Čtení na: 10 min.

Proč vlastně Nepál?

Na nenápadném a obyčejném výletě v okolí Brna, konkrétně v Babicích nad Svitavou, zastavujeme u místní knihovničky. V ní se nachází také docela nenápadná kniha s titulem Everest ’82, která pojednává o úsilí sovětské výpravy k dosažení nejvyššího vrcholu naší planety.

Na první pohled neškodná kniha se však stává prvním impulzem k naší cestě do základního tábora Everestu. Poté samozřejmě ještě dlouho zjišťujeme různé informace o tomto dobrodružství, až se nakonec rozhodneme, že se přeci jen pojedeme podívat na Everest zblízka.

Výběr zájezdu

Ačkoliv většinou cestujeme na vlastní pěst, v případě Nepálu se rozhodujeme využít služeb cestovní kanceláře.
V době, kdy padá naše rozhodnutí, nabízejí podzimní termín už jen dvě společnosti – Adventura z Prahy a Livingstone z Brna.

Pečlivě porovnáváme itineráře a zjišťujeme, že Livingstone nabízí zřejmě dobrodružnější cestu přes sedlo Cho La, zatímco Adventura vede trasu „údolní“ variantou. Neodvážím se tvrdit, co je lepší, ale mně osobně se více líbí jednodušší varianta bez přechodu sedla.

Livingstone se netají tím, že do Lukly létá ze vzdáleného Ramechapu. To v kombinaci s dlouhým letem z Česka nezní ideálně – hrozí, že hned na začátku treku budeme unavení.
Adventura naopak slibuje přímý let Káthmándú – Lukla a navíc jeden den v hlavním městě, kdy si můžeme odpočinout po příletu.

Poslední rozdíl je samozřejmě cena:

• Adventura: 67 122 Kč
• Livingstone: 76 900 Kč

Zkoumáme, kde může být háček, ale nepřicházíme na nic. Přímý let do Lukly nás nakonec přesvědčuje – vybíráme Adventuru.
Začátkem července zájezd objednáváme a pomalu začínáme s přípravami.

Příprava na cestu

Protože jde o naši první cestu do opravdu vysokých hor, je potřeba se pořádně připravit. Celou přípravu dělím do několika oblastí.

Nákupy, nákupy a ještě jednou nákupy

Víme, že zaplacením zájezdu naše utrácení nekončí – spíš naopak. Postupně si děláme seznam oblečení a vybavení, které bude potřeba dokoupit.

Obuv

Klíčová je zejména obuv. Boty je potřeba pořádně vyzkoušet ještě před samotným trekem.
Po několika návštěvách obchodů nakonec oba volíme značku Salewa, model MS Mtn Trainer Mid GTX. Až později zjišťujeme, že jde o loňský model – rozdíl je hlavně v barvách a příznivější ceně (cca 4 000 Kč).
Boty testujeme poprvé v Tatrách a do začátku treku v nich nachodíme přes 100 kilometrů.

Oblečení

Decathlon navštěvujeme hned několikrát. Kupujeme téměř kompletní merino prádlo, fleecové mikiny a lehké péřové bundy.
Největší dilema nastává u hardshell bundy – čteme recenze, koukáme na videa na YouTube. Pak ale zjistíme, že zrovna naši velikost nemají, takže znovu a lépe. Nakonec volím Patagonia Torrentshell, Kačka nachází zlevněný model od značky Millet.

Spacák

Další položkou na seznamu je spacák – a ne ledajaký, ale s komfortní teplotou -5 až -10 °C, ideálně péřový. Takový ale může stát klidně 10 000 Kč. Syntetická varianta vychází na něco přes 3 000 Kč a je jen o půl kila těžší, což díky nosičům nehraje tak velkou roli. Péřové spacáky navíc vyžadují náročnější údržbu. Po dlouhém váhání volíme syntetiku, konkrétně českou značku Prima.

Filtr na vodu a další „drobnosti“

Důležitou novinkou pro nás je i filtr na vodu. Podle doporučení na internetu vybíráme Sawyer Mini (asi 1 300 Kč). Samotný filtr ale nestačí, proto přidáváme i čisticí tablety.

I zdánlivé maličkosti nám dělají vrásky na čele. Třeba sluneční brýle kategorie 4 buď v obchodech nemají vůbec a nebo s astronomickou cenovkou. Ještě, že máme pořád v záloze Decathlon. Tam nakonec kupujeme i čelovky a nepromokavé kalhoty, protože v poměru cena / výkon nejsme schopni nic lepšího sehnat. Mohlo by se zdát, že času jsme měli dost, ale například Nalgene láhev na vodu si necháváme poslat den před odjezdem do Alza boxu. Kdo by to byl čekal, že tu budu dělat reklamu zrovna Alze…

Není to ale jen o oblečení. Pořizujeme také 20 000 mAh powerbanky, nepromokavé sáčky na oblečení (kromě ochrany před vlhkostí také pro lepší organizaci), vlhčené ubrousky, kapesníky, toaletní papír, elektrolyty, proteinové tyčinky, pasové fotky, vitaminy, léky. Už teď je mi líto našich nosičů, že budou muset tahat tolik věcí. Naopak radost z nás jistě mají ve zmiňovaném Decathlonu nebo v lékárně…

Zrcadlovka? A jaké objektivy?

Dva měsíce před odletem řeším, které objektivy si vzít s sebou. Osobně to vidím na jeden univerzální a jeden teleobjektiv, ChatGPT mi radí upřednostnit spíše širokoúhlý objektiv na úkor teleobjektivu. Kupuji také USB adaptér pro jednodušší nabíjení akumulátoru od Nikonu. Asi měsíc před odletem uvažuji, zda nevezmu jen jeden univerzální objektiv a ten širokoúhlý raději nenechám doma. Přeci jen je to více než půl kila navíc, co bych musel nosit. Týden před odjezdem si zkouším dát vše potřebné do svého denního batohu a zjišťuji, že tam sice foťák dám, ale určitě se mi nebude chtít ho vždy složitě vytahovat, a tak nakonec se budu muset v Nepálu spokojit jen s telefonem…

Pojištění

Podcenit pojištění se nemusí vyplatit, a to platí v případě Nepálu dvojnásob. Někde jsem dokonce četl, že 10 % lidí nedokončí trek ze zdravotních důvodů – a protože do oblasti nevedou silnice, je záchrana vrtulníkem často jediným řešením této situace. Pojištění je proto drahé (klidně okolo 10 000 Kč). ČSOB Premium pojištění kryje maximálně nadmořskou výšku 5000 m.n.m., zároveň zřejmě bez záchrany vrtulníkem. Mnohé pojišťovny vyšší nadmořské výšky nepojišťují vůbec. Volíme nakonec pojištění v rámci členství v Alpenverein. Tam je i záchrana vrtulníkem s limitem 25 000 EUR (letová hodina v Nepálu vychází na 5 000 USD, takže by to mělo stačit vzhledem k povaze treku), zároveň není žádná výluka pro Nepál. Na druhou stranu jsou však limity pro ošetření a hospitalizaci poměrně nízké.

Pár dní před odjezdem si pro jistotu přidáváme variantu pojištění Premium, díky které získáváme po dobu našeho treku vyšší pojistné limity (až 500 000 EUR), což by mělo s přehledem pokrýt případné komplikace. Cenově to vychází stále výrazně levněji, než běžné pojišťovny (členství + připojištění vychází v přepočtu na 3 000 Kč). Samozřejmě doufáme, že nakonec nebudeme muset řešit žádné problémy.

Fyzická příprava

Dá se vůbec připravit na pobyt ve vysokých nadmořských výškách? Odpověď není tak jednoduchá. V ideálním světě se připravit částečně dá. Ale jen tak, že si aklimatizací projdeme těsně před odjezdem. V rámci Evropy připadají v úvahu jedině Alpy. Nestačí však krátký výlet, výšlap na jednu vysokou horu a pak hned dolů. Je potřeba ve vyšších polohách strávit nějaký čas. V reálném světě, tedy i v tom našem, tohle není proveditelná varianta.

Chceme ale udělat vše proto, abychom byli v dobré fyzické kondici. Proto na konci srpna vyrážíme na prodloužený víkend do Tater, kde nás však horský „vojevůdce“ zničí natolik, že doufám, že ještě před Nepálem mě přestanou bolet kolena. Pokračujeme s kratšími procházkami po Chřibech a také výstupem na Lysou horu. Tři týdny před odjezdem, zrovna v době, kdy se hlásí o slovo podzim se svým typickým sychravým počasím a já si kupuji nepromokavou bundu a těším se, jak ji hned vyzkouším, mé plány přerušují postupně rýma, horečka a kašel. Zatímco první dva symptomy jsou pryč, kašel se mě drží jako klíště (a mimochodem klíště si také z jednoho z výletů přinesu domů, naštěstí bez následků).

Asi týden před odjezdem jdu k lékaři. Jen tak pro jistotu. Vysvětluji svou situaci, že za týden letíme do Nepálu a tak dále. Pro jistotu mě pošlou na rentgen plic. Pro další jistotu dostávám antibiotika pro případ boreliózy (stejně jsme si chtěli vzít preventivně jedno balení s sebou, takže se mi to vlastně hodí). Večer mi píše doktorka, že mám jen lehký zánět na průduškách a posílá recept na další antibiotika. Takhle jsem si přípravu na trek nepředstavoval…

Původně jsem chtěl několikrát do týdne běhat, posilovat a do toho o víkendu podniknout nějaký ten pěší výlet. Vzhledem k situaci se u posilování nakonec zaměřuji hlavně na kolena, protože tam vidím největší riziko. Běhání bohužel nepůjde, ale alespoň vyrážíme několikrát na procházku po okolí. Fyzická příprava tedy zdaleka neodpovídá nastaveným předpokladům. To je ale realita, se kterou se musí počítat.

Psychická příprava?

Ačkoliv jedeme s cestovkou, snažíme si o Nepálu zjistit veškeré informace sami. Přidáváme se do několika skupin na Facebooku, díky čemuž se dozvídáme o nepokojích v ulicích Káthmándú, při kterých umírají desítky lidí a na několik dní je dokonce zastaven veškerý letecký provoz v zemi. Naštěstí se situace uklidňuje a česká média o těchto událostech téměř neinformují. Naopak nečekaná sněhová bouře z konce září už budí rozruch i v našich končinách a záběry turistů uvězněných pod Everestem vzbuzují obavy především u našich rodičů, kterým se snažíme vysvětlil, že sníh určitě roztaje a turisty uklidí, než tam přijedeme my.

Přednáška o výškové nemoci

Asi týden před odjezdem jdeme na přednášku o výškové nemoci. Dozvídáme se mimo jiné, že složení vzduchu na Everestu je vlastně stejné jako u nás (kyslíku je 21 %), ale tlak vzduchu je jen třetinový. Na jeden nádech tedy ze vzduchu člověk získá jen třetinu kyslíku, oproti tomu, co by získal u hladiny moře. V našem případě, tedy v předpokládané nejvyšší nadmořské výšce 5 500 metrů, bude tlak zhruba poloviční. Lidské tělo samozřejmě potřebuje kyslík ke svému správnému fungování. Jeho nedostatek kompenzuje celou řadou opatření. Některá z nich se projevují rychleji, jako například zrychlené dýchání nebo zvýšený srdeční tep. Problém je, že to zdaleka nestačí. Tělo postupně vytváří například více červených krvinek, to se však projeví až v řádu dnů / týdnů. A právě proto je tak důležitá postupná aklimatizace.

Aklimatizace

Obvykle se doporučuje nepřekračovat denní převýšení o více než 500 metrů (to platí až od nadmořské výšky zhruba 2 500 m) a každých 1 000 výškových metrů zařadit aklimatizační den. Přesně podle tohoto principu také cestovní kanceláře sestavují své itineráře – a ten náš není výjimkou. Zajímavé je, že neexistuje žádný jednoznačný výzkum, který by potvrdil nebo vyvrátil, zda tato doporučení skutečně minimalizují riziko výškové nemoci. Jde však o postup používaný mnoho let, takže je prověřený praxí. Je ale dobré mít na paměti, že každý reaguje na výšku jinak – někomu je dobře i ve vyšších polohách, zatímco jiný může mít potíže už v úvodních dnech výstupu.

Alternativy?

Někteří lidé se na výšku připravují pomocí hypoxického stanu, ve kterém se snižuje obsah kyslíku přidáváním dusíku. Tento princip ale neodpovídá reálným podmínkám ve vyšší nadmořské výšce – tam se totiž nemění složení vzduchu, ale jeho tlak. Přesnější simulaci by poskytla hypobarická komora, ta je však kvůli vysoké ceně pro většinu lidí nedostupná. Jako prevenci výškové nemoci je možné využít také některé léky (např. acetazolamid nebo dexamethason), jejich užívání se ale doporučuje jen v případech, kdy člověk v minulosti prodělal závažnější formu výškové nemoci. Klíčové je, že ani hypoxický stan, ani léky nenahradí postupnou a pozvolnou aklimatizaci.

Výšková nemoc

A co je vlastně ta výšková nemoc? První důležité zjištění – existují hned tři formy. AMS (Accute Mountain Sickness) – akutní horská nemoc se projevuje nejčastěji bolestí hlavy a dost pravděpodobně se s ní setká většina lidí již od výšky 2 500 – 3 000 metrů. Závažnější formou je HAPE (High Altitude Pulmonary Edema) – vysokohorský plicní edém. Ten už může být i smrtelný, pokud postižený okamžitě nesestoupí do nižších poloh. A nakonec nejzávažnější forma HACE (High Altitude Cerebral Edema) – vysokohorský mozkový edém, mezi jehož příznaky patří zmatenost, poruchy rovnováhy či změny chování.

Po tříhodinové přednášce jdeme domů chytřejší, ale zároveň máme zřejmě větší strach, než předtím. Na druhou stranu přesně víme, co můžeme očekávat a na jaké příznaky si dát pozor. Ne vždy se musí hned jednat o výškovou nemoc, třeba bolest hlavy může být způsobena dehydratací, takže je třeba vždy pečlivě sledovat své chování a snažit se dodržovat pitný režim. A poslední důležitý bod – ani předchozí dobré zkušenosti s aklimatizací nezaručují, že se nemůže u někoho výšková nemoc projevit. Takže to, že na Pico del Teide nám bylo docela dobře, vlastně nic neznamená.

Šálek kávy na závěr