Gerlachovský štít
Plánujeme Dolomity?
Na poslední prázdninový víkend jsme již v předstihu plánovali návštěvu italských Dolomit. Zajištěné jsme měli ubytování, vytipovali jsme několik ferratových tras a já jsem si musel dokoupit vybavení. Předpověď počasí pro tuto oblast ale byla nekompromisní. V součtu přes 100 mm dešťových srážek, to nebude jen obyčejná přeháňka. Proto jsme se na poslední chvíli rozhodli naše plány přehodnotit. Rakouské Alpy byly také rizikové, takže jsme se nakonec padlo rozhodnutí pro Vysoké Tatry, kam by fronta měla snad dorazit až o několik dní později.
Protože jsme původně chtěli na ferraty, rozhodli jsme se i pobyt v Tatrách okořenit něčím speciálním, a tak jsme začali shánět horského vůdce pro výstup na střechu Slovenska – Gerlachovský štít. Nahoru totiž nevede značená turistická cesta, a tak si běžný turista musí zaplatit služby jednoho z mnoha horských vůdců. Na poslední chvíli to není vůbec jednoduché, ale přeci jen se nám podařilo jednoho vůdce najít. Zaplatili jsme zálohu a těšili se na mimořádný zážitek.
Jedeme do Tater
Ve středu krátce po poledni vyjíždíme z Brna. V tuto chvíli ještě nemáme potvrzené, jak to zítra vlastně bude probíhat, ale samozřejmě tušíme, že nás bude čekat náročný den. Proto také jedeme na Slovensko už odpoledne, abychom měli dostatek času na odpočinek. Cesta je i díky opravám na české straně či chybějícím úsekům dálnice na straně slovenské časově náročná. K ubytování přijíždíme okolo šesté hodiny večerní. Bydlíme v apartmánu Slavkov – Dolný Smokovec a cesta k němu připomíná spíš tankodrom. Samotný byt je ale pěkný a prostorný.
Už víme, že zítra budeme muset vstávat ve 4 ráno a v 5:20 odjíždíme z Tatranskej Polianky směrem na Sliezsky Dom. Pro jistotu se jedeme ještě podívat na místo, kde zítra budeme začínat. Nechceme ráno řešit žádné překvapení, a tak si obhlížíme prostor k parkování a ještě ověřujeme, že tam skutečně parkovat můžeme, ačkoliv značky u silnice tvrdí opak. Vracíme se zpět na ubytování, balíme si potřebné vybavení do batohu a jdeme do postele asi v 10 večer. Před námi je tedy teoreticky 6 hodin spánku. Prakticky však trvá věčnost, než se podaří usnout s vědomím, že ve 4 vstáváme…
Svižný výstup na Gerlachovský štít
Budíček, snídaně, rychlá káva. Ještě za tmy nasedáme do auta a jedeme asi 10 minut na místo setkání. Tam už čeká Buchanka (UAZ-452), která by nás měla odvést nahoru. Náš vůdce zde ještě není, ale řidič o nás ví, nakládá naše batohy na střechu a nám nezbývá, než doufat, že je cestou neztratíme. Po chvilce přichází náš horský vůdce a spolu pak usedáme do auta, kde je více lidí, než míst. Sedíme proti směru jízdy a s každou další zatáčkou narůstá riziko, že svou snídani uvidíme podruhé. Naštěstí po 20 minutách jsme nahoře, stejně tak jako naše batohy. Rychle jdeme alespoň na záchod a v 5:43 vycházíme.
Nejprve jdeme po klasické turistické stezce, která za Velickým plesem začíná stoupat a po chvilce se odpojujeme na neznačenou cestu, která je však docela vyšlapaná, takže tady bychom se určitě neztratili. Tempo je celkem svižné a po 40 minutách přicházíme k místu, kde začíná tzv. Velická próba. V tuto chvíli máme nastoupáno asi 300 výškových metrů. Oblékáme si sedáky, nasazujeme přilby a připínáme se na lano, teď začíná ta náročnější část. Před námi je 400 metrů stoupání. Technicky to není až tak náročné, občas kramle, ale jinak jen prudší svah se spoustou výstupků a úchytů. Fyzicky si zde ale vzhledem k nasazenému tempu saháme na dno.
Máme jen krátkou pauzu na pití, ihned ale pokračujeme dál. Mezitím vychází Slunce a vytváří úžasnou scenérii, to si však nemáme šanci vychutnat a ani vyfotit. Vylézáme na okraj kotle pod Gerlachovským štítem. Tohle je také krásné místo, traverzujeme však dál okolo kotle. Zde už to není tak fyzicky náročné, zároveň ale stoupá technická náročnost. Snažíme se dbát pokynů horského vůdce, ačkoliv mnohdy nám instinkt velí trochu jiná řešení. Následuje opět prudší úsek a najednou vidíme kříž. Jsme na vrcholu v čase 2 hodiny 45 minut.
Zde máme konečně příležitost trochu vydechnout, udělat si pár fotek. Dáváme si také svačinu a můžeme se napít. Jsme zde v podstatě sami. Výhledy do okolí jsou úchvatné, počasí nám vyšlo téměř dokonale. Jen zde trochu více fouká, ale to se asi dalo čekat. Po 15 minutách zahajujeme sestup. Pro mě osobně je to určitě obávanější disciplína. Jdeme přes Batizovskou próbu, tedy jinou cestou, než nahoru. Náročné je to hlavně psychicky, ačkoliv kolena a stehna dostávají také zabrat. Nejtěžší úsek přichází asi po hodině klesání. Jdeme po kramlích, kde je potřeba udělat několik kroků do neznáma a v jednom okamžiku už jsem měl docela strach, jestli nakonec najdu kousek skály, na který by se dalo stoupnout.
Po překonání tohoto adrenalinového úseku už je zbytek sestupu celkem snadný, po několika minutách sundáváme úvazky a pokračujeme k Batizovskému plesu. Potkáváme zde i jinou skupinku, která byla na vrcholu před námi. Při pohledu na hodinky přemýšlíme, proč jsme to vlastně šli tak rychle? Jsme skoro dole a celý den je v podstatě ještě před námi. Cesta se dále napojuje na Tatranskou magistrálu a touto monotónní pěšinkou pokračujeme ještě hodinu, než přijdeme na Sliezsky Dom. Máme tedy spoustu času přemýšlet nad tím, jak se nám to dnes vlastně líbilo a sdílet mezi sebou své pocity. Shodujeme se na tom, že jsme si tu cestu vlastně vůbec neužili a matně hledáme v hlavě vzpomínky. Asi jsme se měli v průběhu cesty ozvat, aby se trochu zpomalilo, bohužel to nikdo z nás neudělal.
Je na čase zaplatit za služby průvodce. Záloha činila 50 EUR, doplatek 450 EUR. Peníze mám přesně nachystané. Vtom ale přichází horský vůdce s tím, že cena měla být 550 EUR. Asi nastala chyba v komunikaci, my jsme prostě celou dobu žili s pocitem, že cena má být 500 a bohužel žádný ceník jsme nikdy neviděli. V kombinaci s tím, že tohle pro nás zkrátka nebyl zážitek, který jsme očekávali, vůbec se nám nechce platit o 50 EUR víc. A ačkoliv jsme to předtím chtěli nechat plavat a nedávat zpětnou vazbu, tohle je přesně ten okamžik, kdy se o své pocity rozhodneme podělit. Nechceme si ale dále kazit den, zaplatíme 50 EUR navíc a jdeme ven čekat na odvoz dolů.
Po nějaké době za námi přichází horský vůdce s tím, že je mu líto, jak to vidíme a nakonec nám 50 EUR vrací, což působí docela férově vzhledem k situaci. Možná se jen bojí negativních recenzí, možná si uvědomuje, že to dnes zkrátka opravdu nebylo z jeho strany tak dobré? Samozřejmě, řadu chyb jsme udělali sami. Pokud se nám to zdálo rychlé, měli jsme se ozvat. Měli jsme si nechat poslat celkovou cenu předem. To jsou naše chyby. Naopak ale od zkušeného horského vůdce očekáváme, že bude mít jistou dávku empatie a bude to on, kdo se zeptá, zda potřebujeme pauzu, zda je všechno v pořádku atd. Je to přeci on, kdo ví, kde je bezpečné se zastavit, takže celkem logicky jsme se ho snažili celou dobu poslouchat. Chápal bych ten spěch v situaci, kdyby se blížila změna počasí, ale to skutečně nebyl dnešní případ. A byl náš výstup skutečně tak rychlý? Asi ano, vzhledem k tomu, že Kačka je 7. nejrychlejší ženou na Stravě v úseku Sliezsky Dom – Gerlachovský štít.
Další drobnou kaňkou je fakt, že musíme čekat více než hodinu na odvoz zpět dolů a nikdo nám není schopný říct, zda pojedeme za pět minut, hodinu či dvě. Nakonec se Buchanka naplňuje a sjíždíme zpět do Tatranskej Polianky. Tam si dáváme kávu (či pivo) v restauraci Poliankovo a musím uznat, že cappuccino zde mají opravdu výborné. Co se zbytkem dne, když je teprve chvilku po poledni? Na nějaký větší výšlap už nemáme energii, a tak jen přejíždíme do Starého Smokovce, kde za 5 EUR na hodinu parkujeme a rychle si procházíme městečko. Dokonce máme i nápad se zde najíst, ale to by stálo minimálně dalších 5 EUR na parkovném, takže jen nakupujeme zásoby a míříme zpět na ubytování.
Stále máme spoustu času, který využíváme k relaxu na terase a přípravě programu zítřejšího dne. Chtěli bychom vystoupat na horu Kriváň. Počasí vypadá nadějně, jen zjišťujeme, že na parkoviště by to chtělo přijet co nejdřív. Proto i dnes jdeme spát brzy a budíček na zítra máme nastavený na 5 ráno.
Na Kriváň v silném větru
Budíček, snídaně, rychlá káva. Ráno to vypadá stejně jako včera. Venku se už ale rozednívá a vypadá to, že dnes bude opět dobré počasí. Sedáme do auta a jedeme na asi půl hodinu vzdálené parkoviště Tri studnicky. Zde se sice platí poplatek 5 EUR, ale je to na celý den a parkoviště je dobře organizované, je zde dokonce i mobilní WC, takže poplatek je pochopitelný. Je tu opravdu rušno, přijíždí jedno auto za druhým, a tak se příliš nezdržujeme a vyrážíme nahoru.
Začínáme na zelené turistické značce. Od prvních kroků stoupáme a čeká nás dnes 1400 metrů převýšení, takže není kam spěchat a raději volíme pozvolnější tempo. Po pár set metrech se jdeme podívat k partyzánskému bunkru, pak ale pokračujeme dál nahoru. Postupně zesiluje vítr a cesta začíná být celkem nepříjemná. Alespoň trochu v závětří si dáváme svačinu a postupně se dostáváme až k rozcestí pod Kriváněm. Odsud už jde vidět vrchol, na kterém to vypadá jako na mraveništi. Před námi už je asi jen 400 výškových metrů, ale něco nám říká, že tyhle metry budou nejtěžší.
Následující minuty jdeme naštěstí v závětří, což je příjemná změna. Pod vrcholem ale vítr opět zesiluje, a tak počítáme s tím, že se nahoře jen vyfotíme a vrátíme se o kousek níž. Jakmile se vyškrábeme nahoru, do nadmořské výšky 2494 metrů, překvapivě je zde málo lidí a máme možnost se vyfotit u kříže dokonce několikrát. Severní část vrcholu je v závětří, takže si zde sedáme a dáváme si svačinu. Postupně přicházejí na vrchol stále početnější skupiny, takže jsme rádi, že jsme si to tu stihli vyfotit takřka bez lidí.
Výhled z Kriváně je krásný, ale postupně se obloha zatahuje, takže raději spěcháme dolů. Nohy po včerejšku bolí, takže sestup je hlavně zpočátku náročný, než se kolena rozhýbou. Až na rozcestí jdeme po stejné trase, pak však místo zelené volíme modrou turistickou značku pro sestup. Mělo by to být o něco delší, ale zato méně prudké klesání. Zpočátku je to opravdu mírné, okolní louky se postupně mění v les a přes méně příjemný úsek přicházíme už docela unavení až k Jamskému plesu. Zde parta místních podnikavců nabízí pivo v plechovce za 5 EUR, což nám připadá jako hodně přepálená cena. Dáváme si tedy jen vlastní svačinu a vodu.
Poslední úsek vede po červené značce Tatranskou magistrálou. Několik kilometrů jdeme prakticky po rovině, pak ale musíme na závěr sestoupit asi o 200 výškových metrů dolů. Vítr už nefouká a je docela horko, takže jsme rádi, že jsme u auta, můžeme si sundat pohorky a pořádně se napít. Za sebou máme 17 kilometrů, ale hlavně přes 1400 výškových metrů, před sebou už jen cestu domů autem. Rádi bychom dokoupili nějaké zásoby, ale zdejší síť obchodů je poměrně malá. Nakonec vybíráme Coop v blízkosti našeho ubytování, který by měl být otevřený do šesti. Po příjezdu na místo jsme ale nepříjemně překvapeni – obchod je zavřený. Nejprve nechápeme, co se děje, ale záhy se vše vysvětluje. On je dnes na Slovensku státní svátek!
Večeři si tedy dnes sami neuvaříme, naštěstí jen kousek od obchodu je otevřená restaurace Pohostinstvo pod vežou, která ač vypadá hodně vesnicky, její nabídka jídel je docela široká a kromě klasiky v podobě smaženého sýru nabízí rovněž třeba tortillu nebo salát. K tomu si dáváme pivo, které si za dnešní výkon určitě zasloužíme. Spokojeně se tedy po jídle vracíme na ubytování a vymýšlíme, co zítra. Osobně mě bolí nohy tak, že nepočítám s tím, že zítra sejdu ze schodů, ale snad se to zlepší. Předpověď počasí není příliš příznivá, ale vypadá to, že dopoledne by mělo být bez deště, takže opět budeme muset vstávat relativně brzo. Nastavujeme budík, tentokrát na sedmou a jdeme spát.
Okruh přes Bystrou lávku
V noci sice spadlo pár kapek, ale jinak je dnes, podobně jako předchozí dva dny, téměř čistá obloha. Po snídani opět nasedáme do auta a míříme do Štrbského Plesa. Zde parkujeme za 10 EUR na celý den a pokračujeme pěšky ke stanici lanovky. Rozhodli jsme se, že si to dnes uděláme o něco snazší a 500 výškových metrů nahoru ušetříme výměnou za 20 EUR na osobu (nejlevněji vychází koupit online). U horní stanice lanovky se zdržíme pár minut v Chatě pod Soliskom, kde si dáváme ještě na posilněnou cappuccino.
Pak už konečně vyrážíme, nejprve musíme sejít po modré kousek níž, pak se napojíme na žlutou a stoupáme pěknou krajinou Furkotské doliny okolo několika jezer. Na konci trasa uhýbá na západ a stoupá směrem k sedlu Bystrá lávka (2300 m.n.m.). Toto místo je v obležení turistů a není se čemu divit, poskytuje totiž pěkné výhledy na obě strany. Přechod sedla je zajištěn řetězy, ale rozhodně to není nic extra náročného. Na druhé straně máme Capie pleso jako na dlani. Postupně sestupujeme níž a cestou je opět hned několik jezer. Všímáme si také trosek vrtulníku Mi-8, který zde havaroval v roce 1979. Zastavujeme až u Plesa nad Skokom, kde se nachází ideální odpočinkový balvan.
Jen o několik metrů níže míjíme vodopád Skok. Ten patří bezesporu k těm nejhezčím v Tatrách. A ačkoliv se udává jeho výška 25 metrů, připadá nám větší. Cesta zpět do Štrbského Plesa je poněkud nudná a hlavně už toho máme za poslední tři dny dost. Jinak byla ale dnešní trasa velmi zajímavá a možná i hezčí než předchozí dva dny. Po příchodu do města si dáváme povinné pivo, kupujeme magnetky a jdeme také do obchodu nakoupit něco k večeři. Mezitím se přižene bouřka, takže počasí jsme měli načasované takřka dokonale. Sedáme do auta a míříme zpět na ubytování. Déšť pokračuje dlouho do noci, ale to už nám může být jedno…
Vesnické Termály Vrbov
Konečně nemusíme vstávat brzy, přesto jsme vzhůru podobně jako včera. Dnes už nemáme v plánu žádnou turistiku. Pršet sice přestalo, ale hory jsou zahaleny do hustých mračen. Tam by to dnes nebylo hezké. Před samotnou cestou domů máme v plánu se zastavit v termálním koupališti. Těch je na Slovensku spousta, ale většinou se jedná o předražené megalomanské parky. Vybíráme proto menší a levnější variantu: Thermal Park Vrbov, který se nachází jen asi 20 minut jízdy autem od našeho ubytování. Za 3 hodiny se platí 13 EUR a k dispozici je nám několik venkovních bazénů. Vzhledem k počasí zde rozhodně není plno. Zajímavé je, že v bazénech tzv. wellness zóny za příplatek se mačká víc lidí, než je venku.
Nejteplejší bazén má 38°C a vydržíme v něm jen pár desítek minut. Vedle toho je plavecký bazén, ale ten má jen nějakých 28°C, což je pro mě osobně velký rozdíl, a tak volím zlatou střední cestu a tedy bazén rozměrově ještě větší, než ten plavecký, s teplotou příjemných 30°C. Pobyt by hostům měli zpříjemňovat animátoři. První představení nám připomíná školní besídku na úrovni 2. třídy základní školy. Druhé „divadélko“ nemá vyšší úroveň, nese název Pinocchio. Bohužel s původní pohádkou nemá kromě názvu nic společného. Když po 5 minutách nečekaně končí, ozve se tlumený potlesk, načež se podaří opět zprovoznit reproduktor a herci odehrají zbývající minutu. Obecenstvo tvoří z 90 % důchodci, a tak nějak nechápu, komu tohle bylo vlastně určené. Každopádně nezbývá než smeknout před odvahou protagonistů…
Součástí areálu je hned několik restaurací, jejichž menu však vypadá téměř totožně a je založené na přepáleném oleji, bramborových hranolcích a připálené strouhance. To vše je možné zapít skutečným pivem (v nabídce je Plzeň) a k tomu si dát kávu z automatu. Kulinářský zážitek to zde opravdu není, ale proto jsme sem nejeli. Koupaliště jako takové je dobré a tři hodiny nám bohatě stačí. Proto sedáme do auta, v navigaci nastavujeme „Domov“ a vyrážíme vstříc dobrodružství slovenských silnic. Toho se nám v plné míře dostává před Žilinou, kde popojíždíme v nekonečné koloně. Naštěstí, i nekonečno nakonec končí a zbytek cesty už je pohodový. Pozdní oběd, nebo spíš večeři, si dáváme až za hranicemi v motorestu ve Starém Hrozenkově.
Zhodnocení
Celkově se nám tento výlet na Slovensko opravdu vydařil. Počasí výborné, podařilo se vše, co bylo v plánu. Kaňkou však zůstává výstup na Gerlachovský štít, který jsme si zkrátka neužili tak, jak bychom si představovali. Příště asi raději takové dobrodružství vynecháme a budeme se držet jen turistických tras. Jako trénink na náš podzimní trek do Nepálu to ale bylo určitě přínosné, vyzkoušeli jsme si velkou zátěž tři dny po sobě. Tatry sice nejsou Himálaje, takže nadmořskou výšku zkrátka nemáme jak nasimulovat, na druhou stranu terén i převýšení v jednotlivých dnech byly zřejmě náročnější, než nás čeká v etapách Everest Base Camp treku.