Čtení na: 36 min.

Než jsme vůbec vyrazili, několik měsíců jsme řešili fyzičku, vybavení a pojištění. Jak jsme se připravovali popisuji v samostatném článku o přípravě na trek.

Cesta do Káthmándú

Pro nás jako obyvatele Brna začíná cesta už několik hodin před odletem. Do Prahy jedeme tentokrát vlakem. Počítáme s tím, že může mít zpoždění, takže jedeme raději o něco dřív. Do hlavního města skutečně přijíždíme později, navíc autobus na letiště je přeplněný, takže nám nezbývá než čekat na další spoj. To nám ale příliš nevadí a dalším autobusem se pomalu dostáváme k terminálu 1 pražského letiště, kde máme asi za hodinu sraz s Adventurou. Zabalíme si ještě zavazadla do fólie a míříme k místu setkání.

Překvapivě zde ještě moc lidí není. Vzájemně se představujeme, ale stíhám si zapamatovat jen průvodce Petra. To by nám prozatím mohlo stačit. Jdeme se odbavit a čekání na odlet si již tradičně zpříjemňujeme v salonku. Odlet máme naplánovaný na 21:00 a letíme se společností flyDubai, což je pro nás premiéra a nevíme tedy, co přesně čekat. Podle informací z Adventury nemělo být na palubě ani občerstvení, takže jsme se vybavili svačinami. Těsně před nástupem na palubu však zjišťujeme, že jídlo bude, takže to vypadá, že budeme mít svačinu na první dny v Nepálu.

Největší nevýhodou cestování s flyDubai jsou bezesporu jejich letadla. Boeing 737 je dobrý, ale na dlouhé trasy je pouze jedna ulička značně problematická. První dvě hodiny letu se nedá dostat na záchod, protože ulička je neustále blokovaná vozíkem. Pak se najednou zvedne celé letadlo a všichni pak čekají ve frontě v zadní části letadla. Jinak je ale let dobrý, jídlo je standardní a oceňuji velké displeje, na kterých jsou filmy sice za poplatek, ale zdarma lze alespoň sledovat mapu včetně zajímavostí z míst, nad kterými zrovna letíme. K tomu se dá hrát i několik her, takže cesta utíká rychleji.

Po 5 hodinách přistáváme v Dubaji. Bohužel zde se projevuje, že flyDubai je přeci jen nízkonákladová společnost, takže nejprve dvacet minut pojíždíme po letišti, pak přesedáme do autobusu, který nám tuhle okružní jízdu zopakuje. A protože měníme terminál, nasedáme do dalšího autobusu, který opět projíždí snad všechna zákoutí místního letiště, než konečně zastaví u správného terminálu. Pokud si pamatuji dobře, tak přestup s Emirates před několika lety byl určitě pohodlnější.

Po přestupu už sedíme v letadle do Káthmándú, kde se projevuje únava a jsme rádi, že se nám podaří občas na pár minut usnout. Jakmile se však blížíme k naší cílové destinaci, začínají se na horizontu objevovat první vrcholy Himálají. Před samotným přistáním ještě chvíli kroužíme a pak se konečně přehoupneme přes kopce a zamíříme do údolí, ve kterém se v hustém smogu skrývá hlavní město Nepálu. Samotné letiště, jak už tomu v Asii bývá zvykem, se rozkládá uprostřed husté zástavby a možná i proto už kapacitně nevyhovuje a nedá se s tím asi nic dělat.

První kroky míří k automatům, na kterých si vyplníme jakýsi vstupní formulář. Teoreticky bychom si ho měli vytisknout, prakticky to nefunguje, takže jen fotíme na telefonu a jdeme do další fronty. Na té je potřeba zaplatit 50 dolarů na osobu jakožto poplatek za vízum. Samotné vízum však dostaneme až ve třetí frontě od imigračního úředníka, ale bez prvních dvou kroků by nám samozřejmě nic nedal. Pak jsme konečně oficiálně v Nepálu. Jdeme si pro zavazadla, naštěstí se po čase objevují i ta naše. Bohužel v rámci naší skupiny máme jeden poničený kufr a řešení této nepříjemnosti není zrovna nejrychlejší.

Po sepsání protokolu se konečně dostáváme do veřejné části letiště, kde na nás zřejmě už dlouho čeká zástupce nepálské cestovní agentury. Na přivítanou dostáváme na krk květinové věnce z afrikánů. Na parkovišti už jsou připravené dodávky, pomocí kterých se následně prokousáváme hustou dopravou až k našemu hotelu Prince. Ten bude naším útočištěm pro první dvě noci v Nepálu. Po příjezdu do hotelu dostáváme welcome drink v podobě skleničky Coca Coly, což by nás mohlo po náročném cestování alespoň trochu probrat. Dáváme si rychlou sprchu – Kačka studenou a já už naštěstí teplou. Poté nás čeká na recepci improvizovaná směnárna, takže měníme tisíc dolarů na rupie, což by nám údajně mělo vystačit.

Celá naše skupina pak míří do restaurace na první společnou večeři. Pro první večer máme rezervaci v podniku, kde je nabídka spíše turistická, aby to pro nás nebyl velký kulturní šok. Dávám si thajské kari, zatímco Kačka začíná zostra a rovnou objednává dal bhat, který budeme jíst údajně skoro každý den. Zkoušíme i nepálské pivo, které chutná překvapivě dobře. Po večeři pokračujeme do restaurace Czech Pub. Ano, v Káthmándú se nachází česká hospoda, kterou spoluvlastní český horolezec Honza Tráva Trávníček a vaří zde typická česká jídla jako třeba smažák nebo svíčkovou.

Já už ale další pivo nemůžu, takže si dávám jen kolu. Sedíme na střešní terase a alespoň tak máme první možnost se blíže seznámit s částí naší skupiny. Osobně jsem ale z cesty hodně unavený, a tak preferuji návrat do hotelu, zatímco někteří zvládají noční procházky po městě nebo návštěvy dalších barů. My cestou domů také trochu bloudíme, ale naštěstí nakonec nacházíme náš hotel a můžeme konečně do postele.

Turistika v nepálské metropoli

Noc nebyla úplně ideální. Bylo horko a venku štěkali psi. Dnes máme v plánu procházku, nebo spíš projížďku po městě. Máme totiž zamluvený rovnou celý autobus a kvůli dopravě vyjíždíme docela brzy. Nejprve míříme ke kopci, na kterém se nachází Svajambhúnáth, tzv. opičí chrám. O území zde soupeří opice se smečkami potulných psů, takže možná i proto jsou opice o něco méně drzejší, než jsme čekali. Jinak se jedná o starobylý náboženský komplex s výhledem na město, který ale bohužel kazí nepříznivá smogová situace.

Trávíme zde jen asi 30 minut a nasedáme opět do autobusu. Doprava houstne, takže k dalšímu místu, ke stúpě Boudhanáth, se dostáváme až za další hodinu. Jak již název napovídá, jedná se o buddhistickou stavbu, kterou v roce 2015 silně poničilo zemětřesení. Naštěstí dnes je vše opraveno, takže většina návštěvníků možná ani netuší, jak špatně to zde před 10 lety vypadalo. Ačkoliv se jedná o vskutku impozantní stavbu, naše první kroky míří do kavárny. Dnes jsme totiž ještě neměli snídani a v 11 dopoledne bychom si už něco zasloužili. Poprvé a určitě ne naposled v Nepálu navštěvujeme pobočku Himalayan Java Coffee. Kromě cappuccina objednáváme palačinky a vafle a s naší volbou jsme náramně spokojeni.

Po snídani, možná spíše obědě, máme konečně příležitost si projít celý areál Boudhanáthu. Pro vstup na samotnou stúpu je potřeba se vyzout, což se mi úplně nechce vzhledem k tomu, že mám na sobě pohorky, ale Kačka má jen sandály, takže to má jednodušší a může vstoupit. Po 20 minutách máme zase sraz, vracíme se k autobusu a míříme k Pašupatináthu. To je pro změnu místo spjaté s hinduismem a pro nás je to jednoznačně nejzajímavější „atrakce“ dnešního dne. Na břehu posvátné řeky Bágmatí totiž probíhají kremace zemřelých a my jsme svědky hned několika probíhajících obřadů. Jedná se opravdu o silný zážitek.

Vracíme se zpět k autobusu a dnes naposledy se proplétáme hustou dopravou až do centra města, kde vysedáme a pokračujeme pěšky na Durbar Square, což by se dalo do češtiny přeložit snad jako chrámové náměstí. Zde se oddělujeme od zbytku zájezdu a sami si procházíme celé náměstí a pomalu se vracíme směrem k našemu hotelu. Potřebujeme si také ještě trochu odpočinout, přeci jen včerejší cestování bylo náročné a zítřek bude zřejmě podobný. Zároveň ale nechceme jen tak sedět na pokoji.

Bydlíme ve čtvrti Thamel, kde se soustředí většina hotelů a služeb pro turisty. Dá se zde dokonce dokoupit veškeré vybavení, my však sháníme jen levný batůžek, do kterého chceme schovat pár věcí, které nebudeme potřebovat na treku. Procházíme tedy několik outdoorových obchodů, ve kterých nacházíme zboží světových výrobců. Leckdy je na první pohled patrné, že se jedná spíše o levné kopie, jindy se zřejmě jedná o docela kvalitní zboží a občas se najde i obchod, ve kterém se prodávají originály. My se však pro náš účel spokojíme s tím nejlevnějším, co je k dispozici.

Večer se opět setkáváme s naší skupinkou a vyrážíme na společnou večeři. Tentokrát by to měla být trochu autentičtější nepálská restaurace, abychom se připravili na to, co nás čeká na treku. Zatímco já si dávám docela obyčejné nudle, Kačka volí knedlíčky Momo, které nejenže vypadají zajímavě, ale hlavně jsou chuťově výborné. Po večeři spěcháme zpět na hotel, ačkoliv někteří ani dnes nevynechají návštěvu Czech Pubu. My doufáme, že se nám podaří rychle usnout, protože v 6 ráno bychom měli letět do Lukly, to znamená, že vstávat budeme muset už ve 4.

EBC trek

Den 1: Přelet do Lukly a první etapa do Phakdingu

Noc opět katastrofální, vlastně ještě mnohem horší, než včera. Ještě, že už je ráno a nemusíme si dál v hlavě počítat, za jak dlouho bude budíček. Nasedáme do dodávek a celkem bez problémů se přesunujeme na letiště. Ráno v podstatě není žádný provoz, takže jsme tam snad za 15 minut. Jdeme rovnou k vnitrostátnímu terminálu, kde se u zatím zavřené brány tvoří docela dlouhá fronta. Jedná se spíš o shluky jednotlivých turistických skupin, které soupeří o to, kdo dnes poletí a na koho zbyde Černý Petr v podobě zrušeného letu.

Na letišti už potkáváme i našeho nepálského průvodce, který je ještě o 10 centimetrů menší než Kačka, takže máme obavy, zda bude schopný se probít dopředu a vyřídit pro nás letenky. Nakonec to však nějak dokáže a máme povolení se odbavit u přepážky společnosti Summit Air. Ačkoliv oficiálně je limit na odbavené zavazadlo 10 kg a příruční pak 5 kg, v praxi to funguje tak, že úplně vše se naháže na jednu hromadu a pak se to vydělí počtem lidí a ono to nějak vyjde. V našem případě jsme měli lehce nadváhu, ale naštěstí řada lidí z naší skupiny půjde trek bez nosičů, takže mají o něco lehčí bagáž.

Po chvilce čekání nasedáme do dodávky, která nás přiváží k našemu letadlu. Okolo to bzučí jako v úlu, protože před námi odlétá řada dalších letů. Konečně se otevírají dveře dodávky a můžeme nasednout do letadla s registrací 9N-AND a máme štěstí, jedná se o L-410, tedy stroj české výroby. Nasedáme dovnitř a nápisy v azbuce prozrazují, že tento kus byl původně určen pro ruský trh. Na palubě je dokonce i letuška, která nám říká, kam si sednout, což je škoda, protože nás usadí na nejhorší možná místa. Ještě několik minut čekáme na povolení ke startu, mezitím se nám piloti pochválí, že do Prahy létají pravidelně na školení, pak už ale dostáváme povolení ke startu, letuška zatáhne závěsy mezi námi a kokpitem, takže téměř nic nevidíme.

Letadlo je dost hlučné. Asi po 10 minutách letuška rozdává vatu do uší, ale to už mi připadá zbytečné. Z okýnka toho moc nevidíme, občas vykoukne nějaký ten kopec, ale nic extra. Podle nadšení na druhé straně letadla usuzuji, že tam mají výhled na Himaláje. Tak snad na cestě zpět tam budeme sedět my. Občas se z kabiny ozývá „pull up“, což známe z pořadu Letecké katastrofy, kde se tento povel obvykle opakuje těsně před pádem. Naštěstí pro nás se jedná jen o nízký přelet nad horami a po 30 minutách letu se chystáme přistát v Lukle.

Říká se, že je to nejnebezpečnější letiště na světě, ale těžko říct, jestli je to pravda, nebo letiště jen děsivě vypadá. Dráha totiž není rovná, ale má poměrně výrazný sklon, díky kterému vlastně celé letiště může fungovat. Se svou délkou 500 metrů by totiž za normálních okolností byla dráha příliš krátká, ale z kopce se letadlo před startem stihne rozjet i na kratší vzdálenosti. V našem případě nám cesta do kopce usnadnila brzdění. Piloti jsou očividně zkušení a je to pro ně rutina, každopádně máme štěstí. Dnes panuje perfektní počasí a i díky tomu jsme v Lukle a náš trek může začít.

Nejprve si jdeme vyzvednout zavazadla. Tady už se nám snaží pomáhat místní obyvatelé, my však ještě netušíme, že se jedná o naše nosiče, takže si raději snažíme věci nést sami. Jdeme jen pár desítek metrů do lodže, kde bychom měli spát poslední noc před návratem domů. Dnes nás zde čeká jen snídaně. Náš nepálský průvodce převezme roli číšníka a obchází jednotlivé stoly. Po několika minutách již Nepálci nosí na stůl naše objednávky. Nepálská snídaně se skládá z celé řady nesourodých věcí – na talíři nacházíme vajíčka, toasty, brambory nebo třeba ovesnou kaši. K tomu čaj či v našem případě kávu.

Od snídaně si občas vyběhneme na terasu podívat se na odlétající letadlo. Jsme v nadmořské výšce okolo 2 800 metrů a těch pár schodů nahoru nám dává zabrat, ale to může být i tím, že jsme prakticky nespali. Jinak je zde oproti Káthmándú čerstvý vzduch a dýchá se mi o poznání lépe. To je možná i tím, že už jsem konečně dobral antibiotika a doléčil své průdušky.

Po snídani odevzdáváme svá zavazadla nosiči a vydáváme se na trek. Zpočátku je ještě chladno, ale s přibývajícími slunečními paprsky teplota rychle stoupá, a tak postupně vysvlékáme jednotlivé vrstvy oblečení. Dnešní etapa je poměrně krátká, máme před sebou asi jen 7 kilometrů a cílová vesnice Phakding leží dokonce o 200 metrů níž, než je Lukla. Dalo by se tedy předpokládat, že to bude z kopce. Realita je však taková, že je to neustále nahoru-dolů a tak nějak to bude vlastně na celém treku.

Na konci městečka Lukla zastavujeme na pár minut k vyřízení formalit: trekking permit pro nás obstará náš nepálský průvodce, zatímco my nasáváme vysokohorskou atmosféru. Pak pokračujeme krajinou, která se vlastně ani tak neliší od našich končin. Stromy, řeka, občas nějaká vesnička. Co je pro nás jiné a fascinující je množství různých modlitebních kamenů, kterým se říká „mani“ a musíme obcházet zleva, jak jsme byli instruováni. Někde jsou dokonce celé modlitební zídky nebo mlýnky, jejichž otáčení vysílá do světa modlitby. Takže točíme jako zběsilí, alespoň tedy první den.

Zhruba v půli cesty dnešního dne zastavujeme v jakémsi bistru. Nevypadá to, že by zde měli kávovar, přesto objednáváme cappuccino a čekáme, jak si s tím poradí. V Nepálu však nic není problém, obsluha prostě skočí do kavárny naproti a to cappuccino nám přinese. Jinak ale zatím nemáme hlad, takže s obědem vyčkáváme. Netrvá to dlouho a jsme v Phakdingu, dnešní část treku byla opravdu krátká. Náš lodge vypadá překvapivě dobře, tentokrát už nepohrdneme jídlem a poté jdeme zkontrolovat náš pokoj. Ten vypadá útulně a díky dvojici oken a polednímu Slunci je v něm krásně teplo. Chvilku odpočíváme, ale ve 3 hodiny odpoledne už máme opět sraz s naší skupinkou.

V rámci aklimatizace podnikáme krátký výlet do nadmořské výšky 2 850 metrů, kde navštěvujeme menší klášter. Uvnitř je bohužel zakázáno fotit, je odsud ovšem krásný výhled do údolí. Cesta dolů je docela prudká, takže dávám pozor, abych si neodrovnal kolena hned první den treku. Zpět na ubytování máme ještě spoustu času, bohužel nemáme internet a momentálně se nedá ani zakoupit Wi-Fi, protože to tady prostě nefunguje. Jdeme se projít po vesnici a zastavujeme se v pekárně, kde si dáváme čaj a světe div se, mají tady internet. A zadarmo! Rychle tedy posíláme domů pár fotek a pomalu míříme na večeři.

Zatímco venku se po západu Slunce výrazně ochladilo, ve společenské místnosti je příjemně teplo. Jak už jsme pochopili, průvodci se v době podávání jídla stávají číšníky, a tak pendlují mezi kuchyní a námi a zásobují nás, dokud nejsou všichni spokojení. Ano, tu a tam nějaká porce chybí nebo přebývá, ale často zmatek způsobujeme spíš my (myšleno turisti) tím, že si nepamatujeme, co že jsme si vlastně objednali. Po večeři nám postupně sdělí jak český, tak nepálský průvodce, co nás bude čekat zítra. A nebude to zřejmě taková pohoda, jako dnes. Na závěr tam bude výživné stoupání.

Jdeme do svého pokoje a s hrůzou zjišťujeme, že je tam hrozná zima. Sprchu máme sice na pokoji, ale teče jen studená voda, přesto to zkoušíme. Pořádně umýt se ale nedá, takže ještě rychle vyčistíme zuby a zalezeme pod peřiny. Ano, spacák necháváme zatím zabalený. Bohužel, i pod peřinou je nám zima a trvá snad půl hodiny, než se zahřejeme. A to je teprve první den treku a vůbec nejnižší nadmořská výška, ve které budeme spát. Co teprve, až budeme o 2 500 metrů výš? Raději na to ani nemyslet. Naštěstí zatím nijak nepociťujeme jakékoliv příznaky výškové nemoci, i když moje hodinky už prozrazují, že se něco děje. Saturace krve kyslíkem už se chvílemi dostává pod 90 %.

Den 2: Stoupáme do Namche Bazaaru

Budíček máme nastavený na 6:30. Noc byla docela dobrá, ale nedá se říct, že bych spal úplně dobře, každopádně lepší než včera… Ještě před snídaní se musíme sbalit a přefiltrovat vodu, což je činnost, která nás pomalu „začíná bavit“. Po snídani odevzdáváme těžší část zavazadel nosičům a poté se vydáváme na cestu. Trasa směrem k Namche Bazaaru je hodně frekventovaná a kromě trekařů potkáváme koně, osly či muly nesoucí všemožné náklady. To způsobuje zdržení zejména u mostů, kterých zrovna dnes překonáváme opravdu hodně.

Cesta přechází z jednoho břehu řeky na druhý a po chvíli zase zpět. Zdržujeme se jen u vesničky Monjo, kde je potřeba vyřídit povolení ke vstupu do národního parku Sagarmatha (pro neznalé, Sagarmatha je nepálský název pro Everest). Celkem pohodlně překonáváme prvních 7 kilometrů a i s přestávkou na oběd jsme krátce po poledni u Hillaryho mostu. Zde cedule hlásí, že do Namche už jsou to jen 4 kilometry, ale má to trvat 2 hodiny. Začíná slibované náročné stoupání. Překonáme tedy most, pod kterým se nachází ještě jeden sloužící dnes jen pro bungee jumping. Před námi už je jen cesta nahoru.

Po pár set metrech se po pravé straně nacházejí toalety. Nejde však o obyčejnou zastávku, naopak, při troše šikovnosti lze vůbec poprvé spatřit Everest. Mně se dokonce podaří nejvyšší horu světa i vyfotit, i když si zpočátku nejsem vůbec jistý, zda je to ono. Věříme, že v průběhu treku budou určitě mnohem lepší příležitosti. Cesta stoupá stále prudce nahoru a osobně mám trochu problémy, možná je to zvoleným tempem, možná už mi přeci jen trochu chybí kyslík. Trvá nám to nahoru asi hodinu a půl, což je docela rychlé.

Namche Bazaar je dnes celkem velké městečko, kde se nachází spousta lodží nebo dokonce hotelů, kaváren, restaurací či barů. Zároveň se zde dá dokoupit snad veškeré vybavení. Bydlíme v Himalayan Lodge a dostáváme doslova luxusní pokoje s teplou sprchou a dokonce elektricky vyhřívanou dečkou. Objednáváme si jídlo na večer (to je potřeba vždy udělat předem), poté si jdeme prohlédnout náš pokoj. Z terasy je krásný výhled na Namche i na okolní hory, interiér pokoje už něco pamatuje, ale na místní poměry asi dobrý. Nevím, zda je to nadmořskou výškou (3 440 m n.m.) nebo nedostatkem tekutin, ale začíná mě bolet hlava. Ve 4 máme sraz před ubytkem, ale já tentokrát procházku vynechám.

Je pozdní odpoledne a ochlazuje se, schovám se do peřin, ale je mi přesto stále hrozná zima. Kdo ví proč mně nenapadá zapnout si tu elektrickou dečku, když už ji tady máme. Trvá mi dobrou půlhodinu než se zahřeji a Ibalgin mi trochu utlumí bolest hlavy. Vstávám, obleču si péřovku a vyrážím na individuální průzkum okolí. Chůze do schodů není úplně příjemná, ale co bych neudělal pro aklimatizaci, takže si dávám alespoň symbolických 50 výškových metrů nahoru, odkud je ještě lepší výhled na městečko pomalu se nořící do tmy. Vracím se zpět a potkávám Kačku, která už se vrací z kavárny směrem k ubytování. Tímto jí trochu překazím plány, protože já jsem v kavárně nebyl a taky se tam chci podívat. Dáváme si tedy ještě spolu čaj a opět máme na chvilku přístup k internetu.

Pak se vracíme konečně do naší lodže, kde na nás čeká večeře. Opět děláme chybu a zapomínáme si zapnout dečku ještě před večeří. Chvilku totiž trvá, než se rozehřeje. Tak aspoň, že jsme tu dvě noci a zítra to budeme moct udělat lépe. Ještě než se uložíme ke spánku, musím vyřešit problém s mnohonožkou, která s námi sdílí pokoj a poté už se zabalíme do peřin a užíváme si teplo. Dnes se bude spát dobře…

Den 3: První aklimatizace

Ráno nemusíme vstávat brzy a hlavně se nemusíme balit, čeká nás totiž první aklimatizační den. Na snídani pomalu přecházíme z kompletního menu, které obvykle obsahuje položky, které nejíme, na poněkud skromnější varianty. Asi okolo půl deváté vyrážíme na okruh nad Namche Bazaar. Začínáme stoupat po schodech nahoru a hned po pár set metrech zastavujeme v muzeu. Zde je k vidění spousta fotografií a artefaktů, které souvisí jak s tímto regionem, tak často přímo s Everestem. Klidně by se tady dalo zdržet i déle, ale potřebujeme jít dál, aby nám vydrželo jasné počasí.

Opět stoupáme zostra. Na kilometru překonáváme 230 výškových metrů a začínají se otevírat zajímavé výhledy. Míjíme nově vybudované centrum Sagarmatha Next a pokračujeme směrem ke slavnému hotelu Everest View. Jak již název napovídá, je odsud krásný výhled na nejvyšší horu světa. Bohužel pro nás je právě Everest schovaný za oblačností. Doufáme, že se to během dne ještě zlepší a když ne, máme ještě spoustu dní před sebou. V hotelové restauraci ani terase se nezdržujeme, stejně je tu plno. Pro změnu teď klesáme do vesničky Khumjung. Krajina je zde trochu jiná, poprvé vidíme všude okolo rododendrony, které však v těchto nadmořských výškách již nekvetou. Alespoň nám to tvrdí průvodce.

Ve vesničce neomylně míříme do jedné z budov, kde si objednáváme jídlo i pití. Čaj je hned, ale na oběd si budeme muset chvilku počkat. Čekání si krátíme vycházkou ke klášteru Khumjung Gompa. Za „drobný“ poplatek získáváme dokonce i mnicha v roli průvodce, jehož výkladu kvůli horší angličtině moc nerozumíme. Dokonce máme povolení fotit, což už se nám údajně v žádném dalším klášteře nepodaří, takže situace využíváme. Zajímavostí je, že se zde nachází údajný skalp yettiho. Mimochodem yetti se prý už v Himálajích nevyskytuje kvůli globálnímu oteplování, tvrdí mnich.

Během návštěvy kláštera nás oba pekelně rozbolí hlava. Prášek si ale nechceme brát na prázdný žaludek, proto čekáme na slibovaný oběd, jehož příprava tentokrát trvá poměrně dlouho. Možná natahují čas schválně, ať si té vyšší nadmořské výšky užijeme. Jídla se ale nakonec dočkáme a pak se vydáváme na cestu zpět, při které míjíme Hillaryho školu (tj. školu, kterou nechal vybudovat první pokořitel Everestu) a přes mírný kopeček se okolo bývalého letiště vracíme k centru Sagarmatha Next. Co to vlastně je? Jedná se o návštěvnické centrum, ve kterém se dozvídáme o tom, jak v regionu Khumbu funguje odpadové hospodářství. Na rozdíl od zbytku Nepálu se zde snaží odpad třídit, zpracovávat a vyrábět z něj různé umělecké předměty, jejichž prodejem se získávají tolik potřebné finance.

Máme dokonce možnost nasadit si brýle s virtuální realitou a během několika minut vystoupat až na vrchol Everestu. Naštěstí hlava přestává bolet. Využíváme toho, že je zde i kavárna a dáváme si cappuccino. Překvapivě i v nadmořské výšce 3 775 metrů je stále pákový kávovar a výborná káva. Užíváme si poslední zbytky slunečních paprsků a po dopití kávy klesáme zpět do Namche. Protože máme ještě spoustu času, jdeme si rovnou sednout do pohodlné kavárny řetězce Himalayan Java Coffee, kde si samozřejmě už nemůžeme dovolit dát další kávu, ale zkoušíme, jaký zde mají cheesecake. Překvapivě zjišťujeme, že to vlastně chutná úplně jinak, ale není to špatné.

Večer nás jako obvykle čeká večeře, máme také na dlouhou dobu poslední možnost si dát teplou sprchu přímo na pokoji, čehož samozřejmě využíváme. Chytře si tentokrát zapínáme i vyhřívanou dečku ještě před večeří. Po jídle si ještě poslechneme pár slov k zítřejšímu programu a pomalu jdeme spát. Mimochodem spát se chodí docela brzo, ono totiž na pokoji není co dělat a hlavně ráno budeme muset vstávat zase o něco dřív.

Den 4: Tengboche

Dnešní ráno se nese ve znamení balení a filtrování vody. Po nezbytné snídani vyrážíme v 8 na cestu. Zpočátku je chladno, cesta do kopce nás však spolehlivě zahřeje a nahoře už svítí sluníčko, takže brzy odkládáme bundy i mikiny. Oproti včerejšku je dnes nebe naprosto prázdné, bez jediného mráčku, konečně tedy vidíme Everest v celé své kráse. A nejen Everest. Momentálně se jako nejzajímavější hora jeví Ama Dablam, kterou máme opravdu blízko. Výhledy na zasněžené vrcholky jsou naprosto úchvatné a zároveň okolní krajina je stále zelená a ani si dnes tolik neuvědomujeme tu nadmořskou výšku.

Klesáme opět dolů k řece, kde se po lehkém obědě snažíme přejít přes most, který však blokuje stádo mladých jaků. Je to pro ně údajně poprvé v životě, kdy jdou přes most a příliš se jim do toho nechce. Po krátkém zdržení ale pokračujeme a trasa je podobná jako do Namche Bazaaru, po překročení řeky totiž následuje prudké stoupání, během kterého se pořádně zapotíme. Procházíme stále ještě zalesněnou krajinou, ale to se dozajista brzy změní. Po hodině a půl nepřetržitého stoupání jsme konečně v Tengboche, kde se podobně jako my zastavuje spousta výprav na své cestě k EBC, protože se tady nachází snad nejznámější klášter v oblasti. Jeho návštěvu si však necháváme na později.

Nejprve se jdeme ubytovat. Máme pokoj s pěkným výhledem, ale už bez sprchy a také bez záchodu. Ten je jen na chodbě a sprcha za poplatek v přízemí budovy. Bohužel nemáme ani elektrické zásuvky, naštěstí však máme powerbanky nabité na 100 % a kromě toho zásuvky zdarma jsou k dispozici ve společenské místnosti. Jako obvykle jsme v cíli této etapy docela brzo, a tak máme spoustu času na průzkum okolí. Protože se obloha zatahuje a okamžitě klesá teplota, oblékáme péřovky a vyrážíme na nejbližší kopec.

Ubytovaní jsme v nadmořské výšce 3 850 metrů a rádi bychom se poprvé podívali nad hranici 4 kilometrů. Dostavuje se však bolest hlavy, takže stoupáme jen pomalu a dostáváme se těsně pod vysněnou metu, ale výš už to zkrátka nejde. Částečně zatažená obloha vytváří nádherné scenérie a výhled máme především dolů do údolí, případně na místní klášter. Naopak vrcholky nejvyšších hor nám nyní zůstávají skryté. Atmosféru doplňují také vlající modlitební vlaječky. Chvíli si užíváme poslední zbytky slunečních paprsků, které ještě pronikají přes oblačnost, ale zanedlouho už spěcháme dolů.

V místním klášteře totiž probíhá púdža, což je zjednodušeně řečeno v tomto případě buddhistická bohoslužba. Za vstup do kláštera se samozřejmě platí, je zakázáno focení a před vstupem dovnitř se musíme vyzout. Uvnitř je spousta lidí, někomu tu docela smrdí nohy. Že bych to byl já? Nechce se mi věřit, že by merino ponožky nefungovaly, ale už je mám na sobě nějaký ten den… Ale zpět k púdže. Pro nás neznalé je to jen opakování nějakých textů, zřejmě modliteb a do toho hraní na hudební nástroje včetně obrovských bubnů, které máme přímo u našich bolavých hlav. Vydržíme tady asi 20 minut, ale pak už se vracíme zpět k našemu ubytování.

Máme však ještě spoustu času do večeře. Zastavujeme se tedy ještě v místní kavárně, na kávu je však pozdě, takže zkouším horkou čokoládu a Kačka čaj. V odrazu ve skle pozorujeme své napuchlé tváře a je to neuvěřitelné, jak rychle nadmořská výška působí. Kromě našich tváří se však objevuje i něco hezčího. Oblačnost se rozpouští a na temném horizontu se vynořují bílé vrcholky himalájských velikánů. Až je mi líto, že tady nemám svou zrcadlovku. Focení telefonem je přes den dostačující, ale v horších světelných podmínkách poměrně rychle ztrácí kvalitu.

Přesunujeme se do společenské místnosti, kde je o poznání tepleji a čekáme na večeři. Dnes to bude dal bhat, tradiční nepálské jídlo, naše první volba, pokud nechceme dlouho pročítat jídelníček a zároveň máme velký hlad. Je to totiž jediné jídlo, u kterého se přidává až do vyčerpání zásob. V našem případě to ovšem není potřeba, většinou si vystačíme se standardní porcí. Po večeři už se dlouho nezdržujeme a jdeme na kutě. Večer je stejně už zima, takže se musíme co nejrychleji zabalit do spacáků a překvapivě rychle usínám. Jediný problém je, že už od prvního dne v horách se pravidelně budím v 1 ráno a zhruba 30 minut jsem vzhůru a netuším proč…

Den 5: Dingboche

Vstáváme klasicky okolo půl sedmé, balíme věci a jdeme na snídani, při které dobíjíme ještě telefony, protože od teď už bude elektrická energie jen za poplatek. Venku svítí sluníčko, ale jinovatka prozrazuje, že v noci pořádně mrzlo. Co nás dnes čeká? Aby se to nepletlo, tak po Tengboche jdeme do Dingboche (a poté ještě do Lobuche, ale to už předbíhám). Jak už je naším dobrým zvykem, nejprve klesáme. Dnes ale nijak zvlášť výrazně, překročíme řeku a poté nás čeká celodenní cesta vzhůru, která však není zdaleka tak prudká, jako předchozí dny.

Počasí je stále výborné, v průběhu dne nás opět donutí sundat všechny svrchní vrstvy oblečení. Krajina se postupně mění, lesy definitivně mizí, vegetace v podobě keřů však ještě zůstává. Cestou potkáváme poprvé i volně se pasoucí jaky. Zasněžené vrcholky hor jsou nám čím dál blíž a stále jako nejzajímavější se jeví Ama Dablam, k jejímuž base campu to máme momentálně docela blízko. Řeka, kolem které teď jdeme, už je podstatně menší a její mléčný zákal prozrazuje, že se jedná o ledovcovou řeku.

Odpoledne už procházíme vesnicí Dingboche, která je překvapivě dlouhá. Jejím středem vede cestička, která je zároveň i korytem potoka. Nachází se zde několik obchodů a kaváren, takže stále se jedná o místo, kde se dají případně dokoupit zásoby. Náš lodge se nachází až na samotném konci vesnice. Jedná se o několika patrovou budovu a bohužel bydlíme až úplně nahoře. Za normálních okolností by mi to nevadilo, ale klasicky mě po příchodu bolí hlava. A to hlavně při cestě do schodů. Chvilku odpočíváme na svém pokoji 404, který opět samozřejmě nemá kromě postelí nic navíc, poté si jdeme ještě jednou projít vesnici.

Hned vedle nás vidíme luxusní kavárnu, my však pokračujeme dál. Zastavujeme se v obchůdku, jen tak se podívat, co zde mají. Řekl bych, že koupit se tady dá opravdu vše, dokonce i boty. Navštěvujeme kavárnu Cafe Himalaya, která není sice tak luxusní jako výše zmiňovaná, ale alespoň tady není tolik lidí. Protože Katku začíná trápit bolest v krku, objednáváme místní lék na všechno, citronovo-zázvorový čaj s medem (lemon – ginger – honey). Bereme rovnou celou konvičku a k tomu ještě něco malého na zub – mrkvový dort. Ten sice není až tak dobrý, ale alespoň ho pro nás ohřáli.

Venku se pomalu stmívá a opět máme možnost sledovat zasněžené vrcholky okolních hor, jak se vynořují ze tmy. Tohle neomrzí. Až za tmy se vracíme do našeho ubytování, kde nás čeká večeře, po které se musíme opět vyškrábat až do nejvyššího patra, kde máme svůj pokoj. Záchod už je jen jeden na patře, navíc ten náš není úplně dobrý, takže musíme o patro níž, což zejména v noci nebude zrovna příjemné. Zabalíme se do spacáku a snažíme se spát, což v nadmořské výšce 4 350 metrů už není tak snadné.

Den 6: Aklimatizace v Chukhungu

Následující ráno nemusíme vstávat úplně brzy a také se nemusíme balit, máme totiž druhý (a tedy poslední) aklimatizační den. Čeká nás výlet do vesnice Chukhung. Na mapě to vypadá až podezřele snadno. Sice je to do kopce (jak jinak, když je to aklimatizace), ale stoupání není nikterak výrazné. Na 4 kilometrech nastoupáme 400 metrů. Už první metry ale prozrazují, že to pro nás nebude dneska úplně snadné. Zatímco jiní členové naší party si užívají první sníh, my jsme rádi, že si můžeme čas od času na chvilku odpočinout.

Po třech hodinách přicházíme do Sunrise Lodge, kde nás čeká odpočinek, svačina či oběd. Dáváme si jen čaj. Oba nás bolí hlava, dnešek je zatím nejhorší den. Po zbytek dne máme volno a hned několik možností, co dělat. Třeba si vyšlápnout na kterýkoliv z kopečků, které obklopují Chukhung a dostat se tak až do 5 000 metrů. To bohužel dnes není v našich silách, ale spousta lidí je na tom lépe a této lákavé možnosti využívají. My máme v plánu návrat do Dingboche, ale ještě před tím tady musíme alespoň hodinu vydržet, aby si tělo zvykalo na vyšší nadmořskou výšku.

Zpáteční cestu jdeme úplně sami, bez průvodců. Má to své výhody, můžeme jít svým tempem a dělat si zastávky kdykoliv a kdekoliv. Má to však i jednu nevýhodu. Cesty vypadají všechny stejně, a tak jdeme a jdeme, až zjistíme, že jdeme špatně. Musíme se tedy pár set metrů vracet, abychom nakonec našli tu správnou pěšinku, která nás zavede do Dingboche. Žádná velká komplikace to ale není. Na ubytování si konečně dáváme oběd.

Bohužel už několik dní sdílíme cestu s bandou Rusů. Zatímco my jsme rádi, že žijeme, nemáme pomyšlení na alkohol a je nám úplně jedno, jak vypadáme, oni si klidně dají místo čaje nejedno pivo. Holky zase neustále koukají do zrcadla, jestli už jim z té výšky nesplaskl botox na rtech a když si omylem objednají jídlo pro kamarádku o hodinu dřív, dožadují se poté jeho ohřátí. Samozřejmě bez použití slovíček „prosím“ nebo „děkuji“ a nutno podotknout, že tady už fakt mikrovlnku nemají.

My si jdeme po obědě udělat radost do luxusní kavárny hned vedle našeho ubytování. Není překvapením, že zde potkáváme snad celou naši českou skupinu. Kromě toho, že je tu teplo, vaří dobrou kávu a mají i zákusky, můžeme si zde zdarma dobít telefony a také využít za drobný poplatek wi-fi. V takovém prostředí snadno zapomeneme i na bolest hlavy, ale možná už si naše tělo zvyklo. Posíláme ještě poslední zprávy domů, protože správně tušíme, že v následcích dnech budeme kompletně odříznutí od komunikace se zbytkem světa.

Den 7: Lobuche

Po další nepříliš kvalitní noci pokračujeme dál. Nejprve do prudkého kopce nad Dingboche, poté je profil už o něco příjemnější. Krajina zase vypadá trochu jinak, v údolí pod námi se rozkládá vesnička Pheriche, kterou bychom se měli za několik dní vracet zpět. My kráčíme po úbočí kopce, na jehož svazích se pasou stáda jaků. Sluníčko postupně rozpouští zmrzlou půdu, občas překračujeme malé potůčky a boty nám špiní bláto. Slovní spojení dechberoucí výhled zde dostává úplně nový význam, protože dýchání je skutečně čím dál tím náročnější. Postupujeme už o poznání pomaleji, než v prvních dnech treku.

Před zastávkou v Thukle překračujeme ledovcovou říčku Lobuche po starém mostku, ačkoliv vysoko nad údolím už se klene nový most, který však vyzkouší až některé další výpravy. Dáváme si přestávku, čaj a drobné občerstvení. A hlavně nabíráme síly, před námi je totiž prudké stoupání, které vypadá z našeho pohledu hrozivě. Na kilometru nás čeká 200 výškových metrů. První kroky ale prozrazují, že to dnes půjde. Jen musíme jít pomalu. Mezitím, co stoupáme, se nám za zády vynořují zasněžené vrcholy hor. Není tam sice Everest, ale pohled tímto směrem je takřka dokonalý.

Na vrcholu stoupání se nachází symbolický hřbitov obětí zdejších hor. Pomníčků je tady více než dost, zastavujeme tady na chvilku a vychutnáváme si opět pohled na blízké šestitisícovky v čele s nezaměnitelným vrcholem Ama Dablam. Atmosféru dokreslují všudypřítomné modlitební praporky. Po krátké pauze pokračujeme už mírnějším stoupáním až do dnešní destinace, kterou je vesnička Lobuche, ležící pod stejnojmenným vrcholem. Přicházíme do ní neobvykle brzy, už asi v 1 hodinu odpoledne a máme tedy spoustu času na odpočinek.

Ubytujeme se a vyrážíme na průzkum okolí. Podle mapy by se nedaleko měla nacházet nejvýše položená kavárna na světě. A to je pro nás výzva. Ve výšce 4 930 metrů nad mořem si objednáváme cappuccino a k tomu i zákusek v podobě čokoládového brownie. Už nás ani nepřekvapuje, že zde mají velký pákový kávovar, který sem museli snad přivést vrtulníkem. Nemají však čerstvé mléko, takže nejprve musí namíchat sušené mléko s vodou, a pak teprve se pokouší našlehat pěnu. Rozhodně to tedy není nejlepší káva v Nepálu, ale vzhledem k podmínkám to vlastně není vůbec špatné. A cena? V přepočtu 140 Kč za jeden šálek, tady už je znát vysokohorská přirážka. Ale pochopitelná.

Den však zdaleka nekončí, před námi je ještě aklimatizační výstup na morénu ledovce. Sraz máme o půl třetí. Účast je menší, stejně tak jako je nadšení z přídavku v podobě výšlapu na kopec. Stoupáme náročnou cestou v hlubokém sněhu, skoro by se hodily nesmeky. Zanedlouho jsme nahoře, hodinky ukazují nadmořskou výšku 5 023 metrů. Najednou jsou únava a bolest hlavy pryč. Pod námi se rozprostírá mohutný ledovec Khumbu, táhnoucí se až od samotného Everestu, který však vidět není. Na druhé straně se tyčí vrcholy Lobuche a kousek dál Pumori, pod níž se krčí takový malý krtinec posypaný sněhem, což je Kala Patthar, na který bychom se měli podívat zítra.

Fotíme si výhledy a také vzniká spousta skupinových fotek, poté sestupujeme o něco bezpečnější trasou zpět do vesnice, ve které nás zaujmou skupinky nosičů, hrajících jakousi hru. Údajně jde o nějaké sázky, snaží se tak znásobit své výdělky (nebo naopak). Po večeři přichází vážnější téma. Vysokohorské prostředí nenechává snad nikoho z nás bez újmy, ale máme ve skupině několik lidí, u kterých se problémy stupňují. Bolesti hlavy, rýma, kašel a popraskané rty, to tady má každý. Ale zvracení jednoho z členů naší skupiny už vypadá na něco vážnějšího. Měříme si okysličení krve (což my děláme díky hodinkám neustále). Mimochodem hodnoty okolo 70 – 80 % v noci jsou zde normální. Dnes, nejpozději zítra ráno, se každý musí rozhodnout, zda chce pokračovat, nebo volit variantu sestupu do Pheriche. Zítra nás totiž čeká náročný den a hlavně náročnější terén. Z Lobuche do Pheriche je to pěkná cesta dolů z kopce, ale úsek Lobuche – Gorak Shep, to už je taková horská dráha.

Jdeme spát brzy, zítřejší budíček bude už před 6 ráno. Je velká zima, zabalíme se do spacáků, ale chvíli trvá, než se zahřejeme. Pak přeci jen usínáme. Někdy okolo půlnoci se budím. Je mi horko, fakt horko. Rozepínám spacák. Slyším, že to stejné dělá po chvilce i Katka. I když je zima, nám je horko. Zvláštní situace.

Den 8: Gorak Shep, EBC i Kala Patthar v jeden den?

Ráno vstáváme brzy. Nedá se říct, že bychom se kvalitně vyspali. Mě alespoň netrápí kašel a rýma, toho jsem si užil dost před naší cestou. Stejné štěstí ale nemá Kačka, která neustále kašle a do toho smrká krvavé hleny. To nevypadá vůbec dobře. Po snídani jsou všichni rozhodnutí v pokračování do Gorak Shepu. Zvracení u jednoho z našich kolegů bylo zřejmě způsobeno jídlem. Není to tedy příznak výškové nemoci.

Začátek cesty je pohodový, jdeme téměř po rovině. Přesto se mi nejde dobře. Zatím můj nejhorší den. Už od začátku téměř uzavírám startovní pole, v každém menším kopci mi dochází dech. Při větším stoupání cítím, že se mi dělá špatně a je mi na zvracení. Pokračuji tedy velmi pomalu a Katka na mě čeká docela dlouho u technicky nejtěžší části cesty, kterou je přechod ledovce. Hromadí se zde obrovské množství lidí, cesta se zužuje a jde se pomalu, proto se tu dokonce vytváří fronta. Jakmile překonám tento problematický úsek, pokračujeme už spolu až do Gorak Shepu, který je sice blízko, ale daleko zároveň.

K našemu ubytování přicházíme brzy. Okolo desáté dopoledne. Před námi jen několik budov s modrými střechami a na první pohled křivými zdmi. Uvnitř není o moc tepleji než venku, dáváme si čaj a rozdělujeme se do několika skupin. Ta první má ambice jít do základního tábora Everestu a poté ještě na Kala Patthar. Do této skupiny se řadí i Katka a vyrážejí takřka okamžitě, aby vše stihli. Druhá skupina si dává krátký oddych a poté půjde ve stopách první skupiny, ale už jí nezbyde čas na Kala Patthar. Já volím svou vlastní cestu. Jdu si lehnout a odpočívat. Odpoledne mám v plánu jít s první skupinou na Kala Patthar. Obojí bych určitě nedal. K Everest Base Campu nakonec jdou všichni kromě mě a Míry, kterému není vůbec dobře.

Během několika hodin odpočinku se mi udělá o něco lépe. Jakmile se vrátí první skupinka a podělí se o zážitky ze základního tábora, jsem připraven vyrazit na Kala Patthar. Katce se však viditelně už tolik nechce, ale nakonec jdeme s tím, že přinejhorším to otočíme u první vyhlídky na Everest. Již před námi se nahoru vydal Martin, který se zdá být v nejlepší fyzické pohodě, nikdo další se ale nahoru už zřejmě nechystá. Vyrážíme tedy s Katkou do prudkého stoupání nad vesnicí. Kupodivu se mi jde docela dobře, o poznání lépe, než ráno. Pomalu ukusujeme výškové metry a dostáváme se na první vyhlídku, ze které už jde vidět Everest.

Vzhledem k tomu, že síly nám nechybí, pokračujeme dál. Vypadá to, že musíme být za chvilku na vrcholu, ale zdání klame. Je to stále ještě daleko. Potkáme Martina, který už se vrací dolů. Na cestě se objevuje sníh, cestou nahoru to však není překážkou. Blížíme se vrcholu, ale zároveň se Slunce blíží svému západu. Pár desítek metrů pod vrcholem si říkám, že už nemá cenu pokračovat dál, na Everest mám dokonalý výhled a právě teď bude hra barev zapadajícího Slunce nejlepší. Zapíchnu kameru do sněhu, abych natočil časosběrné video a kochám se pohledem na Everest, barvící se do oranžova posledními paprsky dnešního Slunce.

5 565 metrů. To je aktuální nadmořská výška. Podle některých zdrojů je tohle výška Kala Pattharu, ale podle nejnovějších měření leží vrchol ještě o 80 metrů výš. Musím počkat na Kačku, aby mi řekla, jestli to stálo za tu námahu. Každopádně 5 565 je číslo, které se aktuálně stává mým osobním rekordem. Při čekání mě ještě překvapuje známá tvář mířící vzhůru. Na poslední chvíli se rozhodla ještě jedna členka naší skupiny (Éťa), že si Kala Patthar nenechá ujít. Slunce už definitivně zapadá, pomalu nasazuji nesmeky a hledám čelovku, když se vrací Katka a referuje, že nahoře bylo moc lidí, kteří jí trochu kazili radost, když po ní chtěli, aby je vyfotila, zatímco ona by si raději vychutnala západ Slunce.

Rychle se stmívá a zároveň se ochlazuje, spěcháme tedy dolů. S nesmeky není třeba se držet cesty, prvních pár set metrů dolů doslova běžíme po sněhové pláni, což nám podstatně zjednodušuje a zrychluje sestup. Níže však už není sníh, proto musíme nesmeky sundat a pokračovat po cestě. Zde naopak konečně naplno využíváme i naše čelovky, protože netrvá dlouho a je naprostá tma. Celkově je cesta dolů rychlá, trvá nám to asi jen půl hodiny. Už se těšíme na večeři a hlavně teplý čaj. Voda, kterou jsme měli s sebou v láhvi, stihla zmrznout.

Večer si u nepříliš dobré večeře sdílíme navzájem své zážitky, zejména pak večerní fotky z Kala Pattharu vzbuzují obdiv i u zkušených nepálských průvodců. Není totiž pravidlem, že by byla vždy tak čistá obloha, jako tomu bylo dnes. Ona ani předpověď počasí na dnešek nebyla vlastně dobrá, ale tentokrát naštěstí nevyšla. Pomalu míříme do svých promrzlých pokojů, čeká nás poslední těžká noc. Od zítřka budeme sestupovat a doufáme, že kombinace nižší nadmořské výšky a zároveň naše aklimatizace nám pomohou.

---

➜ Jak jsme se na trek připravovali
➜ Pokračování: sestup z Base Campu
➜ Pokračování: statistiky, trasy a tipy pro ostatní (připravuji)

Video