Předchozí díly:
➜ Jak jsme se na trek připravovali
➜ Náš výstup do Base Campu
Podaří se nám dojít až do Gokya a nebo budeme muset hledat náhradní řešení?
Pokračování EBC treku
V předchozím článku jsme spolu vystoupali až na Kala Patthar, nejvyšší bod treku a zároveň nejvyšší místo, kam jsme se zatím v životě podívali. To je však jen polovina cesty. Nestačí vylézt nahoru, musíme se dostat i dolů. A to bývá mnohdy těžší.
Den 9: Sestup do Pheriche
Noc byla podobná jako včera včetně epizody s horkem ve spacáku. Ráno se zdá, že je doposud největší zima v rámci celého treku. Jdu na záchod, který jen až na konci chodby. Musím dávat pozor, abych na zmrzlé podlaze neuklouzl. Pro spláchnutí je potřeba rozbít tenkou vrstvu ledu, až pak se dá nabrat voda z vědra. Věříme, že se trochu ohřejeme ve společenské místnosti. Jaké je ale naše překvapení, když zjistíme, že ani tam se netopí. Snídáme v péřovkách, rukavicích a čepici, přesto je nám pořád zima. Už se těšíme na sluneční paprsky, které nás jistě brzy zahřejí.
Ačkoliv nám není nejlíp, ukazuje se, že vždy může být hůř. Míra, který jako jediný včera nemohl jít ani do základního tábora, ani na Kala Patthar, už nemůže pokračovat dolů. Nepálská agentura pomáhá sehnat vrtulník, který je snad za 20 minut na místě a odváží Míru postupně až do Káthmándú. Potvrzuje se, jak důležité je mít kvalitní cestovní pojištění s důrazem na to, aby hradilo i záchranu vrtulníkem. Zároveň je dobré mít k dispozici nepálskou agenturu, která vše zařídí a nějakým způsobem se zaručí, protože ani pojištění ještě nemusí být zárukou, že pro vás vrtulník přiletí.
V oslabené sestavě se vydáváme na zpáteční cestu. První kilometry jsou ale náročné, opět nás totiž čeká technicky složitý přechod ledovce. Navíc fouká dost nepříjemný protivítr a nemohu se zbavit dojmu, že je mi pořád zima. První zastávku děláme v našem dobře známém Lobuche. Tentokrát už vynecháváme nejvýše položenou kavárnu a pokračujeme v sestupu. Trasa do Pheriche je přímočará a jednoduchá a zdá se, že tam budeme brzy. S Katkou se proto rozhodneme, že se v Thukle odpojíme a vezmeme to oklikou přes Dingboche, kde máme v plánu stavit se v kavárně.
Po oddělení od zbytku skupiny začínáme naší volby pomalu litovat, protože cesta bude o několik kilometrů delší. To by tolik nevadilo, kdyby nám stále nefoukal protivítr do tváře. Překonáme krizi a po několika kilometrech konečně přicházíme do Dingboche. Nejdeme však do luxusní kavárny, ale spokojíme se dnes s tou obyčejnější. Po několika dnech se můžeme opět připojit k internetu a dát o sobě vědět svým rodinám. Předchozí dva dny nejen, že nebyl internet, ale většinu času nebyl mobilní signál, takže i poslání obyčejné SMS bylo problematické. Píšeme zároveň Petrovi, že k večeři chceme klasicky dal bhat, protože večeři je třeba si objednávat předem a my nevíme, jak dlouho nám to bude ještě trvat. Nakonec ještě tak ze zvyku kontroluji předpověď počasí na další dny, která vypadá dost děsivě. Zatím se ale nechceme znepokojovat.
Podle mapy se zdá, že z Dingboche do Pheriche je to jen kousek. Nám to ale připadá jako věčnost. Naštěstí už je to jen dolů z kopce. Po cestě nepotkáváme žádné turisty, takže je to pro nás zajímavá zkušenost, že alespoň na chvíli to tu máme sami pro sebe. Po příchodu do Pheriche dostáváme pokoj, který má dokonce svůj vlastní záchod. Ve společenské místnosti se zrovna všichni dívají na film o výstupu na Everest, takže se k nim přidáváme a užíváme si toho, že je tam příjemně teplo. Petr, stejně jako já ještě v Dingboche, naráží na nepříznivou předpověď počasí pro následující dny. Zatím se domlouváme tak, že pokračujeme podle plánu, ale existuje reálná možnost, že budeme muset itinerář upravit.
Den 10: Pokračování v sestupu do Phortse
Po několika špatných dnech mám pocit, že předchozí noc přinesla o něco lepší spánek, ačkoliv samozřejmě byla zima, ale zdaleka ne tak hrozná, jako v Gorak Shepu. I proto si můžeme opět sami přefiltrovat aspoň trochu vody. Mohlo by se zdát, že cesta zpět bude nuda. My ale jdeme protějším údolím, které by nemělo být tak turisticky exponované, takže se na dnešek opravdu těšíme. Hned na začátku nás čeká několik fotogenických mostů, které využíváme pro skupinové focení. Ubývá sněhu a naopak se opět objevuje alespoň trochu vegetace.
Na protější straně údolí se postupně objevují nám známá místa, jako například klášter v Tengboche. Procházíme i místa, kudy už jsme šli cestou nahoru, ale mnozí z nás si to ani neuvědomují. Na obloze je jen několik mráčků, nic, co by nás mělo znepokojovat. Dnes se jde rozhodně o poznání lépe, než včera. Žádný protivný protivítr. Před druhou hodinou odpoledne přicházíme do Phortse, vesničky, ze které pochází spousta šerpů. Ubytovaní jsme v pěkné lodži, dokonce i v našich pokojích je nečekaně teplo.
Venku se však během několika okamžiků zatáhne a výrazně ochladí zrovna v době, kdy se jdeme podívat do místního horolezeckého centra. Tam je však dnes zavřeno, takže pro zbytek odpoledne nemáme žádný program. Zůstáváme ve společenské místnosti, kde je díky vysoké výhřevnosti sušeného trusu příjemné teplo. Předpověď počasí na další dny bohužel stále vypadá špatně a dnes se musíme rozhodnout, jestli zítra pokračovat do Gokya, nebo sestoupit zpět do Namche. Zaplatíme si proto internet alespoň pro jeden telefon, abychom mohli prostudovat možnosti náhradního programu.
Aktuálně je totiž předpověď taková, že v den příchodu do Gokya by se mělo zatáhnout a nasněžit 30 cm sněhu. To by znamenalo nulové výhledy a zároveň výrazně ztížené podmínky návratu. Cesta do Gokya by tedy byla příliš riskantní. Alternativou je zůstat v okolí Namche, kde by v případě vyplnění předpovědi nemuselo nutně sněžit, ale zřejmě by pršelo. Třetí možností je co nejrychlejší úprk do Lukly a odlet do Káthmándú s tím, že ušetřený čas by se dal strávit v národním parku Chitwan. To vše jsou zatím jen teoretické alternativy, každopádně večer už je rozhodnuto, že do Gokya se určitě nejde a o zbytku se rozhodne zítra v Namche. Je to samozřejmě velká škoda, protože Gokyo alespoň na fotkách vypadá fantasticky, na druhou stranu pokud bychom tam stejně nic neviděli, tak to nedává smysl.
Den 11: Změna plánu a sestup do Namche
Dnešní etapu zahajujeme sestupem o několik set výškových metrů dolů k řece. Za mostem jdeme doleva směrem do Namche. Pokud bychom šli doprava, došli bychom do Gokya, ale to byl původní plán, který už je teď minulostí. Nebyl by to Nepál, kdyby se po sestupu dolů nešlo zase nahoru do kopce, ale aktuální stoupák (400 výškových metrů na 2 kilometrech) nám dává zabrat. Odměnou za výstup je pro nás zastávka v sedle Mong La, kde se občerstvíme a také navštívíme nedalekou fotogenickou vyhlídku, která poskytuje jeden z posledních výhledů na Everest. Je načase se pomalu rozloučit s nejvyšší horou světa a pokračovat dál, tentokrát už opravdu sestupem do Namche Bazaaru.
Brzy se napojujeme na cestu, kterou už dobře známe. Počasí je dnes opět parádní, nic nenasvědčuje tomu, že by se mělo něco měnit. Na jedné ze zastávek potkáváme další českou skupinku, která také spěchá do Namche, odkud ještě dnes letí vrtulníkem přímo do Káthmándú. V tuhle chvíli to vypadá jako přehnaná reakce, ale zřejmě dobře vědí, co dělají. Pomalu pokračujeme do Namche, kde už to dobře známe. Ubytování máme stejné jako při cestě nahoru a dokonce se pro většinu z nás podařilo zajistit pokoje se sprchou a vyhřívanou dečkou. Tak brzy odpoledne údajně ještě není nahřátá voda, a tak naše první kroky míří do kavárny. Když už jsem se týden nesprchoval, tak další hodina už nehraje roli.
Sprchu ale chceme zároveň stihnout, dokud venku nebude tma, protože pak se hodně rychle ochladí. Voda je sice teplá, ale nechceme pak mrznout. Po sprše jdeme opět ven, tentokrát nakoupit aspoň pár suvenýrů. To stíháme ještě před večeří a aby toho nebylo málo, po večeři jdeme opět ven. Skoro celá naše skupina míří do Yeti baru. Kromě nás tu skoro nikdo není, ale mají tady dokonce točené pivo a jakmile obsluha zjistí, že jsme Češi, pustí nám i české písničky. Sice začne něčím jako „Škoda lásky“, což se nesetká s úspěchem, ale další výběr v podobě Kabátů už zní mnohem lépe. Za odměnu zde necháváme moji českou vlajku. Tu vlajku, která byla mimo jiné na Velké čínské zdi, na MS v hokeji 2012 a nebo také na Angkor Vat v Kambodži. Asi ani netuší, jaký tam teď mají poklad.
Původně jsme plánovali skutečně jen jedno pivo, navíc napůl, ale zároveň nechceme být první, kdo odejde. Navíc má prý přijít také nějaký Mára Holeček. Já tedy vůbec nevím, kdo to je, ale údajně slavný český horolezec, kterého všichni znají. Kromě mě. Takže chvilku ještě čekáme, zda se objeví, ale vzhledem k tomu, co nás čeká zítra, už déle nevydržíme a vracíme se zpět do lodže. Protože přicházíme až po deváté večer, jsou hlavní dveře zamčené. Už to skoro vypadá tak, že budeme spát venku, ale nakonec naštěstí nacházíme průchod k našim pokojům. Zapínáme vyhřívání postele a pomalu se chystáme ke spánku.
Den 12: Nejdelší etapa zpět do Lukly
Ráno u snídaně se dozvídáme, že ten Mára přeci jen včera dorazil. Vrátil se z Gokya, kde se chystal na výstup na Cho Oyu. Podobně jako nám i jemu plány zkazila předpověď počasí. Dnes, při pohledu z okna, to stále nevypadá na to, že by měla snad nějaká změna počasí blížit. Po snídani vyrážíme na cestu, dnes neobvykle brzy, čeká nás totiž nejdelší etapa dlouhá 19 km s plánovaným sestupem 1 700 metrů. To rozhodně není dobrá zpráva pro moje kolena. Doufám, že jejich posilování v rámci přípravy na EBC trek bude mít aspoň nějaký efekt. Doposud mě nohy nebolely, tak snad to vydrží.
Krátce po sedmé ranní vyrážíme. Někteří si ještě dávají rychlou kávu ve stánku v Namche, poté si vyzvedáváme pytlík s plasty, který poneseme až do Lukly. Jedná se o iniciativu, o které jsme se dozvěděli v centru Sagarmatha Next. Turisté pomáhají snášet plastové odpady dolů, odkud by pak měl odpad pokračovat k dalšímu zpracování. Balíček je opravdu lehký, váží snad jen jedno kilo, takže by to neměl být problém. Hned ze začátku je klesání opravdu prudké, takže se poměrně rychle ocitáme pod hranicí 3 000 metrů a překračujeme řeku. Od teď se budou střídat úseky jak nahoru, tak dolů.
Zastávky děláme na místech, která už dobře známe z cesty nahoru. Oběd tedy máme naplánovaný v Phakdingu. Stavujeme se i v naší oblíbené pekárně a kupujeme si pečivo, jen tak kdyby měl být snad hlad. Na oběd si ale samozřejmě dáváme teplé jídlo, poté pokračujeme v cestě do Lukly. Obloha se postupně zatahuje, což už je ona fronta, kterou tady všichni s napětím očekávají. Opačným směrem, tedy z Lukly se stále hrnou davy turistů. Nechápeme, kde se berou…
Posledních pár kilometrů už toho máme vážně dost. Zdá se to jako pohodová procházka, kdy většinu času klesáme. Ale občasné houpáky znamenají celkově 900 výškových metrů nahoru. A to už je znát. Přicházíme do Lukly, kde konečně odevzdáváme pytlíky s odpadky. Ne, že by to bylo těžké, ale upevnění na batohu není úplně pevné, takže se balíčky neustále houpají ze strany na stranu, což nás po 17 kilometrech celkem štve. Konečně jsme v Lukle, už jen procházka městem a můžeme se ubytovat. Jsou 4 hodiny odpoledne, zanedlouho se bude stmívat. Byl to opravdu dlouhý den. A dobrá zpráva: kolena to vydržela!
Ještě před večeří jdeme vyzkoušet jednu kavárnu, která nás upoutala cestou sem. Nejprve si sedáme venku, kde je krásný výhled do údolí. Nicméně obsluha na nás nejspíš zapomněla, takže proto a možná i kvůli tomu, že už je zkrátka zima, se přesouváme dovnitř. Tam jde vidět, že naše přítomnost vyvolává povyk za barem. Rychle něco chystají, nicméně to celé popletli, takže musíme čekat dál. Platíme kartou, protože už nám dochází nepálská hotovost a v Lukle není moc možností, kde si vyměnit peníze. Je zde nějaká banka, která má zavřeno a také pár podezřele vypadajících bankomatů. Silně doporučuji řešit výměnu peněz v Namche, případně mít dostatek hotovosti už z Káthmándú.
Vracíme se zpět do ubytování, kde nás dnes čeká společná večeře s průvodci i nosiči. Předáme jim společně spropitné a zaplatíme za ně jídlo. My si objednáváme tradiční dal bhat, protože podle Petra si ho určitě dají i nosiči. Ti však volí západní jídla a není se vlastně čemu divit. Sami přiznávají, že to je pro ně poprvé v životě, kdy jedí pizzu. Jejich práce určitě není lehká. Už jen to, že pochází z vesnice vzdálené tři dny chůze od Lukly, je pro nás něco nepředstavitelného. Pro nás je daleko, když do práce musíme jet 20 minut autem. Tady je běžné jít do práce 3 dny pěšky.
Na většině našich ubytování jsme nechávali malé balíčky jako pozornost z Česka. Tím, že je náš výlet nakonec o tři dny kratší, tak nám pár balíčků zbývá. Můžeme tedy podělit všechny průvodce i nosiče, kteří z toho mají možná i větší radost, než ze spropitného. Předpověď počasí na zítra nevypadá stále dobře. Podle našeho nepálského průvodce je to pořád 50/50, že se zítra poletí. Letenky máme údajně rezervované až do Káthmándú, což by bylo úžasné. My jsme však skeptičtí. Místní letiště funguje jen za dobré viditelnosti, což se neslučuje s deštivým počasím. Přesto budeme doufat v zázrak. Obecně se očekává, že následujících 5 dní bude doprava značně omezená. Dnes se údajně létalo až do odpoledne, každý to chtěl pochopitelně stihnout. Proto ty davy lidí směrem nahoru, které jsme potkali cestou. Ubytování v Lukle je o něco horší než v Namche. O teplé vodě si můžeme nechat jen zdát. S vidinou teplé sprchy zítra v Káthmándú jdeme spát.
Den 13: Bonusová etapa do Surke a pak jeepem
Ráno nás budí zvuky dešťových kapek za oknem. Zároveň slyšíme i zvuky (snad leteckých) motorů. Okamžitě jdu zkontrolovat situaci. Jedno jediné letadlo na ploše je to ze včerejška. Má motor přikrytý plachtou a dnes určitě nikam nepoletí. Ty zvuky motorů, to jsou helikoptéry vzlétající na druhé straně letiště. Petr obchází pokoje se zprávou: „letadla dnes nepoletí, jedeme jeepy“. Doufejme, že naši nosiči po včerejší výplatě neutekli a pomohou nám ještě s poslední cestou. Jdeme na snídani a vidíme tam i nosiče, takže aspoň jedna dobrá zpráva. Po snídani platíme za ubytování a jídlo kartou. Sice s příplatkem, ale kdo ví, kolik budeme potřebovat peněz cestou a je skoro jisté, že směnárny a bankomaty nebudou.
Oblékáme si nepromokavé kalhoty a bundy. Konečně je využijeme. Vyrážíme na poslední, bonusovou etapu našeho treku, do vesničky Surke. Podle průvodce je to jen kousek, takže to bude určitě minimálně hodina chůze v docela hustém dešti. Sice prší teprve hodinu, ale na cestě už je to znát. Obcházíme jeden sesuv půdy, což nám působí značné potíže. A to máme pevné boty, nosiči to jdou určitě v žabkách… i když to nemůžeme potvrdit, už jsou daleko před námi. Pokračujeme v cestě dolů. Místy to opravdu hodně klouže, ale naštěstí nepadáme. Nepromokavé oblečení drží, ale obličeje máme mokré od vody stékající z kapuce.
Konečně přicházíme k cíli pěší části dnešní cesty. Trvalo to nakonec hodinu a půl. Vybíráme jeden ze tří připravených jeepů pro nás exotické a neznámé značky Mahindra. Už první metry naznačují, že to bude divoká jízda. Okna jsou zamlžená, řidič jednou rukou řídí, druhou neustále čistí sklo. Jedeme po cestě plné obřích balvanů. Vpravo skála, vlevo sráz. A tak se to neustále střídá. Vypadá to, že na kamenech to moc neklouže. Alespoň zatím.
Zpočátku kopírujeme turistickou stezku Surke – Jiri, kterou se dřív chodil EBC trek pěšky. Dnes většina lidí volí leteckou cestu do Lukly a pak teprve pěšky až do kempu. Občas tedy potkáváme i pěší turisty, ale není o co stát. Kamenitý povrch cesty se mění v kluzké bahno, se kterým má občas problém i náš jeep. Jedeme poslední a připadá nám, že náš řidič občas trochu bloudí. V jedné z vesnic jezdíme sem a tam a jakoby hledáme správnou cestu, už to vypadá, že jsme se definitivně ztratili.
Po desítkách minut bloudění konečně přijíždíme k místu, kde parkuje jeden z našich jeepů. Usuzujeme, že tohle bude naše obědová pauza. Dáváme si dal bhat, který je zde podstatně levnější než kdekoliv na treku. A překvapivě je i dobrý. Až dlouho po nás přijíždí třetí jeep. Zjišťujeme, že cestu mu zablokoval uvízlý kamion a to naše bloudění bylo chtěné. Náš řidič jen zkrátka hledal vhodnou objízdnou trasu. Takže to zřejmě nebude tak tragické…
Déšť už není tak intenzivní, ale to neznamená, že je cesta lepší. Naopak. V některých místech začínáme mít problémy. Některé kopce zdoláváme jen s obtížemi, ale i naše štěstí se jednou unaví a zůstáváme stát pod kopcem. Řidiči to berou s humorem, od místních si půjčují lopatu a snaží bláto přikrýt vrstvou alespoň trochu suché hlíny. Pomalu se blíží tma. Cesta vypadá za světla nebezpečně, za tmy alespoň neuvidíme ty hluboké srázy pod námi. Jen aby na cestu viděl řidič.
Eskapáda s kopcem a půjčenou lopatou se opakuje ještě jednou. Pak už definitivně padá tma a řidič tomu dodá na efektu tím, že uvnitř zapne blikající LED diody a k tomu nahlas nepálskou hudbu, takže svítíme a hrajeme jako na pouti. Škoda jen, že většina světla je uvnitř a skrz sklo jsou vidět jen odrazy barevných, blikajících diod. Hudba však dlouho nevydrží, řidič to pouští na YouTube a nemá signál. Alespoň něco pozitivního. Zastavujeme nejspíš na večeři, ačkoliv uvnitř boudy to na nějaký velký kulinářský zážitek nevypadá. Jak se nám teď hodí kus pečiva, který jsme si koupili včera v Phakdingu. Zastávka je to opravdu krátká, sedáme opět do auta a snažíme se rozjet, což se nám příliš nedaří. Spojka? Převodovka? Řidič volá svému kolegovi, ať na nás počká.
Pomalu dojíždíme před námi jedoucí jeep. Zastavujeme. Oba řidiči nejprve prohlížejí pravou stranu vozu. Všechno se zdá být v pořádku. Pak jednoho z nich napadne auto obejít a v tom se spustí obrovský výbuch smíchu. Doběhne i druhý řidič a smích se jen znásobuje. Myslím, že máme defekt. Jdeme se také podívat a moje domněnka se potvrzuje. Pneumatika už je takřka dokonale vyzutá. Za svitu telefonů a s notnou dávkou smíchu pracují oba řidiči na výměně kola. Chvilku jsme měli strach, zda máme alespoň rezervu, naštěstí tam je. Další defekt si už ale opravdu dovolit nemůžeme.
Po dvaceti minutách pokračujeme dál. Jeep jedoucí před námi nám opět ujíždí, takže nezbývá než doufat, že už ho nebudeme potřebovat. Cesta už je chvílemi o něco lepší, ale před námi je ještě spousta kilometrů. Až po deváté večer přijíždíme do civilizace, objevuje se nám pod koly asfaltová vozovka a zanedlouho zastavujeme u hotelu v městečku Phaplu, kde strávíme dnešní noc. Ostatní už jsou tady. Byli jsme minimálně o hodinu pomalejší, než první vůz. Mezitím Petr v dobré víře pro všechny objednal dal bhat, Katka už ale tak pozdě ani nechce. Já si dám, přeci jen jídla dnes nebylo moc.
Jdeme na pokoj, který je opravdu miniaturní. Stěny jsou tenké jako papír a vedle už někdo vesele chrápe. To bude noc. Sprcha? Tady se nám fakt nechce. Tady se nám nechce si ani čistit zuby…
Autobusem do Káthmándú
Budíček o půl šesté. Nic balit nemusíme, ani jsme si nevybalili. Snídani dáme až někde po cestě, takže jdeme rovnou ven čekat na autobus. Ten pro nás poslali z Káthmándú. Asi po 15 minutách přijíždí, nasedáme a vydáváme se na cestu. Doufáme, že bude kratší, než včera. Silnice je sice asfaltová, ale jedna zatáčka střídá druhou a příliš rychle se neposunujeme. Čas postupně plyne a sen o dobré snídani se rozplývá. Když už projíždíme nějakým městem, nenacházíme žádnou vhodnou restauraci. Ještě, že mám v batohu alespoň pytlík s arašídy.
Až okolo jedenácté přijíždíme do hlubokého údolí, kde končí menší horská silnice a napojujeme se na větší, ale rozhodně ne kvalitnější cestu. Má to však jednu výhodu: asi po kilometru jízdy zastavujeme u motorestu. Pravda, snídaně v pravém slova smyslu už to není, ale moderně tomu můžeme říkat třeba brunch. Místo tradičního dal bhatu si tentokrát dáváme dal chapati, takže jen měníme rýži za placky. Jinak je ale složení jídla totožné.
Po obědě opět nasedáme do autobusu a pokračujeme v naší zdánlivě nekonečné pouti směrem k nepálské metropoli. Před námi je už jen 170 kilometrů, což nezní tak špatně. Pokud však bereme v potaz skutečnost, že od rána jsme ujeli jen 100 kilometrů, tak nezbývá než doufat, že blíže hlavnímu městu budou silnice v lepším stavu. Údolí řeky není pochopitelně tak kopcovité, má však také svá specifika. Po loňských povodních totiž části silnice doslova chybí a občas tak projíždíme okrajem koryta řeky. Aktuálně prší teprve druhý den a řeka se naštěstí ještě nestihla rozvodnit, takže máme vlastně štěstí.
Když už to vypadá, že bychom mohli být za chvilku v Káthmándú, zastavujeme v dopravní zácpě. Náš řidič už vypadá hodně unaveně, ani bych se nedivil, kdyby celou minulou noc jel z Káthmándú pro nás a bez přestávky teď jede zpátky. Na nějaké povinné pauzy se zde asi moc nehraje. Nejprve se domluvíme, že už nechceme nikde zastavovat, ale protože čas plyne a příjezd do cíle je v nedohlednu, zastavujeme u podniku Momo Factory, kde si dáváme ty nejlepší momo knedlíčky z celého Nepálu. Alespoň nějaké pozitivum dnešního dne.
Do centra hlavního města Nepálu přijíždíme pozdě večer. Řidič několikrát ignoruje červenou na semaforu, což přikládám jeho únavě. Naštěstí semafory jsou zde spíš jen takový kosmetický doplněk a většina řidičů nespoléhá na to, že se podle nich všichni musí řídit. Zastavujeme u hotelu Prince, kde však tentokrát nebydlíme, takže k našemu novému hotelu musíme jít kousek pěšky, ale to už je jen taková malá kaňka. Pozitivní naopak je fakt, že náš nový hotel už na první pohled vypadá mnohem luxusněji, což se potvrzuje i uvnitř našeho pokoje, jehož koupelna je větší než celý pokoj v původním hotelu.
V 9 večer jsme tedy konečně na hotelu, dáváme si teplou sprchu, i když na teplou vodu se musí pár minut počkat. Naštěstí už jsme po večeři, takže opravdu už nemusíme vůbec nic dělat a těšíme se, že se konečně dobře vyspíme. Po dvoudenní cestě jeepem a autobusem nás bolí všechno. Nejvíc asi zadek, protože v jeepu jsme pořád poskakovali přes nerovnosti na cestě a některé dopady byly opravdu tvrdé, naopak v autobuse trpěla zase záda. EBC trek byl vlastně pro naše tělo méně náročný, než následná cesta do Káthmándú. Aby toho nebylo málo, dostal jsem pro změnu já pořádnou rýmu.
Opět v Káthmándú
Ráno nemusíme vstávat brzy, což je opravdu příjemná změna. Navíc postel je opravdu pohodlná, takže se nám skoro nechce ani na snídani, kterou máme tentokrát v ceně. Prostor restaurace se nachází v nejvyšším patře hotelu a nabízí rovněž venkovní terasu, kterou však vzhledem k vytrvalému dešti určitě nevyužijeme. Už během snídaně řešíme náš program pro následující dny. Zatímco předchozí dny se spekulovalo o možném výletu někam mimo Káthmándú, například do národního parku Chitwan, dnes už je tato možnost úplně mimo realitu, stejně jako jakýkoliv jiný výlet, který by zahrnoval dlouhý přesun autobusem. Všichni máme cestovaní za posledních pár dní více než dost.
Dnes tedy volíme pěší variantu procházky po městě s návštěvou Královského paláce. Oblékáme si opět nepromokavé oblečení a vyrážíme do ulic. Netrvá to dlouho a přicházíme k branám této poměrně novodobé památky, do jejíchž útrob nám nedovolí vzít ani telefony, abychom náhodou nechtěli fotit. Osud nepálské královské rodiny je velmi zajímavý. Někdy na přelomu století došlo k incidentu, při kterém zemřela v podstatě celá královská rodina včetně tehdy velmi populárního krále. Na jeho místo „usedl“ nástupce, který byl vlastně vrahem a viníkem celé té situace. Za několik dní však zemřel také, takže došlo k další výměně na postu krále, která přispěla k výraznému oslabení monarchie v Nepálu, což nakonec vedlo k jejímu konci v roce 2008. I proto jsou dnes tyto budovy přístupné veřejnosti.
Po prohlídce si vyzvedáváme své osobní věci z úschovy a míříme do indické restaurace na oběd. Máme štěstí, že to tady Petr dobře zná, takže jdeme opravdu na jistotu. Dáváme si chuťově luxusní oběd, který se nedá srovnat s tím, co nabízí většina tzv. indických restaurací v Česku. Po obědě samozřejmě nesmí chybět dobrá káva, pak se oddělujeme od zbytku skupiny a program na odpoledne si vymyslíme sami. Stále za hustého deště se proplétáme ulicemi Káthmándú k budově rozhledny, která má podobně tragický osud jako zdejší královská rodina. Věž byla několikrát srovnána se zemí, naposledy během zemětřesení v roce 2015. Dnes už ale opět stojí a poskytuje krásný pohled na město, často zahalené v hustém smogu. Aktuálně je vzduch čistý, avšak přes oblačnost také není vidět příliš daleko.
V podvečer se vracíme na hotel, abychom se připojili ke zbytku skupiny a mohli tak spolu zamířit na večeři. Dnes je v plánu návštěva české hospody Czech Pub. Kromě povinného točeného piva si mnozí z jídelníčku vybírají i typická česká jídla včetně smažáku, my jsme však stále věrni nepálské kuchyni. Cestou zpět do hotelu se ještě zastavujeme v legendárním horolezeckém baru Tom a Jerry, ale to už je opravdu jen krátká zastávka.
Pro následující dopoledne jsme si opět program připravili individuálně. Naše záda jsou stále ve špatné kondici po jízdě jeepem, takže jdeme na masáž. Cenově to vychází samozřejmě mnohem přijatelněji než v Česku. Na oběd už si chceme trochu odpočinout od nepálské kuchyně, takže si v Himalayan Java Coffee dáváme sendviče a poté zamíříme do místní botanické zahrady. Jedná se o poměrně malý, avšak dobře udržovaný areál, ve kterém nám asi největší radost udělají poněkud drzé veverky. Se zbytkem skupiny se potkáváme až u večeře, dnes ve znamení steaků, ačkoliv my tedy vůbec nejsme příznivci klasických hovězích steaků, takže si dáváme hamburger, respektive kuřecí plátek.
Předposlední den v Nepálu začínáme skupinovým výletem do královského města Bhaktapur, které leží asi půl hodiny jízdy od Káthmándú. Bohužel, stále prší, což tak nějak negativně ovlivňuje celý dojem z tohoto jinak určitě zajímavého místa. Procházíme se ulicemi města asi dvě hodiny, pak nasedáme do dodávky a míříme zpět. Původně byly v plánu ještě další památky, ale nikomu se už nechce. Po příjezdu k hotelu přemýšlíme, kam půjdeme na oběd a nezávisle na sobě se shodneme s Petrem a Martinem, že bychom rádi zopakovali Indii. Bohužel však zjišťujeme, že dnes mají zavřeno, naštěstí Petr zná ještě jednu alternativu. Jedná se sice o nějakou 4. cenovou kategorii, to však nemá vliv na výslednou chuť jídla. Jen si preventivně dáváme čistě vegetariánská jídla.
Protože máme rádi vyhlídky, ve stejném složení jdeme navštívit nedaleký luxusní hotel, v jehož nejvyšším patře se nachází krásná restaurace s prosklenou podlahou a výborným výhledem na město. Dáváme si zde cappuccino a zjišťujeme, že by zde vlastně ani bydlení nebylo na naše poměry nikterak drahé. Odpoledne se počasí umoudří, už neprší a vypadá to, že snad vykoukne po několika dnech i sluníčko. Procházíme se po městě a objevujeme ještě další věž s vyhlídkou, ze které by paradoxně bylo nejlépe vidět, ale třetí vyhlídku během tří dní nakonec vynecháme.
Poslední večer v Nepálu zakončujeme tam, kde jsme začali. Máme rezervaci ve stejné restauraci a někteří z nás si dokonce dávají i stejné jídlo. Poté se už jen část přesunuje ještě naposled do Czech Pubu, ale jen na chvíli, protože zítřejší odlet je naplánovaný na 8. hodinu ranní, což znamená, že nás čeká opravdu brzký budíček.
Letíme domů
Na brzké ranní vstávání už jsme zvyklí. Před hotelem jsou připraveny 2 dodávky, které nás bez problémů přivážejí k letišti. Tentokrát míříme k mezinárodnímu terminálu, který už od pohledu vypadá mnohem přívětivěji, než ten vnitrostátní. Procesy na letišti rovněž odpovídají mezinárodním standardům, snad jediným rozdílem je, že po odbavení musíme chvilku čekat, než naše zavazadlo projde rentgenem. Pokud by byl nějaký problém, tak je potřeba zavazadlo otevřít. Má to však jeden háček. Pokud je všechno v pořádku, nikdo vám nic neřekne, a tak je těžké odhadnout, jak dlouho je potřeba čekat. Dáváme tomu pár minut a snad je všechno v pohodě.
Po nástupu do letadla se vše zdá být v pořádku, dokonce už dnes ani neprší. Přesto na povolení k odletu nakonec čekáme dobrou hodinu. Na palubě překvapivě všem cestujícím nabízejí sluchátka, což je divné vzhledem k tomu, že jakékoliv služby by měly být placené, jak tomu ostatně bylo při našem letu do Nepálu. Zdá se však, že aerolinka nakonec změnila přístup a oficiálně od začátku listopadu jsou tyto služby zdarma pro všechny cestující. Pro mě je to určitě velké zpříjemnění letu, protože zejména první část letíme ráno a to se mi spát opravdu nechce.
V Dubaji máme tentokrát více času na přestup a zároveň nemusíme měnit terminál. Využíváme proto situace a spolu s Petrem míříme do jednoho z místních salonků. Zde čas uteče docela rychle, takže zanedlouho už vyhlížíme letadlo s cílovou destinací Praha. Se západem Slunce odlétáme a máme možnost se tak podívat na budovu Burj Khalifa, která je však od letiště ještě docela daleko, takže se ani nezdá, že by to měla být nejvyšší budova světa.
V Praze přistáváme okolo deváté hodiny večer. Při čekání na zavazadla se postupně loučíme s jednotlivými členy výpravy. Většina má zajištěný individuální odvoz, my však musíme čekat na autobus, respektive dodávku Gepard Express, která by měla jet až ve 22:30. Výhodou je, že jede přímo z letiště, takže nemusíme v deštivém počasí, na které jsme si v posledních dnech už zvykli, absolvovat cestu po Praze. Okolo jedné hodiny ráno přijíždíme do Brna, kde stále prší. Rozhodně se nám nechce čekat na autobus, objednáváme tedy Bolt a za 15 minut jsme konečně doma.
Jak se nám celý výlet líbil? A kolik jsme vlastně ušli kilometrů? Pojedeme do Nepálu znovu? Na tyto a další otázky (možná) odpovím v následujícím článku.
➜ Jak jsme se na trek připravovali
➜ Výstup do Base Campu
➜ Sestup z Base Campu (právě čtete)
➜ Pokračování: statistiky, trasy a tipy pro ostatní (připravuji)