V předchozích částech jsme spolu vystoupali až do základního tábora Everestu a poněkud nečekanou cestou jsme se dostali zpět do Káthmándú. Dnes se na celou cestu podíváme s odstupem a zhodnotíme si, jaké to vlastně bylo, jestli bychom něco udělali jinak a jestli se do Nepálu ještě vrátíme…
Kolik kilometrů to vlastně bylo?
Jedna z nejčastějších otázek, které jsme slýchaly po návratu: kolik kilometrů jste ušli? Trasu jsme měli samozřejmě předem naplánovanou a zadanou v mapách, ale bohužel jsme se nakonec museli od původního plánu odchýlit, takže na tuto otázku jsem dlouho neměl přesnou odpověď. A trvalo to více než čtvrt roku, než jsem vzal záznamy jednotlivých etap a spojil je v jednu trasu. Výsledkem je cesta dlouhá 156 km s převýšením 7 365 m. Oproti původním plánům je to zhruba o 10 km méně. I tak si myslím, že to byla slušná porce.
Bylo to náročné?
S odstupem 3 měsíců bych si skoro troufl tvrdit, že ne. Nicméně byly okamžiky, kdy nám nebylo úplně nejlíp. Nadmořská výška se nám dostávala pod kůži už od 3 000 metrů. Osobně jsem nejvíc trpěl vždy několik hodin po příchodu do vyšší výšky. Poté už to bylo obvykle lepší. Dalším faktorem, který nás trápil zejména ve vyšších polohách, byla zima. Sice to není nic, co by nevyřešilo teplé oblečení nebo spacák, ale především večer před spaním byl problém se zahřát. Mnozí totiž dělají zásadní chybu, že se teple oblečou a tak jdou do spacáku, ten se pak ale nemůže zahřát. Zejména psychicky náročný byl pak samotný návrat do Káthmándú, protože jsme nevěděli, zda a kdy dorazíme do cíle.
Co nám dodávalo energii?
Úchvatné výhledy do krajiny spolu se slunečními paprsky nám po většinu času dodávaly potřebnou energii. Jakmile jsme se dostali na nějakou pěknou vyhlídku, obvykle bolest hlavy alespoň na pár minut pominula. Jsme rádi, že v horách jsme měli v podstatě každý den dobré počasí, takže díky tomu byla vždy o něco lepší nálada. Důležité bylo samozřejmě také dobré jídlo, pití a pro nás také káva. Největším překvapením bylo, že cappuccino se dalo koupit v podstatě kdekoliv na treku…
Jídlo na treku
Když už jsem nakousl jídlo a pití, tak překvapením prvních dní byl fakt, že vlastně o jídlo nebyla vůbec nouze. A samozřejmě to dává smysl, protože je potřeba na treku neustále doplňovat energii. Jen si to prostě člověk nedokázal představit, jak hustá síť restaurací, pekáren a kaváren je vybudovaná okolo celé trasy. Základem je mnohokrát zmiňovaný dal bhat, čili čočka s rýží (obvykle podávané ještě se zeleninovým kari a pikantním ačarem). Za mě pak nechutnějším jídlem byly knedlíčky momo, jejichž příprava však byla náročnější, takže zejména ve vyšší polohách už nebyly ani na jídelníčku. Klasika, která se skoro nedá ani pokazit, je smažená rýže.
Poměrně dlouho jsme hledali dobrou kombinaci jídel na snídani. Nakonec se nám osvědčily buď zapékané toasty a nebo ovesná kaše s ovocem, kterou jsme ještě vylepšovali proteinem. Naopak snídaňové menu bylo pro nás většinou zbytečně velké a třeba zase samotné palačinky příliš suché. Ve vyšších polohách jsme si objednávali ke každému jídlu hodně čaje a snažili jsme se tak doplňovat tekutiny a teplý čaj se pije mnohem lépe než studená voda…
Je potřeba jet s cestovní kanceláří, s nepálským průvodcem nebo na vlastní pěst?
Odpověď na tuto otázku není jednoduchá. Osobně bych to viděl tak, že do oblasti okolo Namche Bazaaru bych se klidně vydal na vlastní pěst (samozřejmě je potřeba si cestou vyřídit potřebné povolení). Ostatně, potkali jsme i pár českých turistů, kteří se pohybovali v těchto oblastech bez průvodce. Pokud bych ale měl jít až do základního tábora, určitě bych zvolil minimálně místní agenturu a domluvil si nosiče. Varianta s českou cestovní kanceláří je pak výhodná zejména pro lidi, kteří se nedomluví anglicky, jinak ale nepřináší prakticky nic navíc a stejně je na místě skoro vše organizované nepálskými průvodci.
V ideálním světě, kde bychom nebyli omezení délkou dovolené a finančními prostředky, bych si celý výlet o pár dní prodloužil. Přišlo mi, že třeba dva dny aklimatizace navíc by docela pomohly a zároveň by byl čas prozkoumat důkladněji okolí jednotlivých aklimatizačních zastávek. Chápu však, že trasa je sestavená tak, aby byla co nejrychlejší a zároveň zachovala minimální požadavky pro aklimatizaci. Pro individuální cestovatele také doporučuji mít několik dní rezervy pro případ komplikací, na druhou stranu pokud tyto dny nebudou potřeba, v Káthmándú toho k vidění zase tolik není.
A co příště?
A kdy tam pojedete znovu? To je další otázka, kterou slýcháme. Odpověď však neznáme. Určitě nás láká oblast okolo Gokya, kterou jsme museli vynechat. Zajímavé mohou být i některé méně náročné výstupy a nebo jiné treky. Je toho zkrátka hodně a času je málo. Takže letos tam určitě nepoletíme, ale někdy v budoucnu to snad vyjde a Nepál si zopakujeme.
➜ Jak jsme se na trek připravovali
➜ Výstup do Base Campu
➜ Sestup z Base Campu
➜ Pokračování: statistiky, trasy a tipy pro ostatní (právě čtete)