapitán a jen nás někomu předá. Zhruba po 20 minutách se k nám přidává jeden nesympatický pár, takže doufáme, že s nimi také nebudeme na jedné lodi. Konečně pokračujeme až do přístavu.
Tam dostáváme barevné pásky na ruku, abychom se náhodou nepřidali k nějaké jiné výpravě. Postupně přichází opravdu hodně lidí a kolem 14. hodiny se můžeme konečně nalodit. Na výlety se zde jezdí tzv. long-tail loděmi, do kterých se vleze typicky 10 lidí, ale existují i větší varianty. Kromě nás je na palubě skupina Indů, kteří podle svých slov nejedí zdejší jídlo, protože si myslí, že místní hygiena je horší než ta indická. Pak tu máme zřejmě Francouzku, která se nestydí za to, že neumí ani slovo anglicky a pár dalších lidí. Většina vypadá, že se na tento výlet dostala nějakým nedopatřením.
První zastávku máme naplánovanou na opičí pláži a naštěstí je to úplně jiná pláž, než jsme byli včera. Máme zde jen pár minut, ale to nám asi stačí. Je tady spousta lidí a jen několik na první pohled roztomilých opiček. Nasedáme zpět na loď a pokračujeme tentokrát už opravdu ke vzdálenějšímu ostrovu. Tam projíždíme okolo Vikingské jeskyně (tak ji nazývají, ne že by měla opravdu něco společného s Vikingy). Poté projíždíme pomalu zátokou Pileh, kde je to sice hezké, ale náš výlet měl přímo v názvu šnorchlování, takže bychom se raději drželi plánu.
Vracíme se kousek zpět a konečně se dočkáme ochutnávky podvodního světa. Dostáváme 30 minut. Je zde rozhodně na co koukat. Bohužel stále nevím, co dělám špatně, ale nedaří se mi donutit telefon k poslušnosti. Mám speciální obal půjčený od kolegy z práce, tentokrát už telefon není přehřátý, ale stejně to nefunguje. Tohle jsem si měl vyzkoušet „na suchu“. Ostatní nejsou zdaleka takoví nadšenci jako my, takže asi po 15 minutách už jsou zpátky na lodi a nakonec se čeká jen na nás.
Pokračujeme dál, ke zlatému hřebu dnešního výletu, kterým je pláž Maya. Po zhlédnutí několika videí na YouTube, ukazující davy turistů mířících v zástupu směrem k pláži, se nám tam původně nechtělo vůbec jít. Máme však dvě možnosti. Zaplatit 400 bahtů na osobu a podívat se tam nebo zůstal na lodi a hodinu nedělat vůbec nic. Volíme tedy pláž, ke které však lodě nesmí. Zajíždíme tedy na opačnou stranu ostrova, kde je vybudované molo, na kterém se střídá jedna loď za druhou a postupně zde vykládají a nakládají turisty jako na běžícím páse. Jsou 4 hodiny odpoledne, máme zde přesně jednu hodinu. Pak se pláž zavírá.
K zátoce je nutné přejít celý ostrov, v tomto místě široký pouhých 200 metrů. Pohybovat se můžeme jen po speciálních chodnících v předem definovaném směru, ačkoliv ne všichni návštěvníci to chápou. Naštěstí zde dnes není až tolik lidí, jak ukazují některá videa na internetu. Konečně máme před sebou opravdu nádhernou pláž Maya. Překvapivě se dá udělat i fotka bez lidí. Do vody se nesmí, což zde kontroluje řada hlídačů s megafony. Bohužel do nich musejí neustále řvát, protože řada turistů pravidla ignoruje a snaží se udělat cokoliv pro dobré fotky na Instagram.
Vracíme se pomalu zpět, využíváme toho, že jsou zde toalety a také nějaké posezení, takže si dáváme svačinu. Je možné si nějaké jídlo koupit, ale my máme svoje. V 17:00 už čekáme na molu, kde panuje slušný chaos. Zdá se, že jsme jediní, kteří pochopili, že odjezd za hodinu znamená opravdu za hodinu. Naši indičtí přátelé nikde, stejně tak Francouzka, ale u té se to dalo očekávat. Blbé je, že nevidíme ani naši loď a průvodce, což v nás budí obavy, zda to nejsme my, kdo to celé nepochopil.
Naštěstí se nakonec ukáže jak náš průvodce, tak celý zbytek výpravy a později přijíždí i naše loď. Už už nasedáme, ale mezitím se nám ztrácí indická skupinka, kterou čekání nebavilo, takže si šli sednout opodál. Vše nakonec dobře dopadne a v plném počtu pokračujeme dál. Čeká nás druhá a bohužel poslední zastávka na šnorchlování. Světelné podmínky už jsou ale bohužel o poznání horší, blíží se totiž západ slunce. A to je vlastně další z bodů našeho programu: pozorování západu slunce nad mořem. Popojíždíme tedy kousek na otevřené moře a se slovy „bye bye sun, see you tomorrow“ se pomalu vracíme k hlavnímu ostrovu.
Počkat, ale co ten plankton? Zastavujeme už jen kousek od přístavu a skáčeme do vody. Tedy jen my. Ostatní už nemají ani snahu se do vody podívat, některé totiž skolila mořská nemoc, takže se není ani čemu divit. Průvodce příliš nekomunikuje, takže vlastně vůbec netušíme, jak to máme poznat. Ve vodě už to přestává bavit i mě, takže jdu ven a čekám, co bude. Údajně při pohybu pod vodou jde něco málo vidět, snažím se to vyfotit, ale zdaleka to nevypadá tak, jak na propagačních materiálech. Myslím, že ještě není dostatečná tma. Vtom ale kapitán zavelí k odjezdu a nám nezbývá, než se na světélkující plankton pořádně podívat až na internetu. Celkově výlet nebyl špatný, ale přeci jen mohlo být o něco více času ve vodě.
Večeři si dáváme v podniku Fada Thai Restaurant, kde už jsme byli hned první den a chutnalo nám tady, takže proč to nezopakovat. Není to sice žádná nóbl restaurace, ale za slušné peníze dostáváme chuťově výborné jídlo. Cestou zpět k hotelu se ještě zastavujeme v restauraci The Rock na pivko, i když je to jen obyčejné lahvové, protože točené se zde přeci jen shání mnohem hůř, než u nás. Mimochodem tady už tak dobře vařit neumí, ale atmosféra je tu příjemná.
Shark Point a přesun na Koh Lantu
Poslední den na Phi Phi si chceme ještě pořádně užít. Proto si balíme zavazadla a vyrážíme ještě jednou na vzdálený Shark Point. Tentokrát máme v plánu tam skutečně doplavat a vidět žraloky naživo. No, já vlastně možná ne, ale Kačka s ploutvemi to určitě zvládne. Nejprve se však musíme probít přes bývalou džungli, dnes již dočasný domov mnoha bohatých turistů. Cesta na Long Beach je totiž poměrně nová a vede okolo pěkně vypadajících bungalovů. Na některých místech vidíme v betonu dokonce letopočet 2026, takže jsme vlastně jedni z prvních návštěvníků, kteří po této cestě kráčejí.
Musíme se přiznat, že jsme původně chtěli na Long Beach bydlet. Ceny však byly poměrně vysoké, takže jsme zvolili nakonec jinou variantu. Každopádně, do budoucna bych to všem jedině doporučil. Je zde klidněji a moře vypadá mnohem lépe. Má to však i své nevýhody, například je zde mnohem méně restaurací a také se sem dá dojet jedině lodí nebo dojít pěšky. Potřebujeme se trošku probudit, takže si dáme v místním hotelu ještě jednu kávu. Pak už se konečně vrháme do vody.
K našemu překvapení je spousta, zejména menších ryb, hned u břehu. Samotný Shark Point je vzdálen asi dvě stě metrů. To na první pohled vypadá jako krátká vzdálenost. Je však třeba počítat s tím, že tady pořád jezdí lodě, kterým je dobré raději dát přednost, a také mohou být v moři nebezpečné proudy. Bez ploutví je to tedy docela riskantní. Kačka se do toho však pouští a nakonec má štěstí. Žraloci se přeci jen objeví. Krátce po poledni se už musíme vracet zpátky. Nejprve musíme na hotel si vyzvednout naše zavazadla. Poté pokračujeme se zastávkou v Seven-Eleven, kde si koupíme alespoň pár sendvičů a pokračujeme dál až do přístavu.
Lístky jsme koupili ještě včera večer, nicméně by nebyl problém je koupit dnes přímo na místě. Trajekt na Koh Lantu je poměrně malá loď. Plavba by měla trvat zhruba hodinu a půl, tedy podobně jako plavba z Phuketu na Phi Phi. Na palubě prochází jakýsi průvodčí, který nám rovnou prodává lístky na místní dopravu. Na Koh Lantě je totiž takřka nemožné sehnat Bolt, Uber či Grab, takže je potřeba si dopravu domluvit individuálně. Chlapík se nás prostě zeptá, kolik nás je a kam jedeme. Pak si nás pořádně prohlédne, zejména zhodnotí, jak moc máme nošené oblečení, chvilku přemýšlí a nakonec pro nás vykouzlí snad férovou cenu.
Přístav na Koh Lantě rozhodně nepůsobí dojmem tropického ráje. Spíše se jedná o typickou rybářskou vesnici. Po vystoupení z lodi máme takřka okamžitě k dispozici odvoz. Jedná se o sdílenou dodávku, s námi jede dalších šest lidí. Ještě poprosím řidiče, aby mohl zastavit u nejbližší směnárny. Máme totiž strach, že v místě, kde budeme bydlet, už žádná směnárna nebude. Pravděpodobně by nám peníze ještě na nějaký ten den vystačily, ale po celou dobu pobytu zde pravděpodobně ne. Ve směnárně zřejmě obsluhu svým požadavkem na výměnu peněz zaskočím. Slečna nemá tolik peněz, takže si je musí jít vybrat do nedalekého bankomatu. Ostatní na mě musí pár minut čekat.
Postupně vysadíme všechny ostatní účastníky. My jedeme ještě o kousek dál, až zhruba do poloviny délky ostrova. Náš hotel se jmenuje Lanta Seafront Resort a najdeme ho téměř u pláže. Bohužel mezi pláží a hotelem se nachází ještě rušná silnice. Název zní sice vznešeně, ale slovíčko rezort bych z něj klidně vypustil. Jdeme na recepci a rovnou zaplatíme za celou dobu ubytování. Pak se přesuneme do pokojů, kam si dáme věci, a protože máme hlad, jdeme si najít něco k snědku. Nechce se nám ale nic dlouho hledat, takže kráčíme asi jen dvě stě metrů podél silnice a sedáme do jedné z prvních restaurací. Ona to vlastně není ani tak restaurace, jako spíš, řekněme, taková bouda. Poloha u silnice vlastně není až tak výhodná, protože je zde fakt velký provoz. Jídlo nám však chutná. Pro dnešek toho už ale máme dost a těšíme se na zítra, že prozkoumáme i tento ostrov.
Koh Lanta
Snídaně se nepodává přímo v hotelu, ale v restauraci naproti, což je vlastně mnohem lepší, protože venkovní terasa je přímo u pláže, takže máme perfektní výhled. Výběr je bohatý a jedinou kaňkou na kráse je snad jen rozpustná káva, která nám k tomu tak úplně nesedí. U snídaně trávíme dost času, dnes naštěstí nemusíme nikam spěchat a tak jen sedíme, popíjíme kávu, pozorujeme moře a majny obecné, což jsou místní ptáčci, kteří po hostech čistí talíře. Poté se převlékáme do plavek a míříme na pláž. Sice máme hned naproti hotelu dlouhou, širokou pláž, ale my jdeme asi kilometr na sever, kde to vypadá, že by snad mohly být i nějaké ty rybky ve vodě v blízkosti útesů.
Bohužel však zjišťujeme, že sice tady pár rybiček je, ale viditelnost není dobrá a hlavně zde nejsou vůbec korálové útesy. Různé internetové stránky lákají na Koh Lantu právě kvůli potápění a šnorchlování. Realita je však taková, že za těmito aktivitami je nutné se vydat lodí poměrně daleko od ostrova. To je samozřejmě naše chyba, že jsme si to neověřili. Doporučuji například stránky Allen Coral Atlas, pomocí kterých lze snadno zjistit, zda v moři něco bude. Alespoň si tedy pořádně zaplaveme a vracíme se zpět k hotelu. Ve stejné restauraci, jako jsme měli snídani, si dáváme i pozdní oběd a poté odpočíváme na hotelu.
Večer se vracíme na pláž, a protože má Kačka narozeniny, dáváme si na oslavu alespoň pivo a nějaký míchaný drink. Slunce pomalu zapadá přímo nad mořem a my si můžeme vychutnat tuto úžasnou scenérii. Já bohužel začínám bojovat s rýmou, takže neustále kýchám a smrkám. Vymýšlíme, co dělat zítra a vzhledem k mému stavu bude lepší zvolit suchozemskou variantu. My jsme si sice slonů užili dost na Srí Lance, ale zbytek Katčiny rodiny ne, takže si rezervujeme místa v Lanta Elephant Sanctuary na zítřejší 11. hodinu. Bohužel online platba nefunguje, naštěstí se nakonec domlouváme tak, že předem platit nemusíme a místa nám podrží.
Na slony a do jeskyně
Po snídani míříme nejprve do lékárny, protože moje rýma se nezlepšuje, spíše naopak. Úplně se mi nedaří se s lékárnicí domluvit, dostávám jakési tabletky, které jsou spíše na alergii, takže uvidíme, zda to zabere. Ke slonům to máme asi 2 kilometry, takže jdeme pěšky. Nejprve po rušné silnici, později už spíše venkovskou krajinou lemovanou kaučukovníkovou plantáží. Po půl hodině chůze přicházíme do cíle, zaplatíme poměrně vysokou částku (1 800 bahtů na osobu), dostáváme alespoň vodu a jdeme si vyslechnout úvodní přednášku.
Mají zde jen několik slonů, kteří pocházejí od místních farmářů, kteří je měli původně na práci, ale už je nedokázali dál živit. Slon totiž zkonzumuje poměrně velké množství potravy, řádově stovky kilogramů. Takže možná i proto to vysoké vstupné. Poté už se přesunujeme konečně ke slonům, kde máme možnost si na ně sáhnout, nakrmit je a nakonec se s nimi i vykoupat v hodně špinavé vodě, což já si nechám ujít, ale Kačka s Míšou do toho jdou. Naštěstí jsou zde sprchy.
Samozřejmě je zde zakázané na slonech jezdit, protože to pro ně není přirozené. Nicméně pro slony není přirozené ani to, aby jim někdo určoval, kam se mají postavit, kdy musí jíst a kdy se musejí koupat, takže tohle je samozřejmě velké divadlo a hlavně turistický business. Doufejme tedy, že místní sloni se mají alespoň trochu dobře a o něco lépe než u svých původních majitelů. Celá show trvá asi dvě hodiny, pak si můžeme ještě koupit suvenýry v podobě papíru ze sloního trusu a dostáváme trochu ovoce, což jsme si ostatně zaplatili.
V mapě jsme našli jeskyni, která se nachází nedaleko odsud. Když už jsme tady, neváháme a jdeme ji prozkoumat. Vstup je možný pouze s průvodcem, za což se platí podstatně méně než za slony. Dostáváme čelovky a čekáme, než se posbírá dostatek lidí. To naštěstí netrvá příliš dlouho a vyrážíme na cestu. Už samotné stoupání k jeskyni je dost výživné, okolní les už skutečně připomíná tropickou džungli a je zde docela dusno, takže se hodně potíme. Že bychom se alespoň v jeskyně trochu ochladili? To nehrozí, místní jeskyně sice stejně jako ty u nás mají stabilní klima, tady se však k vysoké vlhkosti přidává i stabilně vysoká teplota.
Uvnitř jeskyně je samozřejmě tma, žádná elektřina a osvětlení, takže čelovky se opravdu hodí. Musíme dávat pozor na každém kroku, protože různé bambusové žebříky a ploty nevypadají úplně bezpečně a vlhký jílovitý povrch hodně klouže. Dostáváme se až do obrovského dómu, jehož velikost nás hodně překvapí. Cestou zpět se musíme v jednom místě dokonce téměř plazit, což se dozajista negativně projeví na čistotě našeho oblečení… Na závěr ještě potkáváme skupinku spících netopýrů. Návštěvu této jeskyně můžeme jen doporučit.
Protože nám už pořádně vyhládlo, oběd si dáváme přímo v místě, kde začíná i končí organizovaná prohlídka. Ceny zde mají opravdu lidové, ale jídlo chutná podobně dobře, jako na pláži za čtyřnásobek. Po jídle se vracíme zpět do hotelu, cestou potkáváme i skupinku opic, ale mizí před námi hluboko v lese. Očividně zde nejsou zvyklé na turisty. U hotelu vyzkouším i bazén a u něj si čtu R.U.R. do Karla Čapka. Rýma je o něco lepší, ale pořád to není úplně dobré. Zjišťuji, že lék, který jsem ráno koupil, je jen slabší variantou něčeho, co máme s sebou v lékárničce. Na noc tedy vyzkouším domácí zásoby.
Večer se jdeme jen projít po pláži a poté chceme vyzkoušet místní placky – roti. Sedáme si tedy do jedné z restaurací u silnice a objednáváme slanou variantu (sýr / cibule). Od vedlejšího stolu slyšíme češtinu, což ostatně není na Koh Lantě nic neobvyklého. Neobvyklé ovšem je, že ten hlas je nám hodně povědomý. Mně to samozřejmě chvilku trvá, ale nakonec přeci jen poznávám Miroslava Vladyku, který Stezku Českem dočasně vyměnil za stezku Thajskem. Vracíme se do hotelu a vymýšlíme program na zítra. Přes Get Your Guide objednáváme online celodenní výlet lodí se šnorchlováním s cenou 621 Kč za osobu.
Pozítří nás čeká přesun zpět na Phuket, takže ještě musíme vymyslet, jak se tam dostaneme. Samozřejmě, že lodí, ale existuje hned několik variant. Naproti přes ulici prodává paní lístky na lodě různých společností, takže se tam nejprve informujeme, jaké jsou možnosti, pak se mezi sebou domluvíme, že zkusíme rychlejší tzv. speed boat a jdeme koupit lístky. Paní už má zavřeno, ale co by pro nás neudělala. Vrací se zpět a jen si ověřuje, za kolik že nám to vlastně slíbila. Je to 1 200 bahtů na osobu včetně transferu do přístavu, což je vlastně dobrá cena.
Průzkum okolích ostrovů
Ráno musíme jít na snídani hodně brzy. Už v 8 nás totiž přímo před hotelem vyzvedává dodávka, která nás veze na východní pobřeží ostrova do přístavu v Lanta Old Town, kde musíme ještě zaplatit poplatek za vstup do národního parku (200 bahtů na osobu) a můžeme se nalodit. Tentokrát je long-boat ještě o něco delší než minule. Celkem je nás na palubě snad 30 a vyrážíme na plavbu, jejíž první část by měla trvat hodinu a půl. V plánu je návštěva 4 ostrovů včetně známé smaragdové jeskyně, ale k té se dostaneme až úplně na závěr při odlivu.
Během cesty náš průvodce precizně krájí ananas, takže to bude doufám svačinka pro nás. Na otevřeném moři to docela houpe a voda stříká i dovnitř lodě, takže zejména lidi sedící v přední části jsou kompletně mokří ještě před vstupem do vody. První zastávku děláme u ostrůvků Ko Chueak, kde máme zhruba půlhodinku na průzkum podvodního světa. Už po prvním ponoření hlavy je jasné, že to zde bude nesmírně zajímavé. Okolo nás totiž plují doslova hejna menších, ale i větších ryb. Škoda, že stále nemůžu natáčet. Mezi ostrovy se nachází úžina a vzpomínám si, že nám průvodce říkal, že tam nemáme plavat. Ale zrovna tam to je nejzajímavější. Je zde však hodně silný proud, naštěstí se dá překonat, ale už alespoň rozumím původním pokynům…
Vracíme se na loď a posunujeme se ke Ko Ngai, kde nás čeká oběd. Jedná se o příjemnou pláž s posezením, oběd je takový malý piknik – kuřecí kari s rýží a k tomu dokonce i nějaké pití. Času máme poměrně dost, takže se jdeme podívat i do vody, kde kousek od břehu opět zkoušíme šnorchlovat. Tak dobré to tady ale není, takže se opět posuneme dál k ostrůvku Ko Kradan, který se pyšní údajně jednou z nejhezčích pláží na světě. Výhodou je, že je zde klidnější moře, takže průzkum jeho dna není tak náročný a zájemci si mohou doplavat až na pláž. Máme zde k dispozici opět zhruba půl hodiny času a poté se konečně vydáváme k poslední zastávce dnešního dne, kterou je Emerald Cave (smaragdová jeskyně).
Jak jsem již zmínil, toto místo je dostupné pouze za odlivu. Povinně si musíme všichni obléct záchranné vesty, což je nepříjemné, protože se v tom skoro nedá plavat. Takto musíme proplout asi 80 metrů dlouhou jeskyni, jejíž vchod je poměrně úzký a potkává se tu spousta lidí. Na druhé straně nacházíme pláž ukrytou v mohutné propasti, okolo nás jsou jen téměř kolmé stěny. Je takřka nemožné se sem dostat jinak než přes jeskyni. Uděláme si několik fotek a pomalu plaveme zpět k lodi. Rozhodně se jedná o zajímavé místo, nevýhodou je samozřejmě enormní množství turistů.
Tím dnešní výlet pomalu končí. Na palubě dostáváme ještě ananas, na který se těšíme už od rána. Čeká nás nyní hodinu a půl dlouhá cesta zpět na Koh Lantu, při které si někteří z nás stihnou i zdřímnout. Na závěr si průvodce řekne o spropitné, takže něco málo mu dáme, ale zase takový zázrak to z jeho strany nebyl. V přístavu pak doufáme, že nás někdo zaveze ještě zpět do hotelu, což naštěstí také zafunguje. Za ty peníze to byl vlastně dobrý výlet. Jen škoda, že dohromady tak 5 hodin jsme strávili buď v autě nebo na lodi v rámci přesunů. Ale s tím se bohužel musí počítat.
Tím náš pobyt na Lantě pomalu končí. Dáváme si večeři ve stejné restauraci, jako včera roti, nicméně žádný další herec se tam dnes neobjevuje. Jdeme spát poměrně brzy a jedna dobrá zpráva na závěr: moje rýma je pryč, léky proti alergii opravdu zabraly a lékárnice vlastně správně odhadla, že to není nachlazení, ale alergie.
Zpátky na Phuket
Ráno musíme vstávat podobně brzy jako včera. Jdeme na snídani, kde se to teprve pomalu chystá, takže některé věci zatím úplně chybí, celkově však máme ze zdejších snídaní výborný dojem. Po snídani si už jen zabalíme zbytek věcí a jdeme čekat k silnici na odvoz do přístavu. Lidé čekající u silnice, to je na Lantě docela běžný obrázek. Ani dnes nečekáme úplně sami, ale každý očividně na něco jiného. Docela to trvá, ale nakonec i pro nás přijíždí dodávka, se kterou přijíždíme až do přístavu.
Máme docela dost času, takže stíháme ještě jednu kávu a s napětím očekáváme, jak bude vypadat naše loď. Při pohledu na množství lidí se nám nechce věřit, že se vejdeme do jednoho člunu. Organizace ve zdejších přístavech funguje jednoduše, ale velmi efektivně. Každý dostane barevnou nálepku se svou destinací, tu si nalepí ideálně na viditelné místo a čeká prostě tam, kde ostatní lidé se stejnou nálepkou. Posádky lodí si pak jen najdou správnou skupinku a zajistí, aby se dostala na správnou loď, případně lodě, protože někdy je jich víc. Podobně je tomu nakonec i dnes, kdy se rozdělujeme dokonce do 3 člunů.
Loď vybavena trojicí motorů uveze odhadem tak padesátku lidí. Moc místa tu není, při plavbě budeme muset sedět na místě a asi se nebudeme moct volbě pohybovat po lodi jako je tomu u běžných trajektů. Startujeme motory a vydáváme se na širé moře. Vlny jsou dnes dokonce větší než včera, takže to zpočátku pěkně houpe. Později, jakmile se do práce zapojí všechny motory a my frčíme rychlostí 50 km/h, se už loď nehoupe, ale tvrdě naráží do vln. Až máme strach, aby se loď nepřelomila. Ale kapitán se zdá být naprosto v klidu, takže zřejmě žádné nebezpečí nehrozí.
Po půlhodině míjíme ostrovy Phi Phi a za další půlhodinu už přijíždíme k Phuketu. Tímto jsme ušetřili minimálně hodinu času, ale většina lodí je ještě pomalejších, protože dělají zastávku na Phi Phi. Dokonce jsem někde našel doporučení jet z Lanty na Phuket pozemní cestou, což je celodenní záležitost. Osobně rozhodně doporučuji speed-boat. Zbývá nám dostat se k hotelu, který máme rezervovaný na jižním cípu ostrova u města Rawai. Opět tady funguje Grab, takže můžeme odvoz objednat přes aplikaci. Objednáváme SUV a doufáme, že se tam vejdeme i s našimi zavazadly.
Automaticky si sedám na místo řidiče, čímž pobavím všechny okolo, ale pak už trefím správné dveře a můžeme se vydat na cestu. I takhle těsně před polednem jsou silnice Phuketu doslova přeplněné. Cesta dlouhá pár desítek kilometrů trvá bezmála hodinu. Do hotelu (The Proud Rawai Resort) přijíždíme docela brzy, naše pokoje ještě nejsou samozřejmě připravené, ale alespoň můžeme vyřídit nutné formality. Jednou z nich je složení zálohy ve výši 100 USD za pokoj. Původně to mělo být v thajské měně, ale naštěstí existuje i tato alternativa. Máme slíbené, že pokoje budou brzy k dispozici a jdeme prozkoumat okolí.
Již na první pohled jsou zde ceny mnohem vyšší než na Phi Phi nebo na Lantě. Restaurace také vypadají tak nějak více nóbl. Až po chvilce hledání konečně vidíme něco, co se nám alespoň trochu líbí. Restaurace se jmenuje BLIC Rawai a také je to poněkud vyšší cenová kategorie, nicméně pokud nalistujeme v jídelním lístku na poslední stránku, vybíráme si poměrně levné thajské jídlo, které bude určitě lepší a pro nás zajímavější než mezinárodní kuchyně. Místní číšník je velmi komunikativní a doporučuje nám několik míst v okolí k návštěvě.
Mezitím, co si pochutnáváme na obědě, dostávám na WhatsApp zprávu z hotelu, že naše pokoje jsou připraveny. My si ale dáváme ještě i kávu, mimochodem zde zatím nejlepší v celém Thajsku. Poté spěcháme zpět do hotelu. Cestou přecházíme přes jakousi stoku plnou obrovských varanů, které známe již ze Srí Lanky. Chvíli je pozorujeme, ale pak už se konečně jdeme ubytovat. Jeden z pokojů je obrovský a kromě ložnice má i poměrně velký kuchyňský kout. Druhý pokoj je o něco menší a zdá se nám, že úplně dobře nevoní, tak snad to bude časem lepší. Vedle hotelu se staví nové budovy, takže doufáme, že zdejší pracovní doba nebude příliš dlouhá. Naštěstí okna tlumí zvuk opravdu dobře.
Protože máme dnes ještě spoustu času, vyrážíme hned na pláž. Bohužel ta, co je nejblíž našemu hotelu, není úplně vhodná ke koupání. Jedná se spíš o obrovské přístaviště. Jdeme tedy kousek dál, kde se nachází soukromá pláž, pro jejíž návštěvu je potřeba zaplatit symbolické vstupné. Bohužel je však toto místo pro nás zklamáním. Možná je to tím, že je zrovna odliv a prakticky se nedá jít do vody, aniž bychom si neodřeli kolena. Takže se spíše procházíme po pláži a pozorujeme pomalu začínající západ slunce.
Cestou zpět k hotelu opět narážíme na ledvinovník západní a tentokrát si pár kešu oříšků dokonce utrhneme. Pro upřesnění si utrhneme plod, který chutná trochu jako jablko a na něm je teprve nažka, kterou tak trochu nesprávně nazýváme kešu ořechem. Abychom se k „ořechu“ dostali, musíme nažku oloupat, což není vůbec snadné. Až po příchodu na hotel zjišťujeme, že nažka je plná jedovatého oleje, který dráždí pokožku a proto se kešu ořechy konzumují pražené, čímž se jed odstraní. Účinek jedu by se měl projevit až za několik hodin, takže nezbývá, než umýt ruce a netrpělivě čekat, co se stane.
Pláž Yanui, šnorchlování ráj?
Následující ráno nás čeká první snídaně v novém hotelu. Nutno uznat, že prostředí restaurace je pěkné, ale výběr a kvalita jídla byla o něco lepší na Koh Lantě. Špatné to ale rozhodně není. Po včerejším fiasku s placenou pláží se tentokrát necháváme zavést na pláž Yanui, která má sice rozporuplné recenze, ale to hlavně kvůli tomu, že bývá často přeplněná. My tam přijíždíme asi okolo jedenácté dopoledne a nacházíme dokonce místečko ve stínu. Ve vodě je dost lidí, ale většina do vzdálenosti jen pár metrů od břehu.
Nasazujeme šnorchl a brýle a jdeme vyzkoušet místní vody. Není třeba chodit daleko a už je pod vodou bohatý život. Tady se nám bude líbit. Dokonce konečně zprovozňuji vodotěsné pouzdro na telefon, takže budeme moct fotit a natáčet. Samozřejmě to tady není tak dobré, jako na menší ostrůvcích na otevřeném moři, ale překvapivě zde nejsou téměř žádné vlny a v celé zátoce jsou korály. Navíc je zhruba 200 metrů od nás ostrov, který by mohl nabídnout ještě zajímavější podívanou. Dnes si ale vystačíme jen s pobřežím této zátoky.
Na oběd jdeme do restaurace One More Restaurant, která je od pláže jen kousek dál než ostatní. A právě díky tomu má o něco lepší ceny a podle recenzí i lepší jídlo. To se nám samozřejmě potvrzuje a navíc nás příjemně překvapuje i velikost porce. Po jídle jdeme ještě na chvíli do vody, později odpoledne se přesunujeme na pláž Nai Han, která je sice obrovská, ale vhodná spíše na jiné aktivity než je šnorchlování. Kačka se rozhodne využít příležitosti a dopřát si masáž. Večer se musíme dostat zpět k hotelu, což není tak snadné, protože stejný nápad má asi většina lidí, takže trvá docela dlouho, než se nám podaří sehnat taxi.
Následující den je náš program takřka totožný. Necháváme si však vyměnit jeden z pokojů, protože stále nejsme spokojeni s „kvalitou vzduchu“. Nutno uznat, že personál nám v tomto případě vychází maximálně vstříc. Na pláž jdeme tentokrát pěšky a teprve v půli cesty si vzpomeneme, že jsme zapomněli něco v lednici ve starém pokoji. Naštěstí se to daří okamžitě vyřešit s personálem hotelu přes WhatsApp. Na pláži už vše probíhá podobně jako včera. Nevýhodou je obrovské množství lidí, zejména Rusů, kteří mají tendenci zabírat území a jsou u toho hluční, zejména po opakovaném posilnění alkoholem. Na sluníčku však dlouho nevydrží, takže se problém většinou vyřeší sám. Naopak výhodou je, že po nich ve vodě zůstává řada artefaktů v podobě řetízků, prstenů nebo mincí.
Kačka dokonce zvládne několikrát doplavat až k ostrůvku, kde je to podle fotek nesmírně zajímavě, ale bez ploutví je to dost nebezpečné. Existuje tu i možnost půjčit si loďku, ale nakonec se spokojím s pláží Yanui. Večer jdeme vyzkoušet i hotelový bazén, stylově umístěný na střeše budovy. Voda je zde podstatně chladnější než v moři. Škoda je, že výhledy na všechny strany budou brzy zastavěné novou zástavbou.
Původně jsme chtěli jet na výlet k soše velkého buddhy, nicméně na poslední chvíli zjišťujeme, že po nedávném sesuvu půdy je toto místo opět uzavřeno. Pro mě osobně je to již druhá návštěva Thajska a v jihovýchodní Asii jsem již po několikáté, takže nemám ambice navštěvovat nějaké kulturní památky. Pro ostatní je to však jiné, přesto nakonec trávíme i zbývající dny spíše na pláži a ve vodě. Protože dojet kamkoliv na Phuketu, i když to není úplně daleko, trvá docela dlouho. Shodujeme se, že nechceme trávit příliš mnoho času v autě. Místo toho utrácíme ušetřené peníze za thajskou masáž. Vycházím z toho jako vítěz, když se mě ujímá asi 100kilová Thajka, která mi zatlačí páteř až někam do hrudníku. Na to alespoň dlouho nezapomenu.
Poslední večer se jdeme projít ještě na místo, které nám doporučoval číšník v restauraci BLIC. Tímto místem je Promthep Cape, lokalita s překrásnými výhledy, ideální při západu slunce. Je zde i menší náměstíčko s obchůdky, ale příliš zajímavé suvenýry zde nemají. Zpět k hotelu se nám pěšky rozhodně nechce, protože dolů vede jen frekventovaná silnice. Opět si tedy raději voláme odvoz přes aplikaci Grab.
Poslední den a odlet
V den odletu už nemáme žádné velké plány. Po snídani si balíme věci a zavazadla necháváme na recepci. Aby nám hotel mohl vrátit depozit, proběhne kontrola pokoje. Chybí jeden malý ručník. Samozřejmě jsme ho nevzali a vše působí spíše komicky i vzhledem k tomu, že musíme zaplatit pokutu 20 bahtů, což je v přepočtu snad 15 Kč. To je vzhledem k ceně tohoto ubytování (suverénně nejdražší v Thajsku) úplný pakatel a nedává smysl tím hosty zatěžovat. Jdeme se projít po pobřeží, navštěvujeme ještě několik obchodů a někteří si kupují něco na památku. Na oběd jdeme opět do restaurace BLIC, kde dnes není ten číšník z prvního dne, ale to je možná dobře. Aspoň máme klid. Kromě číšníka ale chybí více věcí, odhadem tak polovina jídelního lístku. Několikrát tedy musíme měnit svůj výběr, než si konečně vybereme.
Po obědě se vracíme na hotel, vyzvedáváme si zavazadla a objednávám odvoz. Pro jistotu raději velkou dodávku, cenově to vychází podobně jako SUV a přeci jen pojedeme více než hodinu, tak ať nemusíme mít celou dobu batohy někde na sobě. Máme dostatečnou časovou rezervu, takže na letišti máme spoustu času na odbavení a následně i na utracení opravdu už posledních zbytků peněz. Pro zpáteční cestu je důležité, aby naše letadlo nemělo zpoždění, protože v Pekingu máme na přestup jen 2 hodiny.
Vše probíhá podle plánu a pekingské letiště už poměrně dobře známe. Tentokrát jim dokonce funguje automatizované načtení pasu a také se nikdo nezasekává v turniketu, takže přes kontroly procházíme v řádu minut. Letiště je téměř úplně prázdné. Není se čemu divit, jsou zhruba 2 hodiny ráno místního času a kromě letadla do Vídně letí snad už jen jeden další spoj. Naštěstí zde má otevřeno alespoň Costa Coffee. Letadlo do Vídně letí rovněž načas, vše jde tedy podle plánu. Po přistání ve Vídni se zdá, že máme stále spoustu času až do chvíle, kdy vidíme frontu na imigrační kontrole. Máme tak trochu déjà vu, jakoby se opakoval scénář z Phuketu. My stojíme ve frontě, mezitím co náš autobus už čeká před letištěm.
Konečně procházíme kontrolou. S Kačkou běžíme rychle pro kufry. Ty tam ale nejsou. Tentokrát Vídeň zklamala. Už už se loučíme s brzkým návratem domů, snažím se stornovat jízdenky, ale o pár sekund to nestíhám v limitu 15 minut před odjezdem. Vtom se objeví naše zavazadla. Máme tedy velké štěstí, bereme je a nakonec ještě stíháme i nákup snídaně v BILLE. Do Brna přijíždíme okolo deváté hodiny ráno a někteří z nás jdou dokonce do práce. To bude den…
Závěr
Tato cesta do Thajska ukázala, že ani ověřená destinace nemusí být pokaždé stejná. Vedle krásných míst, jako jsou Phi Phi nebo okolní ostrůvky s výborným šnorchlováním, jsme narazili i na slabší stránky – přeplněné pláže, ne vždy ideální organizaci výletů nebo zklamání z některých lokalit, které na internetu působí lépe než ve skutečnosti.
Na druhou stranu se opět potvrdilo, že Thajsko má stále co nabídnout: skvělé jídlo, relativně dostupné cestování a možnost kombinovat odpočinek s aktivním poznáváním. Klíčem je ale správné plánování a realistická očekávání. Některé věci bychom dnes udělali jinak – například více času věnovali méně turistickým místům nebo lépe ověřili podmínky pro šnorchlování.
Celkově však šlo o povedenou cestu, která přinesla nejen řadu zážitků, ale i cenné zkušenosti pro další plánování. Pro některé z nás to byla vůbec první cesta do Asie. Myslím si, že právě pro tento účel je Thajsko ideální.